Světová banka a Mezinárodní měnový fond vedou válku proti Přírodě a lidem

20. srpna 1993 /
foto: Barry Livingstone, Wikimedia Commons

Když v roce 1991 poskytla Světová banka a Mezinárodní měnový fond Československu půjčku na strukturální úpravy, nevěnoval tomu nikdo větší pozornost, přestože se možná jednalo o událost, která zahájila novou éru v moderních dějinách naší země — éru obecné devastace. I dnes zůstávají tyto instituce, které hrají v dnešním světě klíčové role, stranou zájmu veřejnosti i občanských iniciativ.

Jak a proč vznikly

Světová banka (SB) a Mezinárodní měnový fond (MMF) vznikly v roce 1944 v americkém městečku Bretton Woods (třetí institucí, která měla při této příležitosti vzniknout, byla Mezinárodní obchodní organizace, protože však tento návrh neprošel americkým Kongresem, zůstalo jen u rámcové dohody — GATT, a ta je v platnosti dodnes [viz též článek GATT: Bude obchodná vojna! v PG 6/1992]). Měly se postarat o to, aby v poválečném uspořádání světa nedocházelo k ekonomickým konfliktům, které by mohly zavdat příčinu k nové válce; důležitým cílem byla také obnova hospodářství ve válkou zdecimované Evropě. Obě instituce ovládají nejbohatší státy, zejména USA, protože každá země má při rozhodování takový hlas, jaký je její finanční podíl. Jelikož se jedná o instituce s globálním působením a nedemokratickou správou a jejich kontrola občany je tedy velice svízelná, měly v nich od počátku veliký vliv nadnárodní obchodní společnosti, kterým SB i MMF samosebou mohly prokazovat neocenitelné služby.

Postupem času se jejich role měnila. Měly kontrolovat hospodářství zemí Třetího světa, které právě v této době získávaly nezávislost. Zbavily se tak nadvlády politické (za halasné anti-koloniální kampaně Spojených států), aby zůstaly pod nadvládou ekonomickou (v režii Spojených států, které, ačkoliv nebyly nikdy koloniální velmocí, po druhé světové válce se staly jednoznačně světovým ekonomickým hegemonem). K ekonomickému připoutání zemí Třetího světa velmi dobře posloužila ideologie rozvoje, kterou poprvé zformuloval při svém vystoupení v americkém Kongresu prezident Hary Truman v roce 1949. Označil tehdy 80 % rozlohy souše za zaostalá území a navrhl „zbavit ty lidi ekonomickým rozvojem strádání“.1 Tento na první pohled humánní návrh obsahuje v sobě etnocentrický předpoklad, že existuje univerzální měřítko, podle kterého lze srovnávat libovolné země. Vychází též stejně neomaleně z toho, že Spojené státy jsou už rozvinuté, mohou tedy ze své pozice odhalit zaostalost jiných a určovat jim svým příkladem směr rozvoje. Americký způsob života se tak v praxi americké politiky stává univerzální normou.

Rozvoj

Oním univerzálním měřítkem jsou ekonomické ukazatele jako hrubý národní produkt a míra ekonomického růstu. Jedná se ovšem o kritéria naprosto umělá a zvrácená, vytvořená moderní industriální společností. Přírodu, která je výhradním zdrojem všech přirozených hodnot, moderní ekonomové a ideologové industrializace (ať už je to Karel Marx nebo Václav Klaus) degradují na zdroj, který lze libovolně využívat. Je třeba zdůraznit, že růst je v Přírodě až na ojedinělé omezené výjimky (vývoj zárodku) prvkem patologickým, protože stojí na procesech, které ji udržují v rozmanitosti a dynamické rovnováze. Ekonomické procesy, které nahrazují Přírodu a namísto hodnot přirozených zajišťují nám hodnoty nové, umělé (např. namísto dobré vody z potůčku Dobrou vodu z láhve), způsobují ztrátu rovnováhy v Přírodě i rozpad tradičních lidských pospolitostí (rodina, obec). To, co je z hlediska světa umělého růstem, je z hlediska světa přirozeného rozkladem. Hrubý národní produkt a míra ekonomického růstu nevypovídají zhola nic o tom, v jaké pohodě žijí lidé v té které zemi, neříkají nic o tom, zdali v ní žijí lidé slušní, a jak se v ní mají zvířata.

Podle tohoto modelu se tedy začaly země Třetího světa rozvíjet. Jak říká anglické přísloví: „k tangu jsou vždy potřeba dva,“ a tak svoji vinu mají samozřejmě i nové vládnoucí elity v zemích Třetího světa, které byly tvořeny obvykle osobami vyškolenými v koloniálních univerzitách. Proto přijímaly dobrovolně status „zaostalých“, chtěly své země industrializovat a rozvíjet (a často jim zpočátku ani nezáleželo na tom, zda pod patronátem Spojených států či pod křídly Velkého bratra). Přejímaly tak hodnotové vzorce svých včerejších okupantů a svými záměry k nim měly daleko blíže než k místním vesměs tradičně žijícím lidem se zcela jinými tužbami.

SB a MMF se staly institucemi, které měly na řádný rozvoj zaostalých zemí dohlížet, pomáhat jim s přípravou rozvojových plánů. Jisté je, že zemím Třetího světa, i když budeme záležitosti nazírat pouze ekonomicky, nepřinesly vesměs nic než strádání, prospěch mají pouze nadnárodní společnosti. Z několika důvodů:

Rozvojová politika je velmi náročná na investice a domácí kapitál v koloniích samozřejmě vzniknout nemohl. Nové průmyslové podniky jsou proto kontrolovány (staronovými) zahraničními majiteli, a tak i zisky ve velké míře unikají do zahraničí.

Země Třetího světa neměly příležitost vybudovat si vlastní obchodní služby, odvádějí za ně proto velké poplatky (doprava ap.). Dalším problémem je migrace odborníků (tzv. únik mozků). Jen migrace do Velké Británie, USA a Kanady v letech 1961—1972 podle údajů UNCTAD (Konference OSN o obchodu a rozvoji) způsobila Třetímu světu větší ztrátu, než byla souhrnná rozvojová pomoc, kterou ve stejném období od těchto zemí obdržel.

Všechny „zaostalé“ země nabízejí poměrně omezený artikl (zemědělské plodiny, suroviny, nenáročné výrobky), proto s tím, jak „rozvíjejí“ svoji produkci, klesá cena tohoto zboží na světovém trhu. Dalším břemenem jsou úroky za rozvojové půjčky. V souhrnu tak země Třetího světa mají stěží na to, aby původní půjčky (absurdně nazývané rozvojová pomoc) zaplatily.

Dlužní krize

Vývoj tzv. dlužní krize v 80. letech, který popisuje podrobně americká ekonomka Susan George2, jasně dokládá, že současná aktivita SB a MMF se řídí promyšlenou strategií s cílem znevolnit země Třetího světa a dostat je pod kontrolu zemí průmyslově vyspělých.

V roce 1982 byl souhrnný dluh zemí Třetího světa 900 mld. USD. Dluh byl způsoben jak neobratným hospodařením v zemích Třetího světa často spravovaných svéráznými diktátory, tak, a to především, bankami, které nevázané půjčování zaslepeně podporovaly, neboť chtěly rychle investovat závratné částky uložené arabskými ropnými magnáty po ropné krizi.

SB a MMF připravily programy strukturálních úprav spočívajících v souboru makroekonomických opatření, které měly tuto „krizi“ překonat. V roce 1990 začínají obě instituce hovořit o tom, že dlužní krize je zažehnána. Přesto právě v tomto roce dosahují dluhy zemí Třetího světa výše 1450 mld. dolarů.

Z krize se podařilo bezpochyby dostat komerční nadnárodní banky. SB a MMF, které jsou samy financovány ze státních zdrojů, potažmo tedy z daní, totiž poskytovaly hluboce zadluženým zemím Třetího světa půjčky, z nichž tyto potom splácely úroky komerčním bankám. Tíhu dluhu se tak podařilo přenést z komerčních věřitelů na daňové poplatníky v zemích nadbytku. Komerční banky také nepřestaly dostávat ohromné splátky za půjčky. Podle údajů OECD (průmyslově vyspělé země) od počátku dlužní krize (obvykle se udává rok 1982, kdy se Mexiko vinou svého zahraničního dluhu bezmála zhroutilo) do konce roku 1990 dlužníci z Třetího světa splatily svým věřitelům v zemích nadbytku každý měsíc průměrně 12,45 mld., z čehož 6,5 mld. tvořily pouze platby za úroky. V průběhu těchto devíti let tedy splátky za dluhy komerčním bankám přesáhly částku 600 mld. USD. Stejně tak jako komerční banky přenesly rizika a ztráty na veřejnost, nenesou břímě tíživých sociálních a ekonomických dopadů strukturálních úprav elity ve Třetím světě, nýbrž jejich méně mocní spoluobčané, kteří z půjček nikdy neměli žádný užitek.

Strukturální úpravy obvykle zahrnují opatření u nás známá jako šoková terapie: devalvaci měny, liberalizaci trhu, snížení sociálních výdajů, privatizaci státních podniků, snížení platů, uvolnění obchodu. To má přilákat zahraniční investory a umožnit tak zemi, aby získala tvrdou měnu (neboť v národní měně dluhy splácet nelze). Podobná opatření provádějí SB a MMF v mnoha zemích současně a jelikož tyto země nabízejí, jak jsme již zmínili, jen velmi omezený artikl, soupeří často navzájem mezi sebou. Jednotlivé zadlužené země nemají vůbec žádný vliv na cenu zboží na světovém trhu, takže si mohou konkurovat pouze v jediném faktoru — ceně výroby, konkrétně ceně nerostných surovin (Přírody) a práce (lidí). Snižují se tedy výrazně výdaje na vzdělání, bydlení, dopravu, zdravotnictví, propuštěno je mnoho státních zaměstnanců. Omezovány jsou i půjčky a roste úroková míra, což likviduje drobné soukromé podniky. Masy nově nezaměstnaných lidí nešťastně hledají práci a jsou ochotny přijmout jakékoliv platy, jakékoliv podmínky. Pustoší přírodu v zoufalé snaze přežít, zatímco jejich vláda „zpeněžuje“ přírodní zdroje — včetně pralesů — v zoufalé snaze získat tvrdou měnu. Obchody jsou plné „liberálně“ dovezeného zboží, na které takřka nikdo nemá.

Epidemie v Latinské Americe jsou jedním z přímých důsledků kolapsu vodovodních a kanalizačních sítí a ohromných cen za vodu i palivo na její ohřívaní. Obyvatelé slumů v Limě se tak dostanou k vodě pouze z cisteren, jen zřídka umývají sebe, o potravinách nemluvě. Voda na mytí slouží tucetkrát, než se vylije. Není divu, že se rozmáhají choroby. Podle UNICEF každoročně umírá ve Třetím světě vinou dlužní krize půl miliónu dětí. Stupňuje se sociální napětí, protože bohatí lidé zasaženi nejsou. Mohou si dovolit soukromé školy a lékaře. Nejsou odkázáni na veřejnou dopravu, nikdy netrpí hladem a služebnictvo lze najmout za pakatel. Při ohromné nezaměstnanosti samozřejmé roste kriminalita. Bohatí si však mohou najmout soukromou ochranku (soukromé bezpečností služby jsou jedním z mála sektorů, ve kterých v Latinské Americe vzrůstá počet pracovních míst).

Země Třetího světa jsou dlužní krizí oslabeny i politicky, ztrácejí nezávislost a stávají se vazaly svých věřitelů. Musejí prodat a cenu jim určí — neboť nabídka vinou nesmyslného rozvoje převyšuje poptávku — kupující. To vede kromě samozřejmé závislosti ekonomické i k závislosti politické (nakoupíme od vás a dáme vám půjčku, když s námi budete bombardovat Irák — například).

TABULKA 1 — TOK KAPITÁLU

celkový hrubý příjem v období 1982—1990 platby za dluhy 1982—1990 kapitálový tok
v mld. USD, zaokrouhleno
všechny země Třetího světa 927 1 345 -418
z toho:
země s nižšími příjmy 430 317 +113
nejchudší země 119 31 +88
Afrika 214 217 -3
subsaharská Afrika 167 102 +65
západní polokoule 264 445 -181
TABULKA 2 — VÝŠE DLUHŮ V LETECH 1982 A 1990
v mld. USD, zaokrouhleno Dluh v roce 1982 Dluh v roce 1990 Změna v procentech
všechny země Třetího světa 900 1450 +61
z toho:
zeměs nižšími příjmy 237 510 +115
nejchudší země 42 89 +110
Afrika 151 283 +87
subsaharská Afrika 77 164 +113
západní polokoule 369 455 +23
TABULKA 3 — PLATBY
v mld. USD, zaokrouhleno průměrné měsíční platby za dluhy 108 měsíců (splátky a úroky) platby v roce 1990 (splátky a úroky) podíl platby v roce 1990 na celkovém dluhu v tomtéž roce (procenta)
všechny země Třetího světa 12,5 162 11,2
z toho:
země s nejnižšími příjmy 2,9 44 8,6
nejchudší země 0,3 4,2 4,7
Afrika 2 26 9,3
subsaharská Afrika 0,95 12 7,3
západní polokoule 4 47 10,2

Pozn.: Jednotlivé skupiny zemí Třetího světa netvoří v souboru celek

Tradiční atributy státní moci — kontrola peněz, makroekonomická politika, obrana, zahraniční vztahy — jsou vážně narušeny. Banka a Fond tak v mnoha ohledech nahrazují funkce národních států i jednotlivých organizací systému OSN. Mají mnohem větší vliv na zdravotnictví a vzdělávání než WHO a UNESCO a zmaří více dětských životů, než kolik je UNICEF schopen zachránit. Přesto přenechávají všem zadluženým státům jednu funkci, protože s ní nechtějí mít nic společného: udržování veřejného pořádku. Úlohou jednotlivých vlád zůstává potlačovat nepokoje (známé ve Třetím světě jako IMF-riots), což již stálo životy minimálně 4000 lidí.

Dluh jako válka

Dluh je v prvé řadě záležitostí politickou, ne ekonomickou nebo finanční, což, bez ohledu na to, co o sobě prohlašují, platí i pro SB a MMF, které jej ve jménu věřitelů spravují. Ekonomické a finanční překážky pro překonání dlužní krize neexistují. Celková suma, kterou Třetí svět dluží, je totiž ve skutečnosti nevýznamná. Dluh subsaharská Afriky, který činí 164 mld. USD, by byl směšný, kdyby neměl pro tuto oblast tak kruté důsledky. Abychom měli srovnání: v říjnu 1987 došlo k otřesu na světové burze, který způsobil ztrátu bilion USD, aniž by to zanechalo vážné následky. V době astronomických federálních rozpočtových a obchodních deficitů, které dosahují statisíců miliard USD, je obrovský tlak na splácení dluhů Třetího světa skutečně prazvláštní. Člověk nemusí studovat politickou ekonomii, aby mu došlo, že se za touto finanční fasádou skrývají dočista jiné věci.

Banka i Fond tvrdošíjně trvají na tom, že úsporná opatření jejich programů strukturálních úprav — devalvace měny, snížení kupní síly obyvatelstva, uvolnění cen, zrušení dovozních bariér, privatizace státních podniků a vyšší úroková míra — pokud jsou prováděna důsledně, musejí nutně vyústit v ozdravění hospodářství a trvalý ekonomický růst. Ortodoxní dodržování této léčebné kůry může být přechodně bolestivě, ale bohužel není jiná možnost. Tyto teoretické poučky však ostře kontrastují s realitou. Následující údaje OECD dokládají zcela jiný stav věcí.

V první tabulce první sloupec udává celkový hrubý tok prostředků do rozmanitých skupin zemí ve Třetím světě mezi lety 1982 a 1990. Tyto prostředky jsou tvořeny bilaterální a multilaterální oficiální rozvojovou pomocí, vývozními půjčkami, přímými investicemi, bankovními půjčkami a dary charitativních organizací (některé z těchto prostředků — například investice a nové půjčky — pochopitelně dříve či později povedou k úniku kapitálu ve formě zisku investorů, licencí, splátek a úroků za půjčky atd.).

Druhý sloupec naproti tomu udává, jaké množství prostředků vydají jednotlivé skupiny zemí Třetího světa pouze za splácení dluhů (jak půjček, tak úroků). Tyto údaje tedy hrubě podceňují celkový kapitálový tok ze „zaostalého“ Jihu do společností nadbytku Severu. Výše zmiňované zisky, licence, atd. nejsou vůbec zahrnuty, nemluvě například o ztrátách za podhodnocené suroviny. Třetí sloupec ukazuje rozdíl mezi kompletními příjmy (1) a podhodnocenými výdaji (2) „zaostalých“ zemí. Vyplývá z něj, že země Třetího světa v průběhu devíti let podepřely hospodářství společností nadbytku na Severu částkou 418 mld. USD, což v dnešních dolarech odpovídá šesti Marshallovým plánům.

Znamenal takovýto obrovský přesun kapitálu od chudých k bohatým alespoň konec dlužní krize? Bohužel ne. Druhá tabulka ukazuje nárůst dluhů od jejího počátku do roku 1990. Přes svoji urputnou snahu splatit dluhy jsou chudé země bez výjimky ještě více zadlužené, než tomu bylo před deseti lety.

Třetí tabulka říká více o těchto platbách. V prvním sloupci je platba za půjčky i úroky připadající na jeden měsíc v průběhu oněch devíti let. Druhý sloupec udává, kolik která skupina chudých zemí zaplatila v platbách za dluhy v roce 1992 a kolik procent z dluhu to v daném roce představuje.

Tyto údaje dokládají totální selhání SB i MMF podle měřítek, která si samy stanovily. Kdyby byl skutečným cílem těchto institucí ekonomický rozvoj Třetího světa, byli by jejich ředitelé dávno bez místa. V posledním desetiletí SB a MMF získaly ve Třetím světě v důsledku dlužní krize ohromnou moc. K fatálnímu selhání rozvojových programů nedošlo nešťastnou náhodou. Nadnárodní společnosti, jejichž politický vliv neustále vrůstá, potřebují, aby země Třetího světa sloužily nadále jako zdroj levných surovin, tropického dřeva i jiných plodin a v neposlední řadě jako zdroj levné pracovní síly a prostor pro odkládání nebezpečných průmyslových provozů a jedovatých odpadů, jinými slovy: aby sloužily nadále jako kolonie. K tomu je potřeba, aby neměly politickou ani ekonomickou volnost. Chudé země jsou projekty SB a MMF vpletený do kola světového obchodu natolik, že již nemohou zvolit vlastní hospodářskou soběstačnost, a tak přestává platit základní pravidlo volného trhu, podle kterého obě strany obchodují dobrovolně.

Úkolem Světové banky a Mezinárodního měnového fondu je vést tichou dobyvačnou válku proti Třetímu světu. Již Niccolò Machiavelli si povšiml, že k ovládnutí dobytého území není nezbytná fyzická okupace. Postačí dosadit státní moc, která se bude k dobyvateli chovat přátelsky a bude mu odvádět pravidelné dávky. Podle Clausewitzovy definice války je jejím cílem přimět nepřítele, aby činil naši vůli. Obojí dluh zajišťuje, SB a MMF se stávají nejmocnějšími politickými silami na této planetě. Mají moc nad:

  • nerostnými surovinami (na počátku devadesátých let byly ceny surovin levnější než kdykoliv od třicátých let)
  • průmyslovou infrastrukturou (dluhy svírané země musejí prodat podniky, které tradičně spadají pod státní kontrolu; argentinský telefonní systém tak připadl konsorciu amerických bank a telefonním společnostem z USA, Španělska a Francie, podobný osud potkal tucty podobných podniků v Mexiku a Jižní Americe, takže lidé zde neváhají mluvit o rekolonizaci)
  • „nadbytečným“ kapitálem (šest Marshallových plánů, jimiž chudé země Jihu v průběhu devíti let podepřely ekonomický růst Severu, představují úroveň, které se nikdy v období kolonialismu nepodařilo dosáhnout; toto jsou Machiavelliho pravidelné dávky)
  • světovým uspořádáním (země Třetího světa ztratily politickou suverenitu)

Válka, kterou SB a MMF vedou proti Přírodě a lidem ve Třetím světě, má i další zvláštnost. Poražení se nemohou vzdát. Představte si milióny lidí zbavených v důsledku strukturálních úprav důstojnosti i základního živobytí, jak oznámí SB a MMF: „Vzdáváme se, vyhráli jste, uděláme cokoliv, co budete chtít.“ Nedostali by žádnou odpověď, protože Banka a Fond po nich nic nechtějí. Pro milióny vyvržených a ožebračených čtyřiceti lety rozvoje a deseti lety strukturálních úprav neexistuje žádný plán, žádná vize, žádná budoucnost.

Netřeba zdůrazňovat, že rozvojové projekty podporované Světovou bankou neberou ohled na původní obyvatele a Přírodu (často citovaným příkladem je soustava vodních děl na řece Narmada v Indii, která má zaplavit mimo jiné obydlí 150 000 lidí, ale obdobných příkladů jsou v celém světě stovky). Podle kritérií Světové banky jsou lidé, kteří produkují pouze pro svoji spotřebu, konzumenti, neboť neprodukují nic pro trh a nepřispívají tak k obchodní směně a k nárůstu hrubého národního produktu (což jsou podmínky pro to, aby v kádrových materiálech Světové banky mohl být člověk veden jako producent). Projekt Narmada má tak dvojí civilizační efekt. Kromě užitku ze závlah a elektřiny přiměje jisté množství konzumentů k tomu, aby se stali producenty (všechny asi ne, protože 22 523 rodin se rozhodlo nechat se raději utopit, než by opustily své domovy).3

Likvidace tropických pralesů je též úzce spjata s krizí dluhů. Výše dluhů u jednotlivých zemí téměř dokonale koreluje s tempem a rozsahem odlesňování.

Nové světové uspořádání, které se po studené válce pod nadvládou Spojených států formuje, se o moc Banky a Fondu opírá. Kdo ve Spojených státech skutečně vládne, je zřejmé z toho, jak nový americký prezident Clinton prohrává s nadnárodními společnostmi jeden politický spor za druhým. Obdobná situace je v Japonsku i Evropských společenstvích (hlouběji popisovat politickou roli nadnárodních společností mi však nedovoluje rozsah tohoto textu).

Jednání uruguayského kola GATT (Všeobecná dohoda o obchodu a clech), která se chýlí k závěru, zřejmě vyústí ve vytvoření Mezinárodní obchodní organizace (která má v americkém návrhu označení GATT II), jež byla americkým Kongresem, jak jsem již v úvodu zmiňoval, po válce odmítnuta. Pokud k jejímu ustavení skutečně dojde, budou již i právně a zcela oficiálně národní vlády podřízeny obchodování nadnárodních společnosti. Pokud se země bude chtít podílet na světovém obchodu (a SB a MMF už se postarají o to, aby neměla jinou možnost), musí bezvýhradně přistoupit k regulím GATT II (MTO) a musí jim uzpůsobit své národní zákony. Nebude možné vytvořit regulace, které by zvýhodňovaly domácí podniky. Nadnárodní společnosti tak všude vytěsní místní podniky (a to nejen v oblasti výroby, ale i v oblasti služeb, zemědělství, investic, patentů), které jim nebudou moci podle umělých ekonomických kritérií konkurovat (již v roce 1982 mělo 200 největších nadnárodních společností zisk odpovídající jedné třetině celosvětového hrubého domácího produktu4).

Nejtrefnějším označením pro toto nové světové uspořádání je zřejmě tržní apartheid. Vrstva „bílých“ nahoře může volně vnutit každému svůj „volný“ trh, „volný“ obchod, „volný“ vstup svých nadnárodních společností. Pro tuto vrstvu dlužní krize už dozajista není problémem, protože osudy „černých“ na dně jsou jí lhostejné. Vrchní poradce programu OSN pro rozvoj (UNDP) na nedávné tiskové konferenci oznámil, že příjmy nejbohatší pětiny lidí stopadesátkrát převyšují příjmy pětiny nejchudší. „Poměr 150:1 byl pro mě velkým šokem,“ řekl, „předpokládal jsem tak 40:1…“5

Toto je volný trh, který má na mysli Václav Klaus a jeho družina. Otázkou jistě zůstává, kolik z nás bude „bílých“ nebo „černých“. Každopádně návrat do tohoto světa předpokládá rezignovat na Pravdu, Lásku i dobré mravy. Kolik za ně na volném trhu dostaneme?

Poznámky

1. Wolfgang Sachs: The Archaeology of the Development Idea. The Ecologist. Vol. 20, No 2, March/April 1990.
2. Susan George: Debt as a warfare : An overview of the debt crisis. Third World resurgence. No 28, December 1992. Poslední dvě části mého článku jsou v podstatě zkráceným i jinak upraveným a doplněným překladem tohoto skvělého článku.
3. The Ecologist editorial: Next step, Mr. Preston… Step Down!, otevřený dopis řediteli Světové banky, The Ecologist. Vol 22, No 6, November/December 1992.
4. Kolektiv: Third World Development Or Crisis? Third World Network, 2. vydání 1989.
5. citováno v Davidson Budhoo: IMF-WB wreak havoc on Third World. Third World Resurgence. No 35, July 1993.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2019 vyjde v 2. polovině června.