Svoboda myšlení mi dodává naději

5. června 2016 /
foto: archiv Awse Alhalabyho

Awse jsem potkala letos v únoru v dočasné ubytovně pro uprchlíky v srbském Principovaci. Z davu ostatních lidí, čekajících tu na znovuotevření balkánské trasy, vyčníval svou dokonalou znalostí angličtiny, nenucenou komunikativností, smyslem pro humor a zájmy, které zrovna neodpovídají středoevropským představám o konzervativních obyvatelích Blízkého Východu nemajících potuchy o o evropské kultuře: zálibou v death metalu a anglické literatuře. Jeho příběh obsahuje všechno: diskriminaci na základě národnosti i náboženského přesvědčení, útěk před takzvaným Islámským státem i divoké historky z Balkánu. Nejsilněji z něj však prosvítá touha po něčem, co jsme si v Evropě zvykli brát jako samozřejmost — po svobodě smýšlení a životního stylu.

Odkud pocházíš a co jsi dělal před útěkem?

menuji se Aws Alhalaby a jsem z Iráku. Pocházím z Mosulu, města, které je teď hlavním sídlem Islámského státu. Mám dva bratry a právě jsem dokončil školu, vystudoval jsem anglický jazyk a literaturu. V Mosulu jsme žili do invaze ISIS, pak jsme byli vysídleni do iráckého Kurdistánu.

Jak se vám žilo v Kurdistánu?

Přestože je Kurdistán považován za bezpečnou zónu, nežilo se nám tam snadno. Připadal jsem si tam jak v minovém poli. Za minulého režimu byl prezidentem Iráku Saddám Husajn, Arab, a ten a jeho strana neměli s Kurdy právě dobré vztahy. Od té doby Kurdové nenávidí Araby. Přestože mě bylo v době převratu, kdy Spojené státy svrhly Husajna a nastolily demokracii, teprve deset let, pořád mi tu předhazovali, že jsem Husajnův stoupenec. Lidé na ulici na mě útočili a obtěžovali mě, protože jsem Arab, a kvůli invazi ISIS do Mosulu mě automaticky onálepkovali jako teroristu, protože odtud pocházím. Policie mě běžně zastavovala a bezdůvodně předváděla k výslechu. Jít třeba jen do obchodu na nákup pro mě bylo jako procházet se nahý na veřejnosti, všichni si na mě ukazovali, a v obchodě jsem musel mluvit kurdsky, jinak by mě prodavač vyhodil nebo v lepším případě ignoroval, i když arabsky normálně umí.

Jak se změnil život v Mosulu po invazi ISIS?

Naprosto katastrofálně. Téměř 40 % obyvatel uteklo, ti, kteří zůstali, si obvykle jen nemohli finančně dovolit odejít. ISIS přenesl město zpět o 1400 let a nastolil svoje barbarské a ignorantské zákony, aby ho učinil ztělesněním svých náboženských představ. Například: ženy nesmí chodit ven, pokud to není vysloveně nutné, a vždy v doprovodu „mohrama“, mužského člena rodiny, s kterým nesmí mít sňatek — bratrem, strýcem a podobně, a kompletně zahalené. Zločinci mohou být veřejně ukřižováni, a to nejen třeba vrazi a násilníci. Nejčastěji jde o nepřátelské vojáky z irácké armády. Drogy, cigarety a alkohol jsou zakázané, a pokud někoho chytí, jak je užívá, je tvrdě potrestán. Hrobky a svatyně nesmí existovat a musejí být zničeny. Mladí svobodní muži musí vstoupit do armády chalífátu. Odpadlictví se trestá smrtí — a tento zákon je ze všech nejhorší. Kdokoli z ISIS vás může obvinit z odpadlictví třeba jen proto, že ze vzteku zaklejete. Řeknete „zatraceně“ a můžou vám useknout hlavu.

Co bylo tou poslední kapkou, proč ses nakonec rozhodl odejít?

Nejdřív jsem migraci odsuzoval, nakonec jsem ale byl donucen o ní sám začít uvažovat. Spousta mých přátel uteklo z Iráku po obsazení Islámským státem, já jsem se ale snažil vydržet a zůstat. Důvodem se nakonec stalo to, že přemýšlím. Zajímám se o smysl lidské existence a jejího směřování, což mě před šesti lety dovedlo k opuštění islámu, náboženství, které moje rodina vyznává. To se ale mezi muslimy na Blízkém východě chápe jako hereze. Takže jsem se najednou stal vyděděncem, dokonce i v rámci mé vlastní rodiny. Nejdřív jsem žil jen v izolaci, pak mi ale lidé z okolí začali vyhrožovat, že mě zabijí, pokud „nedostanu rozum“ a nepřestanu s těmi „ďábelskými myšlenkami“. V té chvíli jsem si uvědomil, že musím pryč.

V čem přesně ty „ďábelské myšlenky“ spočívaly?

Prostě jsem jen nevěřil, že islám je odpověď na všechno. Co když je to jen starý fiktivní příběh, napsaný chlápkem, který ho beztak opsal ze starších náboženství?

foto: Mustafa Khayat

Jak jsi cestoval do Evropy?

Z Iráku jsem loni v květnu přešel legálně do Turecka a pak z tureckého Izmiru lodí do Řecka. Odtud přes Makedonii a Srbsko na chorvatskou hranici. Tady nechala policie lidi vstupovat náhodně, bez toho, aby je kontrolovala, nebo se dokonce ptala na jména. Někteří z naší skupiny prošli, jiní ne. Já jsem byl mezi těmi, které do Chorvatska nepustili. Spolu s asi 200 dalšími lidmi ze Sýrie, Iráku a Afghanistánu nás poslali do srbského tábora, kde jsme strávili dva týdny. Lidé z UNHCR (Úřadu OSN pro uprchlíky — pozn. red.) nám řekli, že máme jen tři možnosti: zažádat o azyl v Srbsku nebo Makedonii, vrátit se domů nebo být deportováni do Makedonie. A tak jsme se rozhodli přejít chorvatskou hranici bez povolení pěšky. Po pár kilometrech nás ale chytla chorvatská policie a poslala zpět na území nikoho mezi Srbskem a Chorvatskem. Srbští i chorvatští policisté nás obklíčili a přikázali nám nasednout do autobusu a jet zpět do Srbska. Odmítli jsme a seděli na zemi. Policisté začali být agresivní a bít některé uprchlíky, aby nás zastrašili. Pak přišel člověk z UNHCR, vyzval nás, abychom mu důvěřovali a šli do autobusu, že nás odvezou do tábora v Šidu, odkud budeme moci jet vlakem do Chorvatska. Tak jsme mu uvěřili a nastoupili. Nedovezli nás ale do Šidu. Místo toho nás vyhodili na maďarské hranici. Policista z eskorty nám řekl, abychom ji přešli nelegálně pěšky, a nechal nás tam. Šli jsme, ale po chvíli vyběhli maďarští pohraničníci a začali střílet do země a do vzduchu, takže nás zahnali zpátky do Srbska. Zůstali jsme sami, kdesi v pustině, uprostřed noci. Neměli jsme žádné jídlo, stany, byli jsme vyčerpaní po tolika kilometrech chůze. Nějak jsme přežili do rána a pak jsme šli hledat policejní stanici. Tam nám pouze ukázali zastávku autobusu a řekli, abychom jeli do tábora v Šidu. Jeli jsme a zůstali tam tři týdny. Pak nás policie odvezla do vstupního tábora v srbském Preševu, abychom si obnovili dokumenty, protože ty staré nám už neplatily — Řecko a Makedonie začaly vydávat jiné. Pak přišla dohoda EU a Turecka a hranice se zavřely. Od té doby jsme tedy zavření v Preševu, už skoro tři měsíce.

Neuvažoval jsi o tom zůstat v Makedonii nebo Srbsku?

Zkus se vžít do mé situace. Po setkání se srbskou a makedonskou policií, která s námi zacházela tak, jak zacházela, chtěla bys tam zůstat? Navíc, je to pro mě úplně cizí místo a nikoho tu neznám. Všichni známí jdou nebo odešli do Německa, já bych tu zůstal sám bez jakékoli znalosti místa. To nechci riskovat.

Jaká je situace v táboře v Preševu?

Tábor je úplně v pohodě, máme tu všechno, co potřebujeme, a zaměstnanci jsou milí. Jenže jsme tu zavření bez jakékoli naděje do budoucna, a proto tu vládne atmosféra frustrace, deprese a nudy. Lidé mají strach, že se budou nuceni vrátit zpět. Většinu času trávím ve stanu s ostatními uprchlíky nebo dobrovolníky, snažíme se nějak zabít čas hraním karet a šach a řešíme situaci na hranicích. Někdy zajdu mimo tábor do kavárny s přáteli z různých organizací.

Uvažoval jsi někdy o návratu?

Ne, nikdy mě to ani nenapadlo. Ačkoli někteří lidé se raději vracejí do válečných oblastí, než by zůstali ztracení tady, v bezvýchodné situaci.

Jak vnímáš atmosféru v Evropě? Stačil jsi vůbec Evropu trochu poznat?

Jediné, co považuju na evropské společnosti za důležité, je svoboda životního stylu a myšlení. To mi dodává naději. Jsem otevřený člověk, který chce jen žít svůj život, bez toho, aby mi někdo vnucoval své přesvědčení a víru.

Připravila Míla Zemanová Palánová. Další 7.G rozhovory najdete TADY.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 2/2019 vyjde v 2. polovině dubna.