Tak trochu jiná divočina

16. února 2015 /
foto: SONY DSC

Když jsem byla malá, chodívali jsme si se sousedovic dětmi hrávat k rybníku. Říkalo se mu Cajnerák, stála u něj opuštěná vodárenská budova, kolem vedlo rezavé plynové potrubí, plavaly v něm kusy polystyrenu a sem tam mrtvá ryba. Kdysi se někdo pokusil rybník oplotit, ale trubky i pletivo za pár dní zmizely. Zbyly po nich jen pahýly trčící ze země, na které si člověk musel dávat pozor při běhu. V první třídě jsem se naučila v tom rybníku plavat, na ledu zase bruslit a držet hokejku. Vyprávělo se, že se tu utopilo dítě „od Rusáků“, jak se tehdy říkalo, tedy okupačních vojsk, která měla kasárna hned naproti našemu domu. Utopilo se, když v zimě s kamarády zkoušeli led.

Moje dětství se odehrávalo v těchto kulisách předměstské krajiny, spojujících dohromady kusy venkova, města a něčeho, co by s trochou fantazie obstálo v katastrofických filmech o konci civilizace. A ačkoli byla podobná městská divočina, jak jsou tato místa někdy označována, bezpochyby rejdištěm mnoha z nás, jeví se na první pohled jako pustina, místa nikoho, místa, z nichž člověk odešel a na která se vrací příroda v jakési podivné podobě. Neodpovídá zkrátka kategoriím, do nichž jsme zvyklí přírodu zařazovat: není ani nedotčenou divočinou, ani oku lahodící kulturní krajinou, ani funkční a krotkou městskou zelení. Je tak trochu děsivá a tak trochu provokativní. Proč se o ni tedy vlastně zajímat?

Nepředvídatelná sukcese

Městská divočina není vlastně tak docela divočinou. Tou obyčejně myslíme přírodu, jíž se lidská ruka nedotkla, původní a panenskou. Podle antropologa Tima Ingolda hraje v moderním západním myšlení představa divočiny důležitou roli v příběhu, který se vypráví o vzniku civilizace. V příběhu, v němž člověk povstal z přírody a podmanil si ji, přizpůsobil a ochočil. Na základě tohoto vyprávění představovala divočina v západní kultuře cosi děsivého a nebezpečného. S rozvojem vědy a techniky, provázeným postupující urbanizací, příroda přestala být tím, co je třeba ovládnout, a stala se tím, co člověk svou činností ničí. Divočina tak získala druhý význam: stala se panenským rájem, který člověk dobrovolně opustil a zničil a jehož zbytky by se měl za každou cenu snažit zachovat.

Jak ale v globálním ekosystému hledat místa, která člověk nijak neovlivňuje, když už lidstvo zasahuje i do celoplanetárních procesů? V určitém smyslu je „městská“ nebo „nová divočina“, jak ji obecněji nazývají biologové Jiří Sádlo a Petr Pokorný, příznakem, nikoli anomálií středoevropské, vysoce urbanizované krajiny. Co z ní vlastně dělá divočinu, není nedotčenost, ale neregulovanost a nekontrolovanost člověkem. Tento dojem ještě umocňuje fakt, že na plochách městské divočiny původní lidské stopy a díla potichu mizí pod vrstvou zeleně.

Rybník Cajnerák. 

Na otázku, zda jsou ale tyto plochy hodné ochrany, jednoznačnou odpověď nenajdeme. A to přesto, že některé urbánní ekosystémy, například nákladové nádraží Žižkov v Praze, oplývají druhovým bohatstvím a hostí i řadu chráněných druhů. Na větší části těchto ploch ale žádné chráněné druhy nenajdeme a mnoho druhů, kterým se ve městě podaří uchytit, jsou druhy nepůvodní nebo invazní.

Má však kvůli nepůvodním a invazním druhům městská divočina unikat naší pozornosti? Podle Sádla a Pokorného je snaha chránit pouze původní druhy iluzorní. „Celá naše kulturní krajina vznikla expanzemi apofytů (původních druhů rostlin, vyskytujících se na člověkem pozměněných stanovištích — pozn. red.) — louka, mez a rybník jsou biotopy stejně umělé (a stejně přírodní) jako lom, vojenská střelnice či výsypka, jen jsme si na ně lépe zvykli,“ uvádí autoři ve svém článku pro časopis Vesmír Neolit skončil, zapomeňte (Vesmír 7/2004).

Zoolog Mojmír Vlašín by například uvítal, kdyby se některé z těchto ploch dočkaly ochrany. Chráněné druhy obratlovců sice na zarostlých plochách ve městě najdeme zřídka, ale jen proto, že na jejich rozšíření je třeba mnohem delšího času, než je ostrůvkům městské divočiny obvykle dáno. Plochy, kde by mohli vědci po desetiletí pozorovat proces samovolné sukcese včetně příchodu zajímavých obratlovců, by podle něj byly pro přírodní vědy nesmírně cenné. Právě proto řada botaniků pozorně sleduje třeba zarůstající stadion za brněnskými Lužánkami.

Bohužel neexistuje dobrý legislativní nástroj, jak tato místa chránit. „Když někdo řekne: udělejme z toho rezervaci, jiný namítne: ,ale co je předmětem ochrany? Které druhy?‘ A když odpověď zní: ,žádné, předmětem ochrany je spontánní sukcese,‘ dají od toho všichni ruce pryč,“ vysvětluje Vlašín, podle něhož existuje jakási fobie ze spontánní sukcese. „Zajímavé je, že se jí obávají i ochránci přírody. Nikdo se za tyto plochy nechce postavit a říct: ano, tady budeme sledovat probíhající vývoj. Všichni se hned začnou ptát, jak to bude vypadat, co přesně na té ploše chceme.“ Přírodu podle něj potřebujeme mít prostě jasně definovanou. Spontaneita městské divočiny je příliš nepředvídatelná.

Příroda zkrocená

Tyto plochy jsou znamením chaosu nejen pro ochranu přírody, ale i pro moderní městské plánování. To totiž v posledních dvou stoletích vtisklo evropskému městu nové rysy a definovalo jeho jednotlivé části dle různých funkcí a účelu. Náměstí se tak stalo místem pro setkávání, ať už každodenní, slavnostní, nebo politické a manifestační. Vozovka je vyhrazená pro pohyb vozidel, chodcům náleží chodník, na němž mají zase zakázáno pohybovat se cyklisté či bruslaři. V továrnách se pracuje, v koncertních sálech poslouchá hudba a tak dále. Podobně jasně byla v ideálním moderním městě definována také funkce přírody.

Rybník Cajnerák. 

Podle historika Petera Clarka se myšlenka zeleného prostoru ve městě objevuje v 17. století. Například v Paříži vznikají dlouhá stromořadí na hlavních bulvárech a parky určené původně pro šlechtu se otevírají veřejnosti. Ještě v 19. století ležely v Británii uvnitř měst četné pustiny a volná půda, v důsledku skupování půdy pro rozvoj města však tato místa včetně sadů, luk a dalších zelených prostor mizí. Což obratem posiluje snahy zeleň ve městě cíleně plánovat. Na konci 19. století tak vzniká v Británii známý koncept zahradního města, které má kombinovat výhody venkova a města, a zasazuje malé řadové vily do zeleného rámu.

Ve stejnou dobu se ze severního Německa do Skandinávie a potom do zbytku Evropy šíří fenomén zahrádkářských kolonií. Vznikají také rozsáhlé parky spojené se sportovišti a zahrady obklopují řadu veřejných institucí. Ve dvacátém století se ke slovu dostává funkcionalismus, který dbá na zdravé prostředí města a obklopuje moderní budovy na předměstích rozlehlými trávníky a stromy. Zeleň ve všech těchto podobách plní vedle estetické funkce také funkci společenskou — je veřejným prostorem, v němž se mohou setkávat lidé — a také hygienickou: stává se „plícemi města“, jež mohou ozdravit znečištěné průmyslové prostředí.

Kde se vzala, tu se vzala…

Moderní ideál jasně rozvrženého a přísně definovaného prostoru města se ale v evropské současnosti kdesi rozplynul — jakkoli ne všude. Příčiny jsou různorodé: odliv průmyslu zanechal nevyužívané industriální zóny. Restituce a s nimi spojené nejasné majetkové poměry způsobily, že některé budovy a plochy zůstaly bez péče svých majitelů. Podobně také spekulace s pozemky a sebevědomé developerské projekty nechaly části města čekat na růst cen, respektive dostatek peněz k uskutečnění stavebních záměrů. Nekontrolovaný růst města do předměstské krajiny za sebou zanechává nevyužívaný zbytkový prostor. Anebo prostě ekonomický vývoj i změny potřeb obyvatel města způsobí, že monofunkčně navržené budovy a plochy už nikdy nenajdou jiné využití.

Olomouc.

V někdejších továrnách se tak pořádají technoparties a na jejich střechách bují náletové dřeviny. Zahrádkářské kolonie čekající na budoucí projekty mají stržené ploty, stromy nikdo neprořezává a v domcích hledají útočiště ti, kdo žádné jiné nemají. Trávník bývalého letiště hostí piknikové deky a hráče frisbee. V opuštěných zábavních parcích obrůstají makety dinosaurů mechem. A mezi tím vším leží kousky zbytkového prostoru, na který ani dříve, ani nyní nikdo nemyslí. A tak na železničních náspech jen kousek od hlavního nádraží vesele pomrkávají merlíky a ptačince a okolo bují hloh a trnka. Město totiž není ideální konglomerát předem definovaných funkcí a jim přizpůsobených prostor. Město se mění spolu s těmi, kdo ho obývají, a naopak. A v prostředí volného trhu jsou tyto změny mnohokrát rychlejší než dříve.

Co je důležité, je očím neviditelné

Přestože podobných míst přibývá, zůstávají plochy městské divočiny pro většinu obyvatel prázdnými místy na mapě, která čekají na změnu. VBrně můžeme najít řadu takových případů: takzvané Jižní centrum, bývalý vojenský areál na Lerchově ulici nebo areál bývalé Vlněny (viz 7.G 1/2013). Dokládají to výroky a přídavná jména, jimž častují areál Jižního centra média: jedná se údajně o „místo, kam se člověk bojí vkročit“, „ostudu Brna“, místo, kde je třeba „zredukovat náletovou zeleň“, o němž „většina Brňanů vlastně neví, kde je“. Je to jednoduše prostor, s nímž už by se mělo začít něco dít, a to „cokoli — plochu totiž obsazují bezdomovci a narkomani“. V očích obyvatel i plánovačů jsou to místa ničeho, bez funkce a náplně, místa evokující ztrátu vitality a stagnaci ekonomického růstu.

Že tomu tak ale není vždy, ukazuje ve své knize věnované industriálním ruinám britský kulturní geograf Tim Edensor. Podle něj plní opuštěné plochy ve městě důležitou roli, která však není na první pohled patrná a je i obtížně ekonomicky vyčíslitelná: kromě prostoru pro rostliny a živočichy poskytují přístřeší těm, kdo jej jinde nenaleznou, mohou nabízet zdroj jídla i materiálu, umožňují dobrodružnou hru dětí i dospělých, nabízejí neformální a neregulovaný prostor pro procházení, venčení psů, objevování, rekreaci a kreativitu. Zároveň mohou nastavovat zrcadlo přísně regulovanému okolí a připomínat, že míst věnovaných konzumu a vystavených dohledu už máme přespříliš.

Edensorovy postřehy dobře ilustruje vznik dobrodružného dětského hřiště poblíž waleského Wrexhamu s jednoduchým názvem The Land (tedy země, pevnina nebo pozemek). Toto hřiště nese řadu rysů i funkcí městské divočiny: je tu spousta materiálu, který na první pohled vypadá jako bezcenný odpad, po kterém ale mohou děti lézt nebo z něj něco vytvořit. Zdi jsou pokryté graffiti, je tu pořádná dávka bahna i neupravovaná zeleň. Až na to, že hřiště je na rozdíl od městské divočiny vytvořeno záměrně — jedná se o komunitní dobrovolný projekt, který veřejnost podporuje materiálem i financemi. Jeho filosofie vychází ze snahy poskytnout dětem možnost divoké hry a aktivity, rozvíjení představivosti, riskování, jednoduše života v dětském světě, mimo svět dospělých (viz článek Martina O. Macha Dopřejte dětem trochu rizika v 7.G 3/2011).

Olomouc. 

Divoce vyhlížející prostor umožňující kreativitu nebo neviditelnost ocení i dospělí. Třeba Planýrka nad obchodním centrem Královo Pole v Brně nabízí místním příležitost pro procházky, jízdu na kole v zábavném terénu, venčení psů, sběr šípků i krásnou vyhlídku na město, s ohništěm a improvizovaným posezením na dřevěné paletě. Na druhou stranu, řada obyvatel se těchto míst obává.

Dvojznačnosti pohledu na divoce vyhlížející zeleň ukazuje například výzkum vedený Annou Jorgensen a publikovaný v časopise Landscape and Urban Planningv roce 2007. Podle něj lidé tento typ krajiny oceňují z důvodů ochrany přírody a rekreace, ale spíše dále od svého domova. V jeho bezprostřední blízkosti mají naopak raději krajinu udržovanou, upravenou. Proč? Podle autorů výzkumu je těžké najít jedinou vysvětlující teorii: divoce vyhlížející vegetace například navozuje pocit nekontrolovanosti, a tedy nebezpečí. Poukazuje také na zanedbanost a neudržovanost, tedy na to, že místní komunita nefunguje tak, jak by měla. I tyto důvody přispívají k tomu, že v řadě případů převládají snahy tyto plochy eliminovat, tedy upravit či zastavět.

Tento dvojaký, děsivě krásný, malebně znepokojující charakter městské divočiny a opuštěných míst zároveň přitahuje umělce. Filmy jako Dvanáct opic nebo Stalker, knihy jako Den Trifidů nebo McCarthyho Cesta, popularita urban exploringu (viz sloupek Foťáky medzi mestskými ruinami) a fotografování opuštěných míst dokládají fascinaci představami konce civilizace, ústupu člověka a ovládnutí současného města přírodou. Možná že podobné představy se nám v podvědomí vynořují vždy, když procházíme při venčení psa kolem opuštěné továrny nebo zahrádkářské kolonie.

Vyhozena oknem, vrací se dveřmi

Navzdory tomu, že se k uměleckému kvasu přidává i zájem médií, zůstává pozice městské divočiny sporná. To se podepisuje také na osudu řady ploch, které přes svou hodnotu podléhají tlaku developerů. V mnoha městech však vidíme i nové a kreativní přístupy v — byť dočasném — využívání opuštěných zarůstajících prostor. Vznikají tak kompromisy mezi spontaneitou přírody i lidských zásahů a plánováním, díky nimž je pobyt v těchto místech příjemnější (o některých z nich se můžete dočíst v článku Barbory Bakošové zde).

Mekkou těchto přístupů je bezpochyby Německo s berlínským parkem Südgelende, v němž se spontánně vyhlížející vegetace mísí se zbytky průmyslové infrastruktury, parkem Tempelhof, kde lidé využívají bývalé letiště jako sportoviště nebo místo pro piknik, či s postindustriálními parky v Porúří, na něž se přijíždějí dívat turisté z celé Evropy. V New Yorku zase před několika lety zpřístupnili High Line Park, využívající staré dopravní dráhy z 30. let 20. století, a v Malmö vybudovali přírodní park Gyllin´s Garden z opuštěného průmyslového zahradnictví.

Zlín. 

Tvůrci těchto projektů však přistupovali k svébytnému rázu dané lokality odlišně a z některých se po přestavbě spontaneita nevratně vytrácí. Anebo možná jen dočasně — dokud ji neobjevíme skrytou v jiné opuštěné části města. Nenápadnou i lákavou, trochu krásnou a trochu děsivou, známou i nebezpečnou, stejně jako vody předměstského rybníku z mého dětství.

Zajímavé odkazy: opustenamista.wordpress.com; www.facebook.com/opustenestavby; urbex.cz; www.kafelanka.cz; www.failedarchitecture.com; www.thenatureofcities.com; www.theguardian.com/environment/series/urban-wildlifehttp://channel.nationalgeographic.com/wild/urban-jungle.

Autorka je doktorandkou Katedry environmentálních studií FSS MU. Tento text vznikl v rámci projektu MUNI/A/1299/2014 Aktuální přístupy ke studiu environmentálních fenoménů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.