Těkavý čas hlupáků

Namlsáni jízlivými eskapádami Michaela Moora, přesvědčivou argumentací Ala Gora nebo vizuálními hody jinak školometsky dřevěného Domova nenalezneme v Času hlupáků nic, čím by bylo dosaženo vyšších met či hlubších souvislostí. Poněkud vykonstruovaně působí už zarámování ve stylu postkatastrofické science fiction, která navíc navozuje nepříjemný pocit, že za hlupáky má ekologicky uvědomělá autorka možná částečně i své vlastní diváky.

Popravdě řečeno, Čas hlupáků má tak razantní název, že přímo láká k nejrůznějším očekáváním — která pak ale nesplní. Liché jsou naděje, že dokáže vysvětlit nynější střemhlavý pád do ekologického pekla jedním univerzálním faktorem (lidskou blbostí) stejně úderně, jako to umí Moore. Všichni jsou blbí, jenom já jsem vševědoucí letadlo, které se spravedlivě a moudře vznáší nad stoupajícími vodami globálně tajících ledovců, dala by se parafrázovat ústřední perspektiva filmu, ukotvená do půl století vzdálené postkatastrofické budoucnosti a fixovaná postavou Archiváře, který se z „objektivizujícího“ odstupu probírá minulostí lidstva — tedy naší současností.

Tehdá v nula osmém

O tom, do jaké míry jsou lidé ve filmu blbí, bychom ovšem debatovat neměli — je to politicky nekorektní, je to nespravedlivé a také to není úplně důležité. Jako vždy, i tady by spíše než sondování mělčin některých vybraných lidských duší stálo za to proklepnout spíš sociální podmínky, kterými byly tyto duše formovány. A opět: je poněkud hloupé, že na to není položen větší důraz.

Nicméně to není celé lidstvo, ale právě konkrétní lidé, kterým se ve filmu dostává empatické pozornosti. Dokument nás seznamuje s dvaaosmdesátiletým francouzským horským průvodcem, který pamatuje alpské ledovce ještě tehdá v pětačtyřicátém; s Nigerijkou, která se chce stát lékařkou, protože její sestra zemřela i kvůli Shellu na malárii, a jelikož ryby už ve znečištěné vodě nevyloví, vydělává si šmelinou s benzínem; dále s bohatým indickým filantropem, který je ovšem na své podřízené ras; s americkým ropným geologem, který se zároveň cítí být ekologem; s Britem, kterému zatrhnou výstavbu větrných elektráren, protože by sousedům narušily krásný výhled do krajiny; a také s klukem z Iráku, kterému Američani zabili tátu a který je kvůli tomu chce taky zabít. To vše je jako hamburger proloženo najemno nastříhanými plátky dobových (čti: ne tak starých) zpravodajských relací a animovaných sekvencí.

Glokalizace bez kontextu

Co je ve filmu dobře vidět, je to, že většina pozorovaných globálních duší je okolnostmi hnána do nějakého rozporu. Irácký kluk, který nemá rád Američany, je televizní reklamou zpracován úplně stejně jako americké děti — když si se sestrou hraje na televizní vysílání, je nabíledni, že jimi hýbe stejný konzumerismus, který poslal do Iráku ony nenáviděné vojáky zajistit ropu, na které je tento životní styl závislý. Stejně tak je rozporná i zdánlivě milá paní, oslavující vítězství nad větrníky a zároveň podporující boj proti klimatickým změnám.

Problém je ovšem v tom, že je režisérkou do rozporů hnán také film samotný. Akcentuje globální perspektivu z velké výšky, dálky i časového odstupu, zároveň se ale babrá v emocích a detailech. Postkatastrofická vložka, která ostatně vznikla až dodatečně, pak slouží jako oslí můstek, který to má všechno dohromady propojit, aniž by ovšem tvůrci museli sami příliš dumat nad tím, co všechny ty detaily opravdu spojuje. Výsledek by se asi dal nejvýstižněji popsat slovem glokalizace: globální problémy prezentované ve svých lokálních kontextech. Dávkování kontextu je ovšem dietní, dynamicky „nadupaný“ střih působí spíš nemotorně než sexy, a většinu souvislostí si musí divák domyslet na základě toho, co už věděl dříve odjinud.

Hlupáci nemají šanci.

Těm ostatním ale většinou není třeba vysvětlovat věci, které už znají. Zároveň není třeba ani podceňovat jejich inteligenci některými příliš lacinými ingrediencemi, mezi které patří jednak příliš povrchní a nenápaditý hudební doprovod, animované sekvence tepající americký imperialismus s vervou Rudého práva a především ono již zmíněné postkatastrofické zarámování, které dost nadbytečně a do značné míry falešně konstruuje v úvodu zmíněnou objektivizující perspektivu. Co naopak chybí, je především jasné vymezení tématu a nějaké ty vyargumentované závěry.

Čas tvůrců, nebo čas diváků?

Když se pak v roce 2055 podle všeho zřejmě poslední Pozemšťan, ztělesňovaný Pete Postlethwaithem, ve své věži uprostřed tající Antarktidy naposledy probírá centrálním archivem lidstva a jeho patetické glosy jsou střídány těkavým surfováním nashromážděnými inforamcemi, nemohli bychom si přát výstižnější shrnutí autorského přístupu. Ty archivní střípky jsou ostentativně zaměnitelné, jako kdyby nás filmaři stejně dobře mohli seznámit i s řadou jiných lidských osudů a zpráv o přírodních katastrofách. Ty glosy jsou příliš polopatistické a hrají spíš na emoce než na racionalitu. Ale hlavně: zpracování celé té postkatrofické myšlenky působí nedomyšleně a nepřesvědčivě.

Přitom přesvědčivost a pádnost by měly být hlavními devizami filmu, pokud by nás chtěl opravdu přesvědčit, že zná odpověď na otázku po příčinách globálních změn klimatu a že touto odpovědí je lidská hloupost. Tíhu svého názvu se filmu unést nedaří, a to navzdory řadě pozoruhodných momentů, kdy protiklady životní reality a životních přání hlavních protagonistů filmu vystupují na povrch.

V každém případě film díky těkání z jednoho detailu na druhý nenudí a navíc není ani příliš dlouhý, trvá pouze hodinu a půl. Je to čas lidí zachycených ve filmu? Je to čas tvůrců, nebo čas diváků? A jaký čas přijde poté, co čas hlupáků skončí?

Já vím, samé hloupé otázky. Ten film si o to ale přímo říká.

—–

Čas hlupáků (The Age of Stupid). Režie Franny Armstrong, Velká Británie, 2008, 89 minut.

Poznámka: Již tradičně jsme se v redakci nad hodnocením filmu neshodli, tato recenze představuje kritičtější pohled. Svůj názor si můžete udělat snadno, film byl například v čase psaní recenze k vidění zdarma na webu ČT.