Tiché výkřiky z dolu

Letní demonstraci Ende Gelände každoročně organizuje koalice členů anti-nukleárních a anti-těžebních hnutí, porýnských a lužických klimatických kempů a levicových politických stran (viz Vzhůru do dolu v 7.G 5/2015). Jeden z nejšpinavějších dolů Evropy se dva tisíce odvážlivců riskujících trestní stíhání letos rozhoduje obsadit i v listopadu. Chtějí totiž poukázat na důležitost paralelně probíhající klimatické konference COP23, která má podpořit snahy dosáhnout hlavního cíle Pařížské klimatické dohody: omezit oteplování Země do konce století o maximálně dva stupně Celsia. Utajení organizátoři, účastníci s rozřezanými prsty, kteří bedlivě střeží svou identitu, a promyšleně zkoordinované týmy komunikující skrz vysílačky se tak hromadně snaží proniknout do povrchového dolu v jihoněmeckém Hambachu.

Za klimatickou spravedlnost

Den předtím, v sobotu odpoledne, se louka poblíž červeného cirkusového stanu v Bonnu, centra celé akce, plní stovkami přijíždějících aktivistů. Rozděleni do několika skupin, takzvaných prstů, si společně hrají na demonstraci; část z nich se na chvíli stává policisty s molitanovými obušky, zatímco zbytek si narychlo osvojuje strategie, pomocí nichž chtějí do hambašského dolu proniknout. Panuje tu dobrá nálada, přestože nikdo neví, co zítřejší akce přinese. „Myslím, že hodně lidí, kteří žijí v oblasti těžby uhlí, stojí při nás a má zájem bojovat. Doufám, že tato akce ovlivní okolí a donutí média, aby o problémech, které fosilní paliva způsobují, konečně promluvila,“ říká německý aktivista Sebastian, účastnící se výcviku. „Některým lidem se nelíbí způsob, jakým získáváme mediální pozornost, nesouhlasí s ilegální částí akce. My ale potřebujeme upoutat média za každou cenu, pozornost je důležitá,“ vysvětluje.

Ende Gelände 2017, foto: Line Skov.

V neděli ráno vyjíždí po střechu nacpaný vlak z Bonnu směr Kolín. Cílová stanice ale leží dál, vystoupit se chystají až v městečku Buir, čtyři kilometry vzdáleném od dolu. Hlouček českých aktivistek si sedá na úzké schody, postupovat dál do vozu není kam. První blokáda splněna. „Kdo chce ještě třpytky?“ šátrá modrovláska po kapsách a vytahuje tubičku zlatých třpytek. Poslední šance si před akcí upravit make-up. Hlásíme se všechny.

Vystupovat.

Buir se mění v mraveniště, čtyři tisíce demonstrantů se daly do pohybu. „Co chceme? Klimatickou spravedlnost! Kdy to chceme? Teď!“ hřmí ulicemi. Prsty se rozdělují a různými cestami vstupují na soukromý pozemek majitele dolu, firmy RWE. Ta má asi na tuto akci jiný názor než Thibault, vysoký Francouz, se kterým dáváme do řeči. „Jsem tu s kamarády, v Paříži studujeme environmentální problémy. Demonstrace tohoto typu jsou podle nás správnou cestou, jak informovat veřejnost o přehlíženém problému. Lidé z různých zemí se sejdou, aby společně a bez násilí ukázali svůj názor. To je podle mě velmi dobrý způsob komunikace,“ svěřuje se nám.

Dole v kruhu

Prsty se shromažďují na rozšklebeném okraji obrovské jámy. Při pohledu z výšky na nás působí rozdrásaná těžební pláň mrtvě a děsivě. Nad ní se tyčí obludné, kovové rypadlo, cíl se vážně nedá přehlédnout. Stovky aktivistů sbíhají dolů. Policisté jim však připravili překvapení: široký příkop, za nímž čeká i uvítací výbor s připraveným slzným plynem a obušky.

Ende Gelände 2017, foto: Sabina Vojtěchová, Karolína Poláčková.

První se rozbíhá zlatý prst; 440 demonstrantů se vzájemně podpírá a škrábe z příkopu směrem k těžkooděncům. U rypadla vřeští siréna. Aktivisté kličkují mezi policisty, podlézají bariéru a znovu formují prst. Zelený prst následuje zlatý, povzbuzen jeho úspěchem. Teď oba prsty postupují dál, dělí se na dvě části a běží vstříc policejnímu kordonu, chránícímu rypadlo. Až v tento okamžik přední linie dohlédnou na ploty a zátarasy, vytvořené z aut společnosti RWE. Stačí moment zaváhání a policisté začínají skupinu obkličovat.

Demonstranti utvářejí kruh a tváří v tvář čelí zakukleným policistům. Do zad jim bubnuje déšť a silný vítr, nebe je tmavé jako zde těžený lignit. Těžkooděnci tlačí aktivisty před sebou, snaží se zmenšit kruh. Někteří z nich si sedají na zem, přední řady jsou rozráženy jezdci na koních a ve vzduchu je opět cítit slzný plyn.

„Zničehonic jsme viděli, že zpoza plotu vyjíždí policejní jízda na koních. Spíš ze setrvačnosti jsme vytvořili mini-blokádu, která je měla zastavit. Nenapadlo nás ale, že by byla ve skutečnosti potřeba. A pak se koně proti nám rozešli. Pořád jsme si říkali: přece do nás nenarazí, těsně před námi se zastaví. Byl jsem pořád v klidu, až najednou nás náraz odhodil na stranu. Pár sekund poté jsem cítil, že nevidím a pálí mě oči. Odněkud jsem zkrátka dostal sprchu pepřákem. Slyšel jsem kolem sebe chaos a měl velký strach, pak mě ale někdo cizí začal odvádět pryč a vyplachovat oči. Když jsem mohl zase vidět, tak jsem sledoval koně, jak různě najíždějí do lidí, bylo to šílené,“ popisuje svůj nečekaný zážitek český aktivista Jan. Kruh ale stále drží, aktivisté zpívají a tancují, často v objetí, zabaleni do izolačních dek. Policisté odhánějí novináře a fotografy. Chod dolu je zastaven na sedm hodin.

„Děláme to pro vaše děti!“ skanduje zmenšující se kruh demonstrantů. Smráká se a delegáti vyjednávají podmínky: policie nechá všechny svobodně odejít, aniž by je identifikovala. Pod podmínkou, že se každý nechá vyfotografovat. S vědomím, že většina fotek bude nepoužitelná, díky třpytkám a fixům, demonstranti na dohodu přistupují. Po úspěšné blokádě se houfy v potrhaných kombinézách spokojeně vydávají na cestu zpět do Kolína.

Hrách na stěnu házet

Hrajeme šachy s časem a fosilní firmy lepí naše figurky k šachovnici. „Akce byla vzkazem pro politiky a lidi celého světa držící moc ve svých rukách. Vyjádřili jsme, že klima si musíme chránit a jediná cesta ke klimatické spravedlnosti vede skrze činy,“ prohlašuje Jana, mediální mluvčí hnutí Ende Gelände.

Ende Gelände 2017, foto: Line Skov.

Navzdory vší snaze aktivistů i jejich celosvětovému složení však akce výrazněji mediálně rezonovala jenom v německém tisku. Téměř všechny sousední země včetně Česka se jejímu mediálnímu pitvání úspěšně vyhnuly. Medializace tak zůstala v rukách různých aktivistických hnutí, organizací a samotných zúčastněných, a to především prostřednictvím sociálních sítí. Internetem též proletělo velké množství fotek či videí, z nichž většina poukazuje na ne úplně košer jednání policistů. Mnozí němečtí strážci zákona, zahalení až po uši v bezpečnostních skafandrech, si totiž svůj nahromaděný adrenalin či vztek vybíjeli právě na — záměrně neútočících — aktivistech.

Pobavit se, nebo změnit svět

Názory na důležitost a smysluplnost podobných akcí se liší, přičemž hromadná občanská neposlušnost tohoto typu není vždy chápana pozitivně ani u všech proudů klimatického hnutí. „Není to nejlepší způsob vyjednávání s lídry těžebních společností, takové konání je spíš pobouří. Když od někoho něco chcete, nemůžete ho naštvat,“ říká nezúčastněný student informatiky na Masarykově univerzitě Michal Balážia. „Je to jenom mé podezření, ale myslím, že většina účastníků se na takové akce jde zabavit. Výsledek není tak důležitý, jde o to potkat se s podobně smýšlejícími lidmi,“ vysvětluje.

Ende Gelände 2017, foto: Anoushka Carter.

Fakt, že lidská činnost je hlavním důvodem změn klimatu, přijímá velká část společnosti, zpravidla však jen pasivně. Aktivismus typu Ende Gelände je jedním ze způsobů, jak překonat skličující pocit bezbrannosti a nečinnosti vůči přetrvávajícímu fosilnímu statu quo. Skupiny motivovaných odpůrců fosilního systému se tak dobrovolně vrhají do nebezpečí policejních represí se snahou poukázat na něco, co většina slepě ignoruje. „Potkat lidi je jedna věc, tady ale jde o nesmyslnost vyjednávání za oponou. Je třeba jít do akce a ukázat, že změna je nutná hned. Racionální argumenty očividně na světové lídry ani majitele energetických koncernů nezabírají. Přímé akce mají reálný dopad, na několik hodin se přestane těžit uhlí,“ rozporuje Balážiovo vyjádření členka organizace Limity jsme my Dagmar Chytková.

Tak jako absence akce nevyvolá reakci, ani absence volání nevyvolá ozvěnu. Výkřiky čtyř stovek lidí u rypadla daleko do světa nedolehly. Jak ale veřejnost účinněji upozornit, že se náš čas krátí?

Autorky studují na FSS MU v Brně. Kontakt: vojtechova, respektive polackova@sedmagenerace.cz. Další 7.G reportáže najdete TADY.