Tichý a kôprový příběh

27. dubna 2011 /

Přírodě můžete pomoci také tím, že přimějete lidi snít, rozehrajete v jejich fantazii příběh. Přesně o to se úspěšně pokusil mladý slovenský lesolog a medvědolog Erik Baláž. Představil totiž tajemství divoké přírody způsobem, na který jsou krátcí i největší cynici.

Jak vypadá Bastiánův Nekonečný příběh v roce 2011? Když se před pronásledovateli ukrývá v zapadlém antikvariátu, zaujme ho tlustá kniha s jedním medvědem na obálce. (Zatím netuší, že má velké štěstí, protože první vydání je beznadějné vyprodané a dotisk se teprve chystá.) Využije twitterování prodavače a s úlovkem zmizí v davu ulice. Dobrodružné příběhy Erika Baláže ho kapitolu za kapitolou čím dál víc vtahují do tajemných dolin uprostřed velehor, kterým hrozí pohlcení Nicotou. Spousta lidí totiž zapomněla snít a do rovnice „les rovná se“ dosazuje dřevo na pilu plus srnčí na guláš.

Pokud si dobře vzpomínáte, pak v Nekonečném příběhu zachránil zemi Fantazie samotný Bastián, nikoli hrdina románu Átrej. Nebezpečí, která prožil, však nebyla marná, skrze ně se totiž Bastián stal součástí příběhu. A o to jde i Eriku Balážovi. Sám Tichou a Kôprovou dolinu zachránit nedokáže a na úředníky či politiky se spoléhat nedá. Nezbývá než vtáhnout do příběhu čtenáře, v tomto případě i diváky. Spolu s výpravnou knihou Posledná pevnosť totiž vznikl také dokumentární film Strážca divočiny.

Slovenské tornádo

Okolo Tiché a Kôprové doliny, jež se rozkládají na téměř stech kilometrech čtverečních, se tyčí štíty Vysokých Tater, které je činí pro člověka prakticky nepřístupnými. Jde o jedno z posledních opravdu divokých míst Evropy. Vedle prastarých lesů příroda postupně začala ovládat i zbylá území, odkud ji člověk vytlačil klučením, těžbou dřeva a pastvou dobytka. Během posledních desetiletí se zdejší divočina obdivuhodně obnovila, stačilo jí dát čas a dostatečný prostor. Jenže v roce 2004 Tatrami proletěla mohutná vichřice, která nenechala smrk vedle smrku (viz 7.G 4/2010). Nevyhnula se ani oběma dolinám, v nichž šly k zemi právě především nepůvodní smrkové monokultury. Skvělá šance pro přírodu, ale i těžaře. Bezzásahový režim se sice podařilo vybojovat, ovšem vichřice proletěla také slovenskou politikou a po předčasných volbách roku 2006 se na ministerstvu životního prostředí přitvrdilo. Na jaře 2007 vyrazily slovenské Štátne lesy vytěžit polomy v obou dolinách. Byznys je byznys. Naštěstí tomu zabránil mezinárodní protest ekologů, vědců a veřejnosti. Poučeni Šumavou však víme, že žádné dobré opatření netrvá věčně. Ve střehu proto zůstávají i slovenští ekologové, ovšem nikoli s rukama v kapsách.

Erik Baláž zacílil na veřejnost. Do knihy a filmu promítl patnáct let života s Tichou a Kôprovou dolinou. Její divoké kouzlo vykreslil především na příbězích, které prožil při pozorování největších evropských savců a pánů tohoto území. Medvědů v těchto končinách žije na čtyři desítky, zachovali si svůj původní způsob života, mají nastavené mechanismy proti přemnožení a dorůstají rozměrů,o kterých se jejich civilizací stresovaným kolegům ani nesní. Vlastně je těžké pochopit, jak se dokáže třísetkilový samec vykrmit pouze na borůvkách, mravencích, trávě či limbových oříšcích. Baláž také boří mýty vykonstruované (nejen) slovenskými médii, které medvědy líčí jako nebezpečné bestie, jež akorát tak plení popelnice, likvidují ovce a děsí turisty (viz 7.G 5/2010). Můžete si teď cvičně tipnout, jestli má za sebou nějaký masakr medvědí tlapou.

Tajomní mackovia

Knize dodávají poutavost skvělé fotografie italského profesionála Bruna D‘Amicis a uvolněný, reportážní styl Erika Baláže. Nemusíte mít ani extra velkou představivost, abyste se rázem ocitli v divočině, cítili vůni pralesa i ostrý vítr na hřebenech. Balážovo vyprávění oproštěné od sebestředného žvanění či suchých přírodovědných detailů si dokáže čtenáře dokonale podmanit. Především tím, že se autorovi příroda nesmrskla na pouhý objekt, který s odstupem a jistěže objektivně pozoruje. Do medvědů se přímo vciťuje: „…[medvěd] zišiel eště pár desiatok metrov do kosodreviny a tam si ľahol na chrbát. Ležal s nohami nahor a pozeral oblohu. Mal toho asi dosť a potreboval predýchať netradičný adrenalínový zážitok. Mal som pocit, že medveď lov akosi nezvládol. Nielenže zlyhal z fyzickej stránky tým, že nedokázal chytiť jelienča, ale zdalo sa mi, že to na něho bolo veľa aj z psychickej stránky. Bol zmätený, vôbec nevedel, ako má reagovať, a na konci vyzeral psychicky úplně zničený.“ Baláž se nechává divokou přírodou znovu a znovu ohromovat, nejsympatičtější je ovšem jeho respekt přerůstající do vděčnosti k místu a jeho obyvatelům: „Pohľad na medvedicu s cicajúcimi mláďatami bol veľmi emotívny… Veľmi som si vážil možnosť pozorovať takéto intímne chvíle medvedieho života a vedel som, že sa mi to podarilo len vďaka tomu, že sa tu medvedica cítila úplně v bezpečí.“ Zkrátka, kdo chce zapalovat, musí sám hořet.

Balážovo poetické vyprávění začíná drhnout až v místě, kdy svoje okouzlení divokou přírodou projektuje do pravěkých lovců, kteří kdysi dávno chodili po stejných cestách jako on dnes. Podle něj toto místo lidi „celé veky učilo pokore“. Ovšem obdivný pohled na divokou přírodu je v lidských dějinách poměrně mladou záležitostí, kterou bychom mohli řadit až do 18. století a myšlenkám Jeana Jacquese Rousseaua; podrobně toto téma rozebírá Karel Stibral v knize Proč je příroda krásná. A to, že původní — rozuměj křesťanskou civilizací nezkažení — obyvatelé se s přírodou zrovna nemazlili, zase dokládá Jared Diamond v Třetím šimpanzovi.

Pokud Posledná pevnosť váží každé slovo, pak Strážca divočiny je — už z principu — ještě střízlivější. Vlastně je lepší se nejdřív podívat na dokument a teprve pak si přečíst knihu. Při opačném postupu se film už jeví spíš jen jako delší trailer ke knize. Samozřejmě, hrající si medvíďata vás stejně dostanou.

Nekonečný příběh

Bastián zachránil Fantazii tím, že její císařovně dal nové jméno. Opravdu důležitý však byl moment před tím, kdy konečně pochopil, že už je to jeho příběh a že má moc zatočit s Nicotou. Asi by nemělo valného smyslu, kdybyste dávali slovenské premiérce nové jméno, můžete však do příběhu medvědího ráje vtáhnout další lidi, můžete podpořit práci Lesoochranárskeho zoskupenia VLK. Anebo můžete být hodně radikální: do Tiché a Kôprové doliny nikdy nevkročit, nechat tuto poslední pevnost medvědům.

Pokud ovšem nebude potřeba lehnout si pod kola harvestorů.

Erik Baláž a Bruno D‘Amicis: Posledná pevnosť. Pätnásť rokov s medveďmi, ADIN, 2010. Robert Rajchl a Erik Baláž: Strážca divočiny, ArollaFilm, 2010, 54 minut. Knihu i DVD koupíte v e-obchodu Hnutí DUHA; předplatitelé 7.G mají 10% slevu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.