Tragédie občiny aneb Zůstaň na stezce, nebo doma

14. října 2011 /
foto: Christpher Bruno

V minulém čísle 7.G jsme přiblížili situaci v domácích národních parcích. Teď přinášíme zkušenost zpoza oceánu: jakým dilematům nyní čelí národní parky v USA? Platí stále, že v nich vládne divočina nepoznamenaná činností člověka?

V roce 1968 publikoval americký ekolog Garett Hardin v renomovaném časopise Science známý článek Tragédie občiny. Jen pro osvěžení paměti: představte si pastvinu, kterou může využívat kdokoli bez omezení. Dá se předpokládat, že každý pastýř zde bude pást tolik krav, kolik jen bude možné. Když pastýř rozhojní své stádo o jednu krávu, veškerý užitek z ní bude mít jen on, zatímco poškození past-viny přílišnou pastvou postihne rovnoměrně všechny pastýře a jejich dobytek. Jsou to jednoduché počty a racionálně uvažující pastýř tu krávu na pastvinu přidá — užitek jde jen za ním, zatímco potíže se rozmělní mezi všechny. A pak přidá další a ještě jednu…

A v tom je zakopaný pes: jsme lapeni v systému, který nás stimuluje k nekonečnému zvětšování stáda ve světě, který je konečný. Svobodné nakládání s občinou vede do pekel, říká Hardin. Národní parky jsou dalším příkladem tragédie občiny, pokračuje. Jsou přístupné všem a bez omezení (pozor, to se psal rok 1968 a ani tehdy to nebyla úplně pravda, natož dnes!). Rozloha národních parků je však omezená — na světě je jen jediné Yosemitské údolí — zatímco lidí v nich stále přibývá. Hodnoty, které člověk v národních parcích hledá, se tak zákonitě vytrácejí. Je to jednoduché: buď přestaneme s národními parky zacházet jako s občinou bez pravidel, patřící všem, nebo nakonec nebudou mít hodnotu pro nikoho.

Bav se a chraň

Jak to vypadá s národními parky a jejich využíváním dnes? Poslání národních parků je v USA jiné než u nás: ochrana přírody se zde nerozlučně pojí s rekreačním využíváním a správu obého zajišťuje jediná instituce. O národní parky se od roku 1916 stará Správa národních parků. Očekává se od ní, že bude parky chránit jako důležitý zdroj a současně je nabídne lidem k potěše, rekreaci a zábavě. A to vše tak, aby nic a nikdo nedošel úhony větší než malé a mohly se zde rekreovat a těšit i naše děti, praděti a tak dále minimálně až do sedmé generace… Nesnadné zadání, které v sobě nese konflikt. Teprve v posledních letech se na základě jednoho soudního rozhodnutí vyjasnilo, že máme-li se mít kde rekreovat a z čeho těšit, pak ona „atrakce“ musí vůbec existovat a vypadat aspoň jakž takž. Z čehož vyplývá, že ochrana dostala přednost před využíváním.

Vzhledem k této dvojjedinosti historického zadání „ochrana a rekreace“ je v amerických národních parcích důležitým kritériem nejen ochrana (přírodního) zdroje, ale také takzvaná kvalita návštěvnického zážitku. V dlouho utvářené americké demokracii se to prakticky projevuje tak, že ti, kdo platí (například v daních, poplatky za vstup nebo finanční příspěvky nadaci, která podporuje národní parky), mají právo podílet se na spolurozhodování a dostat za své peníze, nač mají ze zákona nárok. A jestliže národní parky slouží k potěšení a rekreaci, lidé by se tu měli těšit a rekreovat tak, aby se jim to líbilo, aby příště přišli zas, aby měli své národní parky rádi a aby to nakonec dali najevo volební podporou patřičného senátora, darem výše uvedené nadaci nebo dobrovolnou prací ve prospěch některého z parků.

…a potoky by měly bublat a vodopády šumět…

Proč vlastně lidé do přírody chodí? Důvody jsou, alespoň podle průzkumu Roberta Manninga z Vermontské univerzity, opravdu pestré: zvednout si sebevědomí, vylepšit si image v očích přátel, získat nové dovednosti, poznat hranice svých možností, procítit nezávislost a svobodu rozhodování, prožít dobrodružství a riskovat, prověřit kvalitu outdoorového vybavení, pobýt s rodinou a/nebo přáteli, potkat lidi uznávající podobné hodnoty, setkat se s novými lidmi, vychutnat blízkost přírody a dovědět se o ní něco nového, potěšit se pěknou vyhlídkou. Mnozí lidé přicházejí v naději, že příroda je tím správným místem, kde si vyjasní své osobní a duchovní hodnoty a uvědomí si, kým jsou a kým chtějí být. Touží po umělecké či duchovní inspiraci, rádi by si pořídili nějaké příjemné vzpomínky, zlepšili si fyzickou kondici, zbavili se stresu, zklidnili se a zpomalili, unikli alespoň na chvíli všednodenní rutině a zapomněli na povinnosti a zodpovědnost, zažili samotu a klid, utekli před davy lidí, hlukem a spěchem… a výčet by mohl dál pokračovat. Asi málokdo přichází proto, že se chce tlačit na stezce v zástupu ostatních, srazit se s cyklistou a rozdupat ten keřík u cesty.

Jak by tedy mělo vypadat prostředí, v němž návštěvníci dosáhnou toho, po čem touží? Zdá se to být jasné: poklid, velebnost přírody, úchvatné scenerie… a současně dobrá dostupnost, příležitost k setkání s lidmi, značené stezky, informační materiály, možnost nákupu, zábavy, a to vše „přiměřeně“. Taky bychom rádi slyšeli zpívat ptáčky a viděli kvést kytičky a potoky by měly bublat a vodopády šumět a vysoká se pást na palouku a sem tam nějaká žába či mlok nebo ještěrka… Toužíme vidět přírodu, být v ní, a častěji než „ano — ne“ je třeba si říci „jak mnoho? kam až?“ Když si na louce postaví stan jeden člověk, ani to nepoznáte, ale když jich je deset a za rok padesát a pak sto, nastává potíž. Když kdysi dávno jezdilo po Yellowstonském národním parku pět sněžných skútrů, bylo vcelku vše v pořádku. Dnes jich tam jezdí spousta, a když místní správa parku přišla s regulačním opatřením, obrátili se místní podnikatelé, kteří z obchodu se skútry a podobným vybavením žijí, na soud. Na jeho rozhodnutí se napjatě čeká. Přibude další kráva na pastvině?

Poslouchají Američané Hardina?

Pracovníci Správy národních parků jsou zvyklí na to, že svá rozhodnutí musí dobře podložit a vysvětlit, a respekt k návštěvníkům je jim vlastní — návštěvníci jsou pro ně, mimo jiné, finančním zdrojem. Respekt je vzájemný — návštěvníci parku uznávají odbornost strážců a správců a řídí se (většinou) jejich pokyny. Američané jsou zvyklí respektovat pravidla a pro pobyt v přírodě, zejména na území národního parku, jich platí víc, než by našinec věřil. Omezení počtu návštěvníků je krajním, ale přesto dost často využívaným opatřením: některé části národních parků jsou uzavřeny, v mnohých zase platíte vstupné. Chcete-li na území parku přenocovat, musíte se přihlásit do on-line rezervačního systému a zabukovat si místo pro stan (a auto), jinak máte smůlu. Do některých částí parků můžete vstoupit jen s povolením, a těch je na každý rok jen omezený počet: je mi líto, pane, ale pro letošek byly povolenky vyčerpány, vyčkejte do příštího roku. Tento systém je u nás zatím velmi neobvyklý a neladí ani s naší představou Ameriky jakožto země neomezených možností a nekonečné svobody. Amerika poslouchá Hardina a pravidla udržitelného využívání občiny se rodí a prosazují v praxi.

Pravda, není to snadné. Když se v národním parku Acadia na ostrově Mount Desert chcete pokochat nádhernou vyhlídkou na oceán, vyjedete si autem na Cadillac Mountain. Rozlehlé parkoviště, nezbytný obchod se suvenýry a plochý vrchol protkaný zpevněnými, částečně oplocenými stezkami se spoustou různých cedulí, pokynů, varování a zákazů. Vrchol hory Cadillac je příkladem nepřímého řízení návštěvníků. Za slunného srpnového dne jich sem přijede přes pět tisíc a všichni se vydají na procházku po vrcholu, chtějí se vyfotit, pokochat vyhlídkou na ostrovy v zátoce a podívat se tamhle na tu pěknou kytičku, a to vše pokud možno ne v zástupu dalších lidí. Téměř neřešitelné dilema. Místo původních vrcholových rostlinných společenstev půda ztvrdlá jako mlat, zhutněná půlmilionem návštěvníků za sezonu.

Správa národního parku tudíž nechala zpracovat studie, které se zabývají třemi věcmi: 1. současným stavem poškození přírodního prostředí, tedy mírou rozšlapání těch kytiček, a stanovením přijatelné míry tohoto rozšlapávání; 2. zjišťováním, proč návštěvníci na horu Cadillac vůbec přijeli, co se jim tu líbí a co ne, a zda, případně proč, respektují či nerespektují pokyny uvedené na oněch desítkách cedulí; a 3. co by měl národní park Acadia dělat, aby v praxi nastala ona žádoucí rovnováha, totiž aby si co nejvíce návštěvníků mohlo vyjet autem na vrchol, pokochat se výhledem na oceán, prohlédnout si tamtu kytičku a vyfotit babičku a vnoučka, aniž by na fotce defilovalo dvacet dalších okolo se tlačících návštěvníků, a současně aby místo holé, do tvrda ušlapané půdy kvetly ty růžové keříky, co sem správně patří a jinde se jim vůbec nedaří. Dodejme, že zatím si s tím správci moc nevědí rady. Když jsem ale pročítala dotazníkové odpovědi některých návštěvníků na otázku, proč uposlechli pokynů na té spoustě cedulí a neopustili stezku, docela jsem se potěšila: skoro 80 % lidí má o sobě lepší mínění, když nejde mimo stezku, a skoro 50 % lidí považuje za nefér pohybovat se mimo stezku, když se to nesmí. Jen necelých 15 % lidí zůstalo na stezce proto, že se báli pokuty. Taky v tom cítíte naději? Tak uvidíme, jak s těmi kravami…

Text vznikl v rámci Fulbright-Masarykova stipendia. Autorka pracuje jako konzultantka v oblasti udržitelného rozvoje, zapojování veřejnosti, ochrany přírody a krajiny a místně ukotveného učení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.