Učíme je chytat ryby

30. června 2004 /
foto: Phys.or. Ryby ve Viktoriině jezeře.
Odborníci se shodují, že cesta z chudoby vede přes vzdělání. Většina lidí v chudých zemích třetího světa však má sotva na obživu. Na školné pro děti už nezbývá. Jednou z možností, jak mohou obyvatelé bohatých států severní polokoule přispět k zlepšení poměrů v rozvojových zemích, jsou projekty adopce na dálku. Potřebné dítě za darované peníze získá vzdělání, a tím i šanci na lepší život.

Matia Nkugwa chodí do šesté třídy a ve škole ho nejvíce baví matematika. Na první pohled poměrně banální informace. Ne však pro něho samotného. Nechybělo mnoho a skončil by jako námezdní síla na třtinových plantážích. Čtrnáctiletý Matia totiž žije v chudé, zapadlé ugandské vesnici Kizigo poblíž Viktoriina jezera. Když mu bylo devět, zemřela jeho matka na AIDS. Otec o půl roku později. Po smrti rodičů se Matia a jeho dvou starších sester ujala babička. Její vnoučata ale nejsou jediná, která u ní našla útočiště. Tato vdova vychovává ještě dalších pět sirotků. Svízelná finanční situace Matiovy rodiny ho donutila opustit školu už po čtvrté třídě. To, že se vrátil do lavic nedaleké kikubské primary school, bylo dílem souhry okolností. Měl štěstí, že si Arcidiecézní charita Praha (ACHP) vybrala nepřístupnou oblast chudých vesnic podél Viktoriina jezera pro svůj projekt Adopce na dálku®. Měl štěstí, že jej místní komise do projektu zařadila. A do třetice měl štěstí, že si právě jeho vybral jeden z adoptivních rodičů, kteří každý den kontaktují pražskou kancelář Charity.

Matia patří mezi 10 700 dětí z Indie, Ugandy a Litvy, které díky Arcidiecézní charitě Praha a štědrosti tisíců dárců dostaly šanci na vzdělání, aniž by kvůli tomu musely opustit svoji rodinu, kulturu a tradice. Někteří tak získají něco pro ně jinak velmi nesamozřejmého a nedostupného — naučí se číst, psát, počítat —, jiní mohou dokončit základní školu a ucházet se o další vzdělávání či úspěšně složit maturitní zkoušku.

Do každé rodiny jedno dítě z ciziny

S nápadem podporovat chudé děti třetího světa přišla před více než 45 lety organizace World Vision (Světová vize). V současné době působí téměř v každém státě a může se pochlubit dvěma miliony adoptovaných dětí. World Vision se stala vzorem i pro Arcidiecézní charitu Praha, která projekt Adopce na dálku® zahájila před deseti a půl lety v Indii. Později se adopce rozšířila i do Litvy a před třemi a půl lety také do Ugandy.

„V těchto zemích máme kontakt na kvalitní partnerské neziskové organizace, na které se můžeme spolehnout,“ vysvětluje výběr pracovnice Arcidiecézní charity Praha, Lenka Černá, která zakládala projekt Adopce na dálku® v Ugandě a nyní má na starosti public relations. Indie i Uganda patří mezi chudé rozvojové země s velmi nízkou gramotností. Asi čtvrtina mužů a téměř polovina žen zde neumí číst ani psát. Bídu Ugandy navíc prohlubuje AIDS. Na tuto smrtelnou chorobu prakticky vymřela zdejší produktivní populace, která po sobě zanechala 1,7 milionu sirotků. Každý desátý Uganďan je HIV pozitivní.

Proč ale Litva? „Někteří lidé chtějí mít větší kontakt se svým adoptovaným dítětem, pravidelně za ním jezdit nebo si ho zvát k sobě, do Česka. Proto jsme chtěli mít i nějaký evropský stát. Volba na Litvu padla také díky kvalitní partnerské organizaci,“ shrnuje Lenka Černá. Ačkoliv je životní úroveň v Litvě vyšší než v Indii či Ugandě, potýká se tato pobaltská země s vysokou nezaměstnaností a tamní slabá sociální síť nedokáže potřebné zabezpečit.

Adopce na dálku® se v nejbližší době rozroste o další postsovětskou zemi, Bělorusko. „Spíš se ale zaměřujeme na rozšiřování projektu ve státech, kde už běží. Je to hlavně z důvodů šetření nákladů,“ dodává Lenka Černá.

Na koho to slovo padne

Z pohledu zabezpečeného a sytého Středoevropana se musí téměř všechny děti rozvojových zemí jevit jako potřebné, proto o zařazení do projektu Adopce na dálku® nerozhodují zaměstnanci pražské kanceláře Charity. Na nich je pouze výběr lokality a určení počtu dětí, o které se rozšíří katalog pro potenciální adoptivní rodiče. „Vždycky vybereme oblast tak v okruhu tří kilometrů. To aby bylo v silách sociálního pracovníka ty děti obcházet a kontrolovat,“ vysvětluje roli Charity Lenka Černá. Samotný výběr dětí ale spočívá na místních lidech, kteří si pro tento účel zvolí komisi. Její složení má rovněž svá pravidla. Například v Ugandě musí polovinu komise tvořit ženy, musí tam být zastoupen minimálně jeden místní učitel, jeden křesťan, muslim, zástupce místních autorit a sociální pracovník World in Need, partnerské organizace ACHP, která zde projekt Adopce na dálku® zajišťuje.

K tomu, aby dítě bylo přijato do projektu, postačuje splnění jediného požadavku: insolventnost rodiny, kvůli které nemůže navštěvovat školu. Věk, pohlaví či víra nehrají žádnou roli. Nerozhodují ani studijní výsledky, alespoň na základní škole. Zde mají všichni stejnou šanci získat vzdělání. U středoškolských studentů se už ale bere na zřetel i jejich nadání a prospěch.

Z adopce vyplývají pro děti, jejich rodiče či opatrovníky samozřejmě také povinnosti. Dítě nesmí ve škole bezdůvodně chybět, nesmí se rovněž prudce zhoršovat v prospěchu. Pro své vrstevníky by mělo být vzorem: musí se slušně chovat, neprát se, nekouřit, nemluvit vulgárně, nepít alkohol. Možnost finanční podpory se automaticky uzavírá všem, kteří během studia počnou dítě. Nevztahuje se to tedy pouze na těhotnou dívku, ale i na hocha, který se tak stal otcem. „Snažíme se ugandské děti chránit před AIDS. Navíc i v rámci jejich kultury je nepřijatelné, aby spolu mladí lidé sexuálně žili před svatbou,“ doplňuje Lenka Černá.

Školné, knihy a matrace na spaní

Největší díl z daru adoptivního rodiče spolkne školné, dítě ale dostane také školní uniformu, školní pomůcky, knihy a sešity. Rovněž je mu zabezpečena neodkladná zdravotní péče. Peníze ale zbudou i na společná setkání adoptovaných dětí, výlety či letní tábory. Ugandské děti z příspěvku dostávají i jedno jídlo denně — kukuřičnou kaši. „Když jsem učila na jedné ugandské škole, některé děti během vyučování omdlévaly hlady. Ráno přicházely v osm, domů se vracely ve čtyři a celý den nic nejedly. Pak se samozřejmě i špatně soustředily,“ vzpomíná Lenka Černá.

Ačkoliv všichni adoptivní rodiče platí stejně (tedy v daném státě), každý školák čerpá peníze různě. Žák základní školy spotřebuje mnohem méně než středoškolák, což je dáno hlavně vyšším školným. „V adopci máme ale také několik těžce nemocných dětí, které potřebují více peněz na zdravotní péči,“ vysvětluje příčinu nerovnoměrného čerpání financí Lenka Černá. Z takto ušetřených prostředků pak hradí Charita školné také těm dětem, které zatím na adoptivního rodiče čekají. „Minulý rok jsme pro dvě stě ugandských škol nakoupili po 15 učebnicích. Učitelé z toho měli velkou radost, protože se jim tím zkvalitnila výuka,“ rozšiřuje seznam projektů, kde končí uspořené peníze, Lenka Černá.

Často se stává, že adoptivní rodiče chtějí svého školáka podpořit nad rámec stanovené roční částky. Dárky však pro ně vybírá místní komise. Nejde o žádné hračky, ty si koneckonců děti umí vyrobit samy. „Jednou jsem si dělala průzkum a ptala jsem se ugandských dětí, co by nejvíc chtěly. A všechny odpověděly, že matraci na spaní. Takže dostávají matrace, dále pak moskytiéry, přikrývky, boty, oblečení,“ vypočítává Lenka Černá a dodává: „Prostě to, co nejvíc potřebují.“

Podpora vzdělávání chudých dětí se odehrává pouze na materiální úrovni. Školy jsou na evropských sponzorech nezávislé a vyučují podle svých osnov. Obavy z „infikování“ západní kulturou nejsou podle Lenky Černé namístě: „Cílem tohoto projektu je, aby dítě dostalo vzdělání ve své kultuře. Všichni pracovníci našich partnerských organizací jsou místní lidé. Jediný styk ze západním světem představují dopisy adoptivních rodičů. Snažíme se je navést k tomu, co by bylo, či nebylo vhodné.“ I pravidelné kontroly pracovníků ACHP se nesou v duchu co nejmenších zásahů do místní kultury: „Maximálně se přizpůsobujeme, nosíme stejné oblečení, spíme přímo ve vesnici, jezdíme veřejnou dopravou.“

Děkujeme a neodcházejte

Cílem projektu není jen zajistit dětem základní gramotnost, ale i podporovat studijně nadané v dalším vzdělávání, aby složily maturitu a přihlásily se na odbornou školu. Pak by si mohly najít místo zdravotní sestry či učitele. Děti obdařené manuální zručností se sociální pracovníci snaží motivovat ke studiu technické školy, na které by se vyučily třeba švadlenou nebo elektrikářem. „Když si člověk adoptuje dítě ve druhé třídě, tak ho skutečně může deset, patnáct let podporovat,“ vypočítává Lenka Černá. „My ale do projektu zařazujeme i děti, kterým třeba do maturity zbývají dva roky a další studium by jim už nikdo nezaplatil — pak je doba sponzorování podstatně kratší.“

Podle zkušeností Lenky Černé si rodiče adoptovaných dětí vzdělání váží. Totéž potvrzuje i její spolupracovnice Soňa Řezníčková, která rok strávila v Indii: „Když jsem ráno projížděla kolem těch nejhorších slumů, jaké si člověk vůbec umí představit, tak z nich vylézaly děti v čistých uniformách s aktovkou a šly do školy. I na tom je vidět, že si toho skutečně cení.“ Vidí to jako cestu ze své chudoby. Věří, že až budou jejich děti jednou vydělávat, pomůžou i jim a mladším sourozencům. V českých sponzorech jejich potomků spatřují ne svoji konkurenci, ale přítele, který si vlastně vybral celou jejich rodinu. A co děti samotné? „Je pro ně dost těžko představitelné, že nějací lidé z Evropy — z takové dálky — o ně mají zájem, platí jim školu a píšou dopisy. Vnímají to jako velkou prestiž a velmi si možnosti chodit do školy váží. Jinak by musely pracovat na plantážích, pomáhat doma či se starat o mladší sourozence. I ty nejmenší děti mají fotku adoptivního rodiče zarámovanou v krabici od sušenek a ukazují ji návštěvám,“ shrnuje své ugandské postřehy Lenka Černá.

Velká očekávání

Stát se adoptivním rodičem je skutečně velmi jednoduché: registrace, výběr dítěte, zaplacení potřebné částky. „Pak už to záleží na rodičích, jak často si budou s dítětem psát,“ popisuje další průběh adopce na dálku Lenka Horáková. V Charitě se zabývá každodenní administrativou spojenou s projektem a kontaktem s rodiči i partnerskými organizacemi zajišťujícími adopci v Ugandě, Indii a Litvě.

Někteří rodiče do projektu vstupují s velkým očekáváním. Adopcí mohou sice dítěti dát šanci na lepší život, ale realitu, ve které žije, či jeho budoucnost tím zcela ve své moci nemají. „Nemohou ovlivnit, zda dítě bude chytré nebo zda si najde zaměstnání, i když bude premiantem. Navíc se může stát, že dítě bude muset z nejrůznějších důvodů ze školy odejít a najít si práci, aby uživilo zbytek rodiny. Adoptivní rodič sice bude chtít v podpoře pokračovat, ale to dítě už prostě nebude moci,“ vyjmenovává Lenka Horáková úskalí, na která musí být rodič připraven, a dodává: „Dítě může také onemocnět a zemřít, i když se snažíme zajistit základní zdravotní ošetření. Takové případy nejsou úplně neobvyklé.“ Pracovníci Charity se setkali i s tím, že adoptivní rodič nebyl spokojen s prospěchem svého dítěte a přál si podporovat takové, které by nabízené šance dokázalo lépe využít. „V takovém případě nabízíme změnu dítěte a to původní dáme k další adopci. Je samozřejmě náročné tomu dítěti vysvětlit, proč už ho adoptivní rodič přestal podporovat. Realita bývá občas drsná,“ uzavírá Lenka Horáková.

Důchodci i školáci

Kdo jsou adoptivní rodiče a podle čeho si své děti vybírají? Podle pracovnic Charity jde o širokou a těžko specifikovatelnou skupinu lidí. Přesto ale jakési vnitřní, neformální členění mají. Asi jednu třetinu rodičů tvoří důchodci, kteří — dokud ještě mohou — by rádi byli užiteční a mohli pro někoho žít. „Často tito lidé uvádějí, že se jim nepovedla vnoučata a proč by jim měli dávat peníze, když všechno stejně mají. Raději si adoptují dítě z Ugandy či Indie, které pak podporují. My to i adoptovaným dětem říkáme, že tito lidé nedávají z přebytků, ale z lásky,“ shrnuje Lenka Černá.

Do další skupiny spadají rodiny s dětmi a školní třídy — všichni hledají kamaráda na dopisování. „Chtějí se dozvědět, jak se žije v Indii, chtějí psát o tom, jak to chodí u nás. To je perfektní, protože ty dopisy pak mají jiný náboj, než může nabídnout komunikace mezi dospělým a dítětem,“ hodnotí Lenka Horáková. Podle Soni Řezníčkové se v poslední době s kolektivní adopcí takříkajíc roztrhl pytel, evidují skoro dvě stě škol, včetně mateřských. „Byly tady děti ze základní školy. Uspořádaly trh vánočních výrobků, které připravily ve výtvarné výchově. Za vybrané peníze si vlastně sponzorují spolužáka. Myslím, že nejde o nějaké náhlé vzplanutí, ale že o tom přemýšlejí. Dnes už jsou školáci vzdělaní i v charitativní oblasti.“ O osud dětí, které si adoptoval školní kolektiv, se nebojí ani Lenka Černá: „Vždycky je tam jeden člověk, který to táhne a postará se o to, aby adopce pokračovala. Buď aktivní student udržuje skupinu ,sponzorů‘ i poté, co se třeba rozjedou na vysoké školy, nebo učitel ten projekt předá například nastupujícím prvákům.“

Podle Lenky Černé se výběr dětí k adopci příliš neliší od adopce klasické. Potvrzuje to i Lenka Horáková: „Vždycky je to emotivní záležitost. Adoptivní rodiče hledají nějaké podobnosti, třeba datum narození, jméno, koníčky, životní cíle.“ „Někdo si vybírá zase podle osudů dítěte,“ doplňuje Lenka Černá a dodává: „Nejlehčí to mají malé, roztomilé holčičky. Naopak hůř se hledají adoptivní rodiče pro šestnáctiletého kluka, protože ten už tak roztomilý není.“

Nezanedbatelnou skupinu tvoří lidé, kteří si vybírat nechtějí, maximálně si zvolí stát. „Nechá-li adoptivní rodič výběr na nás, pak většinou dáme k adopci dítě, které čeká nejdéle,“ popisuje praxi Charity Soňa Řezníčková. „Někteří říkají, že si vybírat nechtějí, protože jim to připadá jako výběr zboží. Ale není tomu tak. My chceme, aby se mezi adoptivním rodičem a dítětem rozvinul vztah už od počátku, kdy sedí nad albem, či si prohlíží katalog na internetu. Důležité je, aby se rodič i dítě, až si budou psát, cítili bezpečně, aby atmosféra mezi nimi mohla být otevřená,“ shrnuje důležitost vlastní volby Lenka Horáková.

Prasata, šicí stroje a konec lichvářů

Pokud bychom si pod Adopcí na dálku® představovali pouze podporu toho kterého žáka či studenta střední školy, byl by to neúplný obraz projektu, který má mnohem větší přesah i ambice. Dalším významným aspektem je podpora místní komunity. Školní tašky a sešity indických adoptovaných dětí vyrábí speciální dílny, které koordinuje Bala Pragathi Kendra Services, partnerská organizace Arcidiecézní charity Praha. Zaměstnávají přes 50 lidí, včetně tělesně postižených či jinak hendikepovaných. Aktovky i sešity mají nižší cenu, ale zato vyšší kvalitu. Uniformy ugandských dětí zase pocházejí z rukou vesnických žen, které tuto práci dostávají jako zakázku od World in Need.

ACHP se snaží místní komunity podporovat systematicky. Z každé platby od adoptivního rodiče putuje 5 % na speciální rozvojový fond. „Například v Ugandě se v současné době učí okolo 600 lidí číst a psát. Jakmile dokončí tento roční kurz, navazuje na něj kurz drobného podnikání,“ shrnuje Lenka Černá. Místní lidé si mohou vybrat projekt, který je jim blízký, například chov prasat, včel či pěstování nových plodin. Mohou si ale otevřít i krejčovskou dílnu. „Dáme jim základní kapitál, například na nákup šicích strojů či zhotovení úlů, vlastní projekt už si rozjedou sami. Část peněz postupně musejí vrátit a my je zase použijeme pro někoho jiného.“ Z rozvojové fondu se hradí i semináře o AIDS a hygieně či opravy komunitních škol — přesněji řečeno pouze materiál, vlastní práce provádějí místní lidé zdarma.

V Indii se nejvíce osvědčily tzv. svépomocné skupinky. „V každém centru Adopce na dálku® jich mají několik desítek a dá se říct, že skoro všichni rodiče našich adoptivních dětí jsou jejich členy,“ říká Lenka Černá. Lidé se naučí spořit, jednat s bankami o půjčce, komunikovat s úřady. Mohou pak investovat do drobného podnikání, které zlepší jejich finanční situaci, například si koupí dobytek, malý obchod či potřebné nástroje pro jejich řemeslo. „Lidé se tímto dávají dohromady, společně se brání lichvářům, společně si mohou vybojovat nějaké výhody. Vláda například nabízí stavbu studní, ale kvůli negramotnosti si o to většina obyvatel nedokáže požádat. Díky svépomocným skupinkám a našim sociálním pracovníků to ale zvládnou.“

Na hodnocení je ještě brzy

Přestože Adopce na dálku® běží už přes deset let, není zatím možné vyhodnotit, zda získané vzdělání skutečně pomohlo ke zlepšení životních podmínek adoptovaných dětí. „Když jsme na počátku devadesátých let přijímali indické děti do projektu, většina byla v první třídě, takže s adopcí budou končit teprve nyní. V Ugandě jsme začínali ještě později, takže máme zatím jen několik příběhů,“ říká Lenka Černá. „Určitě se ale na vyhodnocování účinnosti chceme zaměřit, abychom měli výsledky podloženy statisticky.“

Projekt Arcidiecézní charity Praha má čím dál větší popularitu a počet adoptivních rodičů neustále roste. Přesto, nebo možná právě proto tým Adopce na dálku® neskončil s rukama v klíně uspokojen vlastní prací, ale dál plánuje, jak ještě více pomoci lidem z rozvojových zemí. Pod ochrannými křídly tohoto projektu má například vyrůst nemocnice a škola pro porodní asistentky v ugandské vesnici Buikwe. Záměr reaguje na nízkou úroveň zdravotní péče a vysokou úmrtnost žen i dětí během či po porodu. V plánu je i přenesení know-how indických svépomocných skupinek do ugandských podmínek. Lenka Černá i Soňa Řezníčková se shodují: „Stále je co zlepšovat.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.