Uklizená krajina nemusí být zdravá krajina

24. června 2006 /

Martin Konvička se na entomologickém ústavu AV ČR zabývá ekologií motýlů, zejména ohrožených druhů; koordinuje několik ochranářských projektů. Podílel se na editaci atlasu rozšíření českých denních motýlů. Netají se s názorem, že ochrana přírody musí vycházet z faktických potřeb ohrožených druhů, nikoliv z ideologických mýtů. Za svůj největší úspěch pokládá rehabilitaci denních motýlů coby živočichů, jež si zaslouží pozornost vědců a ochranářů.

Krajinu vnímáte především v souvislosti s hmyzem, v čem se tento pohled liší třeba od pohledu ornitologa?

Prakticky v ničem. Budeme-li hovořit obecně o ohroženém hmyzu, na jehož ochranu se specializuji, pak co je dobré pro něj, je dobré i pro ohrožené ptáky. Ať se jedná o typy stanovišť, nebo o jejich strukturu.

Vždyť nejohroženější nebo dokonce vyhynulé druhy hmyzu vyžadují stejné podmínky jako naši nejohroženější ptáci. Jde o extenzivně udržovaná bezlesí, z ptáků je potřebuje například linduška úhorní, vlha, dytík; dále rozvolněné lesy, které vyžaduje orel královský, dudek, lelek, mandelík; staré lesy všech typů, jež jsou důležité pro tetřeva, šplhavce, sovy; rašeliniště, významné pro tetřívka; nebo neznečištěné, takzvané oligotrofní, vody a mokřady, které potřebuje polák malý a rybáci. Stejně tak platí, že krajina, kde je málo ptáků, respektive malá diverzita, je i krajinou prostou hmyzu — ať už se jedná o intenzivně obhospodařovanou zemědělskou krajinu, nebo o fádní stejnověké a hustě zakmeněné hospodářské lesy.

Myslela jsem si, že hmyz je o řád citlivější na drobnou strukturu krajiny a její změny než třeba zrovna ptáci.

To je asi pravda, ale nevylučuje to moje předchozí tvrzení. Hlavně bychom ale neměli generalizovat. Mezi ptáky i hmyzem najdeme přizpůsobivé druhy, které zvládají žít ve smrkových monokulturách, na kukuřičných polích nebo třeba v centrech měst. Odhlédněme ale od pěnkav a mandelinek bramborových. Ohrožené druhy — či skupiny — hmyzu mají oproti ohroženým ptákům dvě hlavní nevýhody. Za prvé má hmyz mnohem kratší délku života, tedy mnohem rychleji reaguje na jakékoli zhoršení podmínek. A za druhé je zpravidla podstatně méně mobilní: pokud se někde zhorší podmínky, ohrožené populace hůře naleznou nová stanoviště. Výhodou hmyzu naopak je, že jeho populacím stačí zpravidla menší území. Geneticky i demograficky soběstačná populace ohroženého modráska, třeba modráska ligrusového, může přežívat v lesostepní rezervaci o několika desítkách či stovkách hektarů. Životaschopnou populaci mandelíka na stejném území nenajdete — může ale volně prolétávat krajinou a využívat rozptýlené zdroje potravy.

Jaká opatření jsou podle vás klíčová pro ochranu biologické rozmanitosti v naší zemědělské krajině?

Těch by se našlo! Obecně by se měla péče o krajinu připodobnit tradičním formám hospodaření. Dnes už ale těžko bude někdo hospodařit s ruchadlem a párem volků. Musíme tedy spíš hledat takové rysy tradičně obhospodařované krajiny, které zajišťovaly její diverzitu, ale dnes v ní chybí. Především jde o menší a různě obhospodařované pozemky, rozmanitost hospodářských zvířat a forem pastvy, lemy, meze a přechodné, ladem ležící, plochy.

Můžeme to zajistit biologizováním podmínek zemědělských a agroenvironmentálních dotací. Zemědělci by dostávali zaplaceno za heterogenitu: různé režimy seče a pastvy, rozčlenění svých pozemků. Dotace by je motivovaly k omezování rozlohy orné půdy ve prospěch luk nebo extenzivních pastvin, přepásaných třeba jen jednou za několik let, k nahrazení systému vícesečných luk jen jednou sečí, případně kombinací seče a pastvy. Dotační politika by měla také tolerovat nedopasky. Ideální by bylo vázat ekologické dotace na projekty šité na míru jednotlivým farmám, alespoň ve vybraných oblastech, třeba v CHKO nebo přírodních parcích. Už při zběžném obhlédnutí podmínek lze poznat, kde by měl zemědělec udělat mokřad a kde udržovat extenzivní louku.

Navrácení diverzity do krajiny by také pomohlo otevření a udržování světlých lesních lemů a nezalesňování marginálních ploch, tedy ani okrajů komunikací, včetně dálnic. Místo toho bychom měli do krajiny vnášet zpestřující struktury: hromady balvanů, pásy strženého drnu, drobné skalní stěny a těžební jámy. Měli bychom upustit od rekultivace starých hliníků, pískoven a lomů, a naopak bránit jejich zarůstání.

Lomy bývají trnem v ochranářově oku, vy byste je naopak chtěl do krajiny vnášet jako zpestřující prvek. Skoro to vypadá, že těžbu vítáte…

Trnem v oku jsou — a někdy i právem — průmyslové velkolomy, zejména když se otevřou na místě něčeho hodnotného, třeba skalního masivu. Jámový lom na místě kukuřičného pole nebo i smrkové monokultury ničemu neublíží. Naopak. Podíváme-li se na toto téma obšírněji, pak ve většině dnes opuštěných lomů, pokud nebyly uměle rekultivovány, vznikla biologicky hodnotná stanoviště. V seznamu maloplošných chráněných území najdeme stovky bývalých lomů nebo aspoň území, jež nějaký ten lom zahrnují. A nejde jen o geologické odkryvy, ale i o botanické, entomologické či herpetologické perly, hnízdiště výrů, ťuhýků, břehulí a cojávím čeho ještě.

Když jsem mluvil o zpestřování, měl jsem na mysli drobné stěny, třeba v zářezech cest, nikoliv velkolomy. Nicméně i ty jsou v biologicky sterilní krajině velmi často nejcennějšími lokalitami, například pro motýly nebo rovnokřídlý hmyz suchých a teplých stanovišť. Naším úkolem je postarat se, aby velkolomy nevznikaly na úkor biologicky cenných lokalit a aby cennými lokalitami zůstaly. Nedávno jsme s kolegou Novákem z Biologické fakulty Jihočeské univerzity publikovali práci, ve které ukazujeme, jak vegetace v okolí lomů ovlivňuje jejich budoucnost. Nabádáme v ní těžaře, aby ve vlastním zájmu investovali do péče o přírodní společenstva v okolí; ušetří tak na budoucí revitalizaci svých území.

Vraťme se ještě k loukám. Říkáte, že je potřeba je udržovat. Někteří se však domnívají, že nemá smysl dotovat kosení luk jenom proto, aby se v zemědělské krajině zachoval tento typ biotopu.

A co tedy má smysl dotovat? Podívejte, i když to dosud nikdo nespočítal, na polopřirozených stanovištích, jako jsou louky, teplé a suché pastviny, meze nebo okraje polí, může záviset polovina — možná i více — našich rostlinných a živočišných druhů. U denních motýlů to odhaduji na dobrých osmdesát procent. Tato stanoviště sice po tisíciletí udržoval člověk, ale za tu dobu se stala neoddělitelnou součástí evropské přírody a současně kulturního dědictví. Rozkvetlá louka, nikoliv smrková monokultura, je symbolem naší kulturní krajiny.

Půjdeme-li ještě dál, na loukách — až na výjimky — nežijí a nerostou nějací exotičtí přistěhovalci zavlečení sem až s rozvojem zemědělství, ale druhy, jež se sem nastěhovaly z pravěkých řídkých a světlých savanových pastevních lesů. Nebýt člověka, tyto lesy by pokrývaly většinu středoevropských nížin. Druhy, jež dnes vnímáme jako luční, nemohou žít jinak a jinde, jsou ve střední Evropě doma. Louky bychom proto udržovat měli; otázka zní jak. Je zřejmé, že údržba musí maximální měrou simulovat různorodé využívání charakteristické pro stovky či tisíce let lidského hospodaření v naší krajině, jak už jsem to zmiňoval v úvodu.

Mohl byste to víc konkretizovat?

Zemědělské dotační programy donedávna velmi přísně stanovovaly a hlídaly, co a jak se má dělat, třeba séci, pro velké rozlohy pozemků. To byla první chyba. Děje-li se stejný management — například seč před 20. červencem — současně na stovkách hektarů, moc rozmanitosti do krajiny nevnese. Druhá chyba spočívala v tom, že podmínky stanovovali zemědělští odborníci, kteří nebrali v potaz nároky lučních druhů. Pokud se vůbec na něco ohlíželi, pak aby byla krajina pěkná, uklizená. Z toho právě vyplýval třeba požadavek na dvě seče, a to i v horských polohách, nebo na povinné sečení nedopasků na každé pastvině. Dříve sedláci nikdy nestihli všechny pozemky dvakrát pokosit. Nedopasky, třeba bodláky na zimní pastvině, jsou klíčovým zdrojem potravy pro zrnožravé ptáky. Uklizená krajina zkrátka nemusí být krajina zdravá. Nejuklizenější místo, které jsem kdy viděl, bylo infekční oddělení v nemocnici.

Jste známý tím, že chcete kácet v lesních rezervacích. Laika spíš napadne, že by se takové lesy měly ponechat samy sobě.

Nechci paušálně kácet v rezervacích, ale upozorňuji, že je třeba znát priority a vědět, jak to, co je v jednotlivých územích cenného, zde žilo v minulosti, jaké nároky vykazují jednotlivé druhy či ekologické skupiny a jak tyto nároky zajistit.

Lesní rezervace bych rozdělil na tři skupiny. Za prvé na lesy, jež vznikly a udržely se díky tradičním formám managementu. Bez těchto forem samovolně zaniknou i s navázanou flórou a faunou. Půjde hlavně o lesy v nížinách a pahorkatinách, v minulosti udržované pařezením, osečným hospodařením, pastvou, hrabáním steliva atd. V nížinných polohách nikdy v minulosti žádné husté a stinné lesy nerostly. Před člověkem s pilou a sekyrou zde působila velká zvěř. Všechny ohrožené druhy, jež v těchto lesích dnes obdivujeme, jsou vymírající pozůstatky dříve mnohem otevřenějších stanovišť. Chceme-li chránit přírodu, musíme se aspoň ve vybraných rezervacích k tradičnímu managementu vrátit, jinak se můžeme rozloučit s hnědáskem osikovým i lišajem dubovým, střevíčníkem pantoflíčkem či zvonovcem liliolistým, a stovkami, ne-li tisíci, dalších druhů. Třeba zhruba polovinou našich tesaříků a krasců závislých na osluněném starém dřevě.

Do druhé skupiny patří horské lesy, zvláště ty rozsáhlejší. Ty byly v minulosti člověkem mnohem méně ovlivněny, druhovou pestrost zde udržovaly spíše přírodní narušení a katastrofy, jako vítr, sněhové kalamity nebo i ten nešťastný kůrovec. I proto jsem pro velká bezzásahová území na Šumavě, ale i v Jeseníkách, Krkonoších či jinde, kde to politické možnosti dovolí.

Třetí skupinu by měly tvořit kontrolní či výzkumná území bez zásahů, respektive s minimálními zásahy, a to i v nížinách. I přestárlá pařezina nebo stinný lužní les mají své kouzlo a je přinejmenším vzrušující sledovat, co se s bývalými pařezinami stane, jestliže v nich přestaneme hospodařit.

Budeme-li dotovat louky, vytvářet lomy, prosvětlovat lesy, nevznikne nám potom ale úplně umělá krajina, která sice bude mít vysokou biodiverzitu, ale na základě politického rozhodnutí o dotačních programech, nikoliv nějakého přirozeného vývoje? Je to správné?

To je absolutně zásadní otázka, která se jinými slovy vlastně ptá, zda vůbec přírodu chránit chceme a proč. Pokud nám jde o ochranu přirozeného vývoje, tedy vývoje s vyloučením ochranářských snah, pak musíme být poctiví a připustit si, že k němu patří i aktivity člověka, jež se dnes projevují mimo jiné růstem měst, výrobními halami, dálnicemi a smetišti. Pokud nám jde o přírodu bez člověka — což je možná cílem některých mizantropních čtenářů Sedmé generace —, pak musíme přijmout, že nám možná až polovina flóry a fauny vyhyne. Dostaneme fádní ekosystémy s velkým zastoupením dnes invazních druhů, které se nebudou nijak podobat té hezké evropské — nebo americké, africké či asijské — krajině, kterou máme tak nějak rádi. Už si proto přiznejme, že hodnotou, kterou na přírodě obdivujeme nejvíc, je právě její diverzita, rozmanitost. Její ochrana bude vždy politickým rozhodnutím, na tom ale není nic špatného. Současné civilizované země to tak nějak chápou. Do ochrany přírody nešlo nikdy tolik prostředků jako dnes. Udržení biologické rozmanitosti, zejména záchrana nejohroženějších druhů, je možná a nemusí být v rozporu s životem člověka ani ekonomickou prosperitou. Jde především o rozumnou alokaci zdrojů, což znamená méně ideologie a více pragmatismu.

Připravila Dagmar Smolíková. Další 7.G rozhovory najdete tady.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2019 vyjde v 2. polovině června.