Ušlechtilí divoši ze spišských osad?

Karosa supí mezi kopci, níže za námi postupně splývají paneláky okresního města se socialisticky velkorysými propletenci továren. V autobuse zná každý svou roli — „cigáni“ samozřejmě sedí vzadu a všichni cestující hledí podezřívavě na dvojici s velkými baťohy, které toto dělení nedochází. Za půlhodinku vystupujeme před obecním úřadem, odkud nás ještě čeká pořádná štreka do kopce. Po chvíli supění po blátivé cestě, protínající místy rekultivovanou skládku, se před námi otevírá známé panorama barevných „eurobytovek“ na těžební výsypce a tradičních improvizovaných „chyžek“ pod nimi.

Jako obvykle nám v ústrety běží pestrý chumel puberťáků i bosých usoplenců. Někteří si i po roce překvapivě pamatují naše jména. Pro nás je ovšem identifikace obtížnější, rozdáváme „cukriky“ a vyhlížíme povědomé tváře. Už nejsme tolik nervózní jako při prvním příjezdu a myslíme si svoje o hororových historkách z úst místních „gádžů“. Jsme zvědaví, co nového se událo i čeho se tentokrát dočkáme ve svérázném prostředí, jehož charakter se těžko popisuje, ale určitě má kus z Márquezových Sto roků samoty i filmů Emira Kusturici. A mně už zase začíná neodbytně vrtat hlavou, jaká role zbyla v místním představení na přírodu.

V říši udivených pohledů

Hned při první návštěvě musí každého trknout, že v osadách na slovenské Spiši je spousta věcí jinak. Rychle si zvyknete, že ať se snažíte, jak chcete, snad stokrát za den se dočkáte zkoumavých a udivených pohledů. Hostitelé jsou však tolerantní — vždyť „gádžové se přece neumějí chovat“.

Za nejednou z romských zvyklostí lze vytušit rozdílný přístup k okolnímu světu. Zvídavost probouzí vyprávění o magické moci lesa či velké tabu, které se vznáší nad všemi projevy tělesnosti. Těžko někde spatřit visící prádlo, natožpak spodní, neviditelně probíhá každodenní mytí (to vše v prostředí, kde žije v jedné místnosti až deset obyvatel). Všeobecnou cudnost podtrhuje například i smích či zaražené pohoršení reagující na nevinný dotaz „Kde tu máte záchod?“.

Tajemný je i motiv skrytý za umělými květinami, jež zdobí bez výjimky každou chýšku. A možná nejvíce zarážející je otázka, proč si místní, žijící na pokraji bídy, nepěstují až na naprosto ojedinělé případy alespoň brambory či rajčata. Zkrátka, záhada jako (h)Rom.

Volné děti přírody

Když se, obtěžkán po návratu otazníky, ponořím do záplavy studií o Romech, připadám si, jako bych byl skoro jediný, koho tato hádanka znervózňuje. Na přírodu jako by se v nich, jak už to občas ve společenských vědách bývá, až na okrajové zmínky poněkud zapomnělo.

Nakonec přece jen slavím dílčí úspěch. Překvapivě je to zrovna český Ekolist z roku 2004, který ukrývá článek z pera plzeňských kulturologů Lenky Budilové a Marka Jakoubka. Text nese provokativní název Mýtus o přírodních Romech a polemizuje s představami dobře známými třeba z Puškinových či Máchových Cikánů.

Mýtus, o němž je řeč, se rozvinul v romantismu, kdy se Romové postupně přerodili z obávaných cizinců v idealizovanou skupinu žijící nezkažený, jednoduchý a nespoutaný život v úzkém kontaktu s přírodou. I na ně se tehdy rozšířil známý proticivilizační mýtus ušlechtilého divocha (například i 7.G 4/2001), jeden ze zdrojů celého environmentálního hnutí.

I dávno poté můžeme v Ottově naučném slovníku pod heslem Cikáni číst, jak „jsou opojeni přírodou“; noviny České slovo z roku 1940 je zase popisují jako „volné děti přírody“. Kritičtější mnohdy nebývají ani odborníci. Kupříkladu romistický historik Weer Rajendra Rishi bez stínu pochybností vykresluje, jak Romové „splynuli s přírodou“.

Dnes už možná taková představa slábne, přesto tu a tam probublá na povrch, jako třeba v případě článku Rollanda Vernona z environmentálního časopisu Resurgence. V roce 1994 jsme se mohli dočíst, jak angličtí Romové „zobrazují naše ztracené přírodní já“ a „žijí s naprostou pokorou po boku přírody“.

foto: Anežka Švecová

Mýtus je jenom mýtus

Není se příliš co divit, pokud čtenáři takové názory připadají naivní či přestřelené. Rozliční badatelé už dávno poukázali, že (nejen) romantická díla většinou přibližují skutečný život neznámých a cizokrajně působících Cikánů jen okrajově a ve značně svérázné podobě. Zároveň doložili, že přesvědčení o harmonickém soužití tradičních společností s přírodou bývají mnohdy více než čímkoli jiným projekcí představ jejich původců.

Plzeňská dvojice výzkumníků zkouší stereotyp místy až avatarovsky uvědomělých Romů vyvrátit na základě vlastního pozorování. Všímá si přitom projevů, jež musí krátce po příjezdu udeřit do očí snad každého. Sám jsem ostatně nebyl výjimkou. Například živelné kácení stromů dodává osadám bizarní kulisu polomýtiny z metrových pařezů („žandár“ číhá všude, a proto je hlavním kritériem rychlost a unesitelnost). Neméně vděčným cílem je občas až neuvěřitelná fluktuace věcí a záliba ve všem novém. Nelze opomenout ani zavalení osady kobercem odpadků, v jehož koláži se může vyjímat i autobaterie pohozená u studny.

Budilová s Jakoubkem proto usuzují, že vztah Romů k přírodě je „nestranný až lhostejný“, jejich způsob života je „vůči přírodě spíš úkorný“. „Žádný programový vztah (kromě prakticko-uživatelského postoje) k přírodnímu prostředí v romských osadách nenalézáme. Mýtus o sepětí Romů s přírodou je opravdu jen mýtem,“ uzavírají.

Jak se měří sepětí s přírodou?

Nahlodaný mýtus zmíněná autorská dvojice možná vyvrací, ovšem odpověď na skutečnou povahu romského vztahu k přírodě bychom v jejich textu hledali marně. Všímají si totiž jen působivých vnějších projevů. Jakkoli „protipřírodnost“ zmiňovaného chování působí zcela jasně, povaha samotného „sepětí“ zůstává nevysvětlena.

Mezi námi, není se co divit. Usuzovat na vazbu s přírodou totiž není vůbec lehké — nejde chytit, změřit, dokonce se na ni nemůžete ani pořádně zeptat. Vždyť co byste vy sami odpověděli na otázku: „Jaký máte vztah k přírodě?“

Nezbývá než jít na celou věc trošku od lesa. Nakonec se po pár dnech v osadách a prolistování štosu publikací ukázalo, že nejpřiléhavější by mohly být dva úhly pohledu: nezemědělský přístup ke krajině a specifická klasifikace světa na základě pravidel rituální nečistoty.

Hloupý rolník a mazaný sběrač

Právě jiný než zemědělský charakter romské společnosti je podle mnohých antropologů jejím určujícím znakem. Nás přitom vrtání v hlíně dovedlo k až nečekaně odlišnému prožívání světa a bylo až donedávna určující charakteristikou zdejší společnosti. Za hospodařením lze spatřit nutnost plánování do budoucna, vznik měst a hierarchické společnosti, myšlenku konzervace (včetně minulosti či nakonec i přírody), ale i zrození logiky založené na nakládání s abstraktními pojmy.

Britský antropolog Michael Stewart je přesvědčený, že se romská identita neoddělitelně formovala v závislosti na majoritním rolníkovi. Ten vlastní půdu, akcentuje důležitost pečlivé, efektivní a systematické práce, vzývá hospodárnost a neokázalost. Zato Romové sice od většinové společnosti přejímali některé (typicky náboženské) prvky, ovšem o zemědělství se nikdy příliš nezajímali, za jediné „čisté“ tradičně považují peníze získané obchodováním a v životě oceňují zejména inteligenci a mazanost. Symptomatické je už samotné označení „gádžo“: pochází z maďarštiny a znamená „rolník“ i „hloupý“. Někteří autoři, například antropolog českého původu Ernest Gellner, proto soudí, že se romský způsob života blíží spíše lovcům a sběračům.

Právě neagrární povaha romské společnosti nejvíce přispěla k jejímu odmítání většinou. Na rozdíl od pozdější idealizace se sedláci vůči „svobodě“ lidí bez domova či pána vymezovali. Nerozuměli, jak mohou potulní Cikáni žít bez pevného pouta k půdě. Vždyť například ze čtvrt milionu uherských Romů jich kusem pole disponovalo sotva deset tisíc, přičemž hospodařili na 0,011 % celkové výměry Uher. I proto je ve folklóru „Cigán“ zdaleka nejčastějším a nejpropracovanějším obrazem nebezpečného cizince.

Špína a hlína

Dojem, že neagrární přístup přetrval až do současnosti, jsem nezískal jen z vlastního pozorování. Například osm let starý a téměř vyčerpávající sborník Súhrnná správa o Rómoch na Slovensku dochází k závěru, že ačkoli Romové často vlastní či mají možnost obhospodařovat i půdu relativně kvalitní, málokdo tak činí. Jen o málo populárnější bývá chov slepic, prasat či koz.

Důvody mohou být různé. Kromě financí třeba i neznalost zemědělských praktik a návazná obava, že by se výpěstek nepovedl a stali by se (opět) terčem posměchu. Někteří Romové však rovnou tvrdí: je to práce pro gádže. Zvláštní pozornost si přitom zasluhuje i samotný vztah k půdě a zemi. Pouhý dotek hlíny i vše, co se země dotkne, jsou totiž v romských očích jistým způsobem nečisté.

Pozor na nečistou přírodu!

Právě tento aspekt je v mnohém zásadní. Pravidla rituální nečistoty totiž doposud tvoří jeden z klíčových způsobů organizace romské společnosti. Jde o víru v určitou nehmotnou vlastnost, která vnitřně poskvrňuje jejího nositele — ať už je jím člověk, zvíře či věc. Jak naznačila americká antropoložka Anne Sutherland, na základě symbolického vymezení hranic mezi čistým a nečistým lze dobře pozorovat, jak Romové oddělují přírodu a kulturu a jak stigma nečistoty vyčleňuje mimo lidskou společnost.

Zkoumáním fenoménu nečistoty napříč etniky se proslavila britská antropoložka Mary Douglas. Všimla si, že nečisté bývá to, co „není na svém místě“, a tedy postrádá smysl. Typicky jde o anomálie. Špína a znečištění tím představují hrozbu pro řád a smysl světa, a je proto třeba podrobit je speciálnímu — většinou ritualizovanému — zacházení. Projevy přírody je v takovém podání nutné nějakým způsobem uchopit, dát jim lidský otisk. Lidská kultura totiž není pokládána za samozřejmou a hrozí jí rozplynutí v přírodní spontaneitě.

Duchové v džungli

Po přečtení podobných studií je zajímavé obrátit zrak zpátky na spišské osady: Pro zdejší Romy je kupříkladu velmi důležité oddělit čisté „doma“ od méně čistého „venku“. S vnitřkem, kde se pečlivě udržuje pořádek, často ostře kontrastuje neutěšený exteriér zavalený odpadky.

Rituálně nečistí (například čarodějnice) jsou prostorově vyčleňováni mimo osadu, prestižní je naopak bydlení uprostřed anebo u cesty. Tito takzvaní „degeši“ proto často žijí izolovaně mezi stromy, zejména ti s nejnižším statusem — postižení či neplodní.

Okolní les je pro spišské Romy poměrně nebezpečným místem. Dále od osady má totiž „svoju moc“ a ta lidská zde slábne. Ostatně, podobnost romského výrazu džungalo (hnusný, nečistý) s džunglí není vůbec náhodná. Zvláště v noci totiž v lese snadno můžete potkat duchy zemřelých — mulo. Po půlnoci proto neexistuje, aby někdo zůstal mimo osadu. Zmínku o přespání v lese považovali naši hostitelé za nepochopitelný hazard. A když jednou v noci kdosi zaklepal, nikdo z Romů se neodvážil otevřít.

Psožrouti a Matka Země

Na čistá a nečistá se dělí i zvířata. Nečistý je zejména had, ale i pes, kočka či žába; čistí jsou třeba kůň, slepice či ježek. Romové málo věří na náhodu a různé úkazy přisuzují spíše zásahu vyšší moci. Když do jedné chýšky nosila kočka hady, nezbylo než se odstěhovat. Jakkoli jsou rituálně nečistá zvířata zavrhovaná, plní zároveň magickou či léčivou funkci. Mast z psího sádla je velmi vyhledávaná, ovšem „psožrouty“ všichni opovrhují.

Na vztah k přírodě zajímavě odkazuje ambivalentní postavení žen. Nakonec i ony zmíněné všetečné umělé květiny symbolizují především život a bezprostředně se asociují právě s ženstvím. V osadách také občas můžete narazit na legendy o Matce Zemi, přičemž podezřele shodné rysy mívá i nebývale rozvitý mariánský kult. Každá žena se pak podle Romů pohybuje na pomezí lidského a spontánního. Postoj Romů k ženám a nakonec i vlastnímu tělu lemuje touha potlačit či skrýt spontánní projevy přirozenosti, respektive nad nimi ritualizovanými pravidly získat kontrolu. Oproti majoritním představám divokých a hříšných Cikánek nemůže být realita kontrastnější.

Já nic, já se tu jen procházím

I z letmé ochutnávky je patrné, že romské pouto k přírodě asi bude v lecčem odlišné. Nejeden z těchto rozdílů bychom dohledali ve vlastní minulosti, i když zvláště znaky navázané na (ne)zemědělství působí dosti svébytně. Upírat však Romům přímý vztah, jak to učinili autoři zmíněného článku, by asi bylo zkratkovité.

Romové sice netřídí odpad, lesy kácejí hlava nehlava a ochrana přírody jim mnoho neříká. A když jsme je upozornili na pěkný výhled do krajiny, vzpomínali spíše na to, jak dříve z okna viděli, co kdo dělá. Ani do přírody nechodí „jen tak“, bez houbařského či dřevorubeckého záměru. Podobné touhy připisují výhradně gádžům a spojení „jít do lesa“ je synonymem pro milování. Historku o Romovi, kterého v lese načapala policie a on se vymlouval, že se tu „len prechádza“, proto doprovázejí salvy smíchu nad absurditou celé situace.

Z jejich pojetí přírody však určitě můžeme pochopit mnohé o společnosti, které bývá často podsouván status sociálního problému, jenž je třeba „vyřešit“. Z mého pohledu však spišští Romové oplývají nečekaně komplexním, originálním a mimořádně zajímavým pohledem na svět.

Cestou zpátky přemítám, že vlídnost k přírodě je možná dost nesamozřejmý a specificky moderní úkaz a nemá vždy cenu hledat po celém světě ztracený ráj ušlechtilých ekodivochů. Při návratu do vyumělkovaného města se však nemůžu ubránit obdivu, jak důležitou roli v životě osady rytmy a zákonitosti přírody hrají. Že by to tedy s tím sepětím bylo přece jen složitější?

Článek byl připraven v rámci grantového projektu Environmentální aspekty životního způsobu, řešeného na Fakultě sociálních studií MU v Brně (MUNI/A/0931/2009). Vychází z autorova výzkumu shrnutého v diplomové práci Romové a příroda.