V boji proti nepřiznané policejní brutalitě je nutno občas „žalovat“ ve světě

Jak vyplývá z každodenních zpráv Amnesty International, Světové organizace proti mučení (OMCT), Asociace proti mučení (APT) a dalších organizací, které se v mezinárodním měřítku zabývají dodržováním lidských práv, různé formy špatného zacházení ze strany policie vůči osobám, jež se ocitají přechodně v její moci, jsou většinou neřešeným problémem, a to nejen v zemích tzv. Třetího světa, ale i ve státech západní a střední Evropy, které jsou obecně považovány za demokratické. Právě vzhledem k důkazní nouzi i obrazové nepřístupnosti aktů odehrávajících se na policejních stanicích, je tato problematika vždy poněkud zahalena rouškou tajemství. Přesto se již za několik desítek let, kdy je nezákonná činnost – označovaná jako mučení a jiné kruté, nelidské nebo ponižující zacházení – monitorována, vytvořily mezinárodní mechanismy a standardy, které by měly tento koníček některých policistů, před kterým většinou zavírají vnitrostátní orgány oči, učinit hůře pěstovatelným.

Po otřesném vyšetřovacím postupu českých policejních orgánů, který ještě řadu měsíců po objevení prvních důkazů o bezbřehé policejní brutalitě po skončení pražských protestů monitorovali zástupci projektu Občanských právních hlídek Ekologického právního servisu, nás realita postavila před nutnost bližšího seznámení s mezinárodními institucemi, které by měly Českou republiku poučit o základech dodržování lidských práv. V současnosti totiž existuje hned několik mechanismů, které byly vytvořeny na půdě Rady Evropy i OSN. Po letité nátlakové diplomacii organizací sledujících dodržování lidských práv byly totiž uzavřeny jednotlivé mezinárodní smlouvy, které se řada států rozhodla akceptovat.

Většina z těchto smluv obsahuje ve svých ustanoveních identickou maximu, která se přenáší ze smlouvy do smlouvy od vzniku Univerzální deklarace lidských práv v roce 1948 a podle které nikdo nesmí být podroben mučení ani jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.

Proti mučení v Evropě

Individuální mechanismus obrany před jednáním, při němž je jedinec ponižován, představuje pro jednotlivce ze států, které přistoupily k Ev-ropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Evropský soud pro lidská práva. U tohoto orgánu mohou jednotlivci za utrpěná příkoří dosáhnout na svém státu peněžní odškodnění; pokud ovšem byly již předtím vyčerpány všechny možnosti nápravy uvnitř daného státu.

Podle Rady Evropy nebylo tímto způsobem právo nebýt mučen podle čl. 3 Evropské úmluvy dostatečně účinně chráněno a proto byla na konci 80. let uzavřena Evropská úmluva o zabránění mučení, která ustavila Evropský výbor pro zabránění mučení (CPT). Ten plní významnou preventivní funkci, neboť jeho členové, nezávislí experti zejména z řad právníků, lékařů a psychologů mají možnost navštěvovat jednotlivé státy, kde jim musí být umožněn přístup do všech prostor, kde je omezována osobní svoboda, tedy nejen na policejní stanice, ale i do věznic, ústavů pro choromyslné, nezletilé apod. Zástupci tohoto Výboru v roce 1997 přijeli též do České republiky a již tehdy vyjádřili obavu nad nedodržováním základních tří standardů pro prevenci mučení. Prvním je možnost předvedené osoby kontaktovat blízkou nebo jakoukoli vybranou osobu a informovat ji o své situaci. Tento princip je teoreticky v české legislativě obsažen, policie jej však v praxi často nedodržuje. Druhým standardem, který je velmi vágně upraven v naší Listině základních práv a svobod, je možnost ihned po předvedení kontaktovat právního zástupce. Třetí standard, totiž možnost vyšetření nepolicejním lékařem, náš právní řád pro jistotu vůbec nezná. Výbor vychází z obecného předpokladu, že k největšímu násilí dochází bezprostředně po předvedení, což dosvědčují zářijové zkušenosti z pražských protestů proti MMF a Světové bance, kdy byla policií plošně omezena i ta práva předvedených, která jsou v českém právu poměrně pregnantně upravena. Návštěvu delegace tohoto orgánu lze po výpovědích a důkazech, které o zacházení s osobami na pražských policejních stanicích obdržela, očekávat asi již v příštím roce.

Rok 2001: Mezinárodní instituce kontra ČR

Vzhledem ke shodě okolností, které v roce 2001 představovaly pro Českou republiku povinnost předstoupit před významné orgány, sídlící pod křídly OSN v Ženevě, se aktuálnějším jeví hodnocení Výborem proti mučení a Výborem pro lidská práva.

Výbor OSN proti mučení (CAT) má trochu odlišnou funkci od svého evropského, preventivně zaměřeného kolegy. Státy, které této organizaci na základě přistoupení k Úmluvě proti mučení podléhají, mají povinnost ve čtyřletých periodických obdobích předkládat zprávy o dodržování závazků, které vyplývají z Úmluvy. V květnu 2001 před něj tedy předstoupila delegace České republiky, která dostatečně nevysvětlila některé problematické momenty, zejména po skončení pražských demonstrací, o nichž byly experti Výboru velmi zevrubně informováni ze strany Amnesty Internati-onal a Občanských právních hlídek. Proto byl Výbor nucen vydat doporučení, v nichž se ztotožnil z požadavky delegace CPT z r. 1997, Občanských právních hlídek i Amnesty International z tohoto roku a požaduje po České republice zajistit:

• nezávislost a důkladnost při vyšetřování veškerých obvinění ze špatného zacházení obecně a v souvislosti s pro-testy proti zasedání Světové banky a Mezinárodního měnového fondu v září 2000 především a zveřejnění informací o svých zjištěních a o přijatých opatřeních týkajících se obvinění viníků a náhrad pro oběti ve své další periodické zprávě podávané Výboru proti mučení;

• nezávislost vyšetřování v případech, kdy jsou z trestných činů obviněni představitelé výkonné moci zavedením vnějších kontrolních mechanismů;

• garantování práva všech zadržených osob informovat blízké, příbuzné nebo jinou třetí osobu dle svého výběru, práva na okamžitý přístup k obhájci dle svého výběru a práva na přístup k lékaři dle svého výběru (vedle lékařského vyšetření provedeného policejními složkami).

Postup státních orgánů, které necelý měsíc po vydání těchto doporučení zaslaly Ekologickému právnímu servisu usnesení, podle něhož ani nalezení krevních stop a úlomku zubu na konkrétní policejní stanici a expertního potvrzení jejich přináležitosti ke konkrétní osobě nevedlo k přiznání trestného činu mučení, ovšem vypovídá o jasném úmyslu státních orgánů nedodržovat mezinárodní závazky. Oběť prokázaného mučení sice přímo rozpoznala jednu z mučících osob i na maličké pasové fotografii, ovšem ani poté policejní orgán tuto osobu neoznačil a nevydal k trestnímu stíhání a ani nepodal návrh na kázeňské potrestání velitele policejní stanice.

Před Výborem pro lidská práva

Takovýto postup opět znepokojil největší mezinárodní lidskoprávní organizace, jež na případy mučení usuzují mnohdy ze dvou či více svědectví a obdobného počtu důkazů. V případě pražských událostí jim byl ovšem předán vedle detailních analýz i nadstandardně velký počet více než šedesáti navzájem se doplňujících svědectví a několik lékařských potvrzení od osob, s nimiž se mohli v zahraničí osobně zkontaktovat a ověřit závěry Občanských právních hlídek. O nevídaném rozměru násilí neměly tudíž sebemenších pochyb. Jménem nejstarší z nich – Mezinárodní federace lidských práv – pozvali proto zástupce projektu Občanských právních hlídek na červencové zasedání Výboru OSN pro lidská práva do Ženevy, aby zde mohli přímo tlumočit výhrady k dodržování lidských práv v ČR.

Výbor OSN pro lidská práva je nejuniverzálnější institucí, jak z hlediska šíře monitorování dodržování lidských práv, vyplývajících z Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, tak z hlediska počtu států, které uznaly jeho pravomoc (v současnosti jde o 148 států). Výbor OSN pro lidská práva pracuje na obdobném principu jako Výbor proti mučení, tedy v pětileté periodicitě, a stejně jako pro prvně jmenovaný, jsou pro něj důležité poznatky nevládních organizací, které popisují situaci dodržování lidských práv v jednotlivých zemích. S těmito poznatky, které jsme měli možnost tlumočit expertům z Výboru osobně, jsou potom konfrontováni oficiální představitelé českého státu, kteří mají možnost vyvrátit nepravdivost informací předložených nevládními organizacemi. Vedle toho má Výbor pravomoc posuzovat i stížnosti jednotlivců.

Od svého založení v roce 1993 se situací v ČR tento orgán zabýval vůbec poprvé. Při jednání, která bývají veřejná, jsme mohli i my sledovat reakce české delegace. Na závažné nedostatky v policejní činnosti se z její strany většinou dostalo pohříchu odpovědí spíše vyhýbavých či vůbec žádných.

Velmi konkrétní a erudované otázky dobře připravených expertů směřovaly jak na násilný policejní postup na policejních stanicích, který někdy vyústil až v mučení předvedených, tak na důvod absence nezávislého orgánu pro vyšetřování trestných činů policistů. Paní Medina Quiroga z Chile označila policejní brutalitu za pravděpodobně nejzávažnější problém, jež je nutno v ČR řešit. Předseda Výboru Bhagwati z Indie pak vyjádřil konkrétní znepokojení nad beztrestností policistů a na postup policejních složek nejen po zasedání MMF, ale i při zásahu v klubu Propast v roce 1996, na Global Street Party 1998 a na 1. máje 1999.

Zástupce ministerstva vnitra bohužel expertům OSN vůbec neodpověděl na to, jakým způsobem naše státní orgány začlenily doporučení Evropského výboru pro zabránění mučení z r. 1997, který stejně jako Výbor proti mučení v květnu, kritizoval nemožnost přístupu právního zástupce, nepolicejního lékaře a kontaktování třetí osoby po předvedení na policejní stanici. Uspokojivě nebyla též zodpovězena otázka, zda české státní orgány považují za efektivní vyšetřování, jež doložilo spáchání trestných činů na dvou policejních stanicích po zasedání MMF, přičemž nikdo za tyto trestné činy nebyl potrestán. Nevoli vzbudil i samotný průběh vyšetřování. Členové Výboru výslovně poukázali na výrazné ztížení možnosti nalezení konkrétních viníků policejního násilí, neboť k identifikaci možných viníků byly předloženy jen malé pasové fotografie policistů a to jen některým postiženým osobám.

Zajímavým momentem byl proslov zástupce Ministerstva vnitra České republiky, který se místo odpovědi na konkrétní otázky po postupu policistů na policejních stanicích po zasedání MMF popisoval násilné události v ulicích, přičemž prohlásil, že podle některých občanů se mělo do demonstrantů střílet ostrými náboji.

Taktika odvádění pozornosti od kořenu věci, kterou používají zástupci orgánů ministra vnitra při komentářích v českých médiích, se však neukázala před experty OSN jako příliš účinná. Člen Výboru a Zvláštní zpravodaj OSN pro otázky mučení, Sir Nigel Rodley jasně tlumočil znalost průběhu částečně násilných protestů, jeho otázky ovšem směřovaly na postup policie na stanicích.

V závěrečných doporučeních pak Výbor – vedle dalších závažných požadavků týkajících se zejména postavení Rómů – vyzval Českou republiku, aby zřídila nezávislý orgán pro vyšetřování všech stížností na překročení pravomocí policisty a do 12 měsíců ho o učiněných krocích informovala. Bude zajímavé sledovat, jak se k výše uvedeným konkrétním doporučením mezinárodních orgánů v nej-bližších měsících a letech postaví naše často arogantní vláda.