V jakém stavu se nachází zdejší zelené hnutí?

Jiří Koželouh, programový ředitel Hnutí DUHA:

Ve výrazně lepším než třeba politické strany, neboť jeho představitelé a představitelky dokážou vymýšlet projekty přesahující náš aktuální obzor a prosazovat cíle přesahující osobní prospěch. V lepším než média, neboť si je nekoupili (fosilní) miliardáři. Zelenému hnutí bych přál, aby zavedené organizace udržely vysokou úroveň svých expertů, ale zároveň znovunalezly schopnost mobilizovat spoustu lidí, nejen v extrémních situacích typu ohrožení Šumavy či těžebních limitů. A aby dalších 25 sezon pokračovala úroda všemožných iniciativ. Přál bych si, abychom za 25 let byli daleko nudnější. Protože třeba okna do divočiny v naší krajině budou běžnou výletní destinací. Děti nebudou kreslit domečky s červenými střechami, ale se solárními panely, odpadům se bude říkat cenné suroviny a budou pomalu vznikat muzea fosilních paliv.

Juraj Zamkovský, programový ředitel Priatel Zeme Slovensko:

Je výrazne slabšie ako pred 25 rokmi. O hnutí sa ani velmi hovorit nedá (aspon na Slovensku), skor tu dnes máme skupinu organizácií, ktoré príležitostne spolupracujú. Mizne aktivizmus a svojpomoc, nahradí ho profesionalizmus a naviazanosť na verejné peniaze. Otupuje sa miera radikálnosti kedysi nezávislých občianských skupín.

Prajem mu návrat k pestrému, radikálnemu, autentickému občianskému hnutiu z prelomu 80. a 90. rokov. Viac aktivizmu a menej profesionalizmu, viac komunikacie cez reálné aktivity a menej facebookov a „práce s médiami“, viac svojpomoci a menej závislosti od grantov, ktoré byrokratizujú a obsahovo vychylujú občianský sektor, viac lokálnych kampaní proti príčinam spoločenskej a environmentálnej devastácie a menej konferenčnej turistiky a vyjednávania.

Miroslav Patrik, předseda Dětí Země:
Nachází se jak v lehčí pozici, tak i v těžší. Zelené myšlenky jsou již součástí širokého spektra demokratického systému. Takže už nemáme oficiální eko-spolky jako Hnutí Brontosaurus (1974) a ČSOP (1979) a ty nepovolené jako Ekologické fórum Charty 77 (1987), Ekologická společnost (1989), Pražské matky (1989), Děti Země (1989) či Hnutí DUHA (1989). Existuje zde několik zelených politických stran a mnoho veřejných úřadů (včetně ministerstva) a vědeckých institucí. Právo na příznivé životní prostředí je zakotveno v Ústavě ČR a téma je součástí vzdělávání a osvěty. Mnoho lidí také již odmítá žít zběsile na úkor svých potomků a přírody. Na druhou stranu je svět komplikovanější, takže hledat příčiny („nepřítele“) a správné nástroje nápravy ekologických škod je obtížnější. Hnutí přeji „každý den odvahu a výdrž“!

Edvard Sequens, Calla — Sdružení pro záchranu prostředí:

Je jiné, stejně jako se změnila celá společnost. Zůstává ale pestré formami i zaměřením, proto těžko zevšeobecňovat. Celkově je profesionálnější, ale dokáže méně pružně reagovat na nové podněty. A z řady důvodů je podfinancované, což omezuje jeho možnosti. Osobně považuji za škodu, že se vytrácí ochota (či možnosti?) spolupráce na velkých společných tématech. To brzy prověří pokus demontovat pravidla umožňující účast občanů na rozhodování o životním prostředí nastavené nedlouho po Listopadu.

Co popřát? Ideálně kdyby ekologické hnutí ztratilo smysl, protože už ho nebude potřeba. To se ale nestane, a tak mu přeji, ať nachází následovníky, udrží si důvěru lidí a povzbudí ho nějaký velký společný úspěch, jako byla třeba dohoda o omezení emisí plynů poškozujících ozonovou vrstvu Země.

Dalimil Toman, ředitel Hnutí Brontosaurus:

Zelené hnutí dnes staví na dobrých základech mnohého, co se mu po revoluci podařilo — v rozšíření ekologické výchovy, v částech legislativního procesu, v rozvoji pestré škály neziskovek či v řešení konkrétních problémů životního prostředí. Zároveň však naráží na ztrátu podpory veřejnosti — jednak paradoxně díky zlepšení stavu prostředí, jednak tím, že bylo úspěšně onálepkováno extremismem a samo často není schopné nacházet společnou a srozumitelnou řeč s lidmi na lokální úrovni a v jim blízkých tématech.

Do budoucna mu přeji právě to, aby se mu dařilo dostávat se z bojové pozice více ke spolupráci, dialogu, změně hodnotových orientací lidí. Ale zároveň mu přeji, aby se nikdy nevzdalo hledání alternativ života společnosti a hlavně ideálu hodnoty přírody samotné bez ohledu na aktuální zájmy člověka.

Hana Korvasová, ředitelka Lipky:

Kondice organizací všech odstínů zelené mi přes mnohé problémy připadá v průměru velmi dobrá. Nesdílím módní žehrání na odklon radikálnějších seskupení od přímých a mediálně viditelnějších akcí, poněvadž postupný posun těžiště ve prospěch agenturní práce považuju v některých případech za ovoce nesoucí, a tudíž žádoucí. Například Hnutí DUHA se podařilo vylobbovat hodně důležitého — od odpadů přes energie až po Šumavu, ostatně blokáda na Ptačím potoce v létě 2011 byla skvělou přímou akcí, byť jí byla právní opora přiznána k hanbě hlavních aktérů až dodatečně. Spoustu trpělivé a odbornépráce za sebou mají i ekoporadny a také organizace podobné naší Lipce, které jsou zaměřeny na výchovu a vzdělávání. Jim všem bych ze srdce přála politickou i občanskou podporu, radost z úspěchu, méně starostí s financováním chodu organizace a jako doposud — šikovné a obětavé lidi v rolích zaměstnanců i dobrovolníků.

Ľubica Trubíniová, ochranářka, občanská aktivistka, asistentka poslance Mikuláše Huby:

Zelené hnutie na Slovensku podľa mňa čerpá oddychový čas. Vnímam to ako zákonitý proces po vzopätí všetkých síl do posunu spoločnosti k udržateľnosti. Zásoby energie (po)novembrovej generácie sa vyčerpali, nevyhnutne prišla fáza útlmu, čerpania nových síl a príchodu nových ľudí. Tiež istého rozdrobenia do mnohých — ani nie primárne environmentálnych ako skôr občianskych — aktivít. Zelené myslenie a vnímanie však preniklo medzi ľudí, reálne ovplyvňuje širšie vrstvy spoločnosti ako kedysi. Síce nie až do takej hĺbky, ako by si aktivisti a aktivistky priali, no už aj tento „mierny pokrok v medziach zákona“ teší. Hnutiu želám vyvážené spojenie racionálnej argumentácie, občianskeho nasrdenia a proenvironmentálneho nadšenia. Plus silné komunikačné schopnosti a kreativitu smerom k verejnosti i rozhodujúcim mocenským skupinám, a vnútornú silu a solidárnosť.

Mojmír Vlašín, Ekologický institut Veronica:

Zelné hnutí je dle mého názoru v hlubokém útlumu, jehož příčiny byly mnohokrát rozebírány a k ničemu kloudnému se nedošlo. Poměrně dobře funguje takzvaná mravenčí péče o různé lokality, ale to fungovalo už před Listopadem a má to pořád smysl. Kromě blokády na Šumavě zelné hnutí za posledních několik let nic neprosadilo.
Při blokádě naopak obstálo. Je totiž zjevné, že za situace, kdy resortní organizace (Česká inspekce životního prostředí, Správa Národního parku a CHKO Šumava) selhaly a Ministerstvo životního prostředí neplnilo svoji kontrolní funkci, hájily nevládní organizace (Hnutí DUHA, později Greenpeace, ČSOP a další) a jednotliví občané základní principy ochrany přírody a právo.

Do příštích 25 let přeji ekologickým organizacím, aby se odrazily od bahnitého dna konformismu a dosáhly alespoň takového úspěchu jako hnutí proti hazardu.

Marta Kotecká Misíková, ředitelka Zeleného kruhu:

Povedlo se mu několik věcí. Vznikla u nás řada silných organizací, které jsou rozmanité v zaměření, přístupech i způsobu práce. Důležité je také, že za nimi stojí tisíce lidí — členů, přispěvatelů, dobrovolných spolupracovníků — a že seotevírají světu kolem sebe. Lidé s nimi sčítají čápy, jezdí do práce na kole, chrání šelmy, kultivují veřejný prostor. Má dobrý důvod být sebevědomé. Proto mu přeju, aby sebevědomé bylo a soustředilo svou sílu na to, o co mu jde: konkrétní změny k lepšímu.