V našem kraji nemáme novoty rádi

Když se početné a činorodé společenství rozhodne opustit své prosperující softwarové podnikání ve Švýcarsku a přestěhuje se daleko na severovýchod Německa do vesnice Klein Jasedow, doprostřed kraje, který vypadá, jako by ho před několika lety opustila sovětská armáda, je načase položit si první otázku: proč? Co pohledávají cizinci v místech, které po německém sjednocení jejich vlastní obyvatelé během několika málo let opouštěli takovým tempem, že tam kromě totálních loserů už nikdo jiný nezbyl? Mnohé naznačí jednak článek z pera samotných protagonistů (Geomancie a integrální kultura, SG 6/2007) a v obecnější rovině například reportáž Cesta z města po zelené od Pavla Kovaříka z téhož čísla. Motivace této alternativní umělecko-řemeslnické skupiny totiž není ze samotného dokumentu příliš jasná, snad kromě touhy začít někde jinde od nuly.

Takovou touhu mívali v devatenáctém století osadníci, kteří brázdili americké prérie směrem na západ.

Téma z filmu Tenkrát na Západě nám ostatně hned v úvodu dokumentu připomene kvílivá harmonika. A to přesto, že se nacházíme na současné nejvýchodnější výspě Německa, ve které se — jak snímek naznačuje — stále ještě dobře daří také východoněmecké mentalitě. Domorodci sice komunitu šestnácti hlavních protagonistů filmu do vesnice ústy svého starosty původně pozvali, protože jinak by tam co nevidět všechno spadlo, ovšem na nějaké skutečné novoty tu opravdu není nikdo zvědavý — to by se jistě už dávno odstěhoval. A tak když si osadníci v „prdeli světa“ vyhrnou rukávy a s chutí se pustí do práce, ještě netuší, jaké mračno se nad jejich hlavami začíná stahovat.

Moderní stagnace versus postmoderní prosperita?

Okolní zemědělský kraj s nedozírnými pláněmi zlatých klasů sice vypadá na první pohled (z letadla) idylicky, ve skutečnosti je ale v krizi. Po válce byly všechny místní statky sloučeny do jednoho mamutího JZD, jehož předsedové se po konci východoněmecké éry udělali pro sebe a pokračují v rozjetém byznysu v nových podmínkách. Ovšem řada provozů transformaci nepřežila, spousta lidí přišla o práci, a tak není divu, že si velká část z nich sbalila své čtyři švestky a přesunula se na jih nebo na západ. Zbytek se stal na postsocialistickém agrokomplexu snad ještě závislejší, než byl předtím.

Idylicky rovněž vypadá počínání naší osadnické komunity: přidělené domy rekonstruují, věnují se ekozemědělství a drobným řemeslům, provozují jakési komunitní kulturní středisko a hrají na rozličné hudební nástroje. Máme tak výjimečnou šanci pozorovat, jak vypadá život podle zásad geomancie — holistického životního stylu, který odmítá jak modernitu, tak návrat k minulosti.

O svém pobytu na nové adrese osadníci hovoří jako o „projektu“, a skutečně je to výstižné: ve filmu zachycené činnosti provádějí s vášní a hlubokým zaujetím. Je vidět, že jsou šikovní a že mají know how, a prakticky na co sáhnou, to se jim daří. Člověk — a zejména člověk, který má s pěstováním okatého nadšení čtyřicet let trpkých zkušeností — se však nemůže zbavit zvláštního dojmu, jako by šlo o výsledek žádosti o bruselský grant v rámci komunálního budování radostné a trvale udržitelné Evropy. Že to musí být jen fasáda, za kterou se skrývá — jako vždycky — nějaká méně vábná realita. Ostatně, co si pomyslet o nových sousedech, kteří se chtějí starousedlíkům představit prostřednictvím elaborátu obsahujícího stručné sebe-charakteristiky členů (od nejstarších až po děti) a představy a nápady, které hodlají v Malém Jasedowě realizovat?

Místní starosta je upřímný: „Bylo jasné, že přijdou jenom umělci nebo blázni.“ Pokud si spojku nebo nahradíme spojkou a, dostaneme charakteristiku, jakou si asi udělali sousedi navzdory nabízenému elaborátu. A organizovaná skupina bláznů, to bude nejspíš nějaká sekta — asi takhle by mohly úvahy pokračovat. Logika my versus oni je neúprosná, dokud si však každý hledí svého, je všechno v pořádku. Všichni mají svých starostí dost.

Dokud práškovací letadlo, které to všechno vidí ze své vlastní perspektivy, nevyvolá konflikt.

Nenávist v prášku

Velké širé rodné lány se odjakživa od souvratě ku souvrati práškují. A s tím měli osadníci počítat ještě předtím, než si tu to svoje ekozemědělství zařídili, míní paní ze sousední vesnice, která společně s manželem sedí na židličkách na verandě a občas nesměle jukne do kamery. Klasické a ekologické zemědělství prostě nejde dohromady.

Ovšem pokud se snad někdo domníval, že na geomantické ekozemědělce bude mít práškovací letadlo podobný účinek jako na Jožina z bažin, trochu je podcenil. Když místní agropodnik leteckým náletem zničil osadníkům jejich první ekoúrodu, podali si stížnost. Vzápětí se ovšem stali terčem demonstrace obyvatel okolních vesnic s transparenty typu „přivandrovalci, táhněte z Malého Jasedowa!“ nebo „ekospolky ničí pracovní místa!“ Stejná paní, podle které by ekozemědělci měli počítat s tím, že jim pole zamoří jedovatý herbicid ze sousedního řepkového pole, a radši proto na ekozemědělství úplně rezignovat, nám pak zprostředkuje ještě další podnětné myšlenky: jsme tu doma a nechceme je tady, divně se oblíkají, stěžovali jsme si všude možně, dokonce až v Berlíně, a k ničemu to nevedlo, nikdo tam nedělá, musejí být určitě na dávkách, a nabeton víme, že je tam lesbický klub! Argumentem o nočních čarodějnických obřadech stížnosti vrcholí. Ještě štěstí, že v Klein Jasedow není veřejné pouliční osvětlení, přes které by se dala přehodit smyčka…

Osadníci to samozřejmě vidí jinak: chtějí nás promyšleně kriminalizovat a vyhnat, bossové z agropodniku jsou bývalí komunističtí funkcionáři, ekozemědělstvím se cítí ohroženi a používají metody bývalé státní policie Stasi. A místní jsou na agropodniku existenčně závislí. Zkrátka, střet postsocialistické zaslepenosti s komunitou jako vystřiženou z pomyslné lifestylové přílohy Sedmé generace.

Komu filmaři fandí, netřeba hádat. Přestože dobře udržovaný trávník a poměrně honosné průčelí v pozadí snímaného manželského páru naznačují jakousi německou venkovskou solidnost, v kontrastu s progresivní komunitou na ně nevyhnutelně připadá role konzervativních paďourů. Ostatně ona paní se kamsi do propadliště německých dějin svými výroky odsuzuje sama.

Ostrov v oceánu

Dokument tak můžeme interpretovat jako glorifikaci osadníků, kteří se rozhodli „prdel světa“ rozsvítit. V zásadě se nemohli chovat legitimněji — a prohlášení té paní, která ve filmu reprezentuje starousedlíky, nemohla mít záruční lhůtu více prošlou. Negativní vztah k novotám, které komunita osadníků ztělesňuje, je evidentně iracionální a páchne zapšklostí. Ale i tady je třeba se ptát: proč?

Můžeme si odpovědět, že kromě značně alternativního životního stylu, který konzervativní venkovany namíchne skoro vždycky a všude, jde také o to, že v kontextu Malého Jasedowa a okolí představují osadníci jakýsi ostrůvek úspěchu v oceánu stagnace. Už samotná existence tohoto ostrůvku pak dává starousedlíkům výmluvně najevo, že oni sami jsou jenom neúspěšní chudáčci, kteří něco podobného nikdy nedokázali. A jak je z filmu patrné, sousedi se vůči přivandrovalcům vymezili s příslovečnou německou důkladností.

Docela příznačné ovšem je, že zatímco osadníci tvoří „ostrůvek“, lány postsocialistického JZD jsou obklopujícím „oceánem“. Klíčové otázky, vyplývající z celého dokumentu, jsou proto zřejmě tyto: mohou se podobné komunity, jako je ta zachycená v našem dokumentárním filmu, stát v budoucnosti univerzálním modelem ekologického zemědělství — anebo budou vždy tvořit pouze podobné ostrůvky? Je možné nějak proměnit mamutí agropodniky, hospodařící postaru a neekologicky? A především: je možné nadchnout demoralizované venkovské obyvatelstvo pro podobné novoty tak, aby znovuoživení venkova nebylo závislé na skupinkách bláznů nebo umělců, kteří si tam budou jezdit realizovat svoje životní představy?

Ve filmu jsme viděli, že vlastně ani jedna strana se nebyla ochotna přizpůsobit druhé a že navzájem se ignorovat taky zřejmě nepůjde. Zdá se, že v dlouhodobém horizontu bude někdo muset přece jenom odejít, nebo se změnit — a to nejen v Malém Jasedowě, ale i ve velkém globálním světě. Kdo to asi bude?

Die Siedler am Arsch der Welt/Once upon a time in Ostvorpommern, Německo 2004, režie Claus Strigel, www.siedler-film.de.