V soužití s divokým zvířetem jsem se stal jemnějším

28. prosince 2004 /
foto: Ludvík Kunc

Ludvík Kunc (1934) se narodil se v obci Olešná na Rakovnicku. Vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, od roku 1961 pracuje v ostravské ZOO. Svůj život zasvětil velkým šelmám a jejich ochraně, podílel se na reintrodukci rysa ostrovida na Šumavu. Je autorem několika knih: Historky ze zoo (1991), Život s karpatským rysem (1993), Z vlčích a medvědích brlohů (1996), Můj přítel rys (1999).

Svůj život jste zasvětil ochraně velkých šelem. Proč právě jim?

Pocházím z hospodářství, kde se běžně chovala spousta domácích zvířat, od těch nejběžnějších až po krávy a koně. Protože jsem to měl daleko do školy, mohl jsem neustále pozorovat i zvířata žijící volně, veverky, kuny, srny i lišky. Ale u velkých šelem jsem tu možnost neměl. Dokonce jsem odjel na Slovensko, abych uviděl medvěda. Strávil jsem tam strašné množství času, ale nenašel jsem ani jeho pobytové znaky. Tím se to zvíře pro mě stávalo tajemnějším. Kvůli knižním ilustracím jsem je chodil pozorovat alespoň do pražské zoo. Když jsem tam viděl ty chudáky v klecích…, znovu a znovu mě to pudilo jít do terénu.

Můj zájem nabyl praktické podoby až v roce 1960, kdy jsem nastoupil do ostravské zoo. Měli tam lvy, tygry, levharty, pumy, ale rys chyběl. Tehdy už první rysové přešli ze Slovenska do Beskyd a dělali veliké škody na srnčí. V Severomoravském kraji byl kvůli tomu dokonce povolen odstřel. To mě zaujalo, protože všechna zvířata jsem vizuálně znal, ale rysa ostrovida jsem ještě neviděl. Začal jsem se tedy o ta zvířata intenzivně zajímat. Pak jsem si náhodou v novinách přečetl článek hajného Bohdana Müllera, který žije ve slovenských Beskydech a chytá rysy pro bratislavskou zoo, a vypravil se za ním. S panem Müllerem jsme se velmi skamarádili. Jezdil jsem za ním jednou za týden a on mě vodil po terénu a otevíral mi oči. Do problematiky mě vtáhnul natolik, že na Vánoce k nám do zoo přišla první rysice i s dvěmi mláďaty.

Na jednu stranu jsem byl rád, že v zoo rysy máme, na druhou stranu jsem věděl, že takové podmínky, jaké měli na svobodě, jim tady nikdy nezajistíme. Tehdy už se vědělo, že v zahraničí mají zájem o reintrodukci těchto zvířat. Říkal jsem si, že když je tady budeme mít v karanténě, a pak je pošleme znovu do přírody – co lepšího pro ně můžeme udělat.

Pak jsem zjistil, že na východním Slovensku v okolí Rožňavy se odchytu rysů věnuje další lesník, Štefan Zatroch. Celá oblast Slovenského krasu byla na rysy velmi bohatá. Při honech na divočáky třeba střelili celou rysí rodinu. Když jsem se to dozvěděl, všechny jsem přesvědčoval, aby ta zvířata nestříleli, ale chytali. Podařilo se mi posléze „vyřídit“ slovenské zoologické zahrady, bojnickou, košickou, bratislavskou, takže všechna zvířata šla k nám do Ostravy. Tak jsem získal 98 zvířat.

Tito rysi se dostali i na Šumavu.

V září 1969 se na ostravskou zoo obrátila frankfurtská zoo, že by chtěli v Bavorském národním parku vysadit rysa. Zhruba rok poté byli vypuštěni do oblasti Roklanu první tři jedinci, posléze se ale přestěhovali na českou stranu Šumavy. Na naší straně se dělala fůra osvětových přednášek. Až se podařilo dostatečně zpracovat situaci, vybrala se vhodná místa, kde by mohli být vypuštěni další rysi. Vysadili jsme jich celkem osmnáct.
V centrální části Šumavy se rysi začali rozmnožovat a mladá zvířata byla vytlačována do nižších poloh. Mladí rysové si museli hledat nové teritorium, přicházeli na Strakonicko, Vimpersko, dostali se až do Slavkovského lesa. Tehdy vznikly úvahy, že rys obsadí všechny naše pohraniční hory, že bude všude, i v Krkonoších. K tomu ale nakonec nedošlo. Myslivci je začali ilegálně střílet.

Je složité ulovit rysa?

Je to velmi konzervativní zvíře, chodí po stále stejných trasách. Kdo jednu zimu začne rysa stopovat, druhý rok přesně ví, kudy chodí. Dalším trikem pytláků je nastražená kláda přes rokli, na jejímž konci leží železa. Každý rys takovou kládu využije, aby nemusel chodit dolů a nahoru. V zimním období také zabírá vyšlapávání chodníčků. Rys šetří energii, co by chodil po závějích, když může jít po chodníku. Vymetených chodníčků využívá, když spadne první listí – to zase kvůli tomu, aby nebyl slyšet. Pytláci lákají rysa i na nahrané kočičí mňoukání – stačí zvednout kočku za ocas. Když to budou pouštět rysovi, pohybujícímu se do kilometru daleko, a on to uslyší, přijde. Pytlačení znamená pro šelmu trvalé ohrožení.

Kvůli pytlákům jste začal dělat první hlídky, dnes jsou takové aktivity známy jako Vlčí hlídky a pokračují v nich ekologické organizace Beskydčan, Hnutí DUHA a ČSOP. Když jsem s tím začínal, žilo u nás jen pár rysů. A protože jsou Beskydy přeci jen rozsáhlé území, vybral jsem si oblast Smrku a Kněhyně, kde se mi to zdálo rysům nejbližší. Měl jsem dost času, takže jsem tudy procházel dvakrát třikrát týdně. Tlapal jsem všude. Polesný, co tam tehdy byl, mi říkal, že měl kolikrát na mě namířeno, že mi hlavu ustřelí, vzteky, jenom prostě proto, že jsem tam byl pořád. A o to mi šlo, aby nikdo z těchto lidí neměl jistotu, že jsou v lese sami.

A dneska tam slouží hajný, který je nadšený z toho, že tam rys žije. Říkal mi, že je to jejich chlouba. A když jeho kolega viděl rysici se třemi mláďaty, zastavili poblíž brlohu těžbu. Říkal jsem si, klobouk dolů.

Zatím se u nás ale nepodařilo pytláka velkých šelem chytit…

To je největší průšvih. Myslivci – naposledy jejich šéf, profesor Hromas (viz Myslivost 10/2004 – poz. red.) – pořád uvádějí, že pytlačení provádějí lidé, kteří nejsou členy myslivecké jednoty. Článek Petra Koubka a Jaroslava Červeného (viz Myslivost 3/2003 – poz. red.) to však jasně vyvrací, sami myslivci se přiznávají, že mají střelné i tři rysy. Na Slovensku jsem znal člověka, který zastřelil dvacet rysů; měl z nich udělaný koberec. Stačil zlikvidovat populaci možná z třetiny území Velké Fatry. Nosil na zádech rozkládací sklopec, jakmile přišel na stopu rysa, nastavil jej a denně chodil kontrolovat, zda se už chytil, a když se to stalo, zastřelil ho. Stačí pár takových posedlých lidí, a je po rysovi.

Na Slovensku jsem si dělal ankety. Z oslovených asi dvě stě lesníků jsem našel jen tři nebo čtyři, kteří řekli, že kdyby v lese potkali rysa a měli kulovnici, nevystřelí na něj. Ostatní řekli, že by po něm střelili, protože ho potkají třikrát za život a musejí mít jeho kožich doma na stěně. Naprostý primitivismus.

Na české straně Beskyd bylo zabito pět vlků. Chtěl jsem mít doklad, že k tomu opravdu došlo. Mluvil jsem s člověkem, který mi říkal: „Já ti přísahám, já jsem je viděl. Vím, kdo to je, ale nechtěj po nás, abychom to někde veřejně říkali. Vždyť nám podpálí chalupu.“ A tomu člověku věřím na dvě stě procent.

Člověk by snad musel proniknout mezi ně. Já spíš hraju na náhodu, že se to musí jednou podařit, že budu ve správný čas na správném místě. O některých místech, kam se dávají újediště, jsem věděl a mnohokrát je i navštívil. Dokonce jsem tam i přespával. Ale když jsem viděl, jak jsou dobře vybavení, že mají letecké bundy, vytápěné posedy, přijedou si auťákem… Viděl jsem i místo, kam musela přicházet spárkatá zvěř. Hned vedle byla přibitá mrtvola psa. Vše se dalo pozorovat z posedu. Na tu mrtvolu tam chodil vlk, tak byl hladový. Mohli ho kdykoliv střelit, hodit do kufru… a bylo by to vyřešené. Ale buďte tam v tu dobu! Musel bych tam mít vykopaný zákop a mít u sebe kameru. Přemýšlel jsem o tom a znám taková místa.

O víkendu jsem se byl podívat na svou chalupu v podhůří Jeseníků. Přibylo tam dvanáct obrovských posedů. Jsou to hotové věže, vybavené a zateplené. Podnikatelé tady skupují celé revíry. Navíc jde o menší, rozdrobené lesy. Na Slovensku, kde se ještě zachovaly rozsáhlé lesní komplexy, tak vlk má šanci uniknout pozornosti. Tady je ale těch, co sedí na posedech, mnoho. Skupinka třech čtyřech vlků pozornosti neujde. A když jeden unikne, mají na mušce ještě druhého nebo třetího. A jsou to páni, kteří se na vás dívají svrchu. Měl jsem možnost si ověřit, že když už si to nevyřídí přímo s tím člověkem, aspoň mu rozbijou okna na chalupě. Řekli mi, že jim tam překážím, že mají rádi chalupáře, co sedí u chalup a spravují je.

Jakou má podle vás záchrana velkých šelem šanci?

Stále to nevidím dobře. Už několikrát se stalo, že v Beskydech byl jediný rys. Zimu co zimu jsem na běžkách oběhl, co se oběhnout dalo; nikde nebylo ani šlápnutí. Pomalounku sem přešel nějaký ten kus ze Slovenska. V té době ale nebylo tolik nezaměstnaných, co mají čas se potulovat po lese. Teď jsou na tom šelmy hůř. Taky jde o pracháče, co mají dobrou techniku. Dřív nebyly ani udělané svážnice, takže než si vyšlapali sedm set metrů na Kněhyni, byli rádi, že žijí. Teď si tam vyjedou jakýmkoliv teréňákem, a nikdo se je v noci neodváží kontrolovat, protože se jich bojí.

Slibně narůstající populace jesenických rysů už vystříleli. Jeden myslivec ve Velké Fatře mi řekl, ať se vykašlu na ochranu slovenských rysů a radši se starám o Jeseníky, kde jeho kolega načerno ulovil už čtyři rysy. Řekl mi, že je to prokazatelné na tisíc procent, že se v Jeseníkách jede po rysech tak, že tam do roka nebude ani jeden. Tak se také stalo.

Kdyby v Beskydech neměli k rysům slušný vztah, stane se tam totéž. Populace pětadvaceti rysů nestačí. Tady můžou být tak tři čtyři samice, co mají ročně mláďata, víc ne. Na Šumavě je rysů víc, ale taky je střílí a stav se snižuje.

Myslivce asi často irituje, že jim šelmy snižují stavy zvěře.

Pokud je zvěř naučená s rysem žít, má to šelma těžké. Mělo by to být v rovnováze, i rys by měl vědět, co je to hlad. Taková zvěř, která je pořád ve střehu, je samozřejmě pro myslivce těžko ulovitelná. Pohybuje se opatrně, neleze na louky, a pochopitelně ji nestřelí, když sedí někde na posedu. Když žije v lese rys nebo vlk, zvěř je stále v pohybu, nemůže si lehnout na zem a spát, protože by je sežral. Lesu to nesmírně prospívá, nevznikají tam takové škody okusem. Ale pochopitelně to neprospívá těm bagounům, co chtějí mít plné ledničky masa.

foto: Dagmar Smolíková

Díky telemetrii byly vyvráceny úvahy lesníků, že rys je v každém údolí. Podle nich by žilo na Valašsku asi padesát rysů, a přitom tam běhají dva nebo tři. Rys projde jedním údolím, a když tam nic neuloví, jde do dalšího, denně se posune o 10–12 kilometrů. Na totéž místo přijde až za dva tři týdny. V jedné horské oblasti na Slovensku se rys vracel na totéž místo až po pěti týdnech, tak měl rozsáhlé území. Neměl totiž dost zvěře. Kdyby tam byla, kam by chodil? Každá šelma je v podstatě líná.

Ono ale není ani potřeba, aby té zvěře bylo tolik. Přirozeně, když by bylo zvěře málo, upraví se i počet rysů. Stejně jich tady nemůže být víc, nesnesou se – pohromadě nemůžou být ani dva samci, ani dvě samice. Mládež je vytlačena na okraj. Nikdy nedojde k přemnožení.

Jak vlastně rys loví – a jak učí lovit svá mláďata?

Ve volné přírodě rys svoji kořist nikdy nepustí. Jak na ni jednou skočí a zakousne se jí do hrdla, drží ji šest nebo sedm minut, než zvíře dodýchá. Pak teprve si s ní ještě hraje, znovu a znovu na ni útočí, ale nepustí ji. Pro člověka je zvláštní spíš pohled na mláďata, která se za účasti mámy učí lovit – máma jim kořist z části ochromí a mláďata opakovaně zkoušejí lovit. Když se to nenaučí dobře, mohou snadno přijít o život. Viděl jsem rysa, který nevěděl, jak ulovit srnu. Jeho máma byla špatná lovkyně, nenaučila ho to. Ta srna ho ze sebe setřepala. Považte, srna, natož pak nějaká laň! Takový rys je pak nucený paběrkovat, žrát hlodavce, v zimě je kost a kůže, vrací se na mrtvoly a sežere je do poslední kostičky.

Mezi jednotlivými zvířaty je obrovský rozdíl. Jeden z rysů, který přišel k nám do zoo, byl neobyčejně krásný, zvažovali jsme, že si ho necháme na chov. Svým chováním si ale vymohl, že jsme ho vrátili do přírody. Vypustili jsme ho někde ve Švýcarsku. A tenhle Beňo, jak jsme mu říkali, tam brzy začal zabíjet všechny muflony, na které přišel. A později začal zabíjet ne laně, ne srnčí, ale jeleny! Místní obyvatelé byli osvětou připraveni na to, že bude lovit hlodavce a nemocná zvířata, a on jim takhle vyrabuje celou oblast. Ostatní zdejší predátoři od lišek, kun až po krkavce – všichni se měli fantasticky. Beňo je vlastně živil. Byl natolik silný, že se nepotřeboval k ulovené kořisti vracet, jak to dělá většina rysů – vracejí se na místo třeba týden, dokud je někdo nevyplaší, a všechno zkonzumují až do poslední kůže. Zvlášť rysí mámy takhle chodí, pokud zbytky kořisti příliš neomoknou. Z člověčího pohledu lze říct, že rysi nějak moc neplýtvají.

Prý jste třináct let žil s poloochočeným rysím kocourem?

V zoo se nám narodila dvě koťata, a jejich máma se o ně nechtěla starat, takže jsme se jich museli ujmout. Jednomu jsme dali jméno Pišta, druhému Sixi. Do dvou let to bylo vynikající, mohli si spolu stále hrát. Vedení pak ale rozhodlo, že Pištu prodá do olomoucké zoo. Tehdy jsem se zařekl, že Siximu budu partnerem až do konce jeho života. Třináct let, během nichž máte možnost pozorovat zvíře v divoké přírodě, dá člověku tisícinásobně víc než v zoo. Tady byli rysi vždycky chudáci, vyděšení z blízkosti člověka.

Sixi měl ubikaci naproti mé kanceláři. Když jsem na něm poznal, že chce jít ven, že už má klece plné zuby, pustil jsem ho. Vyběhl do lesa, někdy mi utekl a ztratil se i na několik hodin. Někdy zabil toulavého psa, kočku, zajíce, bažanty. Chodil jsem s ním po areálu zoo, jejíž polovina byla volná. Často jsem s ním jezdil na Slovensko. Postupem času mě Sixi bral jako rysa, takže mi třeba naháněl králíky, které jsem samozřejmě nechytil. To byl naštvaný, mnohokrát. Ačkoliv jsem nechtěl, šlápnul jsem v lese třeba na větvičku a ona praskla. Sixi se otočil a šel pryč, protože chodím jak slon.

Muselo to být mnohdy i docela nebezpečné…

Zažívali jsme hodně konfliktů. Vodil jsem ho na vodítku, než jsem přišel na to, že on ve mně cítí oporu, poněvadž divocí rysi snadno poznají, že tam ten ochočený nepatří – a velmi rychle by ho zřídili. Takže byl docela rád, že chodím s ním, přece jen jsme byli dva.

Stávalo se, že jsem mu něčím vadil, snad pachem nebo čím. Podíval se a už se na mě hnal s úmyslem mě vyplatit, skočit na mě. Honem jsem vytahoval vidle. Jsem tady s tebou dvě hodiny, a ty mě chceš poškrábat, pokousat, za moji dobrotu! Kolikrát jsem stál na jedné noze, druhou proti němu. Dovedl být příšerně naštvaný a já nikdy nepřišel na to proč.

Naučil jsem se však od Sixiho spoustu věcí: ukázal mi, kde je postříkaný strom od divoké šelmy, kde si brousí drápy, kde má zahrabány zbytky potravy, kde ukládá trus. Jeden den takové „terénní výchovy“ mi vydal za rok. Jen si to představte – Sixi se dívá na louku, jak se vlní tráva. Já na to koukám hodinu a nevidím tam nic. On podle pohybu travin rozpozná, jestli je tam nějaké zvíře, třeba zajíc. Tisíce věcí se člověk naučí, ale stejně mu to není nic platné, protože nemá tak vyvinuté smysly. Sixi třeba čtyři dny chodil na jedno místo, vytrvale tam seděl, ani se nepohnul. Zkuste dvě hodiny sedět – člověk se vrtí, škrábe, je mu zima, prší, je mráz, komáři ho žerou. A rys sedí dvě hodiny bez pohnutí. Už jsem si říkal, že s ním nemůžu vydržet, když se pořád nic neděje. Po další půlhodině jsem zjistil, že tudy chodí do zoo dva toulaví psi. On na ně čekal. Ti psi chodili až k jeho ubikaci a močili mu na pletivo. Dávali mu najevo nadřazenost, protože on je v kleci.

V soužití s divokým zvířetem jsem se stal jemnějším. Vadil mi prudký pohyb nebo bouchnutí, protože rys by reagoval leknutím. Člověk je do jejich světa vtahován stále víc a uvažuje jako rys – už ví jaké místo by si vybral, na který strom by vyskočil, co by postříkal močí… Když jsem později našel stopy divokých rysů, říkal jsem si, že jsem přeci jen jakousi zkoušku složil.

3 komentáře: “V soužití s divokým zvířetem jsem se stal jemnějším”

  1. vl napsal:

    Rys v nedotčené přírodě? Proč ne. Rys v lidmi osídlené kulturní krajině? NE! Rys prý neútočí na člověka. Až bude rysů víc, budete si jisti, že nenapadne dítě, které potká, jak se batolí někde za domkem? Nepřeju nikomu nic zlého, ale pokud se to někdy stane, bylo by spravedlivé, kdyby to bylo dítě fanatického ochránce zvířat. Rys patří do nedotčené přírody. U nás ji nenajdete.

  2. Petr Vařeka, K. Vary. napsal:

    Protože nedotčená příroda je snad už jen na Marsu, předchozí komentář vlastně odmítá přítomnost rysa kdekoliv ve volné přírodě. V literatuře nebyl zaznamenán žádný útok rysa na člověka, a tak se domnívám, že citovaný důvod je pouze zástupný. Nedivil bych se, kdyby jeho autor měl něco společného s mysliveckým cechem – těmto lidem jde především o to, aby co nejvíc tzv. lovné zvěře našlo smrt kulkami z jejich zbraní a rys pro ně představuje nemalou konkurenci.

  3. Veronika Hanzlikova, Opava napsal:

    Na živo jsem v přírodě viděla z predátorů jen kočku, psa, káně a člověka. 🙂 Jaký je momentální stav vlků, rysů a medvědů v naší přírodě? Uvádí se, že k nám občas přecházejí z Beskyd. Je to ještě pravda? Těším se až si knížky pana Kunce přečtu, těším se na jeho a rysí příběhy. Veronika

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 2/2019 vyjde v 2. polovině dubna.