V zahradě rozkvetlých růží jsem člověkem

Ano, mohla bych psát o tom, že duben byl historicky prvním měsícem v dějinách lidstva, kdy koncentrace CO₂ v ovzduší setrvala nad hranicí 400 částic v milionu (ppm) — tedy vysoko nad číslem 350, což je podle vědců jakžtakž bezpečná hranice, při níž je naše modrá planeta schopná vázat uhlík.

Ano, mohla bych psát o tom, že naši krajinu opět zamořila řepka, pěstovaná pro takzvaná ekologická paliva — ta řepka, kterou musí zemědělci dopovat dávkami hnojiv a všelijakých pesticidů až sedmkrát za vegetační období. Ekologická paliva…

Ano, mohla bych se zmínit i o tom, že i letoškem pokračují extrémní a ničivá sucha v Kalifornii, kde musejí města i zemědělci z nařízení vlády omezit svou spotřebu vody o čtvrtinu v porovnání s rokem 2013.

Také bych mohla vylíčit své pocity při jízdě novým (sic!) autem na výlet do Chřibů při předjíždění kamionu s prasátky, putujícími na bučovická jatka. Ach, jak těm růžovým nebožákům vyčuhovaly zkroucené ocásky zamřížovanými otvory v korbě vozu…

To všechno bych mohla. A jistě by mě napadlo i mnoho jiných příhod, které dokládají, kam jako lidstvo míříme.

Jenže tento kousek prostoru Sedmé generace, který mi laskavě trpí pan šéfredaktor, se jmenuje Terrapie. Má to být prostor pro dobré zprávy o Zemi. Nevím, milí čtenáři a milé čtenářky, kolik mu věnujete pozornosti, ale doufám, že vás alespoň někdy zahřeje. Kdyby snad ne, je to alespoň malá terapie pro mne. Každá dobrá zpráva z přírody či o přírodě, ale především o lidech, mi totiž vždy zvedne náladu.

I tentokrát jsem takovou našla. Potěšil mě Arash Derambarsh, zastupitel francouzského Courbevoie na předměstí Paříže, který přesvědčil francouzské poslance, aby přijali zákon, jenž donutí tamní supermarkety darovat neprodané potraviny charitám či na krmení zvířat.

A to je samozřejmě pěkné, protože supermarkety vyhazují tuny poživatelných potravin. Ještě pěknější by však bylo, kdybychom neměli vůbec žádné supermarkety, ale spousty malých obchodů, provozovaných „malými“ lidmi.

Jinak je to s dobrými zprávami za uplynulé dva měsíce špatné. A tak nezbývá než si (v souladu s tématem tohoto čísla 7.G) připomenout, že tou nejlepší terapií je sama příroda. Zvláště pak takhle na jaře. Proto pár osobních zážitků: v sousední ulici jsem v zahradě zahlédla dvě pěnkavy. Povídaly si na plotě, načež si jedna sedla na odkvetlé stéblo pampelišky. Zázrak. O pár týdnů dříve jsem měla tu čest špehovat ledňáčky na Dyji. A viděla jsem i bobra — poprvé v životě! V lesích kvetou hluchavky: fialové, bílé a žluté. Někde v až dokonalých trsech. Nad městem ještě stále létají rorýsi (i když je jich kvůli zateplování fasád paneláků méně). Na zeleném plácku před naším domem nechala letos radnice vysadit záhony narcisů. Na předzahrádkách přilehlých rodinných domů právě vykvetly růže. Zde — nikoliv v drogerii, která si tento slogan propůjčila — jsem člověkem.

Další díly Terrapie najdete tady.