V životě jsem měl obrovskou kliku

2. října 2006 /

V letošním roce oslavil Ing. Jaroslav Stoklasa, CSc. osmdesátiny. Narodil se v Hradci Králové, v Praze vystudoval ekonomii, poté vystřídal několik zaměstnání. V roce 1963 zakotvil v Československé akademii věd. Spoluzaložil Ekologickou sekci Biologické společnosti ČSAV. Byl mimo jiné členem a v roce 1990 i předsedou Komise prezídia ČSAV pro otázky životního prostředí. Od založení festivalu Ekofilm pracoval v jeho organizačním výboru, několik let předsedal výběrové komisi. Po revoluci se stal poradcem ministrů životního prostředí Bedřicha Moldana a Josefa Vavrouška. V roce 1990 obdržel od Prezídia ČSAV Čestnou plaketu J. E. Purkyně a v roce 1999 získal Cenu ministra životního prostředí. Publikoval více než 120 odborných a popularizačních prací. Dodnes se angažuje v řadě občanských sdružení.

Vystudoval jste Vysokou školu věd hospodářských. Ekonomie a ekologie se moc nerýmují ani dnes, jak tomu bylo u vás?

Já jsem dlouhým životem mezi ekology zkažený ekonom. K ekologii jsem se dostal víceméně šťastnou náhodou. Po maturitě jsem se vyučil kožešníkem, protože jsme měli doma kožešnictví. Pak jsem šel studovat na tehdejší Vysokou školu obchodní, abych mohl kvalifikovaně podnik převzít. Školu jsem ale skončil v padesátém roce, kdy už všechno bylo jinak. Prošel jsem řadou povolání včetně pomocného dělníka, pak jsem dělal různé úřednické práce…

Proč jste pracoval jako pomocný dělník, byl jste politicky nespolehlivý?

Byl jsem takzvaně buržoazního původu. Ale protože táta zemřel v nacistickém koncentráku kvůli odboji, až tak moc nás nepronásledovali, jen nám všecko vzali. Ale stejně jsem jako inženýr ze začátku nemohl dělat nic jiného než pomocného dělníka na silnici.

A kdy vás ti ekologové zkazili?

V třiašedesátém roce jsem se dostal jako vedoucí technicko-hospodářské správy do Ústavu experimentální biologie a genetiky ČSAV v Krči. V osmašedesátém tam bylo bouřlivo, rozváželi jsme letáky, dělali stávky, agitovali po venkově. Načež tam přišel kádrovák z ministerstva vnitra a bylo mi úplně jasné, že musím zmizet, leda bych šel dělat někde do kotelny. Mezi vědci se mi ale líbilo. Uvažoval jsem, že bych snad mohl začít dělat něco zajímavého, ne se jen hádat s uklízečkami a řidiči, a shánět finance na bláznivé pokusy vědců, které se později ukázaly geniální, ale také někdy hodně praštěné. Taková je už věda. Vzal jsem si proto seznam vědeckých ústavů akademie věd a mezi nimi jsem objevil Kabinet teorie architektury a životního prostředí. Říkal jsem si, to by se mi líbilo. A souhrou příznivých okolností se mi podařilo se dostat do interdisciplinárního společenskovědního týmu, který zkoumal problémy životního prostředí, ale víceméně městského. Záhy jsem — také v podstatě šťastnou náhodou — získal tříměsíční pobyt ve Švédsku, kde jsem měl možnost studovat jejich přístup k životnímu prostředí, který byl už tehdy na světové špičce.

V roce 1971 došlo ke sloučení našeho Kabinetu s Ústavem pro tvorbu a ochranu krajiny ČSAV, protože v obou pracovala celá řada lidí vyloučených z partaje. Novým ředitelem se stal profesor Hadač, který to měl kádrově posílit. On byl bolševikem už před válkou, ale jinak to byl člověk boží a hodný. Jak se později ukázalo, působil u nás spíše jako politický deštník proti zlým časům a opravdu nás chránil. Právě sloučením ústavu s biology jsem se jako ekonom zkazil, protože se mi otevřely biologické obzory, musel jsem studovat klasickou ekologii i některé zákonitosti z přírodních věd. Když se dívám zpátky na svůj život, měl jsem obrovskou kliku, protože jsem byl donucen poznat širokou škálu oborů, což mi umožnilo další poměrně unikátní práci.

Podařilo se Hadačovi ústav kádrově po­sílit?

Sice chodil od jednoho ke druhému a přemlouval nás, ať vstoupíme do strany, ale nikoho nepřesvědčil. Kromě něho byla v partaji jen jedna paní, která dělala zvláštní úkoly, a jedna uklízečka. V roce 1973 nebo 1974 nám na ústavní radě říkal: „Prosím vás, vím, že tady těžko založíme Svaz přátel Sovětského svazu, ale kdybyste aspoň, vy mladí, vstoupili do svazu mládeže.“ Ti mladí na to, proč by oni vstupovali do svazu, ať si ti starší vstoupí do partaje. Tehdy nabídla doktorka Eliška Nováková, která studovala bioindikátory v krajině, svým mladým aspirantům, aby založili ve svazu mládeže akci, jejímž cílem by byl sběr vzorků po celé republice, a že jim s tím my staří pomůžeme. Ty vzorky by pak doktorka Nováková analyzovala a zjišťovala množství škodlivin, tedy stav znečištění životního prostředí v různých koutech republiky. Tak vznikla Akce Brontosaurus, kterou zaštiťoval Socialistický svaz mládeže a publikačně podporoval časopis Mladý svět. Figurku brontosaura nakreslil Vladimír Jiránek. Mělo to ohromný úspěch, získali jsme spoustu vzorků. Děti, které se v tom angažovaly, si pak zakládaly svoje organizace. Takže slavné Hnutí Brontosaurus vzniklo u nás na ústavu díky tomu, že nikdo nechtěl do strany.

Hadačovi se tedy nepodařilo ústav kádrově posílit, jak se od něj očekávalo. Kvůli tomu v roce 1978 přišel o ředitelské křeslo. Důvodem bylo také to, že se ukázalo, že není nebezpečný pro papaláše, kteří z něj měli strach, protože na ně všechno věděl. Hadač byl charakterní a slušný člověk, který by nikoho neudal.

Na čem jste v ústavu pracoval?

Spolu s kolegou hygienikem Pecem jsme hledali vazby, jak ekonomie ovlivňuje životní prostředí. Do týmu pak ještě přibyl velice vzdělaný metodolog a filozof Bohuslav Blažek, který tehdy myl okna. Podařilo se nám přesvědčit ředitele Hadače, aby ho vzal k nám na ústav. Vytvořili jsme to, čemu jsme tenkrát říkali antropoekologický systém. Tedy cyklický reprodukční systém, jenž se skládal ze systémů biologického, ekonomického a společenského, mezi kterými probíhají energomateriálové a informační toky se stoupající entropií. V interdisciplinárním týmu nám pomáhali bio­logové i fy­zikové. Pak jsme formulovali kroky, aby se devastace životního prostředí zastavila, a to na úrovni technické i v rovině vytvoření ekonomických a společenských předpokladů pro jejich realizaci. To byl tehdy nový přístup u nás i v zahraničí. Dnes už to každý ví, tehdy se to ještě takhle v souvislostech nedělalo. Publikovali jsme ve Švédsku i v Německu. Dokonce jsme měli smlouvu na monografii ve Fischer Verlag, ale nedostali jsme povolení k publikaci.

Kdy nastal zlom, že se o devastaci přírody začalo u nás konečně mluvit?

Když v 60. letech začaly hynout lesy v Krušných horách i Krkonoších, když za­čaly průšvihy, kdy byla několiksetkrát překročena norma oxidu siřičitého v Praze. Tehdy zde kouřilo 270 tisíc lokálních tope­nišť. Jejich černý dým z nekvalitního hnědého uhlí šel v zimě dolů a to jsme dýchali. V severních Čechách se k tomu navíc přidaly uhelné elektrárny. Bylo tam naprosto ne­dýchatelno a samozřejmě začali umírat li­di. Hodně se o tom začalo mluvit kolem osma­šedesátého, ale pak to bolševici zatrhli.

V roce 1974 se povedlo založit na tu dobu něco poměrně revolučního — Ekofilm v Ostravě.

Je to nejstarší festival ekologických filmů na světě a jsem moc rád, že jsem byl od začátku u toho. Ředitelkou byla soudružka Novotná, která měla manžela na ÚV KSČ, takže to politicky kryla. Tenkrát jsme sháněli filmy hlavně ze zahraničí. Postupně jsme k tomu přidávali semináře o výchově k životnímu prostředí, což měly na starost doktorky Danuše Kvasničková a Eliška No­váková. Pak jsme ještě zavedli panelové diskuse k nějakému palčivému tématu. Konaly se v přednáškovém sále v podkroví a bylo tam vždycky nabito. Na panel jsme zvali odborníky a některé státní úředníky, kteří tam dostávali pěkně zabrat a záhy tam někteří ani nechtěli přijet. Soudružka Novotná jen lomila rukama.

Jaký měl festival dopad?

Mělo to obrovský význam. Filmy lidem ukazovaly, jak se problém ničení životního prostředí řeší ve světě. Ale hlavně se tam scházelo několik set lidí, kteří o to měli zájem, diskutovali a pak si půjčovali filmy a pořádali ve svých městech malé Ekofilmy. Ohromně nám pomáhali novináři, měli odvahu tuto tematiku, a zejména jednotlivé křiklavé případy, postupně pouštět do novin, časopisů, rozhlasu i do televize.

V roce 1978 vznikla Ekologická sekce při Biologické společnosti ČSAV. Měli jste nějaké konkrétní cíle, kterých jste chtěli dosáhnout?

Chtěli jsme problém životního prostředí dostat do interdisciplinární polohy. Začali jsme pořádat pravidelné semináře k různým tématům, která jsme diskutovali z různých oborových hledisek. Bedřich Moldan, jenž byl duší Ekologické sekce a jejím tajemníkem, začal také překládat zahraniční literaturu, která u nás nebyla k dostání. Vydávali jsme ji jako součást našich sborníků ze seminářů.

To nikomu v roce 1978, rok po Chartě, kdy normalizace přituhovala a ekologie stále nebyla vědou, nevadil vznik Ekologické sekce?

Určitě to někomu nahoře vadilo, ale problémy s životním prostředím narůstaly, takže se to podařilo prosadit. Navíc sekci neschvalovalo ministerstvo vnitra, ale Akademie věd. Hodně tomu pomohl i profesor Hadač, který to zaštiťoval a měl známé na ÚV KSČ.

Ekologická sekce začala pořádat i několikadenní semináře. Klíčový byl ten v Janských Lázních…

Chtěli jsme tam probírat vztah životního prostředí a průmyslu, proto jsme pozvali průmyslové papaláše. Přijel i Václav Nešvera, který dělal poradce premiéra Štrougala. Zhrozil se toho, co slyšel, a říkal, že ÚV KSČ ani vláda o špatném stavu životního prostředí vůbec nic neví, a požádal nás, ať o tom sepíšeme zprávu.

Opravdu nevěděli?

Nevěděli. V novinách se psalo o šťastných zítřcích. Všechny zprávy jim chodily filtrované. Nikdo nenapsal, že u nich v podniku mají průšvih, že krajina je devastovaná a řeky mrtvé. Informace se přes ministerské úředníky cedily, nikdo nechtěl mít problém, tak o tom raději nemluvil.

Co zpráva obsahovala? Jak to tady před třiadvaceti lety vypadalo?

Zpráva popisovala skutečný stav ovzduší, například že v Holešovicích byl o tolik a tolik překročen limit oxidu siřičitého a kvůli tomu zemřelo tolik a tolik lidí. Že do nejvyššího stupně znečištění patří prakticky všechny řeky kvůli absenci čistíren odpadních vod. To, co teklo Labem do východního Německa, byla stoka. Nežily tam ryby. Ve zprávě bylo, že naše země­dělská půda je na­prosto degradovaná chemií a přehnojováním. Tehdy se prosazovaly rekultivace za zá­bor zemědělské půdy pro výstavbu, což tehdy znamenalo náhradní pozemek odvodnit. Rozorávaly se louky a pastviny na ho­rách, meliorovalo se ve vel­kém měřítku, ať to pole potřebovalo nebo ne. Na svažitých pozemcích se oralo po svážnicích, nikoliv vodorovně, protože měli strach, že převrátí traktor. Přitom orat v horských oblastech je prostě barbarství.

V 80. letech jsem kolegy ze zahraničí pro­­vázel po Šumavě a večer, že si objednáme biftek. Oni se divili, že jíme hovězí, protože nikde neviděli žádné krávy. Řekl jsem jim, že máme krávy zavřené v kravínech. Oni na to: „Přece máte možnost je na horách pást, vy krávy nepasete?“ Říkám, no nepaseme, všechno je v kravínech. Myslím, že vrtěli hlavami ještě celou cestu do­mů.

Zpráva Ekologické sekce unikla za hranice, otiskl ji francouzský Le Monde a odvysílaly
Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Jaké to mělo pro vás jako organizátora dů­sledky?
Byl jsem asi desetkrát u výslechu. Zakázali mi pracovat v sekretariátu Komise pre­zídia ČSAV pro životního prostředí. Až do listopadu 1989 jsem musel dojíždět do Českých Budějovic, kam přestěhovali Ústav kra­jin­né ekologie. Kdo zprávu dostal za hranice, ale StB nikdy nevypátrala, a tak mě ne­­pot­kalo nic horšího.

Jaký měla zpráva dopad na vládu?

Velký, protože se dosud v každé pětiletce dávalo na investice do životního prostředí 4,5 až 5 miliard korun, což byly tak nepatrné částky, že to nemohlo nic napravit. Na základě té zprávy se na pětiletku 1985—1990 uvolnilo 17,5 miliard. Ty peníze se ale nevyužily, protože nebyly připraveny kapacity, projekty, prostě nic.

Spolu s Poláky a východními Němci jsme byli největší znečišťovatelé v Evropě. Tlačili na nás i ze zahraničí. Naše kouřové vlečky se táhly až do Švédska, kde ničily lesy. Muselo se s tím něco dělat. V roce 1984 bylo proto založeno takzvané Vienna Centre. Vý­chod a západ Evropy si tady měly vyměňovat in­for­mace o životním prostředí. Za Česko­slovensko jsem tam jezdil já, protože ředitel našeho ústavu, který měl být členem, neuměl moc dobře anglicky, tak to po prvním zasedání vzdal. Tehdejší předseda Komise prezídia ČSAV pro životní prostředí, akademik Baruš, ovšem rozhodl, že všechno, co budu někde publikovat, on musí číst. Nezbylo mi než psát dva materiály, jeden pro Baruše a druhý, který jsem tam skutečně prezentoval.

Taky jako úlitbu zřídili Ministerstvo vnitra a životního prostředí, což bylo opravdu skvělé spojení životního prostředí s estébáky. I široká veřejnost začala pokládat ochranu životního prostředí za důležitou. Na této vlně zájmu se snažil vyjet k moci tajemník ÚV KSČ Rudolf Hegenbart. Na podzim 1988 nás požádal, abychom dali dohromady tým, který by zhodnotil, jak vypadá stav životního prostředí a navrhl řešení. Zprávu jsme tedy sepsali a v červnu 1989 jsme se měli setkat na další schůzi. Na tu se on ale nedostavil. Přišel tam však generální prokurátor, akademik Baruš a nějaký tajemník ÚV KSČ a další papaláši. Předestřeli jsme, co by se mělo zavést — od ekonomických a právních nástrojů, přes správní soud až po nové technologie. Ti nám dali! Že prý je to protistátní spiknutí a zprávu asi zahodili. Hegenbarta nakonec od moci odstavilo konzervativní křídlo strany v listopadu 1989.

Takže pro komunisty nebylo životní prostředí nikdy důležitým tématem?

Za klíčový pokládali rozvoj ekonomiky. Jejich heslem bylo, že zlepšovat životní prostředí si budeme moci dovolit, až si na to vyděláme.

Myslíte si tedy, že kdyby nedošlo ke změ­ně režimu, ani v ochraně životního prostředí by se to nikam výrazněji neposunulo?

Výrazně určitě ne. Možná by se pokusili něco flikovat, když by viděli, že je něco hodně špatné.

Viděno dnešníma očima, měnil byste ně­co na stylu práce Ekologické sekce? Třeba, že jste mohli být průraznější?

Ono to nešlo, dělali jsme, co jsme moh­li. Byly dvě možnosti. Buď se rozhodnout, že člověk bude disidentovat, pak věděl, že bude dělat někde v kotelně jakési samizdatové práce, ke kterým nebude mít dost in­formací a které se ovšem nedostanou na širší veřejnost, anebo že to bude dělat v rámci daných možností. A ukázalo se, že ty možnosti si vytvářel každý svoje. Když zrovna na náměstí nekřičel, že je Husák vůl, dalo se to nějak prokličkovat, ovšem právě za pomoci novinářů, kteří se snažili v rámci svých možností a míry odvahy a rizika se do jednotlivých kauz pouštět.

Jak se podle vás od revoluce změnil přístup lidí k životnímu prostředí?

Staví se k němu laxněji. Euforie z devadesátého roku je pryč. Životní prostředí je dneska věcí především odborníků a ekologických organizací. Široká veřejnost, která v tom byla tenkrát tak intenzivně zainteresovaná, to už nyní bohužel nepovažuje za prioritu.

Ekologická sekce

Uvolnění politické atmosféry spolu s rapid­ně se zhoršujícím životním prostředím zadě­lalo koncem 60. let kvas na vytvoření Česko­slo­venské společnosti ekologické při ČSAV. Pre­zídium akademie v polovině srpna 1969 dokonce poslalo ministerstvu vnitra návrh stanov. Úředníci sice přijetí potvrdili, ale k žádosti se už nikdy nevyjádřili. Přicházející normalizace něčemu, co zavánělo kritikou stá­vajících způsobů budování socialismu a navíc ani nebylo uznávanou vědou, roz­hodně ne­přála.

Myšlenka založení Ekologické spo­leč­nosti však zcela nevyšuměla. Začátkem 70. let se ji pokusili vzkřísit geochemik Bedřich Moldan, právník Václav Mezřický, ekonom Jaroslav Stoklasa a biolog Pavel Trpák. Definitivně se jim to podařilo až koncem roku 1978, a to v podstatě díky fintě. Aby obešli ministerstvo vnitra, navrhli vznik Ekologické sekce, jež by spa­dala pod křídla Československé biolo­gické společnosti při ČSAV. Její schválení tedy mělo v pravomoci samo prezídium aka­demie. Významným hybatelem v dění se stal profesor Emil Hadač, ředitel Ústavu krajinné ekologie a vlivný komunista, který byl zvolen předse­dou výboru sekce, a pak zejména Bedřich Moldan, hlavní organizační a tvůrčí duch.

Ekologická sekce sdružovala odborníky z mnoha vědeckých oborů, kteří společně skládali mozaiku problémů životního prostředí a návrhů jejich řešení. Koncem osmdesátých let jich bylo už kolem čtyř stovek. Změna režimu v devětaosmdesátém jim umožnila připravené koncepty převést rychle do praxe, a to skutečně velmi přímočarým způsobem. Bedřich Moldan se už v prosinci stal prvním šéfem čerstvě založeného ministerstva životního prostředí a téměř všechny členy výboru jmenoval svým kolegiem a rozdělil jim funkce. Ekologická sekce si tak k obrazu svému uhnětla nejen kompetence ministerstva, ale i první klíčové zákony o životním prostředí, ovzduší či o vodách a ochraně přírody, jež vedly k markantním změnám. Například odsíření hnědouhelných elektráren snížilo emise oxidu siřičitého o 88 % (srovnání let 1985 a 1999).

Konec vlády jedné strany však pohřbil i Ekologickou sekci. Jejím členům, zaneprázdněným novými funkcemi v exekutivě, se už na práci v této interdisciplinární platformě nedostávalo času. Nezmizela však beze zbytku. Na jejích základech vy­rostla v roce 1992 díky Josefu Vavrouškovi, prvnímu a poslednímu předsedovi Federálního výboru pro životní prostředí, Společnost pro trvale udržitelný život.

Připravila Dagmar Smolíková. Další 7.G rozhovory najdete tady.

Jeden komentář: “V životě jsem měl obrovskou kliku”

  1. Karel Rosák, Praha napsal:

    I pan Klaus, dobře si to pamatuji, říkal, že si na ekologii musíme napřed vydělat.
    Skuteční – a to ´skuteční´ podtrhuji – se musí bránit a distancovat od takových, které ráda snímá televize, jak se připoutávají např. k bráně JeTe. Veřejnosti jsou ukazováni tito „ekologičtí aktivisté“.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.