Ve stínu palem

Česká republika každoročně dováží necelých 30 000 tun palmového oleje. Jde možná o nejdůležitější příspěvek naší země k devastaci tropických pralesů, které jsou zdrojem většiny biologické diverzity planety a domovem milionů lidí.

Brambůrky s nádechem exotiky

Palmový olej je po sójovém druhý nejvýznamnější jedlý olej; na světové spotřebě se podílí 21 %. Používá se v množství potravin i spotřebního zboží, od margarínů, zmrzliny, čokolády, chipsů, instantních polévek, majonéz či sušenek po mýdlo, šampony, kosmetiku, detergenty či zvířecí krmiva; slouží také v průmyslu, například kožedělném, textilním, chemickém či metalurgickém. Na tomto tropickém výrobku se smaží třeba „tradiční české brambůrky“ Bohemia Chips.

Palmový olej se vyrábí z plodů palmy olejné. Strom původně rostl na západoafrickém pobřeží, jeho pěstování se ovšem rozšířilo do tropů celého světa. Vyžaduje vlhké podnebí s teplotou mezi 24 a 32 stupni Celsia. Drtivá většina produkce dnes pochází z jihovýchodní Asie. Asi polovinu světové spotřeby (48 %) zajišťuje Malajsie, dalších 36 % potom Indonésie. Palmu olejnou zemědělci pěstují na monokulturních plantážích.

Do České republiky se v posledních letech dováží necelých 30 tisíc tun palmového oleje ročně. Přímý import z jihovýchodní Asie z toho tvoří pouze zhruba polovinu: v roce 2004 to bylo 36 % z Malajsie a 14 % z Indonésie. Zbytek je ovšem zjevně reexport. Ve všech případech jde totiž o evropské státy, kde se palma olejová samozřejmě nepěstuje — naším největším dodavatelem je Německo se 43 %. Ze srovnání se statistikami světové produkce lze tedy dovozovat, že velká většina, ne-li veškerý český dovoz ve skutečnosti pochází z malajských a indonéských plantáží. Import do zemí EU-15 pocházel v roce 2002 z 97 % ze tří zemí: Malajsie, Indonésie a Papui Nové Guineje.

Boom palmových plantáží

Rostoucí spotřeba palmového oleje i dominance asijských zemí je novinkou posledních desetiletí. Zejména v Indonésii zažívá palmový byznys od osmdesátých let bezprecedentní boom. Produkce se zde jen v letech 1997—2001 zvýšila z 6,6 milionu tun na 9,5 milionu. Zatímco v roce 1985 pokrývaly indonéské plantáže 600 tisíc hektarů, o patnáct let později to už byly tři miliony. Na konci devadesátých let se rozvoj poněkud zpomalil v souvislosti s asijskou finanční krizí, kolapsem Suhartovy diktatury a dalšími faktory, nicméně se očekává, že do roku 2020 by mělo přibývat asi 150 tisíc hektarů ročně. Velkou část odvětví kontroluje malá skupina domácích a zahraničních společností, které často vlastní desítky i stovky tisíc hektarů.

Zastrašování, násilí, teror

Obětí palmového byznysu se stávají místní lidé, které pěstitelé vytlačují z půdy. Plantáže běžně vznikají na obecních či soukromých pozemcích bez souhlasu tradičních majitelů. Při jejich zakládání pravidelně dochází k násilnému vyhánění původních vlastníků. Příčinou je právní systém v Indonésii i dalších rozvojových zemích. Asi 40 milionů indonéských zemědělců a obyvatel lesů půdu obhospodařuje po staletí a považuje ji za svůj majetek na základě zvykového práva. Neplatí zde pevná, psaná pravidla vlastnictví se zápisy v katastrech, smlouvami a dalšími formalitami, chybí také podrobné mapy.

Právě plantáže palmy olejové jsou v Indonésii nejčastější příčinou konfliktů vyvolaných násilným vyháněním z půdy — na případech monitorovaných do roku 2001 se podílely 32 procenty, tedy více než těžba dřeva, přehrady a doly dohromady. Odvětví ovládá korupce a palmové společnosti běžně spolupracují s vojáky, aby potlačily odpor původních majitelů. Součástí teroru je zastrašování, mučení, vraždy i zatýkání. Platilo to zvláště za dob diktatury, která padla v květnu 1998, ale stovky podobných případů pokračují i poté. Dochází k nim také v Malajsii, především na ostrově Borneo.

Místo pralesa pole

Pěstování palmy olejné patří mezi nejdůležitější příčiny rapidního odlesňování v jihovýchodní Asii. Asi polovina plantáží vzniká na úkor lesů. Pouze v Malajsii způsobilo jejich rozšiřování podle statistik FAO ztrátu přinejmenším 700 tisíc hektarů pralesa. Indonésie přišla podle vládních údajů asi o dva miliony hektarů.

Tradiční palmová plantáž v indonéské provincii Riau. Foto: Wagino 20100516.

Rapidně tak mizí zbývající tropické pralesy na ostrovech Sumatra, Borneo i dalších, které jsou místem mimořádné biologické diverzity. Tisíce rostlin a živočichů žijí pouze zde a nikde jinde na světě. Indonésie zabírá jen 1,3 % zemské souše, ale vyskytuje se zde 10 % všech známých druhů kvetoucích rostlin, 17 % ptáků, 12 % savců, 16 % plazů a 16 % obojživelníků. Na intenzivně obhospodařované monokultury se mění unikátní prales, domov řady vážně ohrožených zvířat: nosorožce sumaterského, orangutanů, tygra sumaterského, levharta obláčkového, slonů a dalších. Přeměna pralesa na plantáže znamená pro většinu z nich konec. Výzkumy v Malajsii ukázaly, že zatímco v primárním lese má biotop 75 druhů savců, na plantážích jich zůstává jen 13. V Indonésii činí úbytek druhového bohatství savců, ptáků a plazů při konverzi z lesa na plantáž mezi 80 a 100 procenty.

Vytěžení lesa znamená také ztrátu přírodních zdrojů pro lidi, kteří zde žili. V jihovýchodní Asii na lese ekonomicky závisí miliony lidí. Vyklučení lesa dramaticky zvyšuje povodně a erozi půdy v sousedství, což poškozuje zemědělce.

Požáry na denním pořádku

Vedle přímého odlesňování jsou plantáže palmy olejné navíc důležitou příčinou lesních požárů, které v posledních letech sužují jihovýchodní Asii. Masivní ohně v letech 1997—1998 postihly asi šest procent indonéského území. V Indonésii a Malajsii zničily dohromady skoro 12 milionů hektarů lesů, polí, plantáží a další půdy, tedy území odpovídající bezmála rozloze bývalého Československa. Města v několika zemích po řadu týdnů pokrýval těžký smog. Přímé ekonomické důsledky se odhadují na ztrátu 2,3—3,5 miliardy dolarů, ale pravděpodobně jsou mnohem větší.

Na rozsahu požárů se podepsalo silné sucho vyvolané klimatickým jevem El Niňo. Každý oheň má však také bezprostřední příčinu. Kolem 50—80 procent případů — podíly se liší podle provincie — způsobilo v Indonésii vypalování lesa při zakládání plantáží; z toho asi tři čtvrtiny tvořily palmové plantáže. Zdaření je zde na papíře zakázáno, ale pěstební společnosti běžně zákon obcházejí, protože to snižuje náklady. Ze 176 firem, které vláda označila za podezřelé z podílu na požárech, bylo 133 producentů palmového oleje. Ilegální praktiky se staly předmětem desítek soudních procesů. Tak například společnost PT Adei Plantations musela zaplatit pokutu 1,1 milionu dolarů za účast na nezákonném vypalování v indonéské provincii Riau.

Pesticidy, odpad a mrtvé ryby

Ekologické a sociální škody se neomezují na zábor území a zakládání lesních požárů. Palmový průmysl patří mezi nejhorší znečišťovatele v regionu. Při pěstování se používá 25 různých druhů pesticidů, včetně kontroverzního přípravku paraquat. Silné dávky pesticidů a umělých hnojiv kontaminují řeky, mořské zálivy a okolní půdu.

Při zpracování palmových plodů vzniká tekutý odpad, který se často vypouští do vody a způsobuje silné znečištění. Rybáři tak přicházejí o živobytí a rodiny v sousedních obcích o vodu k vaření, praní a koupání. Z okolního moře a korálových útesů mizí ryby, na kterých místní lidé ekonomicky závisejí. V Papui Nové Guineji byl v sousedství plantáží dokonce zaznamenán rostoucí počet případů vrozených vad u dětí.

—

Výňatek z připravované studie o ekologických a sociálních dopadech české spotřeby za hranicemi Česká stopa, kterou k vydání připravují Zelený kruh a Hnutí DUHA.