Věčně zelení

27. října 2010 /
foto: Michal Jenčo. Pražský Les vzpomínek v roce 2016.

Už jste se ptali svých blízkých, jak by chtěli být pohřbeni? Možná by si přáli, aby na jejich hrobě rostla jabloň, skrze kterou se stanou součástí krajiny. Na přírodních hřbitovech v zahraničí by to nebylo nic neobvyklého. Pojďme se podívat za těmi, jejichž lidské příběhy zarůstají bujnou vegetací.

Environmentální důsledky klasického pohřebnictví se obyčejně ocitají až kdesi v pozadí našeho přemýšlení o pohřbech. Na prvním místě stojí potřeba důstojně se rozloučit s blízkým člověkem, která vytěsňuje — v tomto případě doslova — přízemní záležitosti. Ovšem ty z nás, kteří si navykli vážit ekostopu svých každodenních rozhodnutí, patrně napadne zamyslet se i nad environmentálními souvislostmi situací, které nás z každodennosti vytrhávají. V čem tedy spočívá environmentální tíha běžných pohřbů?

Pohřbívání do země může znečišťovat spodní vody dusíkatými sloučeninami, které se uvolňují při rozkladu těla. Za hřbitovními pomníky stojí těžba kamene, nejčastěji mramoru a žuly, s negativními vlivy na krajinu. Ve smuteční výzdobě se pak objevují květiny pěstované za environmentálně i sociálně nešetrných podmínek v rozvojových zemích. Kremace zase znečišťuje ovzduší mimo jiné oxidem uhličitým a rtutí, která se uvolňuje ze zubních amalgámů. Evropané mají v ústech více než 1100 tun rtuti, prostřednictvím zpopelňování se tedy každý rok dostane do atmosféry přes 70 tun tohoto toxického kovu.

Ovšem nezůstávejme pouze na povrchu, u šetrnějšího pohřebnictví, o kterém bude za chvíli řeč, nejde jen o snížení naší poslední ekostopy. Ale o něco hlubšího a mnohem podstatnějšího.

Be green forever

Environmentálně šetrné pohřebnictví se zrodilo ve Velké Británii, kde je tento fenomén také nejrozšířenější. Od poloviny devadesátých let tu vzniklo přes dvě stě přírodních hřbitovů, kde se ročně nechává pohřbít kolem sedmi procent Britů.

Pro lesní hřbitovy se volí staré porosty, kde mrtví nacházejí odpočinutí pod klenbou vzrostlých stromů. Hřbitovy luční pak vznikají na nově vykupovaných pozemcích, kde se ekosystém pozvolna proměňuje na lesní. Patří mezi ně také místa vyhrazená na stávajících hřbitovech, která připomínají přírodní hřbitovní zahrady. Přírodní hřbitovy však mají jedno společné: snahu vrátit tělo zemi co nejprostěji, nebránit jeho přirozenému rozkladu — tím se stává součástí koloběhu živin, tedy i života samotného. Rakve proto pocházejí ze snadno rozložitelných, přírodě blízkých materiálů: proutí, bambusu, dřeva s certifikátem FSC nebo třeba z tvrzeného recyklovaného papíru. Náhrobky jsou skromné či zcela chybí a místo nich z hrobu vyrůstají stromy, luční traviny či oblíbené květiny zemřelého.

Přírodní pohřby však najdeme i v jiných zemích. Třeba američtí vlastnící lesních hřbitovů představují ekopohřby jako ideální dovršení zeleného životního stylu. Jejich způsob propagace není daleko vybídnutí, aby si spotřebitelé zachovali zelenou image i po smrti. Kupříkladu ředitel jednoho amerického lesního hřbitova na stránkách New York Times dokládá, jak zelené pohřebnictví vychází vstříc proměňujícím se hodnotám americké společnosti. Zmiňuje, že kolem roku 2040 očekávají pohřební firmy úmrtí milionů lidí z generace poválečných baby-boomers: „U generace lidí, kteří kompostují, píší si vlastní svatební sliby a žádají přirozené porody, se očekává, že budou chtít i od smrti něco jiného.“ Pohřební firmy tedy upravují nabídku svých služeb tak, aby vyšli vstříc přáním svých zákazníků, kteří již odmítají tradiční či formální podobu pohřbů a přejí si co nejosobitější a nejzelenější rozloučení s blízkým člověkem.

Skandinávské a australské ekopohřebnictví klade větší důraz na propojení s ochranou přírody, zelené hřbitovy tu vznikají jako součást přírodních rezervací a dopomáhají jejich rozšiřování. Pokud si totiž vyberete uložení svého těla na lučním či lesním hřbitově, vytváříte tím místo pro přírodu nad vámi. Jde o netradiční druh ochrany: z úcty k zemřelým toto místo po desítky let nikdo nepoškodí. Američtí propagátoři ekopohřebnitví nazývají tento aspekt „posmrtným aktivismem“. S výzvou Be green forever upozorňují, že svým tělem můžete chránit ekosystém podobně, jako když se ekologičtí aktivisté přiváží ke stromu, aby jej chránili před pokácením. Na přírodním hřbitově však své ochranářství můžete realizovat podstatně déle…

Že obliba přírodního pohřebnictví na západě roste, dokládá fakt, že informace o ekopohřbu běžně najdete v nejrůznějších britských rádcích šetrného spotřebitele. V inzertní části The Ecologist či Resurgence se mezi reklamami na ekologické oblečení a odpovědné bankovnictví objevují upoutávky na šetrné pohřby i snadno rozložitelné typy rakví. Časem se třeba tato tematika stane jedenáctou kapitolou českého evergreenu Desatera domácí ekologie.

Přirozenost od kolébky do hrobu

Ve Velké Británii však můžeme zaznamenat ještě další, významnější a hlubší akcenty. V ekopohřebnictví totiž mnozí vidí naději, že lidé zaujmou otevřenější a odpovědnější postoj k otázkám smrti a umírání. Například manželé Speyerovi, kteří právě u zrodu přírodního pohřebnictví stáli.

Na začátku devadesátých let, po zkušenosti s přirozeným porodem doma, se sami sebe ptali, zda by podobně přirozeně a v rodinném kruhu nemohlo probíhat i umírání a smrt našich blízkých. Inspirovali se britským hnutím za přirozené porody a založili The Natural Death Center, občanské sdružení, jež primárně podporovalo domácí péči o umírající. Rodiny, které se svými umírajícími strávily konec jejich života, se cítily posíleny touto zkušeností. Tím, že své blízké nenechaly umírat v nemocnici, získaly dost prostoru se s nimi rozloučit, vzpomínat, vyjádřit jim lásku, vzájemně si odpustit, poděkovat. Že si pak i přípravy pohřbu chtěly ponechat ve svých rukou, už se zdá být jen přirozeným vyústěním situace. Pro pohřbení svých zesnulých si tito lidé vybírali právě přírodní místa. The Natural Death Center je dnes největší organizací podporující šetrné pohřby a více než patnáct let poskytuje kompletní podporu pro vznik přírodních hřbitovů. Jeho nejdůležitějším posláním však zůstává podpora otevřenějšího a zodpovědnější přístupu k otázkám smrti a umírání. Naléhavě vybízí veřejnost, aby nezavírala oči před smrtí a zejména ne před svými umírajícími.

V postmoderní společnosti jsou patrné rozpaky nad závěrečnou fází života. Nemáme k dispozici obecně přijímané strategie či rituály, které by nám umírání a smrt pomáhaly adekvátně uchopit a moudře začlenit do našeho prožívání. Lidé často nevědí, jak přistupovat k umírajícím, a proto péči o ně nechávají na institucích. V České republice umírají v nemocnicích a domovech důchodců tři čtvrtiny lidí, podle výzkumu agentury STEM by však osmdesát procent z nás chtělo zemřít doma. V čase pokročilých lékařských dovedností, kdy je možné udržovat člověka při životě navzdory tělesnému chřadnutí, je přitom více než kdy dříve potřebná citlivost k přirozenému plynutí života, k času stáří a odcházení, abychom staré lidi mohli nechat důstojně odejít a mohli se s nimi plně rozloučit.

Britští propagátoři environmentálních pohřbů se snaží vrátit smrt a umírání, které na individuální i společenské úrovni vytlačujeme ze svého vědomí, zpět do běžného přemýšlení a rozhovorů. Ředitelka The Natural Death Center po svých dlouholetých zkušenostech uvádí: „Jedna z největších obtíží, kterým lidé po smrti blízkého čelí, je, že o pohřbu nemluvili ještě za jeho života. Přála bych si, aby všechny rodiny, dokud jsou zdravé a šťastné, diskutovaly o tom, co budou dělat, když přijde závažné onemocnění či úmrtí. Otevřít toto téma je obtížné, ale dělá se to snadněji, pokud jsou všichni zúčastnění zdraví. Až těžké situace přijdou, budete rádi, že jste se těmito otázkami již společně zabývali, své síly totiž budete potřebovat k něčemu jinému.“ Jako pomoc pro otevření těchto neobvyklých rozhovorů může sloužit The Natural Death Handbook, průvodce po britských přírodních hřbitovech. Tato pozoruhodná kniha (dostupná i online) je zároveň uceleným rádcem rodinám, které se starají o umírající či chtějí svým blízkým zajistit přírodní pohřeb. Její autoři zaznamenali také příběhy lidí, kteří prožili své odcházení vědomě a statečně i výpovědi jejich blízkých, kteří je na konci života doprovázeli. Na stránkách Natural Death Center lze rovněž objednat formulář Living Will, který každému umožňuje již dopředu vyjádřit odmítnutí léčby, jež by uměle prodlužovala život, zvolit si formu pohřbu a podobu smutečního obřadu.

Kdo jsou věčně zelení?

Přírodní pohřeb si volí nejrozmanitější lidé, jejichž pestrost přesahuje okruh environmentálně uvědomělých spotřebitelů či ekoaktivistů. Na přírodních hřbitovech se setkáte se zahradníky, ornitology, poutníky, farmáři či umělci. Všechny zmiňované spojuje láska ke krajině a přání přispět k její ochraně.

Asi polovina přírodních smutečních rozloučení je křesťanských, vedených knězem, druhé poloviny se ujímá rodina či ji vedou hřbitovní celebranti. Rodina a přátelé se však vždy na podobě smutečního obřadu významně podílejí, každý pohřeb je proto jedinečný a osobitý. Pracovníci lesních hřbitovů vycházejí rodinám v jejich individuálních přáních vstříc, lesní hřbitovy také umožňují, aby si lidé zvolili podobu svého vlastního pohřbu ještě za svého života.

Příběhy lidí, kteří se rozhodli pohřeb svých blízkých připravit sami, se vyznačují až nečekanou srdečností a nápaditostí. Některé rodiny se rozhodují obstarat samy vše, co mohou: samy pro svého zesnulého vyrobí jednoduchou rakev, třeba během jednoho dne spolu se sousedy, posilněni čajem, sušenkami a vzpomínáním. Sami tělo umývají a uloží do rakve, obstarají místo pohřbu, vykopou hrob, vybírají hudbu a květiny, smuteční oznámení píší třeba s dětmi. Nespěchají, všechny ty drobné i náročné úkony jsou totiž součástí rozloučení s milovaným člověkem.

Obřady samotné pak mají různé podoby, často jsou nečekaně prodchnuty tím, co měl zesnulý rád: při smutečním rozloučení se například tančí irské tance, zpívají středověké písně, smyčcové kvarteto hraje milovanou Mozartovu skladbu nebo se ještě u místa posledního odpočinutí připíjí na šťastně prožitý život zesnulého jeho oblíbeným pivem. V tichu lesa či louky lidé společně projevují zemřelému úctu, připomínají si společné okamžiky, které v nich zanechaly nejsilnější vzpomínky, zpívají a hrají, a také společně sázejí stromy či květiny. Blízkost druhých a společně sdílené rituály pomáhají zacelit trhlinu v síti života, která zbyla po odchodu milovaného člověka. Místo, na kterém se rozloučení odehrává, však také může specificky vstupovat do vyrovnávání se se ztrátou blízkého. To ukazuje i jedno z mnohých poděkování, které napsali pozůstalí pracovníkům přírodních hřbitovů: „Minulých několik týdnů bylo nesmírně těžkých, ale když jsme pro našeho syna našli místo na lesním hřbitově, pocítili jsme jistou útěchu. Je to opravdu krásný les a je dobré vidět, jak klidné a zároveň živé je místo jeho posledního spočinutí.“

Naděje přírodních cintorínů

Tiché souznění s krajinou hřbitovů a vnímavost ke zdejšímu přírodnímu životu nám může pomoci nést zármutek. Přírodní hřbitovy dávají možnost prohlédnout skrze náš smutek do živoucího světa přírody — která zcela prostě sděluje, že smrt je součástí života a že ani člověk se v tomto přírodnímu řádu nevymyká. Při pozorování proměn přírody je smysl smrti dohledatelný. Staré odchází a uvolňuje místo novému. Něha babího léta, spadané listí a podzimní mlhy, skrze které ve vzácných chvílích prosvítají poslední teplé paprsky, vyprávějí příběh přírodního stárnutí. Holé kmeny stromů trčící do zimního nebe u zasněžených polí i rostliny zkřehlé mrazem vypovídají o očisťující i kruté síle zimy, která vyklízí místo novému jarnímu životu. Sledování opakujícího se příběhu přírodních proměn nám může pomoci přijmout i proměny v životě lidském tím, že nám ukazuje jejich význam. V přírodních metaforách a metamorfózách je zjevována prastará moudrost o smyslu stárnutí, odcházení, smrti. Jako je v křesťanské víře chována naděje v život věčný, při vnímání přírody je naděje na život po smrti přítomna také — v neustále se opakujících přírodních kolobězích, jejichž součástí je každoročně přicházející jaro.

Přírodní hřbitovy tak v sobě skrývají různé odstíny zelené naděje. Jsou šetrnými formami tradičního rituálu, který vytváří prostor pro přírodu a zároveň nás vybízí k větší citlivosti vůči přirozenému plynutí lidského života.

Autorka je studentkou Katedry environmentálních studií FSS MU v Brně. V roce 2012 zde obhájila na téma přírodního pohřebnictví diplomovou práci „Až umřu, zasaďte na mně jabloň“ Environmentální a společenské přínosy přírodního pohřebnictví.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 2/2019 vyjde v 2. polovině dubna.