Veřejné finance ve službě exportu

Agentury na podporu exportu či poskytování vývozních úvěrů a záruk, souhrnně vývozní úvěrové společnosti, jsou zpravidla veřejně vlastněné instituce. V domovské zemi poskytují státním rozpočtem kryté úvěry, záruky nebo pojištění firmám, které hodlají podnikat v rozvojových zemích či v oblastech tzv. nových trhů („emerging markets“). Většina průmyslových zemí má alespoň jednu takovou agenturu, oficiálně nebo kvazioficiálně kontrolovanou vládou.

V uplynulých letech podporovaly vývozní úvěrové agentury každoročně velké infrastrukturální projekty v rozvojových zemích nejméně padesáti miliardami dolarů, což přesahuje částku, kterou ve stejném období poskytly všechny mezinárodní instituce a dvoustranné organizace pro rozvojovou pomoc dohromady. Velká část těchto projektů přitom přináší vážné ekologické a sociální dopady. Mezi typické reprezentanty exportně úvěrovaných investic patří velké přehrady a elektrárny, těžební projekty, silnice napříč dosud neporušenými tropickými pralesy, ropovody, chemické a průmyslové závody či těžba dřeva a rozšiřování plantáží.

Riskantní projekty

Zatímco většina dvoustranných organizací pro tzv. rozvojovou pomoc a řada mezinárodních finančních institucí přijala podrobné sociální a ekologické předpisy (ponechme nyní stranou, že je bez výrazného tlaku zdola často nedodržují), většina agentur na podporu vývozu uplatňuje takovýchto pravidel  pramálo, pokud vůbec nějaká. Dochází k tomu, že tytéž země, které přijímají a prosazují přísnější ekologické a sociální standardy v agenturách rozvojové pomoci a prostřednictvím svého členství také ve Světové bance, obcházejí či ignorují potřebu podobných pravidel při podpoře projektů skrze proexportní organizace. Ty zároveň vedou konkurenční boj jedna s druhou a neváhají finančně „krýt“ projekt, z ekologických či sociálních ohledů nepřijatelný pro získání podpory nejen klasické mezinárodní finanční instituce, ale i konkurující vývozní úvěrové agentury. Dochází tak ke klasické honbě za co nejměkčími standardy, pro kterou se v angličtině vžil termín „race to the bottom“. Úspěšná snaha vyhnout se shodě na byť i nejmenším  společnému jmenovateli v oblasti požadovaných norem je nutnou podmínkou, bez níž by podporu nemohly získat i ty nejriskantnější projekty. Firmám, které úvěr či garance získají, totiž nehrozí žádná ztráta. V případě kolapsu projektu ji uhradí buď vláda příjemce, nebo vláda donorského státu. O exportní úvěry se často ucházejí velké firmy, které jsou ve srovnání s malými méně pružné, nerady riskují a bez státem poskytnutých záruk či úvěrů, krytých v případě neúspěchu z veřejných financí, by nejeden záměr nebyly schopné či ochotné realizovat.

Jedním z nejnázornějších konkrétních příkladů nedostatečných standardů je čínská přehrada Tři soutěsky (Three Gorges): v roce 1996 se proexportní agentury Německa, Švýcarska a Kanady utkaly o to, která z nich bude projekt financovat poté, co jej z ekologických důvodů odmítla jak Světová banka, tak americká ExIm banka (jedna z exportních úvěrových agentur USA). V současné době v Číně narůstá odpor k projektu a stoupají požadavky na zmenšení jeho rozsahu či úplné zrušení, ve snaze zabránit nucenému přesídlení 1,8 milionu lidí, zaplavení milionů hektarů orné půdy, mnohamiliardovému (v USD) nárůstu nákladů a korupci.

Zvyšování zadluženosti

Ačkoliv exportní úvěrové společnosti nemají žádný „rozvojový“ mandát, mají jako skupina největší relativní podíl na dluhu rozvojových zemí. V roce 1996 byly věřiteli zhruba 24 % celkového dluhu rozvojového světa (a 56 % pokud jde o věřitele z řad oficiálních organizací). Proexportní agentury přitom často úvěrují aktivity, které nejsou pro rozvojový svět přínosem a které provází  korupce.

Prodej zbraní a porušování lidských práv

Proexportní agentury jsou často zapojeny do podpory vývozu zbraní a vojenských zařízení do zemí sužovaných válkami. Mezi prokazatelné případy patří například použití angloamerických vrtulníků Black Hawk při  brutálním porušování lidských práv v Indonésii. Prodej zbraní je přitom typickou dluh zvyšující aktivitou od samého počátku, protože jejich nákup přináší pouze neproduktivní náklady, tzn. nepomáhá financovat aktivity, které by následně přispěly ke splacení dluhu. Naopak, použití výzbroje v konfliktech může ekonomicky destabilizovat zemi a ještě výrazněji oslabit její schopnost splácet celkový dluh.

V porušování lidských práv nemusí jít pouze o ozbrojené konflikty. Typickým příkladem je výstavba přehrady Ilisu v Turecku, která může vyústit v násilné přesídlení desítek tisíc lidí a zatopení historicky a kulturně významných míst. U podobných projektů přesídlení obyvatelé pravidelně nedostanou odpovídající náhradu a musejí žít v neznámém  kulturním prostředí a v horších životních podmínkách než dříve. V případě přehrady Ilisu se tímto způsobem nakládá s kurdskou menšinou. Navíc hrozí, že Turecko použije přehradu v  nedostatkem vody sužovaném a  politicky výbušném regionu k zadržování vody pro vlastní hospodářské účely, což v oblasti dále vystupňuje napětí (přehrada se nachází poblíž hranic se Sýrií a Irákem).

Korupce

Podle organizace Transparency International se „podplácení zahraničních úředníků v zájmu získání kontraktu stalo velmi rozšířenou praktikou rozvinutých zemí, zvláště pak v odvětví, jako je vývoz vojenských zařízení. Na takovéto kontrakty poskytují obvykle záruky vládami vlastněné či podporované agentury jako HERMES v Německu, COFACE ve Francii, DICROIRE v Belgii, ECGD ve Spojeném království“.

Šíření jaderných technologií

Podpora exportu jaderných zařízení je nedílnou součástí  aktivit nejedné proexportní agentury. Stačí vzpomenout podporu americké ExIm banky, která umožnila vstup firmy Westinghouse do temelínského projektu. Ani samotný postsovětský blok nezůstává v tomto ohledu stranou. Rusko se snaží ze strategických důvodů proniknout se svými jadernými technologiemi dále do Asie (Indie, Čína). Česká Exportní garanční a pojišťovací společnost EGAP (spadá pod ministerstvo průmyslu a obchodu) poskytla záruky za část projektu dostavby ukrajinských reaktorů Chmelnicky 2 a Rivne 4. Po nedávné návštěvě Miloše  Zemana v Jižní Koreji vyšlo najevo, že se české firmy hodlají angažovat ve výstavbě dvou dočista mírových jaderných reaktorů v Severní Koreji. Nebuďme proto příliš překvapeni, až se zjistí, že bez záruk ze strany našich daňových poplatníků to nebude možné.

Snaha o veřejnou kontrolu

Velkou část ekologicky, sociálně, vojensky, politicky a kulturně vysoce rizikových záměrů  by bez zaangažování proexportních agentur nebylo možné uskutečnit. Proto se na ně zaměřuje vzrůstající pozornost. Od roku 1996, kdy formálně začala kampaň občanských iniciativ za změnu exportních úvěrových agentur, se do ní zapojily skupiny z více než třiceti zemí. Své cíle formulovaly v takzvaném Jakartském prohlášení, přijatém v květnu 2000, a získaly pro ně podporu stovky organizací. Jakkoliv exportní úvěrové instituce tvoří nedílnou součást exportní i strategické politiky mnoha zemí, rozvojový svět nevyjímaje, soustředí se kampaň občanských iniciativ na ty země, jejichž agentury mají na zmíněných aktivitách největší podíl a také největší možnost prosadit přijetí přísnějších standardů. Jedná se v zásadě o členské státy OECD s obzvláštním důrazem na skupinu G7. Ve sféře exportních úvěrů, en bloc odpovědné za zhruba 10 % světového exportu, hrají tyto země nejvýznamnější roli. Vzhledem k dopadu podporovaných záměrů je logické, že se do kampaní zapojují i skupiny z jižní polokoule a z postkomunistických zemí. Indické kampani Za záchranu údolí řeky Narmady (Narmada Bachao Andolan) se tak zatím daří bránit výstavbě přehrady Mahéšvar. Odmítla ji podpořit Světová banka, na její místo přišel úvěr od německé agentury HERMES, po vlně protestů se od projektu odvrátila i tato agentura.

Jakkoliv je jak v G7, tak v OECD znatelný jistý vývoj směrem ke zvýšení odpovědnosti exportních agentur, faktem zůstává, že žádná společná explicitní pravidla v ekologické, sociální ani lidskoprávní oblasti dosud nestanovily.