Věřím v sílu donkichotských činů

Jak jste se k hudbě dostal? Jste samouk, nebo zasloužilý absolvent lidové školy umění?

Jsem absolutní samouk, „do houslí“ jsem nikdy nikam nechodil. Na základní škole jsme měli dost idiotskýho učitele na hudební výchovu, mám podezření, že sám musel muziku nesnášet, protože celá jeho „výuka“ spočívala v tom, že se nám různými způsoby snažil znechutit lidový písničky a vážnou hudbu. Není divu, že mě muzika nijak moc nezajímala, dokonce jsem ji nenáviděl. Obrat nastal jednoho dne, kdy místo toho našeho pedemagoga přišla suplovat jedna hodně stará paní učitelka — taková ta klasická důstojná paní snad ještě z první republiky. Ta mi hudbu objevila a vzbudila ve mně chuť skládat písničky.

Klarinet, harmonika, kytara… jak se to stalo, že hrajete na tolik nástrojů?

To je tak: právě proto, že jsem hru na žádný nástroj nikdy nestudoval, na nic pořádně neumím. Naučil jsem se jen vyluzovat tóny a vyjadřovat jimi to, co chci. Kdyby mi ale někdo dal partituru a řekl mi: zahraj to, nedokážu to. Můj první nástroj byla mandolína — našel jsem na půdě takovej starej rozšlápnutej křáp a zkoušel jsem na něj hrát písničky od Zelenáčů. Pak jsem dostal foukací harmoniku, potom přišla kytara. Později jsem kytaru vyhandloval s Vlastou Třešňákem za cimbál. Pak jsem od jedný hodný paní dostal klavír, kterej jí doma překážel. Kamarád mi daroval klarinet, kolegyně z práce akordeon a Michal Horáček harmonium. Copak to jde, mít doma tolik nástrojů a nehrát na ně?!

Podstatnou část vašeho repertoáru tvoří písně, které jsou zároveň příběhy o lidech na okraji společnosti, lidech vykořeněných (opilci, bezdomovci, gambleři, námořníci, zloději, vrazi). Co vás na těchto osudech fascinuje?

Lidé bez řádu, bez kořenů, bez domova, lidé na cestě. Slouží mi jako symboly vyjádření mých vlastních příběhů a pocitů. Sám jsem člověk na cestě, který stále hledá nějaký řád a smysl, domov, ve kterém by mohl spočinout.

Máte ambici posilovat skrze své písňové texty vnímavost posluchačů k sociálním tématům? Myslíte, že vaše písně mohou být jedním z důvodů, proč se lidé stanou vnímavější třeba k bezdomovectví?

Doufám, že ano. Vím totiž, že umělecký čin je schopen změnit lidské myšlení a vnímání snáz než proklamace. A tuhle ambici neskrývám.

Podobně často se ve vašich textech objevuje téma hledání smyslu života. Myslíte, že je dnes hledání pevného bodu v životě těžší, než to bývalo kdysi?

Asi ano. Kolik se jen ve 20. století vystřídalo různých a protichůdných filosofických, politických a uměleckých směrů­? Ale žádný z nich nám nedal odpověď na otázku, kterou si neseme v sobě a na kterou pořád podvědomě hledáme odpověď: Kdo jsem a co tu dělám? Není proto divu, že je v lidech tolik skepse a nedůvěry. Naučili jsme se být opatrní, nikomu už jen tak na lep nesedneme.

Myslíte, že je skutečně možné nějakou odpověď najít, nebo je naší lidskou přirozeností být na té cestě, neustále hledat?

Myslím, že naší ubohou „přirozeností“ je hledání tzv. smyslu života. Jenže náš život sám o sobě žádný smysl nemá. Život má smysl jen tehdy, když dává smysl tomuto světu. Když je žitý s úmyslem zvelebit svět, přírodu, společenství — nebo jim aspoň neškodit. Nevím, jestli to neříkám moc složitě. Prostě nemá smysl přemýšlet o smyslu, ale vytvářet ten smysl svými činy.

Není náhodou skepse a nedůvěra k novým filosofickým konceptům jen důsledkem toho, že si stále více zakládáme na své svobodě, nevázanosti?

Já si hlavně nemyslím, že by existovaly nějaké nové filosofické koncepty. Podle mého jsou jen dva, které se v různých obměnách a aktualizacích objevují v každé době. Jeden říká: člověk je střed vesmíru a pán světa, druhý tvrdí: je tu něco mnohem většího, co nás přesahuje. Já osobně jsem přesvědčený o tom druhém, a to „něco mnohem většího“ nazývám nemoderně a postaru: Bůh (s velkým B, prosím!).

Máte tím na mysli konkrétní představu Boha, jak ji přináší křesťanství, nebo spíše obecněji pojímané dobro, altruistickou práci pro druhé, která dává životu smysl, jak jsme o něm mluvili výše?

Tak i tak, ono jedno vyplývá z druhého. Tou konkrétní představou ale nemyslím vnější podobu Boha, spíš jeho jasně vyřčené nebo vnímatelné vlastnosti.

Jaké vlastnosti má takový Bůh s velkým B?

On má jakékoliv vlastnosti, které od něj očekáváme. Budeme-li předpokládat, že má podobu zlého a nepřejícího „osudu“, bude se nám tak jevit. Budeme-li očekávat přátelství a soucit přítele, dostaneme ho. On je prostě takový, jaký je. Nemá žádné mantinely, které by ho omezovaly, jen pro mě občas nepochopitelnou lásku a trpělivost s lidmi. „Čtěte Bibli, tam to všechno je,“ jak zpívali Voskovec s Werichem.

Začínal jste v kapelách, které se prvoplánově hlásily ke křesťanství. Traband takový není. Na druhou stranu se ve vašich textech motivy víry jako pevného základu pro osobní životní filosofii stále objevují. Jakou roli hraje víra ve vaší tvorbě?

Nevidím moc velký rozdíl mezi tím, o čem zpívaly Otcovy děti, a o čem zpívá Traband. Témata jsou stále stejná, mění se jen způsoby, jak o nich hovořím. Nehlásím se k žádné církvi, ale Bibli pro sebe považuju za největší zdroj poznání. Neznám lepší návod pro život než Bibli. Je tam obsaženo všechno důležité o uspořádání tohoto světa, o našem místě v něm i o tom, jak s tímto světem a sami se sebou zacházet, abychom přežili.

Řada hlubinně ekologických myslitelů však viní právě křesťanství, potažmo Bibli, z toho, že se stala základem utilitárního přístupu člověka k přírodě. Přístupu, který říká: „příroda je tu pro nás, abychom ji využívali“, a tím se stává příčinou její současné devastace. Vnímáte to tak?

Ne. Tenhle bezohledný přístup přece existoval dávno před křesťanstvím. Na místě dnešní Sahary prý před mnoha tisíci lety rostla bujná vegetace — než tam přišel člověk. Nikde v Bibli se nedočtete, že máme drancovat přírodu a bezdůvodně ničit cokoli na Zemi — naopak, jsme povinni zachovávat život a vytvářet lepší svět pro budoucí generace. To, že děláme přesný opak, to je náš průser. Myslíme si, že můžeme vládnout světu, ale přitom nedokážeme ovládnout ani sami sebe.

Další průšvih nastává ve chvíli, kdy se z myšlenky na nápravu světa stává ideologie, které se zmocní někdo s úmyslem ovládnout druhé. V případě křesťanství to byl zrod církve jako instituce. Křesťanství můžeme vinit z mnohých špatností — a bude to bohužel pravda. Genocidu, rasismus, inkvizici, manipulaci s lidskou duší — to všechno přineslo křesťanství. Ale taky myšlenku, že všichni lidé jsou si rovni a že jsou za své činy zodpovědni Stvořiteli.

Myslíte tedy, že průšvih se rodí ve chvíli, kdy se z volně šířené myšlenky, kterou můžete či nemusíte přijmout, někdo snaží učinit povinnost, příkaz jak se má člověk chovat?

Ne tak úplně. Jsou určitá pravidla — ať se vám to líbí nebo ne, pravidla biblická — která je nutno dodržovat v každé situaci a třeba z donucení — nezabíjet, nekrást, neničit vlastní životní prostředí atd. Problém nastává, když společnost přestane myslet a žít pro další generace, když se omezí jen na „tady a teď“ — urvat co nejvíc, žít a užít, po nás potopa. Člověk s takovým životním názorem se snadno přizpůsobí jakémukoli režimu a kvůli vlastnímu prospěchu ochotně poslouží jakékoli ideologii.

Není možné nevšimnout si také vašich sympatií k „donkichotským“ postavám a jejich činům. Mají podle vás takové činy v dnešním dravém, vypočítavě ekonomistickém světě smysl, či dokonce šanci na úspěch?

Věřím tomu, že právě donkichotské činy jednotlivců můžou pohnout vědomím celé společnosti lépe než organizované a manažersky vykalkulované akce. Martin Luther King snad nebojoval proti větrným mlýnům? Hus, Gándhí nebo náčelník Rudý oblak? Nebo — abych zůstal ve své branži — Karel Kryl?

Vnímáte jako donkichotskou také snahu některých lidí o omezení vlastní spotřeby z obav o osud přírody a prostředí pro život na naší planetě?

Hodnotím podobné snahy velmi pozitivně a sám se snažím žít způsobem k přírodě přátelským. Nicméně nedělám si iluze. Skutečnost, že si odmítám pořídit auto, stavu téhle planety nijak nepomůže. Je to spíš takový trucovitý vzdor a náplast na vlastní svědomí. Donkichotský čin je připoutat se ke strojům, které mají stavět novou dálnici. Toho si opravdu cením.

Proč myslíte, že konkrétní osobní iniciativa vyjádřená nekoupením si vlastního auta či naopak koupením si například úsporných žárovek má menší cenu než ostentativní přivázání se ke stroji, od kterého vás policie stejně během půlhodiny odstřihne?

Nemyslím si, že to má menší cenu, jen chci říct, že si vážím lidí, kteří dokáží svůj postoj náležitě razantně demonstrovat. Protože pro změnu postoje celé společnosti jsou důležité bláznovské činy jednotlivců.

Na nové desce Hyjé! se nevyhýbáte ani veskrze politickým tématům. Kupříkladu Vraťte mi mou hlavu je ostrým odsudkem současné české politické kultury, nebo snad dokonce politiky jako takové.

Je to výraz znechucení nad politickou scénou dneška, nad tou snůškou arogantních padouchů a lhářů, pro které nejsme „občané“, ale „voliči“. Když ani po patnácti letech nejsme schopni zvolit si důstojné a poctivé zástupce, je to buď vinou naší hlouposti, anebo prostě ty poctivé a důstojné mezi sebou nemáme. Patnáct let jsem si říkal, musíme jim dát šanci, demokracie se znova rodí, chce to svůj čas a tak dále, ale teď vidím, že oni tu moji toleranci využívali jen k vlastnímu obohacování a prospěchu. Vadí mi systém politických stran a povolání profesionálního politika považuju za nemravné. Raději bych tu měl přímou demokracii s jakousi radou starších — neplacených důvěryhodných mužů a žen, kteří si budou pokládat za čest sloužit téhle zemi a jejím občanům.

Nemyslíte, že máme politiky takové, jaké jsme si je za patnáct let vychovali? Když se bojíme vyjít do ulic nebo vyjádřit vlastní názor jinde než v hospodě či doma u televize, neměli bychom čekat, že toho politici zneužijí?

Samozřejmě. My jsme si bohužel politiky nevychovávali. My jsme jim dovolovali, aby si dělali, co chtějí, ať si kují svoje pikle, hloubí tunely a spřádají komploty — jen jsme jim dávali čas a doufali jsme, že „to nějak dopadne“.

Mám strašlivé tušení: My se nebojíme vyjádřit svůj názor, my jsme jen líní jít ho demonstrovat na ulici.

Dá se podle vás proti této lenosti nějak bojovat, nebo jsme definitivně odsouzeni k postupnému samovolnému upadání české politické kultury?

Mám opět stejný návod: bláznovství. V tom smyslu, jak o něm píše Erasmus Rotterdamský. Zdánlivě beznadějné, donkichotské činy, které upoutají zájem veřejnosti. Akce, performance, umělecké činy, petice… cokoli. Hlavně si musíme uvědomit, že ne ONI, ale MY jsme občané téhle země, že tohle je naše země a že máme právo o své zemi rozhodovat.

Někdy se zdá, že česká kulturní scéna je hluboce rozpolcena na dva tábory. Jeden z nich tvrdí, že „kopírování zabíjí hudbu“, druhý považuje nezávislé rozmnožování a šíření hudby mezi lidmi za životodárný zdroj a důkaz vážného zájmu o původní českou tvorbu. Ke kterému z těchto názorů se přikláníte vy?

Já patřím k tomu táboru, který tvrdí, že kopírování prospívá hudbě i hudebníkům. Písnička je určitá informace, a ve chvíli, kdy tuto informaci zveřejním (například vydáním CD), má příjemce právo nakládat si s ní, jak uzná za vhodné. Třeba ji formou kopie poslat dál. Komu to vadí, ať svou hudbu nezveřejňuje, svět se bez ní obejde a naopak se mu v mnoha případech uleví (smích). Čili podle mého je to věc volby každého posluchače, jestli si CD přepálí nebo si koupí originál. Já si český cédéčka zásadně kupuju a nepřepaluju, abych podpořil kolegy. Zahraniční často kvůli přemrštěným cenám kopíruju, ale pokud má CD i pěkný a originální obal nebo informacemi nabitý booklet, neohlížím se na peníze.

Může se kapela jako Traband vzepřít a odmítnout například masivní „manažersky vykalkulovanou“ reklamu, na které je postaven současný hudební byznys?

Ano, samozřejmě, proč by nemohla. Jak chce kdo být propagován a k čemu svou slávu využije, to je každého věc. U2 je třeba kapela, která se opírá o velmi silnou a „manažersky vykalkulovanou“ reklamu. Zároveň veřejně vystupuje na podporu Greenpeace, Amnesty International, vstupuje do politiky. Američtí hudebníci, kteří se nedávno spojili v předvolební kampani proti Bushovi, jsou taky silně mediálně profláknutí. Přesto využili svoji popularitu k dobrému a hrdinskému činu. (Škoda, že to byl opět čin donkichotský…)

V hudebním světě se dnes uplatňuje řada interpretů, kteří lidem v podstatě nemají co říct, ale promyšlená reklamní strategie z nich dokáže udělat hvězdy. Jak takovou reklamu vnímáte vy?

Do mého života ani do mé tvorby reklama a byznys nijak nepříjemně nezasahují. Nikdo mě nenutí účinkovat v Horoskopičinách nebo poslouchat nejnovější českou superstár. Na druhou stranu jsem rád, když je o moji tvorbu zájem a když je propagována. I tento rozhovor je jistou formou propagace. Ale propána proč ne, když si vy i já i náš čtenář můžeme vybrat? Lidi často nadávají na to, co se hraje v rádiích nebo v televizi. Ale vždyť to není pravda, že hrají samé sračky. Jsou i velmi kvalitní hudební pořady, stačí jen hledat informace, vybírat si a začít používat knoflík s nápisem tunning. Všechno začíná a končí u naší aktivity nebo lenosti. (Teď si uvědomuju, jak dlouhou dobu mi lezou na nervy reklamní letáky v poštovní schránce, ale za celý ty roky nejsem schopen přilepit si na schránku cedulku Reklamy ne!)

Hudební styl Trabandu, pokud jsem si mohl všimnout, popisujete slovem dechno. Jaký je váš vztah ke klasické české dechovce?

Obojaký — jako když něco zdědíte po otci. Kalhoty, které vyšly z módy, můžete vyhodit, ale s velkým nosem to bude těžší. Nezbyde vám než naučit se mít rád své předky a porozumět jim.

K tomu pár detailů a souvislostí: pocházím od Kolína, stejně jako zakladatel té klasické české dechovky František Kmoch. A ta stará paní učitelka, o které jsem mluvil na začátku, se jmenovala Kmochová…

Poslední deska Trabandu se mi v porovnání s předchozími jeví jako poněkud klidnější, místy melancholičtější. Je to průvodní jev vašeho vyzrávání?

Nevím, jestli jsem vyzrál… spíš si kladu otázku, jestli už jsem nepřezrál a nezačínám hnít. Letos oslavíme s Trabandem deset let existence. Dobrý čas zkusit něco jiného než dechno.

Chystáte do budoucna zopakovat něco podobného, jako byla vaše autorská deska s Michalem Horáčkem Tak to chodí?

Pokud ta nabídka přijde, velmi rád.

—

Připravil Martin Ander. Další 7.G rozhovory najdete tady.