Všechno se vynořuje na hladinu

22. září 2016 /
foto: Štěpán Jindra

Od sedmi let hrála na piano, od devíti na kytaru, ve třinácti se seznámila s irským písničkářem Glenem Hansardem (The Frames), od patnácti s ním koncertovala po celém světě, v osmnácti spolunapsala album Swell Season, které se stalo základem pro soundtrack k filmu Once. Vedle všeobecně známého Oscara za píseň Falling Slowly jim broadwayské muzikálové provedení tohoto příběhu vyneslo i ceny Grammy a Tony. Rodačka z Valašského Meziříčí Markéta Irglová (*1988) žije v posledních letech v Reykjavíku, kde spolu s hudebním producentem Sturlou Mio Thorissonem vychovávají dceru Árveig Sturlasdóttir a syna Eyvindura Högniho. Do světa občas vyjíždí na koncerty, kde hraje především písně ze sólových alb Anar (2011) a Muna (2014). Na e-mailovém rozhovoru jsme se domluvili při jejím červnovém koncertu v brněnském Národním divadle.

Před deseti lety měl v Uherském Hradišti premiéru film Once, který vám a Glenu Hansardovi přinesl Oscara za píseň Falling Slowly. „Tahle píseň byla napsána z pohledu naděje a naděje nás nakonec všechny spojuje, jakkoli se jeden od druhého lišíme,“ pronesla jste tehdy při přebírání ceny. Nemáte pocit, že se lidem v poslední době naděje nedostává?

To nemám. Myslím si, že v dnešní době se všechno vyplavuje na povrch a k lidem se dostává pravda o tom, jak se věci mají. To je nepříjemné, mnohé věci vidět nechceme a pravdu si nejsme vždy ochotni připustit. Je pohodlnější některé věci prostě nevidět, neslyšet a nevnímat. Podle mě to není tak, že se věci zhoršují, ony se jen vynořují na hladinu. Až se s tím vyrovnáme a budeme ochotni změnit určité negativní vzorce chování, přeuspořádat si hodnoty a uvědomit si, že existujeme jako jeden celek, a ne jako individua sami za sebe, pak bude svět vypadat úplně jinak.

Na první sólové desce Anar jste rozebírala mezilidské vztahy, na druhé s názvem Muna ohledáváte různé podoby víry. Kudy se vaše tvorba ubírá nyní?

Moje třetí deska bude reprezentovat to, co je mezi nebem a zemí. To, kde se tyto dvě polohy prolínají a sjednocují. Písně pojednávají o lásce. Lásce, která se k nikomu a ničemu neupíná, jejíž existence není ničím podmíněná.

Letos na jaře jste nazpívala dětskou písničku Stačí si říct pro fond Pomozte dětem. Uvažujete, že byste někdy nahrála v češtině celé album, třeba jen jako variantní verzi?

Nevylučuji to. Osobně se mi píše lépe v angličtině, čeština pro mě je a vždy byla daleko těžší pro vyjádření myšlenek všeobecně. Nevím proč. Angličtina je podle mě ohebnější a zpěvnější. Jsou však čeští hudebníci a zpěváci, kteří si i s češtinou umějí poradit, a za to mají můj respekt a obdiv. Snad se k tomu také jednou dopracuji.

Myslíte, že čeština „unese“ v písních tak velká a vážná slova jako angličtina? Nejsou našinci přece jenom více cyničtí?

Ano, to je určitě další důvod, proč mám s češtinou problémy. Věci, které jsem zvyklá běžně říkat v angličtině, najednou v češtině vyznívají jinak, patetičtěji, nadneseněji… Češi se tak běžně nevyjadřují, a pokud ano, jsou často tak trochu podezřelí, divní. Já jsem si zvykla některé věci v Česku vůbec neříkat. Ale naopak, zpívat je v Česku v angličtině, to si troufnu (úsměv).

Dá se říct, odkud pocházejí vaši posluchači?

To opravdu nevím (úsměv). Ale jsem hrdá na to, že na mé koncerty chodí všechny věkové kategorie, včetně rodičů s malými dětmi.

Jaké hudební či literární vlivy vás utvářely?

Největší hudební inspirací pro mě byly už od dětství muzikály Jesus Christ Superstar a Hair, pak taky Disneyho filmy jako Lví král. Později Leonard Cohen, Karel Kryl, Petr Malásek a samozřejmě Glen Hansard. Z literárního pohledu například knížka The Prophet (Prorok) od Chalíla Džibrána, také různá esoterická literatura. Ráda čtu i romány, ale ty většinou nijak neovlivňují mou tvorbu.

Říkáte, že máte ráda spíše divokou přírodu než velkoměsta. Formovaly vás v tom nějak zážitky z okolních Beskyd?

Myslím, že s tím se člověk narodí. Vzhledem k mé lásce k přírodě a potřebě být jí nablízku a čerpat z ní energii jsem měla štěstí, že jsem vyrostla obklopena krásnou přírodou na Valašsku. Vždy mi ale chybělo moře. K tomu mě to táhlo už od malička.

Na Islandu už žijete čtyři roky. Jak tato země ovlivnila vaše skládání?

Nijak konkrétně. To, že je tady na Islandu v podstatě klid, že to tady působí tak nějak otevřeně — žádné převysoké budovy, žádný smog a kouř z továren, kolem moře, netknutá příroda, na mě ale vliv má. Na to, jak se cítím, jak se mi přemýšlí, jak se dokážu soustředit, co mám přes den chuť dělat a podobně. Naše prostředí nás ovlivňuje ve všem. Takže Island mou tvorbu ovlivňuje, spíše však na podvědomé úrovni. Všímám si jen, že tady je pro mě daleko snazší uklidnit ten nekonečný proud myšlenek, který se mi prohání hlavou, než když jsem ve velkoměstě. A každá trhlina v tomto myšlenkovém proudu přináší záblesk inspirace.

foto: Hordur Sveinsson

V Brně s vámi hrál Svavan Knútur a jedním z posledních přídavků byla islandská ukolébavka — tu Svavar uvedl s tím, že je o tmě, ledovcích a o tom, že všichni umřeme, prostě na dobrou noc… Jde o typickou ukázku tamější lidové (tradiční) hudby?

Asi ano. Historie Islandu je koneckonců velice drsná, stejně jako jeho přírodní podmínky.

Na brněnském koncertě jste publikum napůl pobavila a napůl vyděsila komentářem, že film Nuda v Brně Brno přesně vystihuje. Jaký film vystihuje Reykjavík?

101 Reykjavík. To je velice dobrý film.

Spousta lidí si Island romantizuje jakožto dokonalé spojení demokratické civilizace a divoké přírody. Mají pravdu, nebo už jste za tu dobu v něčem vystřízlivěla?

Mají pravdu, ale ani tady to není dokonalé. Peníze a moc korumpují lidi na celém světě, i tady na Islandu.

Evropou, a Českou republikou obzvlášť, obchází panika z uprchlíků a migrantů, kteří jsou paušálně spojováni s islamistickými teroristy. Jaká je v tomto směru situace na Islandu? Jsou Islanďané ochotni nějak uprchlíkům a migrantům pomáhat, či je dokonce přijímat, nebo dávají přednost izolacionismu?

Vláda odsouhlasila přijetí padesáti uprchlíků, ale pod tlakem Islanďanů číslo zvýšila na sto. Většina lidí se zastává varianty uprchlíkům pomáhat, poskytnout jim domov a dát jim novou šanci, ale i tady samozřejmě žije procento lidí, kteří mají strach z islámu a z muslimů. Tito lidé jsou ale v menšině.

Loni jste podpořila petici vyzývající k vyšší ochraně středozemí Islandu, které by mohlo být ohroženo výstavbou elektrárny a rozvodových sítí. Jaká je v tomto ohledu situace?

Stále se vyvíjí. Návrhy pro stavbu elektráren ve středozemí jsou a budou. Lidé se proti nim musí postavit opakovaně a bojovat za přírodu a za to, aby Island zůstal tím, čím je.

V hlavním tématu minulého čísla Sedmé generace jsme rozebírali vztah mezi ochranou přírody a genderem. Řekla byste z vlastní zkušenosti, že ženy mají k přírodě a k její ochraně blíže než muži?

To určitě ne.

Berete ve vašem každodenním životě ohled na velikost vaší ekologické stopy? Jak se to projevuje v praxi?

Ano, myslím na to pořád a mám z toho obavy, neboť mi v hlavě stále zní slova: „Země vám není dána vašimi předky, ale půjčena vašimi dětmi.“ Je naší zodpovědností chovat se k této planetě s úctou a udržovat ve světě jakousi rovnováhu. Má ekologická stopa je však i tak velice velká. V praxi se mi daří jedině recyklovat.

Vychováváte své dvě děti v souladu s nějakým výchovným směrem — v posledních letech například hodně slyšíme o kontaktním, pomalém či líném rodičovství?

Abych řekla pravdu, o žádném z výše jmenovaných typů rodičovství nic nevím, i když určitě znějí zajímavě. Můj styl rodičovství je spíše intuitivní. Postupně se učím, sleduji, co funguje, a metody adaptuji. Dělám to, jak jen nejlépe umím. Být rodičem je pro mě ta největší pocta, co mi život dal, a také ta největší zodpovědnost.

foto: Hordur Sveinsson

V roce 2007 jste na adresu tehdejšího prezidenta Václava Klause deníku Právo řekla: „Stydím se za našeho prezidenta, který se k ekologickým problémům vyjadřuje arogantně. Nedokážu pochopit, že prezident může zpochybňovat něco, co je vědecky podložené.“ Jaké reakce jste na tento výrok zaznamenala a jak jej s odstupem hodnotíte?

Od té doby přibylo věcí, co bývalý prezident Klaus řekl a udělal, které jsem považovala za ostudu. Obávám se však, že náš nynější prezident není o nic lepší. Také samá ostuda. Moc se těším na den, kdy si lidé zvolí člověka hodného reprezentace naší země. Jako Češi nemáme moc silného národního ducha, naším občanstvím se v cizině nijak nechválíme. Mít prezidenta, který nám dělá doma i ve světě jen ostudu, naší národní hrdosti určitě neprospívá. Já se o politiku všeobecně moc nezajímám, potřebu dát veřejně najevo své názory na problémy ve světě mám velice zřídka. Moje poznámka na Václava Klause asi mnohé překvapila a Klause určitě urazila, což mi koneckonců dal znát, když mi po Oscarech přišel gratulační dopis ne od něj, ale od ministra kultury. Takže jsme si asi kvit (úsměv).

Vybavíte si, jakého největšího profesního omylu jste se dopustila?

Ne přesně, ale určitě to bylo zapomenutí textu nebo zahrání špatné noty na klavíru, což se stalo více než jednou.

V show Jana Krause jste před čtyřmi lety uvedla, že budete muziku dělat tak dlouho, dokud budete cítit, že je to vaše cesta. Státe ji tak cítíte?

Ano, stále.

Rozhovor připravil Vít Kouřil.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.