Vychovat děti v rytmu přírody

„Maminko, maminko, tady je kudlanka. Tady je kudlanka!“ asi tříletá blondýnka právě probíhá kolem indiánského týpí, na jehož bílé plachtě ji zaujme luční kobylka. Jen co si hmyzáka pořádně prohlédne, přidá se k ostatním prťatům, která táhnou (na zádech či po zemi) své batůžky do stínu pěkného listnatého stromu. Nacházíme se v první brněnské lesní mateřské školce, v Sýkorce, a na řadě je dopolední svačinka.

Sýkorka svůj provoz zahájila letos v březnu pod hlavičkou Ekologického právního servisu. „V dubnu 2010 jsme v EPS otevřeli hlídací dětský koutek Epsík, na což se postupně nabalovaly další aktivity a nápady. Myšlenka lesní mateřské školky přišla z úst mé kamarádky a mně se ten koncept hrozně moc líbil. Šlo přesně o to, co jsem hledala pro svou v tuto chvíli tříletou dceru,“ říká koordinátorka Šárka Nekudová. Sama přiznává, že na počátku neměla ambice lesní mateřskou školku zakládat, spíš chtěla vyvolat diskusi a zjistit, jestli je v Brně o takový druh předškolní výchovy vůbec zájem. Výsledek ji překvapil. Rodiče, kteří na první setkání dorazili, už byli dál, prostě takovou školku chtěli a navíc byli ochotní pomoci s jejím založením. Donce už tady jeden projekt — s pomocí Karolíny Krátké, zakladatelky lesní školky na Tišnovsku — vznikal. „Byl to tak trochu rozjetý vlak. Karolína z těch příprav nakonec vystoupila a předala mi skupinu rodičů a pedagožku Ester Kovářovou. Konec loňského roku proto pro mě byl trochu divoký. Musela jsem neustále něco organizovat a učit se hodně věcí,“ vzpomíná Šárka Nekudová.

„Furt venku“

O lesních mateřských školkách se v Česku mluví asi tak poslední čtyři roky a nejde o nějaký nový, extravagantní výmysl. Ve Skandinávii má tento koncept mnohaletou tradici a v roce 1954 se objevil v Dánsku, odkud se roku 1993 přesunul do Německa. Právě u našich německých sousedů se začaly lesní mateřské školy šířit jako lavina (rok 2008 zaznamenal tisícovku těchto zařízení), takže poměrně záhy získaly legislativní uznání a s ním spojené státní financování. Dále se s lesními školkami můžeme setkat ve Švýcarsku, Rakousku, Velké Británii, USA a dokonce i v Japonsku.

Jakýmsi leitmotivem těchto zařízení je heslo „s dětmi venku za každého počasí“. S kořeny ve Skandinávii se není čemu divit — seveřané se musí umět nad rozmary počasí skutečně povznést, nechtějí-li trávit většinu času mezi čtyřmi zdmi. Tamní realitu například vtipně ilustrují norské dětské second handy, plné barevných pláštěnek, nepromokavých kloboučků a holínek. I svěřenci v Sýkorce jsou do terénu připravení slušně. Trochu to vypadá jako přehlídka mini pohorek, trekových bot a dětských sportovních batůžků.

Ještě jsem ale nezmínila, jak vlastně taková lesní mateřská škola vypadá. Nejprve je potřeba zapomenout na vše, co jsme o školkách věděli doposud. Lesní varianta si totiž ve své nejsyrovější podobě vystačí bez jakékoliv budovy či podobného zázemí. Děti se prostě ráno sejdou s pedagogem třeba na zastávce MHD a vyrazí do lesa, kde probíhá program zaměřený na poznávání a prožívání přírody, ale i budování sociálních vazeb, přičemž děti jsou do značné míry jeho tvůrcem. Jde o to, dát jim šanci, aby probudily svou fantazii. Lesní mateřská školka ale může mít i své sídlo s jednoduchým zázemím v podobě jurty, chatky nebo týpí, kam se lze schovat při skutečně špatném počasí, za odpočinkem a podobně. „Pokud jsou děti dobře oblečené, nepřízeň počasí pro ně nepředstavuje problém. Dokonce jsme zjistili, že si při dešti najdou ještě více zábavy. Samozřejmě, že nejsme padlí na hlavu a nenutíme je být venku za mohutného slejváku,“ říká Šárka Nekudová.

Přežít v mezích zákona

Sýkorka našla svou adresu v brněnské městské části Mokrá Hora. „Když jsme přemýšleli o místě, vzpomněla jsem si na rodiče mého dobrého kamaráda, kterým tento pozemek patří. Věděla jsem, že tady pobývají maximálně třikrát do roka. Záhy na to jsme si plácli a fungujeme výborně,“ dovídám se od Šárky. Místo vypadá opravdu kouzelně. Rozlehlý pozemek leží hned u lesa, je tady menší zděná chatka a týpí (brzy ho vystřídá maringotka), záhonky se zeleninou, potůček, ohniště a dřevěná opičí dráha.

Lesní mateřské školky v České republice teprve začínají a jediný způsob, jak je provozovat v mezích zákona, je pod hlavičkou nevládní organizace. Ty totiž na rozdíl od živnostníků, obcí a dalších nefigurují v zákonech, které v souvislosti s takovými provozy kladou nejrůznější povinnosti. „Sýkorka by jinak nemohla vůbec fungovat. Vymykáme se snad úplně všem normám, které existují a určují například nejen to, kolik máte mít záchodů, ale taky jak mají být vysoké a jak daleko mají stát jeden od druhého či od umyvadla. Hygiena a kolaudační úředníci řeší miliony podobných detailů. Tento přístup se ale úplně rozchází s naší představou. Chceme, aby se děti naučily fungovat v těch takzvaně polních podmínkách,“ vysvětluje Šárka Nekudová.

Protože se Sýkorka a ostatní lesní školky tolik vymykají úředním představám, oficiálně v jejich názvech stojí něco jako „dětský lesní klub“. Zároveň je nelze ani zaregistrovat u ministerstva školství a pobírat státní příspěvky na provoz. Finanční náklady tak zatím plně leží na rodičích — konkrétně v Sýkorce přijde měsíční pobyt na pět tisíc korun.

„Legalizací“ dětských lesních klubů se u nás zabývá Asociace lesních mateřských škol, která vznikla v prosinci 2010. „V Čechách momentálně z její iniciativy probíhají plánované návštěvy kontrolorů z hygienických stanic. Jde o to, aby viděli, co to ta lesní školka vlastně je a jak funguje,“ říká Šárka Nekudová. Kromě toho asociace nabízí také odborné poradenství a nejrůznější kurzy, které lesním pedagogům pomůžou například naučit se „techniky pozorování a hodnocení rozvoje dětí v podmínkách lesní mateřské školy, a to v propojení s Rámcovým vzdělávacím programem pro předškolní vzdělávání“.

Nevyplašit okolí

Faktem je, že potřeba ukotvení a posvěcení lesních školek je veliká. Zatím v nich totiž de facto nelze vařit obědy a to, co se oproti běžným mateřinkám jeví divné a nestandardní, se tu a tam stává záminkou pro stížnosti sousedů. Ostatně právě z těchto důvodů si musel hledat nové místo lesní klub v Pejškově na Tišnovsku.

Sýkorka ke svému okolí v počátku přistoupila velmi obezřetně. Hned zkraje se Šárka s Ester seznámily s jediným přímým sousedem a vysvětlily mu, co a jak. V den naší návštěvy tento starší pán poklidně seče trávu na své zahradě a vypadá, že dvacítka dětí mu nedělá problém. Podle Šárky měl pouze obavy, aby se někdo neutopil v jezírkách na jeho pozemku, který od Sýkorky není oddělený plotem.

„Z dalších stran sousedíme s lesy Školního lesního podniku Křtiny. I když chodit do lesa není nic protizákonného, raději jsme se s nimi explicitně dohodli, že to máme povolené. Dále jsme do okolních poštovních schránek roznesly letáky s informací, co se zde chystá, a přiložili i moje telefonní číslo, kdyby měl kdokoli dotazy či nějaký problém. Myslím si, že tady nikoho nerušíme, no a koneckonců se nacházíme na soukromém pozemku…“

Školka s lidskou tváří

Ne že by moje osobní vzpomínky na mateřskou školku byly výhradně negativní, to určitě ne, ale přesto si dodnes dobře pamatuju přístup postavený na principu musíš/nesmíš: po obědě se musí spát (i když jsem za celá léta ve školce usnula jenom dvakrát), na vycházku se musí chodit za ruce ve dvojicích (i když mi u toho hoch jménem Patrik říkal, že mě zabije), na svačině se musí sníst aspoň jeden půlkrajíček (i když mi bylo z rybičkové pomazánky šoufl)… V Sýkorce na to jdou trochu jinak, a přesto zdejší děti nepůsobí neukázněně. Při pobytu v lese mají podle Ester Kovářové například ve zvyku pomáhat slabším a podobně. „Zatím jsme sice na začátku, ale s maminkami jsme se shodly, že nám ty děti připadají vnímavější. Dříve mě moje dcera, když jsme třeba stály na zastávce a čekaly na autobus, neustále něčím otravovala. Teď si všimne ptáka nebo brouka, prostě věcí, které už sami nevnímáme. Děti se dívají na své okolí — nejen tu fyzickou přírodu — jinak, a o to jde,“ dodává Šárka Nekudová.

Sýkorka se ale vymyká ještě v dalších rovinách. Skutečně jde spíš o klub. Rodiče pravidelně pomáhají na brigádách a s některými dětmi sem docházejí maminky i s mladšími sourozenci: „Chceme, aby se rodiče stali naší součástí a pomáhali nám řešit problémy podle vlastních představ. Navíc mně osobně jako matce se nelíbí trend odkládat dítě co nejdřív. Samozřejmě že tři čtyři hodiny denně nevadí. Nelíbí se mi ale ten skok, kdy maminka odejde ve třech letech do práce a dítě zůstane ze dne na den s cizími učitelkami a dětmi. Proto tady maminky vítáme. Dítě pak vidí, že všechno je v pohodě, a zvykne si postupně. Chceme být taková komunita, kde se každý může cítit tak trochu jako doma.“

Hrát si neustále venku s tím, co nabízí příroda. Okopávat záhonky se zeleninou, sledovat, jak roste, a být u toho, když se připravuje k jídlu. Co se stane, když pak takové dítě posadíte od osmi do dvanácti do školní lavice? S touto otázkou se Šárka Nekudová setkává pravidelně. Vzhledem k tomu, že česká zkušenost s lesními školkami je zatím v plenkách, nezbývá než nahlédnout do zahraničí. Jeden z výzkumů připravenosti dětí pro nástup do základní školy sestavil v roce 2002 doktor Peter Haefner z univerzity v Heidelbergu. Zajímal se, zda jsou děti z lesních školek na první třídu přichystané stejně jako děti z běžných školek. Z jeho výzkumu zaměřeného na motivaci, koncentraci, sociální jednání, spolupráci při vyučování a hudební, poznávací či pohybové dovednosti vycházely lesní děti kupodivu ve všech ohledech o trochu lépe.

K čemu je dobrá úcta k mrkvi?

Podle muže zakladatelky jedné z mimobrněnských lesních školek však není třeba zatracovat ani běžné mateřské školky: „Myslím, že školky postavené za socialismu jsou veskrze dobře navržené. Často mají rozlehlou zahradu se vzrostlými stromy a nacházejí se v centru města. Problém je, že pedagogové tam s nimi tráví strašně málo času, nevyužívají jejich potenciál.“ Na základě své zkušenosti také potvrzuje, že pro většinu rodičů jsou dnes běžné školky spíš odkladištěm dítěte na dobu pracovních povinností. Nezřídka je prý učitelkám předají i nemocné, s balíčkem medikamentů. „Naši kluci tam byli neustále nemocní, teď, co jsou v lesní školce, se to spravilo,“ dodává. Znatelného rozdílu u své dcery si po zápisu do Sýkorky všiml i šéfredaktor 7.G. Velmi se prý zlepšily její motorické dovednosti a koordinace pohybu.

Ve společnosti, která je stále více zaměřená na kariéru a ostré lokty, působí Sýkorky a jí podobné Šárynky, Pramínky, Hvozdíky a Kapradinky jako zjevení. Neučí se zde angličtina, ale dovednosti, jejichž přínos pro rozvoj osobnosti nemusí být mnoha lidem v prvním plánu úplně zřejmý. O to zajímavější je, že Sýkorku si jako ideální místo pro své dítě zvolili i lidé mimo okruh brněnských nevládek. Ovšem očekávat, že lesní mateřské školky odchovají budoucí zachránce planety, by bylo asi trochu moc odvážné.

Lesní školky čekají na svou rovnou příležitost

Tereza Vošahlíková je předsedkyní Asociace lesních mateřských škol, má zkušenosti s lesními školkami v Německu a mimo jiné je také členkou pracovní skupiny ministerstva životního prostředí, zaměřené na podporu kontaktu dětí s přírodou.

Jak vypadá současná situace lesních mateřských škol v České republice? Kolik jich u nás funguje?

Počínaje letními prázdninami je v provozu celkem 19 lesních mateřských školek, dalších osm se chystá zahájit provoz v září či v dohledné době. Podobně jako v sousedním Německu vznikají hlavně u velkých měst, ale najdeme je i v malých vískách. V prvním případě jde o snahu kompenzovat bydlení ve městě, v tom druhém o rychlé a efektivní řešení chybějící školky.

Podniká vaše asociace nějaké kroky, jak lesní školky „zlegalizovat“?

Ano, v tuto chvíli vyjednáváme možnost vaření v podmínkách lesních školek. Díky vstřícnosti zástupců ministerstva zdravotnictví a lidí z dalších rezortů je to, zdá se, na dobré cestě. Za druhé se snažíme zajistit možnost zařazení lesních mateřských školek do rejstříku škol, tedy uznat je jako alternativní vzdělávací instituce. Tuto možnost nyní pilotně ověřuje ministerstvo školství na příkladu školky Lesníček, výsledky budou za rok.

Můžete stručně popsat, v čem spočívá hlavní rozdíl mezi výchovou v klasických a lesních mateřských školkách?

Lesní školky se liší hlavně organizačně: děti jsou primárně venku, třídu tvoří mnohem menší skupina (okolo 15 dětí) vždy se dvěma pedagogy. Už to má samo o sobě prokázaný vliv jednak na rozvoj motorických dovedností a dále na tvorbu sociálních vazeb ve sku-
pině, která je pro děti i pedagogy přehlednější. Vzdělávací programy si tvoří lesní mateřské školky samy. Stejně je tomu v klasických školkách. Vliv lesních školek na rozvoj dovedností u dětí sleduje naše asociace v rámci dlouhodobého výzkumu. Už teď se těšíme na výsledky, první z nich budeme znát na podzim.

Jak snáší děti z lesních mateřských školek přestup do první tří-dy? Není to pro ně těžší než pro děti z klasických školek?

Podle slov rodičů, kteří měli starší dítě v klasické školce a mladší v lesní, v tom není velký rozdíl. Pokaždé jde o velkou změnu, ať jde dítě odkudkoli. Chybějící kontakt s přírodou lze dohnat ve volném čase. Děti pak mohou zamířit do oddílů woodcraftu, skautu a podobně.

Mají lesní školky nějakou vadu na kráse?

V tuto chvíli je problém hlavně to, že rodiče musí za lesní školky platit. Nelze na ně čerpat státní příspěvky, které jsou určené mateřským školám, ačkoli také pracujeme podle Rámcového vzdělávacího programu a navíc šetříme prostředky na stavbu či provoz zázemí. Lesní školky v tuto chvíli představují exkluzivní záležitost a ne každý si je může dovolit. Usilujeme o to, aby měly nárok na obecní a státní podporu — v zájmu rovných příležitostí rodičů i dětí.

Další 7.G rozhovory najdete tady.