Vyhnání nadnárodních zlatokopů z Čech

Již od poloviny 70. let probíhal na mnoha místech v Čechách i na Moravě státní průzkum ložisek zlata. Dělo se tak v poměrně širokém pásu táhnoucím se od Jílového u Prahy až k Šumavě, na Českomoravské vysočině, ale i v Jeseníkách. Byla nalezena řada prakticky nevyužitelných zrudnění (malý obsah rudy), ale i ložiska, jako je Mokrsko, které bylo považováno za největší ve střední Evropě. Není tedy divu, že s pádem komunistické vlády se začali zahraniční zájemci o těžbu u nás objevovat jako houby po dešti.

Ve snaze udržet českou zlatou horečku pod kontrolou, rozhodlo se ministerstvo hospodářství na počátku roku 1994 vypsat mezinárodní nabídkové řízení na průzkum ložisek. Vítězové měli získat přednostní právo na povolení k průzkumu jednotlivých území, nikoli však automaticky kladné stanovisko v příslušném správním řízení. Celkem 13 území nakonec připadlo pěti společnostem. V letech 1992–1995 bylo nakonec vydáno celkem 16 povolení k průzkumu těžby zlata.

Z čistě právního hlediska neexistuje přímý vztah mezi průzkumem a těžbou – povolení průzkumných prací neopravňuje jeho držitele k otevření dolu. Leč faktická souvislost tu samozřejmě je. S každým milionem investovaným do průzkumu přirozeně stoupá odhodlání firmy získat oprávnění k těžbě. Krom toho přibývá i „argumentů“ pro jednání s úřady a politiky. Navíc v případě ložisek v minulosti poměrně dobře prozkoumaných již není cílem dalšího průzkumu hledání lokality s ekonomicky využitelnými zásobami, ale přímá příprava ložiska na těžbu. To věděly nejen těžební společnosti, ale také obce a ministerstvo, a tak spory začaly již o povolení k průzkumu.

RTZ v Mokrsku

Zlato se v Čechách těžilo již od počátku letopočtu. Staro- a středověká „těžba“ se však soustředila jen na ložiska bohatá a snadno přístupná, takže její dopady na krajinu byly zanedbatelné. Moderní těžební technologie jsou účinnější. O to drastičtější jsou zásahy do krajiny a životního prostředí, jež způsobují.

Oblast středočeského Mokrska získala na základě výběrového řízení největší světová těžební společnost RTZ-CRA. Dle jejích plánů měl kopec Veselý a samotnou vesnici Mokrsko nahradit na zemském povrchu obří, 200 metrů hluboký a 0,25 km² rozlehlý povrchový důl. Přilehlá odkaliště a odvaly pak měly zabrat takřka dvacetinásobek. „Navíc hrozilo, že široké okolí dolu bude kontaminováno vysoce toxickým arsenem, neboť zlato ve zdejší rudě je na něj vázáno,“ připomíná rizika Vojtěch Kotecký, tehdejší vedoucí surovinového programu Hnutí DUHA. Důsledky případné havárie spojené s únikem kyanidu, jenž se používá při loužení, do dva kilometry vzdálené Slapské přehrady si pak dokáže představit jen málokdo.

Není tedy divu, že samosprávy okolních obcí od počátku s průzkumem nesouhlasily. Vydatnou podporu odbornou, právní i mediální jim poskytovaly ekologické organizace. Například Hnutí DUHA vydalo v červenci 1996 rozsáhlou studii shrnující celosvětové zkušenosti s nadnárodním gigantem RTZ-CRA. Devastace přírody, toxické znečištění, přehlížení zájmů dotčených regionů, bezohledný přístup k ochraně zdraví zaměstnanců, rasová diskriminace a otevřená spolupráce s represivními režimy – to byly běžné praktiky této společnosti. „Člověku zůstával až rozum stát, jakou firmu to ministerská komise vybrala, jestliže přihlížela k jejím celosvětovým zkušenostem v ochraně životního prostředí při průzkumu a těžbě zlata,“ dodává Vojtěch Kotecký.

Výsledek veřejného tlaku se naštěstí dostavil koncem léta 1996. Ministerstvo průmyslu a obchodu opakovaně a definitivně povolení k průzkumu v této lokalitě odmítlo udělit. Největší zásluhu na tomto překvapivém rozhodnutí měl vytrvalý nesouhlas ministerstva životního prostředí, na jehož kladné stanovisko bylo povolení vázáno. Britsko-australští těžaři tak odtáhli z Mokrska s nepořízenou.

TVX Gold v Kašperských Horách

Mnohem tužší a delší souboj se zlatokopy nakonec museli svést občané a ekologové v Kašperských Horách na Šumavě. Také zdejší ložisko patřilo k těm poměrně dobře prozkoumaným. Odhadované zásoby zlata na konci 80. let zde činily 30 tun. Pozdější zpřesněné údaje však již hovořily o 100 tunách, a Kašperské Hory tak předstihly Mokrsko.

Povolení k průzkumu získala v březnu 1993 česká společnost Bohemia důlní, a to původně jen na jeden rok, po 11 měsících však bylo povolení prodlouženo o dalších pět let. V září 1994 pak českou firmu kompletně koupila kanadská TVX Gold.

Přestože firma vytrvale prohlašovala, že případná těžba by byla prováděna hlubinným způsobem a zlato z rudy následně získáváno bez použití kyanidu, představoval projekt zlatého dolu enormní ekologická rizika. Ročně mělo být vytěženo a na povrchu uloženo 730 milionů tun horniny, a to přímo na území CHKO v těsném sousedství národního parku. „Daleko nejhlubší zásah do šumavské horské krajiny by však představovala výstavba odkaliště o rozloze několika desítek hektarů, které by zaplavilo některé z okolních údolí,“ upozorňuje Vojtěch Kotecký.

Již v květnu 1995 zjistila Správa CHKO, že TVX provádí v okolí Kašperských Hor ilegální vrty. Povolení k průzkumu totiž automaticky neznamená, že firma může bagrovat a vrtat, kde se jí zachce. K provádění vrtů potřebuje povolení hornických prací (to vydává báňský úřad se souhlasem Správy CHKO) a také souhlas majitele pozemku. Platnost souhlasu správy však v té době již vypršela.

V červenci 1995 navíc těžaři oznámili, že průzkum pravděpodobně povede k zahájení těžby, a představili její obrysy. To bylo implusem ke změně postoje městské rady, která v říjnu 1995 vydala zákaz vstupu TVX na městské pozemky a současně vyzvala k odstranění veškerých těžebních zařízení. TVX nejenže zákaz ostentativně ignorovala, ale zároveň zahájila právní kroky, jak nesouhlas majitele pozemků obejít. Tehdejší znění geologického zákona totiž umožňovalo nahradit souhlas majitele rozhodnutím okresního úřadu o dočasném omezení vlastnických práv. Zatímco okresní úřad 15 měsíců vyřizoval žádost TVX, město podalo žalobu a okresní soud vydal předběžné opatření, kterým nařídil vyklizení pozemků. Firma jej však ignorovala. Právní bitva byla svedena též o pozemky před štolou Naděje, která byla vyhloubena již koncem 80. let. TVX totiž na pozemcích města bez stavebního povolení vztyčila plot a pozemek bez povolení dlouhodobě okupovala.

Oč větších nezákonností se nadnárodní firma dopouštěla, o to ostřejší mediální kampaň vedla proti starostovi Františku Stíbalovi. Za tímto účelem si dokonce najala světoznámou PR agenturu Burson-Marsteler, která začala vydávat a v regionu zdarma rozšiřovat měsíčník Naděje. V něm lživě obviňovala starostu a před komunálními volbami otevřeně vyzývala ke změně složení zastupitelstva. Naštěstí bezúspěšně.

Ani obec však nestála tváří v tvář zahraničnímu investorovi sama. Na její stranu se přidali aktivní občané, kteří založili sdružení Šumava nad zlato, a ekologické organizace. Petici Šumavy nad zlato podepsalo celkem 70 000 signatářů. „Během jediného týdne na přelomu dubna a května 1998 pak naši petici proti TVX podepsalo dalších 10 000 občanů, solidaritu se starostou Stíbalem vyjádřily desítky jeho kolegů z českých měst a obcí,“ vzpomíná Vojtěch Kotecký. Kromě mediální a odborné práce na národní úrovni tehdy Hnutí DUHA využilo i svého členství v celosvětové federaci Přátel Země a vyvíjelo tlak na akcionáře TVX přímo v Kanadě.

Opakované úniky kalů a ropných látek, poškozování vegetace ve dvou přírodních rezervacích, překračování hlukových norem, ignorování pravomocných soudních rozhodnutí, provádění vrtů bez povolení, černé stavby na cizích pozemcích, to vše bylo nakonec vzato v úvahu, když MŽP v prosinci 1998 konečně odebralo firmě TVX povolení k průzkumu. Škoda jen, že se tak stalo až v době, kdy do vypršení povolení zbývalo jen několik týdnů.

Zákaz kyanidů

Přestože dvě klíčové lokální kauzy skončili vítězstvím, některé systémové problémy nadále přetrvávaly. Tak například nebylo zřejmé, zda mají obce právo být plnoprávnými účastníky řízení o povolení geologických průzkumů. Sporné ustanovení geologického zákona vykládalo ministerstvo hospodářství v neprospěch obcí. Vrchní soud však dal v únoru 1998 obcím za pravdu. Nadále také trvala možnost omezovat vlastnická práva obcí rozhodnutím okresního úřadu ve prospěch soukromých komerčních těžebních společností. Na jaře 2000 se však naskytla jedinečná příležitost tyto a několik dalších chyb v geologickém a horním zákoně napravit. Parlament totiž projednával jejich novelu.

Nastalé situace pohotově využilo Hnutí DUHA, které mezi pozměňovací návrhy protlačilo také úplný zákaz kyanidového loužení při těžbě zlata. Schválená novela tak zasadila těžbě zlata v Čechách poslední smrtelnou ránu, neboť ji učinila ekonomicky naprosto nezajímavou.

„Na této kampani se podle mě ukázalo,“ hodnotí Vojtěch Kotecký z Hnutí DUHA, „že ekologické organizace dokáží nejen vyhrát nějakou kauzu, ale dokáží problém i fakticky vyřešit – počínaje dílčím správním řízením, přes změnu postoje politických špiček až po prosazení koncepčního řešení, jako je zákon zajišťující účast obcí při povolování geologických průzkumů a zakazující kyanidové loužení.“ Ekologické hnutí zde tedy nejenže prosadilo zrušení konkrétních projektů, ale pomohlo vyřešit i širší legislativní souvislosti.