Vyhořelé dědictví

Pokud odhlédneme od devastace krajiny těžbou uranové rudy či určité míry pravděpodobnosti těžké havárie jaderné elektrárny, je dosud nevyřešený problém vyhořelého paliva největší neznámou v rovnici, na jejíž jedné straně leží atom uranu a na druhé elektřina pohánějící naše pračky, ale i tovární stroje.

Do Sovětského svazu na věčné časy

Až do počátku devadesátých let si tehdejší Československo nemuselo lámat hlavu s tím, jak naloží s vyhořelým jaderným palivem z dukovanské elektrárny. Smlouva se Sovětským svazem zaručovala nejen nákup paliva, ale i jeho vývoz zpět poté, co se změnilo v nepoužitelný odpad. Po rozpadu sovětského bloku ztratila dohoda platnost a Česko se ocitlo před nepříjemnou otázkou, na kterou muselo urychleně najít odpověď.

Původní záměr skladovat veškeré vyhořelé palivo z Dukovan ve speciálních kontejnerech v povrchové hale přímo v areálu elektrárny kvůli odporu okolních obcí neprošel. Po dohodě nakonec ČEZ, provozovatel elektrárny, přistoupil ke kompromisu. Slíbil, že se zde jaderný odpad bude skladovat jen dočasně, do roku 2005 — a k tomu jej zavazovalo vládní usnesení —, kdy už by měl mít na stole dlouhodobější a koncepčnější řešení, tedy projekt tzv. centrálního meziskladu. Podle propočtů nemělo množství vysoce radioaktivního odpadu překročit 600 tun. ČEZ však dohodě nedostál a lokalitu pro centrální mezisklad nenašel. Klausova vláda na to v roce 1997 reagovala po svém — usnesení prostě zrušila. Dnes se v Dukovanech staví nový sklad s plánovanou kapacitou 1340 tun. Oba mezisklady tedy dohromady pojmou veškeré vyhořelé palivo, které během své životnosti za sebou jaderná elektrárna zanechá, tedy 1940 tun. Což je zhruba třikrát víc, než ČEZ na počátku devadesátých let místním obcím sliboval.

Na přelomu století se navíc dokončila výstavba druhé jaderné elektrárny v Temelíně. Dva bloky, které se ČEZ už tři roky snaží zprovoznit, vyprodukují do konce své plánované životnosti celkem 1787 tun vyhořelého paliva. I zde se počítá s výstavbou meziskladu. Než se tak (předběžně v roce 2013) stane, bude odpad uložen ve speciálních bazénech vedle reaktorů.

Technologická životnost meziskladů se odhaduje na 50 až 80 let, jenže vysoce radioaktivní odpad z reaktorů bude ještě po desítky tisíc let pro cokoliv živého smrtelně nebezpečný.

Konečné řešení: zakopat

Zemanův kabinet v roce 2002 schválením Koncepce nakládání s radioaktivními odpady posvětil ukládání vyhořelého paliva do hlubinných úložišť jako prioritní variantu. Avšak stejně jako jiné existující možnosti (viz Alternativy k úložištím na straně 6), ani hlubinné ukládání nepovažují některé ekologické organizace za adekvátní řešení. V čem je problém? Předně vládní koncepce počítá s tím, že poté, co bude úložiště naplněno, se jednou pro vždy uzavře. Jenže současné vědecké poznání je daleko tomu bezpečně zjistit, zda vytipovaný masív pro vybudování skladu nedozná během desítky tisíc let takových změn, které by mohly ohrozit izolaci jaderného odpadu od okolí. Pro ilustraci můžeme uvést skutečnost, že před méně než třiceti tisíci lety zasahoval až do Krkonoš a Jeseníků pevninský ledovec, jaký dnes známe pouze z Antarktidy a Grónska. Nemalé pochybnosti vyvolávají rovněž výzkumy z americké lokality Yucca Mountain, kde USA plánují celostátní úložiště vyhořelého paliva. Protože se jedná o místo v Nevadské poušti s minimem srážek a spodní vody se nacházejí hluboko pod plánovaným úložištěm, nemělo v období řádově tisíců let dojít k zaplavení kontejnerů s odpadem. V polovině devadesátých let se však zjistilo, že voda postupuje mnohem rychleji, než vědci předpokládali. Za 50 let urazila vzdálenost, kterou podle odhadů měla zdolávat několik tisíciletí.

Některé ekologické organizace proto navrhují, aby řešení bylo flexibilní a mohlo reagovat na nové vědecké poznatky, které by vedly k bezpečné likvidaci jaderného odpadu. Podle nich by měl stát dát přednost buď neutěsněnému hlubinnému úložišti, ze kterého by se dal odpad vyjmout, nebo dlouhodobému ukládání v povrchových či těsně pod povrchem země vybudovaných skladech.

Rozpaky vzbudila rovněž diskuse o nákladech na výstavbu hlubinného úložiště. ČEZ je povinen za každou megawatthodinu vyrobenou v jaderných elektrárnách odvádět na speciální účet 50 korun. Po uzavření Dukovan a Temelína bude na kontě 47 miliard korun, částka, o které vláda předpokládá, že postačí na výzkum, vybudování, provoz a utěsnění úložiště. Během schválení koncepce o nakládání s radioaktivními odpady se však objevovaly mnohem větší odhady čítající až 100 miliard. Vláda se však nakonec přiklonila ke spodní hranici odhadů. Ale například v Německu na vybudování hlubinného úložiště počítají s mnohem většími náklady a na účet odvádějí sedminásobně více. Pokud se ukáže, že české odhady byly mylné, zaplatí rozdíl daňoví poplatníci.

Negativ koncepce si bylo vědomo i MŽP, které k ní v rámci posuzování vlivu tohoto návrhu na životní prostředí vydalo v roce 2001 nesouhlasné stanovisko. Podle MŽP „koncepce neodpovídá zejména principu předběžné opatrnosti a principu prevence, neodpovídá principu ekonomické odpovědnosti“.

Celá strategie však dostala vážné trhliny ve chvíli, kdy ministerstvo průmyslu a obchodu začalo reálně zvažovat další rozvoj jaderné energetiky. Se stavbou dvou nových reaktorů, a tedy produkcí dalších odpadů, totiž vůbec nepočítá. Přitom by se jejich provozem množství vyhořelého paliva zvýšilo asi o čtvrtinu.

Jaderný eurobalíček

S problematikou vyhořelého paliva se musí potýkat devět zemí (Belgie, Finsko, Francie, Itálie, Německo, Nizozemsko, Španělsko, Švédsko a Velká Británie) ze současné patnáctky Evropské unie, které provozují nebo někdy v minulosti provozovaly jaderné elektrárny. Potřeba konkrétních, společných postupů na poli nakládání s vysoce radioaktivními odpady vedla v roce 2002 Evropskou komisi k předložení tzv. jaderného balíčku, který by se však měl vztahovat i na nově přistupující členy. Směrnice zavede bezpečnostní standardy i kontrolní mechanismy s právně vymahatelnými postupy.

Kontroverzi vyvolalo povinné dodržení časového plánu pro uložení jaderných odpadů, který směrnici zásadně odlišuje od jiných koncepcí. Pokud odhlédneme od klauzule, která členské státy zavazuje vydat se spornou cestou hlubinných úložišť, směrnice rovněž požaduje, aby všichni do roku 2018 k jejich provozu vydali povolení. V základech by se tak otřásla stávající politika nakládání s vyhořelým palivem nejen u nás, ale i například v Maďarsku či na Slovensku. I přes už tak poněkud uspěchaný program počítá Česko s otevřením hlubinného úložiště až na rok 2065. Změna termínů by mohla zásadně poškodit kvalitní výběr lokality i samotnou výstavbu. Problém s dodržením lhůty by však rozhodně měly i současné členské státy, které se vývojem úložiště zabývají o 20 až 30 let déle. Diskuse kolem návrhu směrnice ale naznačuje, že velmi nízká šance na splnění již zmíněných termínů zřejmě povede, pokud bude jaderný balíček vůbec schválen, k jejich vypuštění.

Ekologické organizace návrhu Evropské komise rovněž vytýkají zcela nedostatečnou podporu účasti veřejnosti na rozhodování o veškerém plánování, týkajícím se výstavby úložiště. Směrnice totiž obsahuje pouze vágní formulaci: „Členské státy zajistí účinné informování veřejnosti a v náležitých případech také účast veřejnosti.“ Ačkoliv si některé země tuto problematiku poměrně úspěšně vyřešily i bez evropských direktiv (viz A ty se ptáš, co já na straně 5), Česku by díky vstřícnější směrnici mohla svitnout naděje na změnu. Doposud se u nás totiž nenašla politická vůle nejen oficiálně přizvat veřejnost k jednání o úložištích vyhořelého paliva, ale pokládat ji za rovnocenného partnera a respektovat její názor (podrobněji viz S úložištěm u nás nepočítejte na straně 7). Rada Správy úložišť radioaktivního odpadu (SÚRAO) opakovaně konstatovala, že to rozhodně nebude ona, která s návrhem na novelizaci tzv. atomového zákona půjde do parlamentu.

Naopak pozitivní ohlas ze strany ekologů vyvolala věta: „Členské státy zajistí, aby produkce radioaktivního odpadu byla omezena na nejnižší proveditelnou úroveň.“ Hnutí DUHA i jeho evropští kolegové si ji vysvětlují jako požadavek, který Evropskou unii „spíš směřuje k odstoupení od jaderné energetiky“. Jaderný balíček podle nich „potenciálně otevírá zajímavé téma pro právní i politickou diskusi“.