Waldorf: dobrý a silný zážitek

2. srpna 2016 /
foto: Kokomo Cole

Před pár měsíci vyšel v Sedmé generaci (Waldorf: Tato škola není pro každého, viz 7.G 1/2016) článek o waldorfské škole. Zaradovala jsem se, že o Waldorfu, který jsem si prošla od mateřské školky až po lyceum, zase někdo píše. Jak jsem článek pročítala a poznávala v něm svou minulost a jména svých bývalých učitelů, uvědomila jsem si, že na něj mám chuť reagovat. A tak jsem to udělala.

Hluk na školním dvoře, kde žáci prvního stupně zdolávají dřevěné prolézačky, hloučky starších dětí postávají přede dveřmi a baví se o všem možném. Prolínají se zde věkové rozdíly, mladší si hrají se staršími. Všichni se znají. Masivní dřevěné dveře se otevírají za pět osm. Promrzlí žáci a žákyně se cpou dovnitř. Přivítá je hala vymalovaná všemi odstíny žluté. Ještě než se vydají po schodech do svých tříd, zastaví se u učitele, který má ten den na starosti vítání. Usměvavý, většinou oblečený v batice nebo režné košili, přinutí každé dítě zastavit uprostřed běhu, zklidnit se, podat ruku a pozdravit. Až dnes si uvědomuji, kolik se toho muselo skrývat za tím podáním ruky a za obličejem, který si pamatuje každé dítě jménem.

Výuka začíná v osm patnáct. Místo tradiční docházky se všichni žáčci nejprve postaví a společně s učitelem odrecitují ranní průpověď. „Já hledím do světa, ve kterém slunce svítí, ve kterém se hvězdy třpytí, ve kterém kameny leží, žijíce rostliny rostou, cítíce zvířata žijí…“. Takto se žáci vítají s učiteli každé ráno po waldorfských školách na celém světě: „Ich schaue in die Welt, in der die Sonne leuchtet…“, „I look into the world, wherein there shines the sun…“. To déjàvu jsem zažila na svých několika výměnných pobytech, kdy vás v zemi, kterou neznáte, přivítají tím kouskem známého.

Účelem průpovědi je, aby se dítě obrátilo k sobě, zklidnilo se a připravilo na výuku. Na prvním stupni jsem báseň povinně odříkala. Později jsem si ji ale často užívala a postupně začala chápat, co se jí sděluje. Není to jen hezká básnička. Je to příběh o člověku, který obrací svou duši k přírodě, ke světu, ve kterém žije a respektuje ho. Cítí se být jeho součástí, nikoliv jeho vládcem —  což je jedna ze základních myšlenek environmentalistů.

Náboženská sekta

Před obědem je čas na další průpověď, tentokrát přání k jídlu: „Ze zrna chléb a v zrnu slunce zář, a sluncem na mě hledí Boží tvář, tak v hlubinách země, zraje Boží jas, nechť zraje i ve mně a všech z nás.“ Jde o podněcování dítěte k víře, nebo jen o úctu k jídlu a práci, která nad ním byla vykonána? Když jsem ještě školu navštěvovala, nikdy mě nenapadlo, že by se nás učitelé snažili vést k Bohu. Až když jsem tento názor zaslechla zvenčí, musela jsem se nad tím zamyslet.

zdroj: waldorf-olomouc.cz

Kritika zvnějšku mě v průběhu studia sice spíš rozčilovala, v konečném důsledku ji ale vítám. Přinutila mě se nad slovy kritiků zamyslet a utvořit si vlastní názor. „Waldorf je náboženská sekta,“ padalo z úst odvážlivců, kteří se neostýchali ozvat. Ano, skutečně to vypadá, jako bychom se před výukou modlili. Přesto byla většina lidí, které jsem na waldorfské škole v Česku, Německu, Rakousku či na Novém Zélandu potkala, ateisté.

Celkově se v naší společnosti Waldorf pojí s mnoha zavádějícími asociacemi. „To je ta škola pro postižené děti? Škola, kam chodí děti, kterým se na NORMÁLNÍ škole nedaří?“ ptali se mě ti, kteří už o Waldorfu slyšeli, zpravidla od svých konzervativních rodičů. Často ale kamarádi ani nevěděli, že něco takového jako Waldorf existuje. Nad tím, že do osmé třídy dostáváme místo známek jen slovní hodnocení, ale pozdvihovali obočí snad všichni. Někdy opovržením, jindy závistí a překvapením.

I když jsem devět let chodila do třídy se znevýhodněným klukem, rozhodně si nemyslím, že by byl Waldorf školou pro postižené. Waldorf bych spíš nazvala školu pro kreativce. Pro lidi, kteří nechtějí být jednostranně zaměření.

Vzhledem k mnohdy neférové kritice Waldorfu jsem se rozhodla, že budu škole vyslancem, který jí bude ve společnosti dělat dobré jméno. Ne vždy to ovšem bylo lehké.

Vzpomínky z dětství

Holčička nastupuje do autobusu. U řidiče zjistí, že nemá peníze na cestu. Rozpláče se. Paní, která stojí za ní, ji začne utěšovat. „No tak, neplač, já ti půjčím. Kam jedeš?“ ptá se jí. Dítě bez okolků odpoví, že do waldorfské školy, načež se paní odkloní a řekne: „Tak to ne, to já podporovat nebudu.“ Tou holčičkou jsem byla já a bylo to mé první setkání s nespravedlivě přidělovanými atributy, které lidé „Steinerovým dětem“ (Rudolf Steiner, zakladatel waldorfské pedagogiky) přisuzují.

Podruhé jsem se s nespravedlností setkala už později. Nastupovala jsem na brigádu do pizzerie. U pohovoru se mě šéfová ptala, kam chodím na školu. Když jsem odpověděla, že na waldorfské lyceum, úsměv na tváři se ji zkřivil. „Vy z Waldorfu nejste schopní dojít z bodu A do bodu B, aniž byste mezi tím udělali tisíc dalších věcí. Žijete v pohádce, kde jsou všichni vaši kamarádi, a nechápete, že okolní svět je zlý. Ale zkusíme to s tebou,“ reagovala.

zdroj: waldorf-olomouc.cz

Po prvním měsíci si mě šéfová nemohla vynachválit, což ale bohužel nevedlo k tomu, že by na Wadorf změnila názor. „Já nechápu, že ty jsi z Waldorfu. Ty mi přijdeš úplně normální. To tě asi rodiče vedli dobrým směrem,“ stála si na svém.

Jasný waldorfák, ergo envirák

A pak to přišlo. Dostala jsem se na vysokou školu (mimochodem jako většina mých spolužáků). Čekala jsem šok. Učitele, které naprosto nezajímám, kteří už mi nebudou s úsměvem podávat ruku ani si pamatovat mé jméno. A co přišlo? Skupina lidí, mezi kterými jsem se cítila jako doma.

Nastoupila jsem na dvouoborové studium environmentálních a mediálních studií na Masarykově univerzitě v Brně. „Udělejme kolečko, ať jsme trochu enviro,“ uslyšela jsem známou větu už na seznamovacím týdnu prváků environmentalistiky. Definice „waldorfáka“ se v podstatě rovnala té, která vystihuje „enviráka“, a já objevovala nový svět, kde místo posměchu přichází zájem. „Dredy, batika, piercing a smrdí, jasný waldorfák,“ smáli jsme se podobným lidem už na střední. S překvapením jsem zjistila, že ty samé předsudky se vážou k postavě „enviráka“. A tak jsem mezi své spolužáky „zapadla“ bez problémů.

„No jasně, Waldorf, to je ta škola, kde místo matiky navlékáte korálky,“ dělali si ale občas ze mě srandu i vysokoškolští kamarádi, u kterých by si člověk myslel, že budou mít rozum. Na jednu stranu mají ale všichni tito lidé pravdu. Skutečně jsme zvyklí na jiný přístup. S učiteli máme přátelský vztah, víme, že se na ně můžeme spolehnout, můžeme se je zeptat na cokoliv.

„Jak to ale ona může posuzovat?“ řeknete si možná. Ano, v pěti letech jsem nastoupila do waldorfské školky, následovala waldorfská škola, do které jsem denně hodinu dojížděla, a nakonec jsem pokračovala i na waldorfské lyceum. S některými spolužáky jsem tak strávila čtrnáct let života. Myslím, že trochu to srovnat přesto můžu. Zažila jsem si totiž své chvilkové vzplanutí „normality“. Z deváté třídy jsem se rozhodla jít na ekonomickou střední školu. Po pouhých dvou dnech jsem ale začala toužit po návratu. Místo přátelského přivítání a přání všeho dobrého jsem se totiž setkala s výhružkami a pošklebky. „Většina z vás tuto školu nedodělá. Budeme vás dřít a nic vám nepromineme,“ strašila mě hned první den na nové škole korpulentní učitelka, která mluvila se zavřenýma očima. Druhý den jsem už věděla, že taková škola pro mě nemá smysl. Třetí den jsem už řešila přestup zpět na waldorfské lyceum. Náš třídní učitel mi vzkázal, že pro mě nechal ve třídě přichystanou lavici.

Co mi Waldorf dal a vzal

Nemyslím si, že bych se jako absolventka waldorfské školy od ostatních vrstevníků nějak výrazně lišila. Jenže někde hluboko na sobě určitou netradičnost spatřuji. Dodnes si v zimě s radostí sedám před krb a věnuji se pletení. Nebo jsem si zeď v pokoji pomalovala akvarely. Avšak to hlavní, co mi podle mě waldorfská škola dala, je schopnost komunikovat. Nemít strach říct svůj názor i ve chvíli, kdy to není příjemné. Na Waldorfu vyjádření nespokojenosti podporují a námitky téměř vždy vyslyší.

Zároveň nemohu říct, že by mé zážitky s Waldorfem byly vždy pozitivní. Věčný chaos, ve kterém se nesla jakákoli školní akce. Nebo několik takzvaných „druhých šancí“, které byly dávány studentům, i když je nedokázali ocenit. Můj třídní učitel Dušan Pleštil ale vždy říkal: „Není důležité, aby byl zážitek dobrý, ale musí být silný.“ A silný zážitek, to Waldorf skutečně byl. Od pečení vlastního chleba až po tesání sochy v životní velikosti. Od učení se úctě k autoritě učitele po přátelství, které mě s nimi pojí dodnes.

Vím, že kdykoliv bude potřeba, jsem ve své škole vítána. A myslím, že se tam vždy budu vracet s radostí —  dostane se mi tam pochopení, které na klasických školách nalezne jen minimum dětí.

Kontakt: drahonovska@sedmagenerace.cz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2018 vychází v 2. polovině prosince.