Waldorf: tato škola není pro každého

„Pedagogika je, vzato od základu, láska k člověku vyvěrající z poznání člověka. Přinejmenším na tomto by měla být vybudována,“ říká Rudolf Steiner (1861—1922), zakladatel waldorfské pedagogiky, která chce vychovávat celého člověka. První školu založil tento rakouský filosof, sociální reformátor, architekt či umělec pro děti dělníků tabákové firmy Waldorf-Astoria ve Stuttgartu — odtud tedy název celého systému. Dnes ve světě funguje více než tisíc waldorfských nebo také steinerovských škol.

Tradiční předměty se zde učí netradičně, hodně experimentálně. Zapojením celého dítěte — jeho hlavy (znalosti), srdce (cítění) a rukou (činy) — jsou děti více vtaženy do učiva a nadšeny. Steiner byl přesvědčen, že učení nemusí být nikdy nudné, pokud jej vztáhneme k životu.

Pedagogika je považována za umění. Waldorfští pedagogové by se měli sami věnovat nějakému umění a také umět skrze umění vyučovanou látku předávat. Měli by inspirovat svou kreativitou.

Asociace waldorfských škol České republiky charakterizuje waldorfské školy několika znaky. Škola by měla navázat partnerství s jinými školami, zapojit se do místního veřejného života. Pedagogové by měli žákům nabídnout důvěryhodný a bezpečný vztah. Třídy jsou věkově homogenní a všichni žáci i třídní učitel/ka spolu stráví ideálně celých devět let. Meg Weber, třídní učitelka z americké Marin Waldorf School, říká: „Krása tohoto vzdělávání spočívá v tom, že vytváříte hlubší vztah.“ Vzniká tak větší úcta i větší spolupráce. Když má dítě rádo učitele, může se od něj učit.

Pro waldorfskou pedagogiku je typické slovní hodnocení: motivací k učení nejsou známky, ale způsob, jakým se vyučuje. Chybí učebnice, žáci si je vytvářejí sami. „Pamatuji si na každý článek, básničku nebo sloh, co jsem napsala, protože jsem vedle namalovala nějaký obrázek. Ty informace je opravdu těžké zapomenout, když je vytváříte sami pro sebe,“ říká waldorfská absolventka Cherie Rivers.

Vše má svůj důvod

Typické je také epochové vyučování neboli dvě hodiny denně, po celý měsíc věnované jednomu předmětu nebo tématu. Vyučování končí „smysluplným vyprávěním“ s archetypálním významem. V první třídě pohádkami, ve druhé třídě bajkami (ukazují to animální v nás) a legendami (ty zase ukazují to nejlepší v nás), následují kniha Genesis ze Starého zákona (má korespondovat s obdobím počátku kladení otázek), řecká a římská mytologie a další. Toto morální a přírodní vypravování má podle Dušana Pleštila (Waldorfské lyceum Semily) v dalším životě pokračovat jako ponorná řeka, někdy se vynořivší na povrch, aniž bychom o tom věděli.

foto: Ulle B.

Waldorfská pedagogika se snaží připravovat dítě na reálný život. Vychovat svobodné lidi schopné vlastního úsudku i jednání. Škola jim proto chce nabídnout co nejširší škálu činností. Žáci se mají rozvíjet po rozumové, kreativní, umělecké, praktické, sociální, duševní i duchovní stránce. Všechny předměty jsou tedy stavěny na stejnou úroveň — matematika není důležitější než tělesná výchova. A všechny jsou povinné pro všechny — všichni pletou, všichni vyřezávají, zahradničí, pečou. Všichni tak mají stejnou možnost činnosti vyzkoušet, aby si později mohli a uměli vybrat, co chtějí sami dělat. To je pro mě jedna z věcí, kterých si na tomto systému opravdu vážím. Pokud jsem holka, neznamená to, že budu moct jenom vařit a vyšívat, jak si mnozí ze základní školy pamatují. Anebo když studuju gymnázium, spoustu věcí si nikdy nevyzkouším. Pozitivní vedlejší efekt pak spočívá v tom, že každý může v něčem vyniknout.

Rudolf Steiner stavěl pedagogiku na poznání člověka, na stadiích vývoje, v němž se dítě nachází. „Jeho“ školy se snaží respektovat fyziologický i psychický vývoj dítěte. Během prvních sedmi let by se děti měly naučit, jak se o sebe postarat, zacházet samy se sebou, zjistit, jak funguje okolní svět. Usazují se ve svém těle a potřebují pocítit, že svět je plný lásky a že mu můžou důvěřovat. Neměly by se učit „akademické znalosti“, i proto by ani neměly přijít do styku s knihami. Steiner se totiž domníval, že příliš mnoho čtení příliš brzy může způsobit sklerózu. Číst se děti učí až ve druhé třídě, i když písmena a psaní už v první.

Je otázkou, jestli všechny děti potřebují na toto „usazení se na zemi“ celých sedm let, pokud se některé už ve dvou letech ptají na písmena. Nepracuje se s tím, co dítě zrovna zajímá a chce dělat, ale spíše s obecnou Steinerovou představou o vývoji dětí a o tom, co je pro ně dobré. Podobně jako v klasických školách, tam je to jen posunuté o rok dopředu. Pracuje se s vyprávěním (příběh je údajně procítěnější, pokud jej předává živá osoba) a s nápodobou. Ředitelka pražské waldorfské mateřské školy Helena Baláková v rozhovoru pro Český rozhlas říká, že jestliže chceme, aby něco bavilo dítě, musí to bavit i učitele a učitelky. Dítěti se tedy neříká, co se (s ním) děje, ale zažívá to skrze rytmus a příklad dospělého.

Když slavností není dosti…

Rytmus je vůbec ve waldorfských školách velmi důležitý. Každý den, týden a rok má svůj vlastní. Rytmus času i přírody jsou zdrojem jistoty. Nejmladší děti každý týden melou mouku a následně pečou chleba, jiný den v týdnu zase modelují ze včelího vosku. A v pátek se slaví narozeniny.

Rytmus roku je určován slavnostmi. Každý měsíc proběhne nějaká slavnost (Tři králové, Hromnice, masopust, Velikonoce, letnice, sv. Jan, sv. Michael, sv. Martin, Mikuláš, Advent, Vánoce), k níž se celý měsíc směřuje, připravuje se a těší se na ni. Očekávání se pak může proměnit v pocit naplnění. Slavení svátků nás učí oddělovat všední dny od těch svátečních, kdy se děje něco mimořádného, jiného. Umět dobře slavit mi přijde důležité zejména v dnešní době všeobecného dostatku, kdy si můžeme v podstatě čehokoliv dopřávat každodenně. Od waldorfu se tak můžeme naučit, proč vůbec slavit a jaký smysl tradice mají.

Waldorfská pedagogika též klade důraz na vztah člověka k přírodě a přírodním rytmům. A právě slavení by mělo dětem pomoci pochopit neměnné přírodní cykly. V zimě spolu s přírodou více odpočíváme a rozjímáme, masopustem oslavujeme příchod nových sil, o Velikonocích bychom po boku bující přírody měli naše sny proměnit v činy. „Každodenní procházky známým prostředím za každého počasí umožňují prožívat přírodu v její elementární, živelné podobě. V hlubokém prožitku z pravidelně slavených svátků nalézá dětská duše přirozenou oporu v koloběhu ročních dob. Chodíme do přírody, pracujeme s přírodními materiály a třídy v tomto duchu zdobíme,“ říká v rozhovoru pro waldorfský časopis Člověk a výchova Lucie Šperková, učitelka ve waldorfské škole v Brně.

Slavnosti jsou pořádány za výrazné pomoci rodičů. Na ně jsou kladeny vyšší nároky než na běžných školách. Rodiče spravují hračky, pečou na slavnosti a vyrábějí drobnosti k prodeji na jarmarcích. Ty se konají na waldorfských školách po celém světě o Vánocích a Velikonocích. Na některých zahraničních školách pracují žáci na projektu vytvoření vlastní nepeněžní měny, s níž se pak na jarmarku platí. Nejznámějším případem je německá regionální měna chiemgauer (viz 7.G 1/2010), která se ze školního projektu stala nejúspěšnější alternativní měnou na světě.

Ach, ta krása andělská

Velký důraz kladou waldorfské školy na vizuální stránku, vše by tedy mělo být řekněme esteticky kvalitní. Učitelé by se měli starat o prostředí tříd a okolí školy, protože „to se odrazí na nevědomém rozpoložení žáků“. Třídy mateřských škol mají co nejvíce připomínat útulné domácí prostředí, aby se děti cítily bezpečně. Všude samé dřevo, domečky, látky, oltáříčky, košíky, křesílka. Někdy mi to přijde až trochu nepřehledné, přeplněné. Navíc příliš růžové. Světle růžová je totiž ve waldorfu barva prvního sedmiletí, a tak jsou jí vymalované stěny, ušity z ní závěsy… Výchova předškolních dětí se uskutečňuje prostřednictvím utváření okolí, a to jak věcí, tak dospělých. Prostředí dokonce děti fyzicky formuje.

foto: James Young

Typické jsou výtvarné potřeby: voskové bločky, pastely, křídy, vodové barvy, dřevo, vlna, včelí vosk. I tady má vše svůj význam. Voskové bločky jsou ze včelího vosku a přírodních pigmentů a jejich kvádrový tvar napomáhá fixovat správný úchop tužky. Děti s nimi začínají i psát. Až o pár let později použijí obyčejnou tužku. Waldorfské ilustrace, malby a obrázky jsou krásně duhově barevné, ale mezi jejich krásou a kýčovitostí leží velmi tenká hranice, podle mě často překračovaná. Navíc působí značně esotericky. Všude samí andělé. Třeba i na tabuli vedle probírané látky. Andělé tu nejsou náhodou. Děti se podle Rudolfa Steinera do svého těla reinkarnují a do sedmi let jsou schopné anděly a jiné mimozemské bytosti cítit.

Výtvarná výchova by samozřejmě měla rozvíjet kreativitu. Jiří Heřt z Českého klubu skeptiků Sisyfos ale namítá, že „děti často jen kopírují ilustrace učitele nebo se učí geometrickému kreslení, což nemá nic společného s kreativitou a sebevyjádřením. Skutečným, ale skrývaným cílem Steinerem doporučovaného malování vodovými barvami na vlhký papír je pak ovlivnit žákovo podvědomí meditací nad čistou barvou a symbolickými obrazy“. Nespokojení rodiče často kritizují stejné obrázky, přílišné vedení dětí, přesné postupy a opisování z tabule. Občanské sdružení Waldorf otevřeně píše podobně: „Až budete nadšeně obdivovat tvořivé výkresy dětí, mějte na paměti, že ty stejné motivy a techniky najdete ve všech WŠ na světě, od Koreje po USA. Uniformita estetického projevu ve waldorfské pedagogice popírá rozvoj kreativity u dětí. Současné umělecké směry a dění je naprosto mimo zájem WŠ. Nepopíráme terapeutickou hodnotu těchto technik a přístupů, nelze je ale rodičům předkládat jako rozvoj tvořivosti.“

Vedle běžných předmětů se děti učí ještě hře na flétnu, dvěma cizím jazykům a mají dva speciální předměty: eurytmii a formy. Eurytmie, „řeč andělů“, má být pohybové ztvárnění řeči a hudby s jasně danými pohyby pro určité hlásky a tóny, jejichž počet určuje počet planet a znamení zvěrokruhu. Ve formách děti kreslí různé geometrické útvary, oblé, hranaté, symetrické, které mají sloužit jako grafomotorická cvičení, pomáhat rozvíjet psaní a orientaci v prostoru. Děti je procvičují do šesté třídy. Připomínají (nebo přímo jimi jsou) různé magické symboly.

Antroposofičtí skřítci jdou lesem…

Najít informace o waldorfu jen tak na internetu není snadné. Waldorf totiž dává důraz na prožitek, na realitu (proto by se třeba děti neměly do osmi let dívat na televizi a informatiku mají až v deváté třídě), a domnívám se, že i z tohoto důvodu nebují waldorfské facebookové skupiny tak jako třeba ty montessoriovské. Rodiče se prostě raději sejdou, než by si posílali tipy přes net. A to představuje další z inspirací pro život. Což takhle místo nahrávání fotografií na blog, Facebook či Instagram vyrazit s dětmi za dalšími rodinami, kde si to prostě řekneme?

foto: Ulle.B.

Ale ano, waldorfské informace i inspirace přesto existují i online. Jak slavit slavnosti a svátky během roku a jakou výzdobu vytvořit. Třeba o Vánocích si místo svítících řetězů do oken pověsit skládanou (či jenom vystřiženou) hvězdu. A hlavně tipy, jaké hračky můžete vytvořit — většinou duhové skřítky, víly a panenky, vyrobené z ovčí vlny, dřeva či papíru. Žádná umělá hmota. Všechny materiály jsou přírodní, aby děti „sahaly na opravdové věci“. Ekologické srdce může zaplesat. Panenky často nemají obličej, to aby podpořily dětskou imaginaci a jednou mohly být veselé a jindy zase smutné, ne jako vždy rozesmáté panenky Barbie. Ale najdeme třeba i plstěná zvířátka, dřevěné stavebnice nepravidelných tvarů, dřevěné duhové skládačky, erby, domečky pro panenky a skřítky, taneční kroužky se stuhami.

Waldorfská pedagogika vychází z antroposofie („duchovní věda“, moudrost o člověku), nauky, kterou Rudolf Steiner vytvořil inspirován theosofií, mystikou, esoterikou, křesťanstvím, hinduistickou reinkarnací, okultismem, Goethem, gnosticismem, astrologií… Podle antroposofie člověka tvoří tělo, duše (myšlení, cítění, vůle) a nesmrtelný duch. Duchovní hodnoty jsou tudíž stejně důležité jako věda a umění. A právě antroposofie sytí největší (a nejrelevantnější) zdroj kritiky tohoto systému.

Zastánci waldorfské pedagogiky často opakují, že antroposofie není předmětem vyučování. Dětem se přesto předává, protože mají být vychovávány především nápodobou. Pedagogové by totiž antroposofii měli nejen znát a studovat, ale i žít a jednat v jejím souladu. Na stránkách českobudějovické waldorfské ZŠ (mimochodem jediné nestátní waldorfské školy v ČR) čteme: „Rudolf Steiner jednoznačně stanoví, že nesmí být na waldorfské škole, která nechce být školou světonázorovou, vyučována: „…antroposofie nebude žádným naukovým obsahem, nýbrž budeme usilovat o aplikaci antroposofie v učitelské praxi.“ Jinými slovy, učitel vycházející z antroposofických podnětů musí tyto impulzy důkladně pochopit a „strávit“ a ve vyučování využívat jen to, co z nich sám dokáže vytěžit. Znamená to tedy, že antroposofickému poznání se věnují pouze učitelé, především individuálním studiem, prací v učitelském kolegiu a dalším vzděláváním.

foto: Alkelda

Každé ráno děti odříkávají Steinerovu modlitbu — ranní průpověď: „To milý slunce svit den ozařuje mi a údům sílu dá, moc ducha v mé mysli…“ Děti se učí poměrně pohádkovým stylem: končetiny jsou pohybovány vůlí svalů, základními elementy jsou země, voda, oheň, vzduch. Psací písmena jsou písmenka, která se vzala za ruce. Jarní kytičky ze země vystrkují skřítci. Člověku je nejpodobnější sépie. Z jedné strany to vypadá tak, že děti diskutují o problémech ze všech úhlů pohledu. Jestli je lepší vánoční stromeček řezaný, umělý či v květináči. Jestli evoluce funguje podle Darwina, Lamarcka, Lovelocka nebo nefunguje vůbec. Z druhé strany učitelé zcela vážně přistupují k dětem podle čtyř tělesných šťáv, respektive temperamentů (sangvinik, cholerik, melancholik, flegmatik) a studují Steinerovy texty plné skutečnosti neodpovídajících tvrzení, jako například že „lidská řeč je pokus hrtanu, podnikaný ustavičně znova ve vzduchu, pokus zformovat se do podoby hlavy“ nebo že Země „vykonává ještě pohyby mnohem komplikovanější, například takové, které probíhají v liniích, jaké mají geometrická tělesa: krychle, osmistěn, dvanáctistěn, dvacetistěn“ a tak dále. Pak nám děti také mohou říct něco podobného jako dcera jedné nespokojené mamince ze Slovenska o násobilce: „Mami, ja som to v predchádzajúcom živote vedela, len si musím spomenúť. Ty si staršia, ty to už tak dobre nevieš.“

Sektářství versus kompatibilita

Český klub skeptiků Sysifos kritizuje právě to, že „objektivní poznatky a transcendentno jsou žákům předkládány na stejné informační úrovni“. Vzdělávací expert Tomáš Feřtek z EduInu však hodnotí dvacet let waldorfských škol a jejich kritiky poměrně pozitivně: „Vyučování ,steineriánských bludů‘ se samozřejmě občas probíralo, ale většinou skončilo konstatováním, že mezi případným antroposofickým přesvědčením některých učitelů a výukou je jasná hranice. Kromě toho waldorfské školy měly už první absolventy a prokázalo se, že jsou se zbytkem studentské populace ve všech směrech zcela kompatibilní.“ Tomáš Feřtek též oceňuje rozmanitost waldorfských škol, od těch pravověrných po sekularizované, což by „skutečná ,sekta‘ rozhodně nepřipustila“. Kritičtější pohled nabízí Lubomír Vrba, bývalý ředitel Základní školy Svobodná v Písku: „Moje účinkování na škole skončilo především proto, že jsem šel ke kořenům… tedy k J. A. Komenskému, od kterého Rudolf Steiner opisoval, a díky mému odporu proti snahám o sektářství a indoktrinace učitelů antroposofií.“

Faktem je, že pražské Waldorfské lyceum se v roce 2011 ve státních maturitách umístilo ze středních odborných škol na prvním místě, úspěšné bylo i semilské lyceum, první v Libereckém kraji. Asi to s těmi pohádkami v praxi nebude až tak zavádějící. Kritici však namítají, že opoždění jsou žáci waldorfských základních škol. Pokud se srovnávají mladší žáci, ti budou mít objem znalostí patrně menší, časem se však vyrovnává. Problém často nastává, když má dítě waldorfskou školu po roce (nebo i po dvou či třech) opustit a přestoupit na klasickou.

Ohlasy uzavřeme konstatováním ústřední školní inspektorky Marie Kalábové: „Nedá se říci, že by waldorfské školy jakkoliv vynikaly nad průměr. Mají výsledky velmi dobré, průměrné, ale také nedostatky, které jdou pod průměr. Rozhodně však nelze tvrdit, že tyto školy jsou tak špatné, že by nepatřily do našeho vzdělávacího systému.“

Příliš pohanská pro křesťany…

Ačkoli se mi tedy o waldorfské pedagogice něco zjistit podařilo, stejně moc nevím, co si o ní mám myslet. Při pohledu do sešitů žáků prvního stupně se člověku protáčejí panenky, když ale vidí, co dokážou vytvořit starší žáci či absolventi, padá mu brada úžasem. Ti „zapojení“ většinou steinerovské školy bezmezně obhajují a propagují, druhý pól tvoří odpůrci a nespokojení rodiče, u nás výše zmíněné občanské sdružení Waldorf otevřeně (waldorf-otevrene.webnode.cz), v Americe People for Legal and Non-Sectarian Schools (waldorfcritics.org), jejichž články jsou však často plné nepochopení.

Buď jak buď, tato škola není pro každého. Říká se, že je příliš pohanská pro křesťany a příliš křesťanská pro pohany. Rozhodně ale není pro ateisty. Pokud přijmeme Steinerovo vidění světa, waldorfská pedagogika nám začne dávat smysl. A spolu se zakladatelem můžeme „vychovávat lidi, kteří jsou schopni vnímat všechno, co se děje ve světě, kteří mohou každého dne, vidí-li něco nového, své pocity, své úsudky vyvíjet podle této novosti“.

Kontakt na autorku: jeudeudo@gmail.com.

Odpověď na tento text napsala Marie Drahoňovská v článku Waldorf: dobrý a silný zážitek.

Další texty o ekovýchově najdete tady.

Tento seriál byl vytvořen za finanční podpory SFŽP ČR a MŽP.