Za kulisami ekonomických frází

21. prosince 2005 /

V posledním díle seriálu Z ekonomického kapsáře Nadi Johanisové vylezeme ze škatulky, nahlédneme za kulisy, projdeme se krajinou alternativních ekonomik a možná i navážeme zpřetrhané vazby se sebou samými — pokud se necháme inspirovat osmerem ekonomického disidenta.

Seriál, který v tomto čísle končí, měl několik cílů. Za prvé jsem chtěla nahlodat bariéru nesrozumitelnosti, která brání normálnímu člověku vstoupit do džungle ekonomického myšlení. Pokud nechceme po dešti pokleslého marxismu setrvat pod okapem neoliberálních ekonomických frází, musíme hledat nástroje, které by nám pomohly kriticky přemýšlet o tezích, jež jsou dnes předkládány jako samozřejmost už studentům na střední škole.

Proti efektivnosti není odvolání?

Jestliže přijmeme například bez přemýšlení tezi „ekonomické efektivnosti“, bude se nám těžko protestovat proti zavírání malých škol a nemocnic a budeme bezmocně stát před krachem malých farem a obchodů tváří v tvář nadnárodním potravním gigantům. Existují nějaké myšlenkové nástroje, které by nám pomohly najít ekonomické argumenty proti těmto trendům? Určitě ano. Můžeme například zpochybnit samotný pojem efektivnost. Většinou je chápán jako poměr vstupu a výstupu: pokud s minimem vstupů (peněz či pracovních sil) vykouzlíme maximum výstupů, jsme efektivní. Intenzívní monokulturní farma je tak zdánlivě efektivnější než malá, protože i s minimem pracovníků vyprodukuje množství plodin. Pokud ale za vstupy dosadíme spotřebovanou energii (nafta, výroba a doprava krmiv, hnojiv a pesticidů) a za výstupy kalorickou hodnotu vyprodukovaných potravin, uvidíme poněkud jiný obrázek. Malé hospodářství s místními dopravními cykly a větším podílem ruční práce se ukáže jako efektivnější, protože je jeho produkce méně energeticky náročná. Za energeticky neefektivní můžeme ostatně označit celý systém naší výroby a spotřeby, závislý na velkých centralizovaných zdrojích a hypertrofovaných distribučních sítích. Se soumrakem věku fosilních paliv budou důsledky této energetické slepoty globálního ekonomického systému stále problematičtější.

Další užitečný pojem je negativní externalita. Již v díle o supermarketech (7.G 11/2004) jsme hovořili o tom, že „efektivnost“ může znamenat pouhou „externalizaci nákladů“. Náklady, které by měly platit obchodní řetězce, hradí ve skutečnosti někdo jiný. Tyto negativní externality expanze hypermarketů zahrnují v Británii mj. nízké platy zaměstnanců, špatnou kvalitu potravin a nárůst globálního oteplování. Podobně bychom mohli vyjmenovat negativní externality velkých intenzivních farem, škol a nemocnic. Ale co pozitivní externality? Jsou to naopak žádoucí důsledky nějaké činnosti, za které ale jejich producent nedostává finanční náhradu. Napadají vás pozitivní externality malé školy? Hlubší vztahy mezi dětmi a učiteli? Více času na hraní? Oživení obce? Britský ekonom David Fleming hovoří o důležitosti sociálního kapitálu, který definuje jako vzájemnou důvěru, spolehlivost a slušnost, humor, hry a rozhovory, které tvoří živoucí společenství.

Tykadla na externality

Posílí malé školy sociální kapitál? Proč se vlastně ekonomie touto otázkou nezabývá? Asi proto, že ji lze obtížně kvantifikovat. Co se nedá spočítat, pro ekonomii většinou neexistuje. Ekonomové navíc pojem „externalita“ nemají rádi. Tam, kde se externality objeví, přestává podle teorie fungovat trh. Jeho hráči totiž prý pak nedostávají ty správné signály. Kdo má ale na externality trochu tykadla, brzy je objeví téměř všude. To ovšem na fungování trhu a potažmo na ekonomickou teorii vrhá stín, který ekonomové nechtějí vidět.

Třetí nástroj, s nímž lze operovat při diskusích o podpoře malých škol, nemocnic a farem, je lokální multiplikátor. Jak už jsem psala v 7.G 5/2004, jde o indikátor, kterým můžeme měřit místní ekonomický dopad domácností, firem, ale třeba i škol, farem a nemocnic. Změří, nakolik daná jednotka pomůže znásobit ekonomickou aktivitu v místě. Tato metoda ukazuje ekonomům, u nichž kontextuální myšlení nebývá silnou stránkou, jaký je ekonomický dopad likvidace malých farem, obchodů či škol na místní komunity.

Pro přemýšlení o ekonomických argumentech můžeme použít i další postup, stačí si otevřít několik učebnic zároveň. Z učebnice ekonomie se například dozvíme, že pro dobrou funkci trhu je nezbytná mobilita. Z hlediska vzorců a grafů vše lícuje: bez mobility pracovní síly, která je důležitým výrobním faktorem, nedojde k efektivní alokaci zdrojů. A nyní propojme pracovní sílu zpět s jejím nositelem. S člověkem. Jak se pojem „mobilita pracovní síly“ promítne do života jeho rodiny? V učebnici psychologie se dozvíme o negativním dopadu stěhování na dětskou psychiku. Podobně můžeme pátrat po efektech mobility na lidské společenství v dalších učebnicích. Jak souvisí časté stěhování s kontaktem mezi prarodiči a vnoučaty? S manželskou spokojeností? S hloubkou vztahu k místu a k sousedům, s kvalitou života? V ekonomických textech si můžete nalistovat i další ekonomické pojmy, přeložit si je do běžného jazyka a přemýšlet o nich v kontextu znalostí z jiných oborů i vlastních zkušeností.

Jak vystoupit ze škatulky

Ale možná není listování učebnicemi vaším koníčkem. V tom případě alespoň doporučuji, abyste se ekonomií nenechali definovat. Některým našim publicistům se to už stalo. V nedávném článku odmítá jeden z nich myšlenku zemědělských dotací se slovy, že „spotřebitel by neměl povinně dotovat existenci (producentů potravin)“. V jediné větě mě i sebe zaškatulkoval jako konzumenta, zemědělce jako producenta. Jenže já, zemědělec i publicista jsme také občané. Jako občané si můžeme přát zachování české krajiny i zemědělské tradice a žádat vládu, aby se o to ekonomickými nástroji, například dotacemi, zasadila. Budeme pak dotovat zemědělství stejně „povinně“, jako dotujeme školství. Já a vy nejsme jen spotřebitelé nebo producenti, ale vždy obojí zároveň, a navíc ještě občané své obce a státu, duchovní a tvořivé bytosti, sousedé, často i rodiče, zaměstnanci, ochránci přírody… Ve všech těchto rolích máme právo podílet se na rozhodování o tom, co považujeme za důležité. Ba i tehdy, když nemáme ani vindru.

Při psaní seriálu jsem chtěla rovněž upozornit na koncentraci ekonomické moci, která u nás nahradila dřívější koncentraci moci politické. Byť se obě — dnes stejně jako tehdy — navzájem propojují. Jestliže jsem psala o „globální monetokracii“ a hypermarketech, nechtěla jsem nabádat k rezignaci. Nicméně média, která tak silně ovlivňují naše názory, většinou sama spadají do škatulky nadnárodních společností, stejně jako reklamní agentury, na kterých finančně závisejí. Navíc část svých zpráv přebírají od dalších nadnárodních společností, vlivových čili PR (public relations) agentur, které vydělávají peníze na vylepšování image korporací a vlád. Media jsou tak sama sídlem ekonomické moci. Na stávajícím systému závisejí, nemůžeme proto od nich čekat objektivitu. Docela ráda se podílejí na hře, která nám předkládá schémata volného trhu, nekonečného růstu, štěstí totožného s konzumem. Když ale na chvíli vypneme televizi, možná nás napadne: co se skrývá za těmi barevnými kulisami?

Odpověď nabídli tvůrci filmuČeský sen: není tam nic. Jen volná krajina, lákající k přemýšlení o alternativách. Pozvání do ní bylo třetím cílem mého seriálu.

Procházka volnou krajinou

Jeden z těch, kteří se krajinou za kulisami procházejí už hezkou chvíli, je Tim Crabtree (viz 7.G 7,8/04 a díl Půda a ekonomické alternativy v 7.G 4/2005). Ze všech lidí, s nimiž jsem se v rámci hledání „jiné ekonomiky“ setkala, měl Tim snad nejpromyšlenější představu o tom, jak by měla vypadat. Nemá ale čas psát knížky a nejezdí rád na konference. Místo toho se snaží vybudovat etickou a lokální ekonomiku v místě, kde žije — v Dorsetu na jihozápadním pobřeží Anglie.

„Globalizace ničí místní ekonomické struktury a tradice a zatím tomu nevidím konec,“ řekl mi nedávno. „Naše role připomíná ze všeho nejspíš roli irských či benediktinských klášterů v raném středověku. Byly to jakési ostrovy v okolním chaosu, které zachovaly a rozvinuly dovednosti a znalosti dob minulých, aby je pak mohly opět nabídnout a šířit dál, když pominula doba temna.“

Ve svých žádostech o granty Tim o benediktinech mlčí. Místo toho střízlivě vypočítává přínosy svých projektů. V nedávném shrnutí výhod projektu komunitního pozemkového spolku v obci Bridport upozorňuje, že trh nedokáže poskytnout finančně dostupné bydlení lidem s nízkými příjmy ani přijatelné nájmy nebytových prostor začínajícím podnikatelům. V těchto případech selhání trhu (další důležitý pojem pro diskuse s ekonomy) je třeba, aby stát poskytl obojí formou „veřejných statků“. Pokud ale přistoupí například k dotacím na bydlení pro sociálně slabé občany, většinou nastane jedna ze dvou eventualit. Buď zůstanou domy ve veřejném vlastnictví, a v tom případě nemají ti, kdo v nich bydlí, osobní zájem na tom, aby je zvelebovali. Anebo dostanou šanci časem byt za sníženou cenu odkoupit. Pak sice mají na zvelebování zájem, ale pro další uživatele se ztrácí hodnota peněz, které stát do bydlení vložil. Komunitní spolek, říká Tim, jasně rozlišuje zájmy uživatele a zájmy veřejné. Rodina, která bude bydlet v domě na pozemku spolku, bude dům vlastnit, ale v případě prodeje si spolek vyhrazuje odkupní právo. Systém tak kombinuje to nejlepší ze soukromého a veřejného vlastnictví.

Vláda jako spojenec?

Je patrné, že lidé, kteří jako Tim v Británii trpělivě budují alternativní ekonomiky, nepatří mezi ideology, ale pragmatiky. Neprosazují jeden typ vlastnictví — namísto toho hledají jejich nejvýhodnější kombinace. Podobně uvažovali na sklonku války přemýšliví čeští státníci, jako byl Ladislav Feierabend (viz díl Hlasy z minulosti v 7.G 1/2004 a díl Z krabice Plunkettovy nadace v 7.G 2/2004). Domníval se, že pro znovuzrozené Československo bude nejvýhodnější směs veřejného, soukromého a družstevního vlastnictví.

Podmínky jednotlivých zemí, krajin a míst se samozřejmě liší a jakékoliv konstruktivní změny v ekonomice, která by lépe odrážela zájmy lidí a přírody, budou rovněž různé. Taková ekonomika musí tedy vyrůstat zdola, byť s intervencemi státu — brzděním, či naopak podporou.

Jak může stát podporovat etické a lokální podnikání? Předně se neobejdeme bez kvalitních zákonů, vymezujících organizační struktury ziskové, neziskové a družstevní. Nabízejí se také daňové úlevy, granty a dotace, včetně dotací výzkumu a pilotních projektů, garantované výkupní ceny, výhodné půjčky, podpora lokálních a etických dodavatelů ze strany státní správy.

Účinnou formou vládní podpory v Británii jsou výtěžky ze zdanění fosilních paliv a skládkování. Tyto „zelené daně“ jdou do místních grantových fondů na podporu obnovitelných zdrojů a recyklace. Jedné z organizací, s nimiž jsem se setkala, takovýto příspěvek například umožnil koupi drahého stroje na cupování kartonů. Vzniklou papírovou drť dále prodává jako stelivo. Z rozhovorů u nás se mi jako nejužitečnější podpora ze strany státu jevily státní dotace úroků z úvěrů v rámci tzv. Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu. Drobní zemědělci, včetně biozemědělců, s nimiž jsem hovořila, je označovali za důležitý faktor přežití svých hospodářství.

Zkratky

Vlády ale více podporují velké, mnohdy zahraniční a často zcela neetické firmy nežli malé a etické. Myšlenka lokalizace je v rozporu s vizemi globálních trhů a tzv. rovných hracích ploch. Zdá se tedy, že v nejbližších letech budou muset etické podniky spoléhat především samy na sebe.

V minulých dílech jsme proto hledali způsoby, jak si již dnes mohou udržet své místo na slunci. Jedna strategie, kterou jsme dosud nezmínili, je známá jako krátké spojení čili zkratky: obnovení vazby mezi producentem a spotřebitelem. U zemědělců k tomu mohou sloužit tržnice či prodej ze dvora, případně dodávky buď až do domu, nebo skupince spotřebitelů, která si zboží rozdělí. Někdy spotřebitelé farmu přímo vlastní, jako v případě farem Tablehurst a Plawhatch v minulém díle. Aby však farmář mohl prodávat ze dvora, musí většinou nastat další skok, tzv. fenomén přidané hodnoty. Místo toho, aby prodával obilí, dobytek či samotné mléko, nabízí chléb, kotlety či jogurt. Získá tak pro sebe přidanou hodnotu vložené práce. Kde ale vzít prostředky na úložní a zpracovatelské kapacity — sklady, jatka, moštárny či sušárny ovoce, pekárny či komerční kuchyně? Již zmíněné britské družstevní biodynamické farmy mají svého řezníka a opatřily si vlastní balírnu masa, mlýn a pekárnu díky darům a bezúročným půjčkám členů a příznivců. V České republice je jednou z prvních vlaštovek moštárna v bělokarpatském Hostětíně, která zpracovává místní tradiční odrůdy ovoce. Většina producentů však nepřekoná bariéru právě v oblasti zpracování a distribuce.

Ekonomické symbiózy

Za první republiky rolníci úspěšně řešili tento problém sdružováním (viz díl Hlasy z minulosti v 7.G 1/2004). Dnes bychom u nás místní zpracovatelské a distribuční družstvo hledali jako jehlu v kupce sena. Sdružování vůbec, jak se zdá, se zde stále nevzpamatovalo z desetiletí povinné dobrovolnosti. Svědčí o tom výsledky mého výzkumu: zatímco z britských etických podniků byla většina členem nejméně jedné střechové organizace či sdružení, u českých bylo takovéto „síťování“ spíše výjimkou. Přitom mají střechové organizace obrovský význam pro rozvoj alternativních ekonomik: umožňují vzájemnou podporu a informovanost, prosazování společných zájmů, ale také například certifikaci. O to například usiluje sdružení farmářských trhů, s jehož koordinátorem Jamesem Pavittem jsem hovořila v březnu 2002: „Pokud organizátoři trhu, ať už firmy, samotní prodejci, dobrovolníci nebo místní úřady, chtějí být členy asociace, musejí jejich tržnice splnit určitá kritéria. Produkty by například měli prodávat pouze místní producenti či zpracovatelé, a to osobně. Důvodem je mimo jiné možnost přímého kontaktu se zákazníkem. Vede to k větší důvěře v prodávané potraviny.“

Jiná unikátní britská střechová organizace má zkratku ViRSA (Village Retail Service Association). Pomáhá vesnicím, které si chtějí zachovat vlastní obchod či poštu. Má detašované pracovníky, vydává materiály včetně stanov pro místní skupiny, které chtějí převzít místní prodejnu do vlastní správy. ViRSA není sdružením v pravém smyslu. Spíše spadá do kategorie sekundárních struktur, jak o nich hovoří Tim Crabtree. Jejich pravzorem je družstevní banka Caja Popular v baskickém městě Mondragón, která vznikla z popudu místních výrobních družstev. Banka pomáhá družstvům finančně a poskytuje jim poradenství. Družstva a jejich členové pomáhají bance tím, že si u ní ukládají peníze. Podobnou ekonomickou symbiózu sekundárních a primárních etických organizací si v budoucnosti představuje i Tim.

Současnou převládající ekonomiku můžeme vnímat jako něco, co rozleptává naše vazby k místu, lidem i sobě samému. Alternativní ekonomika by měla přispívat k znovuvytváření těchto vztahů. Timovy principy bychom mohli nazvat Osmero konstruktivního ekonomického disidenta:

  1. Posilování vztahů v komunitě
  2. Lidské měřítko
  3. Vazba k místu
  4. Princip neziskového vlastnictví půdy a přírodních zdrojů v zájmu budoucích generací
  5. Zdraví a osobní pohoda jako priorita — úcta k vlastním potřebám
  6. Dobrá práce — práce, kterou dělám, mě musí těšit
  7. Sdílené rozhodování, demokracie
  8. Udržitelnost — úcta k přírodě

Pokud vám Timovo osmero připadá příliš dlouhé, mohu nabídnout ještě volně citovaná slova Václava Cílka, která pro mě shrnují étos nové ekonomiky: Je důležitější mít kam chodit každé odpoledne se psem než jednou do roka strávit čtrnáct dní na Kanárech.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.