Za odpovědným cestováním

Přestože se pojem ekoturistika objevuje v odborné literatuře i v prospektech cestovních kanceláří již více než dvacet let, doposud neexistuje jednotná definice. Ve většině definic ekoturistiky se objevují sousloví zájem o přírodu; přispívá k ochraně; závislost na parcích a chráněných územích; výhody pro místní obyvatelstvo, dlouhočasové výhody; vzdělávání a studium; nízký dopad; nulová spotřeba. V několika se hovoří o udržitelnosti; o významu potěšení (rozkoše) a o tom, že je třeba, aby byla tato turistika provozována v malém měřítku.

Program Organizace spojených národů pro životní prostředí, který v současnosti zastřešuje základní pravidla ekoturistiky, ji definuje jako formu udržitelné turistiky, která aktivně přispívá k ochraně přírodního a kulturního dědictví; v plánování, rozvoji a provozu zahrnuje místní a domorodé komunity, přispívá k jejich prosperitě, návštěvníkovi vysvětluje význam přírodního a kulturního bohatství; je vhodná pro nezávislé cestovatele stejně jako pro organizované zájezdy malých skupin. Společnost pro ekoturistiku naopak svoji definici shrnuje do jediné věty: „[O]dpovědné cestování do přírodních oblastí, které chrání životní prostředí a zlepšuje prosperitu místních lidí.“

Nechme ale hraní se slovy a pojďme se podívat, co se pod ekoturistikou skrývá, jaké má dopady a zda se nám tento koncept tak trochu nevymkl z rukou.

Jak poznat ekoturistu

Ekoturisté sice netvoří žádnou snadno definovatelnou homogenní skupinu, přesto mají několik společných charakteristik. Podle řady výzkumů jsou většinou poněkud starší (čtyřicátníci a padesátníci), vzdělanější a mají nadprůměrné příjmy. Není však na místě automaticky předpokládat, že jde o environmentálně vnímavé typy lidí. Jak píše Rosaleen Duffy ve své knize Trip Too Far, ekoturisté až na výjimky nereflektují dopad své vlastní činnosti na životní prostředí. Mezi ekoturisty se totiž počítají i ti, kteří přijíždějí jen na několik dní, pravděpodobně poprvé a naposledy: „Tento rok Galapágy, příští rok Antarktida“. Patrně se domnívají, že mají právo využívat zdroje jen na základě výdajů, které platí za své zážitky.

Ačkoliv v motivaci ekoturistů hraje důležitou roli příroda, mohou být, stejně jako masoví turisté, motivováni i požitkářstvím. Odříkání si luxusu konvenčního cestování totiž může být motivováno potřebou dokázat si, že si turista umí poradit se strádáním, kterému nemusí čelit ve svém pohodlném životě doma. Příroda tu sice vystupuje, ale není tím podstatným faktorem, který rozhoduje o tom, kam pojedou cestovatelé letos na dovolenou.

Podle Rosaleen Duffy se rozhodnutí cestovat utváří pod vlivem sociálního prostředí. Cestování upevňuje sociální status, tak jako dům či druhé auto. Hana Librová se naopak domnívá, že potřeba cestování pramení z našich kořenů, které jsou fylogeneticky zakotveny v mnoha generacích stěhovavých pastevců, lovců a sběračů.

Andrew Holden dělí ekoturisty podle zájmu o životní prostředí do čtyř kategorií: lenoch, konzument, ekovnímavý a speciální. „Lenoch“ se o životní prostředí příliš nezajímá, soustřeďuje se na rekreaci a potěšení, je pro něj charakteristické například slunění a noční život. „Konzument“ potřebuje speciální prostředí pro své příznačné aktivity — potápění, pozorování divokých živočichů, lyžování. „Ekovnímavého“ ekoturistu přitahuje vlastní hodnota přírody — příroda tedy nevystupuje jako pouhý prostředek. Zajímá se o environmentální dopady, cizí kultury, vyhledává pokud možno certifikovanou turistickou společnost. „Speciální“ ekoturista má například zájem o ochranu přírody, chce ji aktivně chránit, a podle toho si vybírá dovolenou — ochranářskou či třeba zaměřenou na vědecký výzkum. Nepřekračuje tím však už vymezený rámec ekoturistiky? Čtenáře by také mohlo napadnout, zda z tohoto rámce nevybočuje i „lenoch“ a „konzument“. Teoreticky ne, pokud ovšem svými penězi přispějí k ochraně životního prostředí a zlepší životní podmínky místních lidí.

Příkladem ekoturistů by mohli býtbobos, nová americká elitní třída, o které píše David Brooks (Bobos. Nová americká elita a její styl). Tito bohatí a vzdělaní Američané se pokoušejí skloubit alternativní kulturu s úspěchy v podnikání. Jedním z jejich statusových symbolů je záliba v cestování. Přesně řečeno, jde o sofistikované dovolené, někdy dokonce spojené s obohacujícím trápením. Do pátrání po odlehlých koutech světa, vyhledávání duchovních či citově průlomových okamžiků patří i ekoturistika. Na rozdíl od minulých generací pro ně návrat k přírodě neznamená ztrátu ambicí ani sociální mobility.

Ochrana i devastace

Nárůst ekoturistiky může mít celou řadu pozitivních dopadů na životní prostředí. Vlády chrání hodnotné přírodní oblasti (například národní parky) před škodlivými činnostmi způsobenými těžbou nebo intenzivním zemědělstvím, neboť nejvíce ekoturistů přichází právě do nejpřísněji chráněných území. Například Jižní Afriku v roce 1997 navštívilo šest milionů turistů, z toho 60 procent se podívalo do národních parků a rezervací. Řada vědců zmiňuje ekoturistiku jako podporu ochrany biodiverzity. Například pozorování velryb se nyní vyplácí mnohem více než jejich lov. Velmi důležité jsou změny postojů místních obyvatel k ochraně divočiny, včetně ohrožených druhů a jejich stanovišť.

Druhá strana mince už tak zářivá není. Mezi nejkřiklavější ekologická negativa ekoturistiky bezesporu patří letecká doprava. Špatně provozovaná ekoturistika, zaměřená na pouhé „lovy beze zbraní“, může také přímo ohrožovat divoká zvířata. Vyčkávání s krmením až do odjezdu turistů od hnízdišť může mít pro mláďata tragické následky. I pouhé rušení klidu může způsobovat problémy. Zvířata nucená k neustálé ostražitosti mají zvýšený výdej energie, kterou mohou v jiných situacích postrádat. Kvůli stereotypním představám ekoturistů o karibském ráji s bílým pískem a palmami se v Belize znovuvytváří pobřežní terén: biologicky velmi cenné mangrovy jsou nahrazovány jinými, „atraktivnějšími“ druhy. Vytvářejí se líbivé, ale umělé pláže na doposud bezpísečných atolech.

Podpora i zánik

Kontakt dvou rozdílných kultur může mít pozitivní dopad. Hostitelská společnost díky tomu poznává unikátnost a hodnotu své kultury, přírodních zdrojů, tradičních znalostí. Roste tak sebeúcta mnoha členů této komunity. Zvyšující se sebedůvěra jednotlivých příslušníků vede k vyhledávání dalšího vzdělávání či možností různých školení. Klíčovými hráči jsou průvodci, kteří mohou napomoci minimalizovat škody, které způsobují návštěvníci. Přístup k zaměstnání a vydělané peníze navíc posílí status tradičně nízko postavených skupin společnosti, například žen.

Ekoturismus může udržovat či zvyšovat rovnováhu místní komunity, která se na něm aktivně podílí. Část vydělaných peněz se vrací do rozvoje cílů stanovených komunitou, například výstavby škol či udržování cest. Dobrým příkladem zapojení místních je nepálská Annapurna Conservation Area. Toto území, na kterém se potkávají zájmy ochranářů, turistů a domorodých obyvatel, zabírá 2600 km2 a v roce 1986 jej za podpory Světového fondu pro přírodu (WWF) vyhlásila organizace Annapurna Conservation Area Project (ACAP). Nejde však o standardní národní park. Oblast kolem Annapurny si velmi oblíbili trekaři a je nejnavštěvovanějším regionem celého Nepálu. Ve spolupráci s místními komunitami bylo toto území rozděleno na zóny s různým stupněm ochrany a využití. ACAP klade důraz na aktivní formy ekoturistiky, stanovuje finanční příspěvek za vstup a odpovídá za vysokou úroveň informovanosti turistů. Mimo jiné pořádá školení majitelů zdejších skromných hotelů. Učí je šetřit palivem, nakládat s odpady a odpadní vodou. ACAP také provozuje informační centra, kde turisté při vstupu do oblasti obdrží informační materiály. Vzdělává místní farmáře a pastevce v přípravě jídla a ochraně turistů. V neposlední řádě pomáhá chránit les, kácený na palivové dříví, výstavbou malých vodních elektráren.

Tím, že dochází ke kontaktu vysoce rozdílných kultur, však ekoturistika může sociokulturní dopady i zhoršovat. Podle Rosallen Duffy totiž se totiž místní začínají přizpůsobovat ekoturistům. Jako typický příklad uvádí rekonstrukci rituálů a svátků jen za účelem vyšších zisků. Společnost začne zacházet se svou kulturou jako s komoditou, která může být spotřebována. Turisté mohou snížit kulturní tradice až na úroveň nesmyslné turistické atrakce. Jak píše Mark Mann: „Svaté tance se stávají večerním představením v luxusních hotelech.“

Místní obyvatelé se také mohou zhlédnout v západním životním stylu a nekriticky přijímat materiální hodnoty turistů. Návštěvníci někdy vytvářejí v očích hostitelských komunit velmi zkreslený obraz. Jak jsem poznal ve venkovských oblastech Pákistánu a Nepálu, někteří domorodí obyvatelé si myslí, že všichni „západní“ turisté jsou bohatí a úspěšní do té míry, že nemusejí ani pracovat, v lepším případě jim závidí, že se mohou na měsíc či dva sebrat a odjet na druhou stranu světa. Jejich oblečení jim vedle západní gore-texové a fleeceové výbavy připadá ošklivé a nemoderní a touží po novém, lepším. Podle Marka Manna může (eko)turistika zvyšovat žebrotu a vnucování se. Žádný turista, který navštívil Nepál, nezapomene na kupy dětí do omrzení opakující mantru: „Give me rupee, give me pen!“

Osvobození i závislost

Ekoturistika je příležitostí, jak vytvářet ekonomické zisky v doposud relativně nedotčených přírodních oblastech, kde ještě nedošlo k tradičnímu rozvoji. Pro udržení peněz v místní ekonomice jsou významné tzv. „mikropodniky“, které vlastní členové tamních komunit. Jde například o stánky s potravinami, restaurace, průvodcovské služby, půjčovny aut, taxi, rekreační služby (půjčovny koní, lodí, raftů, kol apod.) a výrobny a prodejny řemeslných předmětů. Tyto podniky hrají významnou roli v úspěchu ekoturistického průmyslu a jeho ekonomickém přínosu místním komunitám. Kladný výsledek se velmi liší v závislosti na destinaci. Například v belizské vesnici San Pedro u rezervace Hol Chan Marine Reserve na ekoturistice vydělává více než 40 % členů místní komunity. Naopak v kostarickém národním parku Totuguero žije z návštěvníků jen deset zdejších domácností. Hotely ani lodě, kterými turisté jezdí pozorovat divoké živočichy do mokřadů, totiž místní lidé nevlastní.

Kritikové namítají, že ačkoliv má ekoturistika potenciál generovat značné ekonomické zisky, velkou část peněz cestovatelé utratí v místě svého bydliště — především za cestu — a relativně jen velmi málo v oblastech, kam vyrazili na dovolenou.

Další negativa vyplývají ze skutečnosti, že ekoturistika je vysoce sezonní, nestálá a zaměstnává špatně placené pracovníky. Sezonnost způsobuje pomalý či omezený návrat investic. Navíc je poptávka snadno ovlivnitelná vnějšími faktory. Destinace leží převážně v rozvojových zemích, které jsou politicky méně stabilní, což spolu s neobvyklými klimatickými podmínkami může snižovat počty návštěvníků. Nejistota zájmu o destinace vytváří takzvanou „neokoloniální závislost“. Pokles počtů návštěvníků může znamenat ekonomickou pohromu pro velkou skupinu místních obyvatel. (Eko)turistika způsobuje, že místní lidé opouštějí svá tradiční zaměstnání a zdroje obživy a ze zemědělců, rybářů a řemeslníků se stává obsluhující personál, prodavači zmrzlin, tanečnice v barech a hotelích, pronajímatelé pokojů. Příliv peněz do ekonomiky někdy znamená nebezpečí inflačních tendencí a rozvoj infrastruktury zvyšuje závislost na zboží z dovozu na úkor domácího.

Jehla v kupce sena?

V nejnovějších vydáních některých zahraničních průvodců, například i u nás velmi oblíbeného vydavatelství Lonely Planet, se třeba potenciální návštěvník Indie dočte, jak se stát zodpovědným turistou: udělejte si čas a snažte se pochopit dotyčnou oblast co nejlépe ještě před její návštěvou; přečtěte si materiály o dětské práci; existují památky, které turistika nenávratně poškozuje; splašky z mnoha hotelů znečišťují vody ve vesnických studnách a vrty pro tyto studny snižují hladinu spodních vod; nakupujte v družstvech, která byla vytvořena, aby chránila a podporovala dělníky a rukodělné výrobce nejnižší úrovně; odmítejte kupovat cokoliv v plastových sáčcích, používejte keramické šálky apod. Zvláštní pozornost je věnována horské turistice, tomu, jak nakládat s odpadky, lidskými výkaly, jak se umývat, jak nezávadně vařit či respektovat místní zvyklosti. O rady nemá nouzi ani ten, kdo se chce zodpovědně potápět.

Některé rady (eko)turistům jsou však spíše rétorickým cvičením a slouží jen k ospravedlnění cest do nabízených destinací. Výše zmíněný průvodce po Indii například popisuje, že v Udajpuru přispívá velký počet hotelů ke znečištění jezera Pichola a jeho okolí. „Turisté mohou pomoci tuto situaci řešit tím, že budou vedení hotelů vyzývat k tomu, aby s odpadky zacházeli způsobem ohleduplnějším k životnímu prostředí.“ Tento záměr — nalákat zákazníky na dobrou marketingovou značku — potvrzuje i zběžná prohlídka nabídky různých ekoturistických kanceláří a agentur. Například na internetové stránce Costa Rica ecoutourism agentury Greenway Nature Tours se slovo ekoturistika (ecotourism) objevuje pouze v tzv. indexu, pro běžného čtenáře neviditelném, který slouží jen pro různé internetové vyhledávače. Agentura přitom nabízí „soukromé a každému přizpůsobené cesty pro potěšení z toho nejlepšího z Kostariky a z jejích přístavů.“ Z obrázků velkých luxusních lodí je patrné, že o ekoturistiku skutečně nejde. Podobně internetová stránka Solomon Islands Ecotourism místo nabídky ekoturistických zájezdů nabízí cestování do přírodních oblastí Šalamounových ostrovů s tím, že odmítá luxus typu ubytování v hotelových pokojích s kabelovou televizí. Řada agentur zařazená do kolonky „ekoturistika“ nabízí jen takzvanou dobrodružnou turistiku, tedy například pěší turistiku ve vysokých horách, horolezectví, rafting, treking po ledovcích.

Mezi záplavou nejrůznějších nabídek agentur je zkrátka těžké rozpoznat „opravdovou ekoturistiku“ od pouhých pobytů v atraktivních oblastech, kde návštěvník spíše škodí, než někomu prospívá. Skutečné ekoturistické cestovní kanceláře lákají nejčastěji na nedotčenou přírodu a divoké živočichy. Budoucím klientům tvrdí, že přispějí k ochraně kulturního dědictví, že vesničané žijí v rovnováze s přírodou, ze země a z moře si berou jen tolik, kolik potřebují, že agentura zaměstnává místní lidi, aby poskytla environmentální vzdělání a příjem našim blízkým. „Podívejte se na svět očima jeho původních obyvatel… Objevte deštný prales s domorodými amazonskými kmeny.“ (Tribes Fair Trade Travel) Villas Ecotucan — malé „letovisko“ s pěti chatami v jižním Mexiku se představuje jako ideální ekoturistické místo: „Chaty jsou vyrobeny z místních materiálů (kámen, guáno)… Villas Ecotucan je stoprocentně napájena solární energií… Instalovali jsme celostátně schválený systém septiků, jenž filtruje vodu, kterou užíváme na zalévání našich ovocných stromů. Recyklujeme a znovu používáme plastové, kovové a papírové předměty, jak nejvíce je to možné… V kuchyni pracují dvě matky, které tak podporují své rodiny… Všem našim pracovníkům poskytujeme spravedlivý plat a stejně tak i příležitost k růstu…“ Optimista rád uvěří, že to tak funguje i ve skutečnosti, kritik ekoturistiky alespoň může zaregistrovat posun směrem k takzvanému zelenému paradigmatu.

Přání otcem myšlenky?

Z toho, jak jsem doposud ekoturistiku popisoval, by mohlo plynout, že jde od počátku o špatnou ideu, která nepřináší nic dobrého, že si slovo ekoturistika vymysleli agenti cestovního průmyslu, aby přitáhli nové zákazníky do nových oblastí. Přesto se domnívám, že jde o správnou koncepci.

Ekoturistika si neklade žádné nereálné cíle, nechce zásadně měnit svět. Přispívá, i když možná příliš mírně, k takzvanému prokapávacímu efektu, k pozvolnému šíření ekologicky příznivých ctností. Ve většině případů je pro zachování kultury a svébytnosti místních komunit lepší, aby jejich příjmy plynuly z ekoturistických aktivit, než aby svoji krajinu daly všanc těžařským firmám či vykácely poslední zbytky pralesů pro monokulturní lány intenzivně stříkaných a hnojených plodin masivně exportovaných na sever.