Zákon a pořádek

21. dubna 2005 /

Státní úřad pro jadernou bezpečnost je v zásadě velmi důležitá instituce. Ať už si o atomové energetice myslíme cokoliv, v České republice je v provozu šest jaderných reaktorů. Úřad, který přísnou kontrolou zajistí, aby se riziko vážné havárie snížilo na minimum, je v každém případě přínosem. Pokud to ovšem dělá. Nová studie Hnutí DUHA dokumentuje, proč nad výsledky SÚJB panují rozpaky.

Bezpečnost jaderných reaktorů je bezesporu nadále tématem, kterým má smysl se zabývat. Temelín má patrně nejbezpečnější reaktory ve střední a východní Evropě, i dukovanské bloky lze zařadit k lepším technologiím v regionu. Ve srovnání s rizikovými elektrárnami na Slovensku, v Bulharsku či v Litvě představují nesporný pokrok.

Avšak nelze je srovnávat se skutečně moderními atomovými elektrárnami v západní Evropě nebo Japonsku: zde je bezpečnost ještě o jeden až dva řády vyšší než v Temelíně. Zatímco Temelín má podle studie Evropské komise riziko těžké havárie během třiceti let provozu 1:430 (v bulharské Kozloduji je to 1:90), nové technologie v Japonsku či Německu dosahují míry jedna ku sedmi až jednadvaceti tisícům. Proto je perfektní práce Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB) velmi důležitá — může významně přispět k bezpečnosti reaktorů provozovaných v České republice.

Možnosti tu jsou

SÚJB má k dispozici standardy i pravomoci, které mu umožňují za prvé vyžadovat vysokou úroveň jaderné bezpečnosti a za druhé ji účinně hlídat. Podle Sdružení západoevropských úřadů jaderného dozoru (WENRA) je „regulační režim i regulační orgán v České republice srovnatelný se západoevropskými standardy“.

Jenomže kvalita předpisů je jedna věc — nikoliv však jediná. Úspěšnost kontroly závisí na každodenním naplňování a dodržování standardů. Podmínkou účinnosti je kultura nezávislosti v práci SÚJB: přísná nestrannost, sebevědomí, pevné rozhodnutí odolávat politickým i ekonomickým vlivům a přisouzení naprosté priority jaderné bezpečnosti a ochraně veřejného zdraví. Především zkušenosti se spouštěním Temelína ukazují, že v tomto ohledu na tom SÚJB tak dobře není.

Úřad svoje pravomoci uplatňoval nedostatečně a prakticky se odmítl zabývat některými problémy na staveništi Temelína — zejména v pokročilé fázi projektu. Navíc často vystupoval spíše jako propagační oddělení ČEZ a vlády než nezávislý regulátor. Důvody tohoto přístupu jsou nasnadě. Další zdržení zpožděného a prodraženého projektu by tehdy bylo přinejmenším politicky devastující pro společnost ČEZ i pro Zemanovu vládu. Miroslav Grégr se svým postem zaručil za dodržení stanovených termínů. Časový tlak se však přirozeně dostával do konfliktu s požadavky na preciznost prací a zároveň i na důkladnost kontrol a trvání na dodržování předepsaných postupů ze strany SÚJB.

Pozornost SÚJB poutalo prozatím především několik dílčích případů špatné práce na staveništi Temelína — případů, které ohrožovaly jadernou bezpečnost a kde úřad buď vzdal skutečné vyšetřování případu, nebo možná dokonce spolupracoval s ČEZ na jejich krytí. Asi největší skandál vyvolala kauza ilegálně provedené opravy svaru jednoho z potrubí na prvním reaktoru, který byl podle dostupných svědectví nejprve špatně proveden, a poté tajně upraven. Poté, co o něm svědek předal informace pražské kanceláři Greenpeace, SÚJB přinejmenším komplikoval její šetření.

Podobných historek je několik. Jde ovšem o izolované případy a nikdo netuší, zda jich opravdu bylo pouze pár, nebo řada dalších jen nevyplavala na povrch. Zajímavější proto bude podívat se na koncepční problémy v práci SÚJB.

Výsledky: jejich vlastními slovy

Zákon dává SÚJB řadu pravomocí ke sjednání nápravy, pokud stavba či provoz atomového reaktoru, úložiště radioaktivních odpadů nebo jiného jaderného zařízení nesplňuje pravidla. Na stavbě Temelína však úřad těchto kompetencí nevyužíval. Výsledky kontroly se podezřele podobají fiasku. Vypovídající je už samotné čtení výročních zpráv SÚJB.

V roce 1993 úřad uváděl: „SÚJB hodnotí stav dodržování technických podmínek a programů zajištění bezpečnosti v roce 1993 jako silně proměnný s častými výskyty technologické nekázně, což bylo mj. způsobeno nedostatečným vnitřním kontrolním systémem ČEZ… Systém zajišťování jakosti, jakožto součást řízení stavby a nástroj pro zajištění jaderné bezpečnosti, nebyl na stavbě JE Temelín důsledně dodržován.“

Reakcí by přirozeně měl být razantní zásah, který by ČEZ přiměl, aby své dodavatele i vlastní zaměstnance nutil k lepší práci. Ovšem SÚJB nebyl schopen přijmout skutečně účinná opatření, která by situaci zlepšila. Čtyři roky poté, ve výroční zprávě z roku 1997, opět píše: „…přes jistá zlepšení …stále nejsou důsledně plněny schválené programy zajištění jakosti a technické podmínky montáže, a i přes soustavný tlak SÚJB se situace v této oblasti zlepšuje jen velmi pomalu… pozornost držitele povolení [ČEZ] věnovaná jaderné bezpečnosti je na špatné, i když ještě akceptovatelné úrovni (v oblasti kvalifikace svářečů dochází k porušování a obcházení požadavků stanovených normami a předpisy). Některé programy, postupy nebo předpisy neposkytují dostatečnou kontrolu nad stavebními činnostmi, nebo se nedodržují… Nápravná opatření nejsou včasná.“

Konec devadesátých let, kdy Miroslav Grégr nasadil ostré tempo a donutil ČEZ, aby elektrárnu po letech odkladů opravdu dokončil, vedl i ke zlepšení kvality práce. Bez toho by snad bylo obtížné Temelín dostavět. Ovšem problémy přetrvaly. V roce 2003, deset let po své první kritice, SÚJB opět píše: „…jaderná elektrárna Temelín překročila Limity a podmínky pro nakládání s RA[dioaktivními]O[dpady]… byly prováděny zkoušky podle programu provozních kontrol, který nebyl schválen SÚJB. Během pravidelných kontrol bylo zjištěno i několik menších odchylek od schválených postupů zkoušek, například změna výchozích parametrů při zkoušce či nesoulad signalizace stavu zkoušených armatur se skutečným stavem… pouze formální plnění požadavků protokolů SÚJB… nedostatky v kontrole dodavatelů… i v interní dokumentaci, které měly následně vliv i na kvalitu činností provozovatele v ostatních oblastech. Dokladem je například zjištění nedostatečného popisu postupů v případě neúspěšných zkoušek a neshody v provozních předpisech.“

SÚJB tedy deset let nebyl schopen ani donutit ČEZ a jeho dodavatele k dodržování základních předpisů. Takový výsledek nesvědčí o vysoké efektivitě práce.

Stachanovci

Až ke krajnosti dovedl SÚJB svoji ochotu udělat ledacos pro rychlé dokončení Temelína v okamžiku, kdy se nečekalo na stavební čety dodavatelů, nýbrž na jeho úředníky — totiž při povolování spuštění.

Tehdy, v létě a na podzim 2000, už byla atmosféra kolem Temelína plná napětí. Rapidně se blížil termín, do kterého Miroslav Grégr slíbil uvést elektrárnu do provozu. Spor se z více či méně věcné debaty mezi obhájci a kritiky projektu definitivně změnil v prestižní mezinárodní konflikt. Argumenty z něj už bezezbytku zmizely. Vystřídaly je diplomatické nóty létající mezi Prahou, Vídní a Bruselem a nezakrytě nacionalistická rétorika politiků na obou stranách hranice. Pro vládu se rychlé spuštění prvního reaktoru stalo otázkou cti.

V tomto ovzduší se začátkem července na stole SÚJB objevila žádost o povolení k zavážení paliva do reaktoru. Inspektoři se vybičovali k nebývalému výkonu. Souhlas vyřídili během dvou dnů a oficiální rozhodnutí vydali o státním svátku. Ve spěchu dokonce s ledovým klidem porušili zákony i své vlastní předpisy, jak posléze upozornily ekologické organizace.

Za několik měsíců se opakovalo skoro totéž. Klíčovou žádost o souhlas se spuštěním prvního bloku podal ČEZ v pátek 6. října 2000. SÚJB ji vyřizoval tentokrát dokonce přes víkend. V pondělí 9. října vydal povolení, takže tentýž den přímo v areálu elektrárny oslavovali zahájení provozu společně zaměstnanci ČEZ, SÚJB a vládní politici včetně Miloše Zemana, Miroslava Grégra a — předsedkyně úřadu Dany Drábové.

Bagatelizace problémů

Během spouštění a zkušebního provozu Temelína docházelo k četným závadám. SÚJB však v této fázi přistupoval k informování o problémech poměrně lehkovážně — omlouval je s odkazem na to, že k náhlým odstavením reaktoru dochází v důsledku nepatrných chyb, na které kontrolní systémy reagují příliš citlivě, a v důsledku tak závady vlastně dokazují bezpečnost reaktoru.

Vysloveně bizarním příkladem je historka s výroční zprávou SÚJB za rok 2002. V původním textu předkládací zprávy (shrnujícího podkladu pro vládu, který je s výroční zprávou formálně doručován) úřad uváděl, že limitační systém (zařízení, které reaktor mimo jiné chrání před těžkou havárií) pracuje „naprosto spolehlivě“. Zároveň však zpráva samotná uvádí opakované problémy v provozu systému. Když ministerstvo životního prostředí v připomínkovém řízení poukázalo na evidentní rozpor, SÚJB obratem změnil formulaci na „spolehlivě“. Na první pohled jde o banální práci se slovíčky. Jenomže úřad svými výroky provádí klíčové, oficiální hodnocení v mimořádně závažné věci. „Spolehlivě“ znamená „občas nějaké průšvihy“ a „naprosto spolehlivě“ už je „opravdu bez problémů“? Pokud SÚJB s hodnotícími termíny zachází takto lehkovážně, znatelně snižuje důvěryhodnost a především vypovídací hodnotu svých informací.

Podobně ve své výroční zprávě z roku 2003 a ve zprávě o bezpečnosti Temelína za druhé čtvrtletí 2003 úřad uvádí, že došlo k porušení stanovených limitů a podmínek pro nakládání s radioaktivními odpady. Ve vypořádání připomínek ke kvartální zprávě však uvedl, že je všechno v pořádku, protože přece manipulace s odpady nemá vliv na bezpečnost reaktorů. To je nesporně pravda — ale nic nemění na faktu, že jde o porušování předpisů pro nakládání s velmi rizikovým materiálem a že se jednalo o další případ chronicky špatné bezpečnostní kultury v Temelíně. Úkolem SÚJB pochopitelně není kontrolovat pouze provoz reaktorů, ale i další aspekty jaderné bezpečnosti. Úřad problém přesto bagatelizuje.

Utajování informací

SÚJB při rozhodování o Temelínu aktivně utajoval informace, jejichž zveřejnění by mohlo být pro ČEZ nepohodlné. Na žádosti nezávislých organizací SÚJB obvykle reagoval poukazy na „utajované“ nebo „citlivé informace“, na „obchodní tajemství“ provozovatele, případně nereagoval vůbec.

Tak například, úřad opakovaně odmítl poskytnout klíčové dokumenty: několik organizací několikrát marně žádalo o nahlédnutí do protokolů z některých zkoušek, nebyly zveřejněny podklady pro rozhodnutí o prvním zavážení paliva do reaktoru, dokonce ani koncepce likvidace elektrárny po ukončení provozu a další. ČEZ v roce 2000 označil za obchodní tajemství všechny stránky finální zprávy, která hodnotila připravenost prvního bloku JE Temelín na zavážení paliva do reaktoru a spuštění štěpné reakce. SÚJB toto stanovisko s klidem akceptoval a odmítal žádosti o poskytnutí jakýchkoliv informací ze zprávy.

Když začátkem června 2000 vydal úřad povolení, kterým umožnil začít s aktivním fyzikálním spouštěním prvního bloku, českobudějovické Sdružení Calla požádalo o informace k některým detailům jeho rozhodnutí a také k obsahu několika podkladových materiálů, na jejichž základě bylo rozhodnutí oficiálně učiněno. SÚJB však namísto toho požádal ČEZ, aby řekl, co si o těchto materiálech myslí. Elektrárenská společnost je bryskně označila za obchodní tajemství a požádala úřad o mlčenlivost. Tento postup byl naprosto nelegální: úřad se nemá co ex post ptát regulované společnosti, zda si přeje utajovat své dokumenty. Že SÚJB rozhodl nezákonně, potvrdil posléze i soud.

Taková menší pomsta

Jenomže SÚJB nejenže nechává ČEZ nadmíru volnou ruku — úřad zároveň otevřeně atakuje ty, kdo se snaží tuto práci suplovat. V červenci 2000 označil jeden z jeho pracovníků kritiky práce SÚJB za teroristy. Ovšem to ještě nebylo nic ve srovnání s tím, co se stalo o několik měsíců později.

Rakouská ekologická organizace Global 2000 vyvinula počátkem devadesátých let nezávislý systém monitorování radiace RAMOS, který ve spolupráci s domácími organizacemi a místními obyvateli instalovala v okolí jaderných elektráren ve střední Evropě. Od roku 1995 fungoval systém šesti měřicích stanic také v okolí Dukovan. Předsedkyně SÚJB uvedla, že RAMOS „je zatím na dobré úrovni“ a náměstek úřadu řekl: „Vůči měření Globalu 2000 nemáme výhrad. Jejich měření i interpretace výsledků jsou v pořádku.“

Systém RAMOS začal Global 2000 chystat i v okolí temelínské elektrárny. Oficiální představení novinářům a veřejnosti bylo naplánováno na 25. února 2001. Dva dny před tím však vypukl podivný skandál. Na první stránce Práva se pod titulkem „Radioaktivní zářiče tajně u nás“ objevil článek zjevně založený na informacích úřadu. Uváděl: „O věc se intenzivně zajímá BIS, vyšetřovatelé a civilní kontrarozvědka. Vše nasvědčuje tomu, že nelegální převoz podnítila rakouská nevládní ekologická organizace Global 2000. Právu to potvrdila Dana Drábová, předsedkyně SÚJB… Nelegální zářiče policie údajně zajistila na Dukovansku v obci Rouchovany a na samotě poblíž Temelína. Riziku správního řízení se SÚJB a několikatisícovým pokutám se nyní kromě dovozce vystavují i všechny další domácnosti v okolí Temelína a Dukovan, které si nechaly sondy z Rakouska nainstalovat.“

Radionuklidové zářiče měly být údajně používány jako etalony ke kalibraci měřicích sond. Zpráva o ilegálním převozu radioaktivního materiálu ekologickou organizací vzbudila rychle pozornost médií. Ve skutečnosti RAMOS žádné zářiče nikdy nepoužíval. Pasivní sondy na měření radiace jsou pravidelně kalibrovány přímo ve Vídni u výrobce. Sonda se vždy odmontuje, odveze, kalibruje, a pak se zase vrátí na původní místo. Etalony proto v České republice nikdy nebyly. Muže, u kterého byl zářič zachycen, ani údajnou rakouskou firmu Global 2000 neznal a nikdy s nimi nespolupracoval. Nikoho z lidí, u kterých byly umístěny měřicí stanice kolem Dukovan i Temelína, policie nenavštívila.

Přestože se ukázalo, že jde o kachnu, skandál systém RAMOS poškodil. Plánovaná prezentace kolem Temelína proběhla ve stínu pochyb. V obcích kolem jaderných elektráren se stalo obtížnějším najít lidi ochotné ke spolupráci na monitoringu: SÚJB otevřeně naznačil možnost vysokých pokut všem domácnostem v okolí Temelína a Dukovan, které by si nechaly sondy z Rakouska nainstalovat. Navzdory dementi však SÚJB pokračoval v šíření zavádějících informací a v podsouvání případu ekologickým organizacím. „Vyšetřování je postavené na tom, že zářiče slouží pouze ke kalibraci sond organizace Global 2000,“ řekla Drábová.

SÚJB zjevně skandál inicioval. Předsedkyně úřadu veřejně zdůrazňovala podíl ekologických organizací na ilegální činnosti ještě několik dní poté, co byla jejich účast dementována. Pro svá tvrzení přitom nikdy neměla žádný důkaz. Tato tvrzení vyvrátila i následná vyšetřování. Motivaci může naznačovat vyjádření Dany Drábové, které tisk parafrázoval: „Podle Drábové je ale s podivem, že rakouští aktivisté, kteří české úřady neustále zkoušejí z evropských bezpečnostních norem a dalších zákonů, v tomto případě opomenuli tak základní věc, jako je požádat o povolení zářiče dovážet.“ Prostě taková menší pomsta kritikům.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2019 vyjde v 2. polovině června.