Záměrně jsem extrémní

24. března 2003 / ,
foto: Erling Mandelmann

Godfrey Reggio se narodil 29. 3. 1940 v New Orleansu a od svých čtrnácti do osmadvaceti let žil jako příslušník Řádu křesťanských bratří, učil náboženství ve školách a pracoval s nezletilými delikventy v Santa Fe. Jako filmový režisér se proslavil filmem Koyanisqasi, který se v délce celovečerního snímku zcela beze slov, pouze obrazem a hudbou vyslovuje k problémům přetechnizované severoamerické a západoevropské civilizace. Název tohoto filmu byl převzat z jazyka severoamerických indiánů Hopi a znamená nevyrovnaný způsob života. Také jeho další film Powaqqatsi byl přijat diváky i kritikou velmi pozitivně. Letos se v české republice představil se svým novým filmem Naqoyqatsi. Následující rozhovor vznikl na základě diskuse Godfrey Reggia s diváky po premiéře jeho nového filmu v brněnském kinu Art.

Co je hlavním tématem vašeho nového filmu Naqoyqatsi?

Tento film se neúprosně zabývá beznadějí, negativitou, pesimismem. Jako filmař jsem před mnoha lety zjistil, že bez negativního nemůže být pozitivní, že pozitivní se vymezuje ve vztahu vůči negativnímu. Jsem přesvědčen, že existuje pozitivní hodnota negace. A tento film je o negaci. Ale tento film vás nechce rozesmutnit či zarmoutit. Je to obdobné starořeckým tragédiím – když byla tragédie divákům předváděna, nebylo to proto, aby je deprimovala, byla předváděna kvůli očištění, aby se člověku ulevilo. A proto tento film má provokovat, ale ne být příležitostí k depresi (i když může být trochu depresivní), ale má se ptát na vaše pocity o nejrůznějších věcech.

Vaše nejslavnější filmy ukazují přetechnizovaný svět, svět, v němž se díky technice a technologiím ztrácí lidský rozměr. Není v tomto vašem přístupu pozůstatek romantismu či obdivu k již ztracené minulosti?

Musím zdůraznit, že neobhajuji tzv. návrat k přírodě. Neobhajuji život v týpí či jeskyni; neidealizuji si minulost. Minulost byla ve své podstatě stejně brutální jako naše přítomnost. Brutalita římského impéria například spočívala v tom, že díky moci císaře tato říše eliminovala spoustu barbarských kmenů, stovky jazyků byly zničeny. Avšak rozdíl mezi brutalitou minulosti a současnosti spočívá v míře této brutality.

Nejsem romantik a opravdu nemám žádné iluze o velikosti a hrdinství minulosti. Myslím si, že od samotného počátku je historie lidstva historií války. Avšak jak jsem již řekl, rozdíl je v míře. Míra destrukce, ke které v současné době dochází, je nepředstavitelná. Není to ale v tom, že bychom teď byli brutálnější; problém je v tom, že naše nástroje jsou naprosto nekontrolovatelné.

Ve svých filmech se záměrně snažím být extrémní. Existuje fráze „rocking the boat“ (naklánět, houpat loď). Existují tedy boatrockers. V mé kultuře pokud jsi „boatrocker“, děláš problémy. Rozhoupeš loď, pokud je nakloněná na jednu stranu, nemá rovnováhu a hrozí, že se potopí. Loď nakloníš tak, že uděláš extrémní věc. Skočíš na druhou stranu a loď se rozhoupe. Důvod, proč loď rozhoupat, není potopit ji, ale tímto extrémním aktem získat rovnováhu. Jsem přesvědčen, že potřebujeme daleko víc boatrockers, potřebujeme lidi, kteří nebudou chtít žít v náboženství technologie. Toto náboženství se stává vězením. Nepřemýšlíme, ale věříme v technologii.

Pravda tohoto světa je pravdou technologie. Její pravda se stává tou jedinou pravou pravdou. Počítač je entita (ne pouhý nástroj), který vyrábí to, co označuje. Cokoliv bylo v minulosti možné říci o Bohu či bozích, platí dnes o počítači. Počítač reprodukuje svět (znovu vyrábí) ke svému vlastnímu obrazu a tak, jak se mu to líbí.

Jsme bytosti se smysly, a protože naše znalosti vycházejí z citové pokory přes smysly, stáváme se prostředím, ve kterém žijeme. A naše prostředí je technologie. Nejde samozřejmě říct, že příroda vůbec neexistuje, ale že jsme v situaci, kdy příroda už není hostitel mého i vašeho života. Příroda zmizela a byla využita tak, aby dávala energii novému syntetickému světu, ve kterém žijeme. Stáváme se tím, co vidíme, co slyšíme, cítíme, stáváme se smysly, kterými jsou naše těla vybavena. Stáváme se prostředím, jehož jsme součástí. Proto jsme v tomto smyslu všichni kyborgové.

Podle mého názoru už není technologie něco, co jen používáme. Není to dláto v rukou velkého mistra. Je to něco, na čem jsou založeny naše životy. Kdyby teď technologie zmizela, náš život by skončil. Celé fungování světa je založeno na technologiích, nemáme jinou možnost. V tomto smyslu nejsme svobodní, neboť svoboda by se dala nově definovat jako možnost odmítnout technologické nutnosti. Mohu však hlasitě protestovat proti mediálnímu obrazu technologií jako něčeho neutrálního.

Ve svých filmech se záměrně snažím být extrémní, nebýt vyvážený. Je to proto, že náš svět je plný chórů lidí, kteří neustále opěvují technologii. Technologie je slepě považována za našeho zachránce. Při premiéře filmu Powaquatsi na berlínském festivalu byl narvaný sál, po jeho skončení všichni lidé vstali a hučeli tak hlasitě, že jsem myslel, že budu muset odejít z jeviště. Na večerní tiskové konferenci, kde jsem byl se svou malou dcerou a Phillipem Glassem, přišel na jeviště jeden muž a plivl mi do obličeje.

Vaše filmy jsou vnímány jako tvrdá kritika západní civilizace, jejího směřování a hodnot, které v ní převažují. Váš poslední film navíc užívá politických symbolů a může být některými vnímán politicky.

Ano, hodnoty, které používáme na vyjádření naší životní úrovně jsou pokřiveny, protože se odvozují od míry konzumu. Navíc náboženství pokroku eliminovalo moudrost, která je uložena v tradicích. V zemích tzv. třetího světa se však zatím tyto tradice udržely a kouzlo tohoto světa, přes všechno utrpení a problémy, které má, je v tom, že lidé stále žijí rukodělný život a život postavený na tradicích.

foto: Erling Mandelmann

K druhé části otázky. Já nikomu neříkám, co si má myslet o Arafatovi, Castrovi či Bushovi. Každý má právo na vlastní pohled na věc. To je vlastně záměr filmu, a proto je mnohoznačný, aby si každý divák, pokud bude o filmu přemýšlet, vytvořil svůj názor. Můžu však říct, co jsem měl na mysli, když jsem tento film dělal. Jestliže naši předkové museli vydržet nadvládu římských císařů, my teď musíme snášet nadvládu Ameriky, hegemonii a moc americké brutality a také její sílu. Římské císaře jsem použil proto, že se stejně dívám na americké prezidenty – jako na nové císaře. Jako na lidi, kteří mají obrovskou moc nad životem milionů lidí. Tak jsem chtěl poukázat na staré císaře, jako byl A. Lincoln, na nové jako R. Reagan a chtěl jsem ukázat současného císaře G. W. Bushe, který je hrozbou pro Zemi. Chtěl jsem také ukázat některé z lidí, kteří šli s těmito císaři do války. Z mého pohledu jsou tihle lidé závan svěžího větru – Arafat, Nelson Mandela a Fidel Castro. Ale ani jednoho z nich neobhajuji.

To, co se obvykle stane s revolucionáři – sovětskými, kubánskými –, není v přeměně formy nebo struktury společnosti, je to o změně v tom, kdo má moc nad společností. Takže chceš být pod nadvládou George Bushe nebo Fidela Castra? Pro mě jsou oba darebáci. Ale protože jsem vyrostl jako levičák, mám blíž k Fidelovi. Nesnažím se kritizovat jeho revoluci, ale co se stalo s mocí. Revoluce je o moci, není to o nové struktuře společnosti. Když bolševici převzali nadvládu nad Ruskem, stalo se vlastně jen to, že převzali moc od někoho jiného, kdo ji nad Ruskem měl; nezměnila se říše. Já jsem proti jakékoli formě centralizované moci, ať už je to Bush, Castro, Mandela nebo Lenin. Myslím, že musíme bojovat proti moci. Avšak spíš než revoluci bych navrhoval povstání. To je zásadnější forma jak se nezapojit.

Přitom je třeba si uvědomit ještě jednu významnou věc. To, co se opravdu děje, je vlastně neviditelné, nikdo si toho nevšímá. To, co slyšíme z rádia a vidíme v televizi, nejsou události našeho života. Důležité události naší historie nejsou výměny monarchií, převzetí moci revolucí, ale to, že jsme přešli do jiného prostředí, aniž bychom to postřehli. Přistupujeme k dnešnímu světu stále s antickými idejemi a myšlenkami. Mluvíme o politice a revoluci, ale nemluvíme o podstatě techniky. Nemluvíme o tom, jak je svět představován skrze technologii. To je ten opravdový teror, daleko horší než 11. září. Bude to znít tvrdě, ale také holocaust, kde během měsíce byly vyvražděny miliony lidí, není nic proti tomu, co se děje a co nemůžeme vidět.

Když jste se narodili, nenarodili jste se do tohoto světa, ale svět se narodil do vaší mysli a do vaší duše. A to je ten teror, o kterém mluvím. Nemáme jazyk na to, abychom o tom mluvili, není to omluva, že v minulosti bylo vše lepší. Nikdy to nebylo nějak lepší. Naše historie je historií říše, historií vládnutí. Kdo psal historii? Jen ten, kdo chtěl něco získat, a je to historie války a násilí. Ale teď jsme mimo historii. To, co se teď děje, nedělají lidské bytosti, ale technologie. Ne jako stroje, ale technologie jako způsob života. A k tomu se musí dostat naše srdce, duše, mysl.

Znamená vláda technologie také ztrátu rozmanitosti? Kulturní a přírodní?

Ano. Příroda a přirozenost drží pohromadě jen díky umění rozmanitosti. Proto známe mnoho jazyků, kultur, podnebních pásem, mnoho fauny, flory, proto se tato krása světa skládá ze sítě rozmanitosti. Pravda světa, „nové přírody“, toho, co obýváme my, je pravda unifikace, kterou spojuje technologická homogenita.

V této válce nejsou vítězové. Válka nikdy nemá vítěze. Jsi poražený už jen proto, že jdeš do války. Válka v mém filmu je nicotná proti teroru, který se vyskytuje v životě. Válka, kterou se pokouším zobrazit, je tak přítomná, že ji nejsme schopni vidět. Podle jednoho příběhu se kdysi dávno u Floridy vylodilo třicet Španělů a byli velmi překvapeni, že indiáni je neviděli. Vypadalo to, jako že jsou neviditelní, nepřítomní. Myslím si – a jsem extrémní, protože to, v čem žijeme, je nesmírně extrémní –, že my jsme ti indiáni před 500 lety. Nevidíme svět, ve kterém žijeme. Stále k němu přistupujeme s antickou ideou nebo s romantickou myšlenkou. Svět, ve kterém žijeme, už není ten, který popisuje náš jazyk. Je to nevyslovitelná tragédie. Einstein řekl, že ryba bude déle než voda. Já můžu bez zaváhání říct, alespoň z mého úhlu pohledu, že člověk bude poslední, který bude znát technologii. Je to proto, že je pro nás samozřejmá, jsme s ní spojeni jako se vzduchem, který dýcháme. Technologie je způsob života, místo, ve kterém se odehrává život. Technologie je nové životní prostředí. Motto přírody je: Rozdělením jsme spojeni, motto nové přírody je: Spojením jsme spojeni a všichni v tom jedeme.

Točíte také pozitivně laděné filmy?

Samozřejmě. Takovým příkladem může být film Anima Mundi. Chtěli po mně film o přírodě, byl to dárek pro WWF (Worldwide Fund for Nature), aby mohl být použit jako prostředek k získávání peněz na jejich kampaň o biologické diverzitě. Řekl jsem, že to rád přijmu, pokud budu mít možnost dohledu nad filmem. Souhlasili a řekli, že když se to ale nebude líbit nám, nepoběží to. Vzal jsem si Platonovu poslední práci Tímaios, ve které říká, že tato Země je živá entita vlastněná duší a inteligencí. Nedívám se na to antropomorfním způsobem, nemyslím, že Platon říkal, že Země je jako my, vlastněná duší a inteligencí. Země je síť, záhada, která drží dohromady rozličností. A protože si inteligenci připisujeme my a v přírodě není důkaz, že něco se objevuje z ničeho a jestli my máme inteligenci, tak se musela objevit z prostředí, ze kterého jsme vzešli. Takže pro mě je Země živá, protože my jsme živí: Tento film byl oslavou diverzity, která spojuje Zemi dohromady. Anima Mundi je protějšek k trilogii Quatsi, kde je hlavní myšlenkou svět, který drží pohromadě jednotností technologické homogenity.

Připravili Dušan Lužný a Zuzana Králová. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 2/2019 vyjde v 2. polovině dubna.