Západ a islamismus

30. ledna 2002 /
foto: Wikimedia Commons. Velká mešita v tuniském Kairouanu.

Politolog a politický filozof Pavel Barša, docent Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, působící nyní na Central European University v Budapešti, připravil okamžitě po útocích na New York a Washington 11. září 2001 a následném vojenském zásahu USA v Afghánistánu do tisku knihu, v níž se snaží o hlubší vysvětlení těchto událostí. Publikaci s názvem Západ a islamismus: Střet civilizací, nebo dialog kultur? vydalo brněnské nakladatelství CDK, kterému děkujeme za laskavé svolení k přetisku její úvodní části.

Ráno 11. září 2001 otřásly Amerikou útoky sebevražedných leteckých pirátů, kteří se zmocnili čtyř letadel vnitrostátních amerických linek se záměrem – ve třech případech úspěšným – namířit je proti symbolům americké moci. Dvě letadla porazila věže Světového obchodního centra v New Yorku, jedno zničilo část Pentagonu, sídla amerického ministerstva obrany ve Washingtonu. Útoky způsobily velké materiální škody a odhady počtu obětí na životech se vyšplhaly k šesti tisícům. Ačkoliv se k těmto útokům nikdo nepřihlásil, analytici i politici od začátku uváděli jako hlavní podezřelé islamistické teroristy z transnacionální sítě Usámy bin Ládina, kteří byli spojeni s prvním atentátem proti Světovému obchodnímu centru roku 1993 a s velkou pravděpodobností také s dalšími proti­americkými akcemi, například s útoky proti americkým ambasádám v Keni a Tanzanii v létě 1998 či proti americkému křižníku Cole v říjnu 2000.

„Křižácké tažení“

První reakce prezidenta George W. Bushe a velké části amerických politiků, analytiků a komentátorů hovořily o útoku na americké hodnoty svobody, demokracie a prosperity. Prezident vyzval ke „křižáckému tažení“ proti fanatikům, kteří vyhlásili válku Americe a západní civilizaci, jíž Amerika ztělesňuje. Všechny společnosti vyznávající tyto hodnoty se měly postavit v „monumentální bitvě Dobra proti Zlu“ na stranu Ameriky – v opačném případě pak měly počítat s tím, že se samy stanou podezřelými z napomáhání nepříteli. Amerika si vymínila právo využít všech dostupných prostředků k náležité vojenské odvetě v boji, který řada žurnalistů v souladu s prezidentovou rétorikou charakterizovala jako „střet civilizací“. V prvních dnech po atentátech zažila Amerika skutečně vlnu antiarabské a antimuslimské hysterie, která přiměla Bushe – prezidenta 6 milionů amerických muslimů – distancovat se svou návštěvou newyorské mešity od rovnice „muslim = terorista“. Chytlavý diskurs „střetu civilizací“ však přesto navozoval ideu násilného konfliktu křesťanského a osvíceného Západu s muslimským a tmářským Orientem.

Tezi o střetu civilizací formuloval v první polovině 90. let americký politolog Samuel Huntington jako alternativní klíč k porozumění mezinárodní situaci po konci ideologického konfliktu studené války. Zatímco Huntington se držel vize existence mnoha civilizací se vzájemně protikladnými hodnotami a životními formami, novinářská rétorika permanentně sklouzávala do dichotomie civilizace/barbarství. Skutečně, je-li nepřítel představován násilnými fanatiky, kteří se neštítí vyvražďovat civilní obyvatelstvo, pak spíše než útok jiné civilizace představuje útok barbarů na jedinou možnou civilizaci, kterou představuje právě „naše“ – tedy západní – kultura. Přestože obě pojetí „civilizačního střetu“ jsou logicky vzájemně neslučitelná, v novinářském a politickém diskursu prvních dnů po vražedných atentátech se vzájemně posilovala. (Sám Huntington se ovšem vyhnul tomuto rozporu, když označil akci za útok barbarství proti každé civilizaci, včetně islámské.)

Evropská zdrženlivost

Jestliže Bush zdůrazňoval, že se nejedná o zločin hrstky banditů, ale o válku, pak přisoudil akcím Usámy bin Ládina a s ním spřízněných islamistických teroristů právě tu legitimitu a „reprezentativitu“, kterou si nárokovali. Zřejmě také díky tradici specificky amerického náboženského fundamentalismu (v němž Bushova Republikánská strana nachází čas od času potřebného spojence) kopírovaly zmíněné obraty Bushova slovníku slovník islamistů samotných. Copak také oni se nepovažují za obránce dobra proti zlu, Boha proti Satanovi, nebe proti peklu? Nejhorší, čeho se mohli obávat, by bylo právě popření tohoto morálněnáboženského významu jejich boje a jeho redukce na zločinecké rejdy sektářských fanatiků. Náznaky přijetí jejich definice konfliktu Bushovou administrativou a částí amerických komentátorů v prvních chvílích po útocích tak byly prvním vítězstvím sebevražedných vzdušných pirátů. To si ostatně od začátku uvědomovali západoevropští spojenci USA, kteří na schůzi Evropské rady 10 dní po teroristické akci (21. září) varovali před tím, aby arabsko-muslimský svět nepochopil odvetná opatření jako „křižácké tažení“ namířené proti němu. Podle francouzského prezidenta Jacquese Chiraca by to znamenalo chytit se „do léčky nastražené teroristy, kteří si přejí střet civilizací“. Německý kancléř zase na tomtéž setkání upozornil, že v tomto konfliktu „se jedná o boj o kulturu a nikoliv o boj kultur“. Tento evropský koncert realismu a tolerance byl ovšem o týden později – 26. září – narušen italským premiérem Berlusconim, který se při své německé návštěvě podělil s novináři o své přesvědčení o nadřazenosti Západu nad civilizací islámu.

Celkově však Evropa od počátku představovala oproti vzedmutým americkým vášním racionální pól antiteroristické koalice. Evropané zdůrazňovali nutnost jasného zacílení odvety, čímž vyvažovali opačný americký sklon podtrhávat její válečný charakter a tím i nezbytnost akcí, které mohou přinést utrpení nevinných lidí. Takové utrpení je přípustné (byť nežádoucí) ve válce, nikoliv však při policejně-soudních zákrocích, jejichž cílem je chytit a potrestat viníky. Zatímco války implikují vinu politických kolektivů – států či národů – vynucování spravedlnosti se zaměřuje na jednotlivce či v případě organizovaného zločinu na jejich skupiny. Logika amerických odvetných opatření oscilovala mezi vedením války a policejním zásahem. Hlavním terčem měl být Usáma bin Ládin a jeho organizace Al Kajda, avšak odpovědnost a náležitý trest měly být vyměřeny také režimům a státům podezřelým z podpory terorismu – především afghánskému režimu Tálibánu, ale potenciálně také dalším státům (např. Iráku).

Střet civilizací realitou?

Partem, který transnacionální teroristé napsali Spojeným státům, byl razantní teritoriální zásah s pokud možno co největším počtem civilních obětí. Boj těchto teroristů se odehrává především v symbolické rovině. Protože nejsou sociálně zakořeněni, nemohou získat legitimitu jinak než medializovanými násilnými střety. Jejich prostřednictvím doufají zmobilizovat ve svůj prospěch veřejné mínění těch skupin, za jejichž představitele se vydávají. Nelítostná odveta napadané velmoci může z fanatiků a zločinců učinit mučedníky a hrdiny v očích těch, kteří se – ať už právem či neprávem – cítí touto velmocí ponižováni a vylučováni. Represe proti muslimským státům a společnostem přitom nejen může naklonit veřejné mínění této části světa na stranu teroristů, ale přímo vytváří jejich další sociální a politické spojence. Jak známe z doby stalinského teroru, heslo „kdo nejde s námi, jde proti nám“ (vyhlášené Bushem v projevu před Kongresem 20. září) napojené na sumární represi je holí o dvou koncích: může získávat doposud nerozhodné, ale stejně tak účinně je může vhánět do náruče protivníka.

Čím více muslimů a Arabů by uvěřilo, že Usáma bin Ládin hodil rukavici americkému imperialismu – že je jejich „islamistickým Che Guevarou“ (A. Basbous) – , tím více by se střet civilizací stával realitou. A naopak, čím více by byly teroristické sítě islamistů spíše než za předvoj alternativní civilizace považovány za patologický nádor bující z postkoloniální beznaděje, tím menší oporu by teze o střetu civilizací měla. V diskusi o střetu civilizací se tedy nejedná o čistě teoretická tvrzení, ale o ideje, které ve spojení s politickou dynamikou mohou získat „performativní“ hodnotu: tím, že orientují jednání aktérů, pomáhají vytvářet realitu, kterou popisují. Spory o pojmenování či definici konfliktu jsou tedy součástí tohoto konfliktu, nikoliv něčím jemu vnějším, dodávaným z neutrální akademické půdy „nezaujatými“ pozorovateli.

To vysvětluje, že i mnozí z těch, kteří ideu o střetu civilizací odmítali jako nepodloženou, začali mít po 11. září obavy, že se díky naznačené shodě mezi teroristy a jejich americkými protivníky v interpretaci konfliktu může tato idea postupně začít uskutečňovat. Část obyvatelstva muslimských společností, za jejichž duchovní a politické představitele se teroristé vydávají, může být dynamikou polarizace vtažena pod jejich vlajku či pod vlajku jejich lokálních spojenců. Tím spíše, že mnohým muslimům třetího světa se z jejich pohledu Amerika nejeví jako země svobody a tolerance, ale naopak jako rozpínavá velmoc, jejíž zjevný či skrytý imperialismus vystřídal nadvládu jejich bývalých evropských kolonizátorů. Intenzivně medializovaná radost z útoků, kterou dávali najevo někteří muslimové (ne vždy nutně fundamentalistické orientace) v Tu­recku, na okupovaných územích Palestiny či v ulicích severní Afriky, neznamenala jásot nad tím, že konečně byla svobodě a demokracii zasazena pořádná rána, ale prostě škodolibé uspokojení z toho, že i země, která byla doposud ztotožňována – ať už mylně či po právu – se zdrojem utrpení třetího světa, ho konečně zažívá na vlastní kůži. Také část francouzské mládeže (převážně, byť ne výlučně afrického či arabského původu) vyjadřovala nevoli proti nařízeným třem minutám ticha, drženým v rámci vyučování za newyorské mrtvé. Tato nevole neplynula z toho, že by snad mladí Francouzi nepociťovali hrůzu z útoků (většina jimi byla zděšena), ale z toho, že to bylo vůbec poprvé, kdy jim bylo úředně nařízeno vzdát úctu kolektivnímu utrpení kohokoliv. Ale proč právě newyorští mrtví, když před pár lety nepadlo ani slovo o obětech rwandské genocidy či srebrenického masakru? Jsou si skutečně životy lidí v různých částech světa rovny ve své hodnotě, jak to hlásá liberální ideologie?

Neomezená spravedlnost nebo Trvalá svoboda?

To, že pocity škodolibosti neplynuly z kulturní či náboženské diference – tedy že nebyly výrazem střetu civilizací – ale z ponížení a pocitu bezmoci, lze doložit tím, že je cítilo v bezprostředních chvílích po útoku také mnoho nemuslimů. To byl případ onoho srbského advokáta původem z Kosova, který zpravodaji francouzských novin řekl: „Když jsem viděl v televizi utíkat Američany se slzami v očích v oblacích dýmu, cítil jsem zároveň děs i úlevu. Konečně i oni vědí … Poslali přece sami tolik bomb do zemí, které ani neumějí najít na mapě…“

Demonstrace proti anti-muslimským karikaturám, Londýn 2006. Foto: Wikimedia Commons. 

Jak již bylo řečeno, prezident Bush rychle korigoval původní „křižácké“ náznaky své rétoriky. Ve zmíněném projevu před Kongresem, v němž ohlásil začátek vojenských akcí, jasně vymezil nepřítele – bin Ládina a Tálibán (nikoliv tedy Afghánistán) – a vyzval všechny státy a národy, včetně muslimských, k vytvoření spojeneckého bloku na potírání terorismu. Dal najevo, že v tomto boji nestojí jedno náboženství proti druhému ani Amerika proti jiným společnostem, ale jedna – nábožensky a kulturně pluralitní a tolerantní – planetární civilizace proti jí nepřátelským fanatikům a zločincům. Z obavy, aby opatření nebyla pochopena jako frontální útok proti arabsko-muslimskému světu jako celku, pak posléze (25. září) dokonce změnil název operace z Neomezené spravedlnosti na Trvalou svobodu.

Teroristický akt probudil americkou administrativu z izolacionistického pokušení, které charakterizovalo první měsíce Bushovy vlády. Útok zasadil ránu iluzi možné soběstačnosti a teritoriální suverenity. Amerika se na vlastní kůži přesvědčila o tom, že globalizující se svět je světem vzájemné závislosti a že ekonomické a komunikační propojení planety vyžaduje propojení politické a bezpečnostní. Napětí mezi sklonem k unilateralismu a nezbytností multilateralismu se stalo součástí americké zahraniční politiky. Chtěl-li účinně čelit ekonomické krizi hrozící v důsledku útoků, musel republikán Bush také přehodnotit tradiční nedůvěru v intervencionismus fe­derálního státu. Libertariánské heslo deregulace na mezinárodní i vnitrostátní úrovni bylo prostě tváří v tvář deteritorializovanému nebezpečí terorismu názorně zbaveno své přesvědčivosti. (K takovým nebezpečím ovšem patří také ekologická krize, finanční krize, epidemie typu AIDS, narkomanie nebo transnacionální obchod se zbraněmi, drogami, lidskými orgány či lidmi.)

Změní se perspektiva?

Nehledě na předcházející typy politiky, ke kterým se programově hlásila – izolacionismus, zeštíhlování federálního státu, unilatera­lismus – , se tedy Bushova administrativa ukázala nečekaně pružná. Spolu s významnou částí amerického mínění však pokulhávala za požadavky dané historické chvíle svou neschopností začít překonávat narcismus, který naivně ztotožňuje perspektivu americkou s perspektivou univerzální a není schopen si připustit, že Amerika, viděná z luxusního bytu na Manhattanu, se jeví jinak, díváme-li se na ni očima Palestinců z pásma Gazy či obyvatelů chudinských čtvrtí pákistánského Péšávaru. Nechápavé pohledy na reakce třetího světa zviditelnily neschopnost osvojit si hlediska jiných společností, národů, kulturních skupin. Tato sebestřednost Ameriky (která by neměla být překvapením u země, v níž jen 20 % občanů má cestovní pas) ostře kontrastuje s jejím nepřehlédnutelným vlivem na všechny základní problémy světa.

S neschopností rozlišovat různé specifické kontexty a jejich perspektivy úzce koreluje sklon směšovat různé typy ozbrojeného násilí a terorismu.(…)

Díky rozjitření amerického pocitu zranitelnosti se tak náhle obrátil sklon mezinárodní politiky posledních let minulého století. Zatímco v době bombardování Jugoslávie na jaře 1999 byla narušena státní suverenita jménem ochrany lidských práv a zabránění genocidě státu na části jeho obyvatelstva, antiteroristická vlna riskuje, že ve jménu zajištění stability a suverenity států budou přehlížena porušování základních lidských práv státy.

Důvěryhodnost amerického antiteroristického zanícení byla poněkud narušována připomínkou skutečnosti, že afghánští mudžáhidové a posléze přímo Ládin se dlouhou dobu těšili pevnému spojenectví USA ve svém boji proti sovětské invazi (1979–89) a že vítězství Tálibánu roku 1996 bylo umožněno mimo jiné silnou podporou ze strany pákistánské tajné služby, která byla ve více než dobrých vztazích s americkou CIA. Stejně jako trestná výprava proti panamskému generálu Manuelu Antonio Noriegovi v prosinci 1989, také výprava proti Ládinovi byla výpravou proti bývalému spojenci, jehož moc a vliv napřed USA pomáhaly budovat a který jim nakonec přerostl přes hlavu.

Západ kontra islamismus

11. září přinutilo Západ promyslet znovu svůj vztah ke svým bývalým koloniím. Jsou to totiž právě křivdy a výčitky pocházející z třetího světa, které se podařilo kanalizovat politizovanému hnutí islámské obrody, jímž je islamismus. Islamismus otevřeně napadá planetární hegemonii euroamerického bloku a pokouší se o založení muslimských států a společností na islámských principech. Jedním z hlavních úkolů této knihy je představit zdroje a povahu této „islámské výzvy“. Vztah islamismu a Západu bude viděn z hlediska sporu mezi univerzalistickou vizí planetární civilizace, jejíž jednu (nikoliv však jedinou) verzi představuje teze Francise Fukuyamy o „konci dějin“, a partikularistickou vizí „střetu (mnoha) civilizací“, obhajovanou Samuelem Huntingtonem. Protiklad těchto dvou vizí bude tvořit rámec analýzy islamismu jako fenoménu vzešlého z procesů západní kolonizace, dekolonizace a modernizace muslimských společností.

Čím více se antiteroristická kampaň blíží „válce“ nesené partikularistickým unilateralismem, tím více staví Ameriku a její evropské spojence proti muslimským společnostem a tak potvrzuje rozštěp Severu a Jihu, redefinovaný jako střet Západu s islámským Orientem. Čím více na sebe naopak odveta bere rysy „policejně-soudního zákroku“ proti zločinecké organizaci, odvolávajícího se na univerzální principy spravedlnosti a opřeného o budování multilaterálních institucí kolektivní bezpečnosti, tím více napomáhá rozvoji jediné, kulturně pluralitní planetární civilizace.

Jinak řečeno: teze o „střetu civilizací“ a „konci dějin“ nejsou diagnózami postkomunistické situace, nýbrž prognózami budoucího vývoje, které samy pomáhají tento vývoj tvořit. Odpověď na otázku, která z nich se naplní, není vepsána ve hvězdách ani v domnělých „zákonech historie“. Naopak, do velké míry závisí na tom, který ze dvou pólů reakce Západu na zářijové útoky převáží.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.