Zelená je tráva — zelená je hra?

25. srpna 2009 /
foto: youthXchange.net

„Čím větší je premiér sportovec, tím víc se toho v přírodě postaví a zničí,“ skepticky glosoval při své přednášce krajinný ekolog Antonín Buček jednu z rovin vztahu sportu a přírody. Nakolik je vlastně sport z hlediska ochrany přírody a životního prostředí problematický? Hraje se na zelených trávnících vůči Zemi fair play? Jde vůbec sportovat ekologicky šetrně? Vítejte u speciálního zeleného vydání Branek, bodů, sekund. Připravte se, pozor… start!

Téměř kultovní obliba sportu nás provází již od jeho úsvitu v antickém Řecku. Tenkrát šlo především (alespoň zpočátku) o zálibu nepočetné skupinky aristokratů vedených touhou po vlastním zušlechťování, kteří si mohli dovolit věnovat nemálo času a peněz péči o svá těla či pěstování múzických dovedností. Sportovní potýkání mělo ve své původní podobě především náboženský charakter, symbolizovalo naplňování stanoveného řádu. Vždyť nakonec Olympie, centrum nejvýznačnějších antických her, zůstávalo především centrem duchovním. Vedlejší nebyla ani rovina politická — takzvaný „svatý mír“ alespoň na čas uklidnil zjitřené válečnické nátury okolních národů, sportovní události představovaly i vítanou příležitost pro propagandu či zviditelnění politiků (což přetrvává dodnes).
Význam a podoba sportovních událostí se od té doby hodně proměnily. Už v helénské době se sport postupně demokratizoval, do klání se zapojily další rozmanité skupiny obyvatel. Současně ve prospěch fyzického výkonu upadalo vzývání múz. Vrcholem těchto proměn se staly sportovní zápasy „profesionálů“ — gladiátorské hry otroků a zvířat pro pobavení zpasivnělých diváků.
Po středověkém paběrkování se sport v moderních časech nadechl k výkonu vpravdě gigantickému — v Aténách byla roku 1896 obnovena olympijská myšlenka, ve zpravodajství dnes sport s přehledem válcuje kulturu či přírodu a mezi jednotlivými „sportovními svátky“ se přesouvají nepřeberná kvanta diváků. Kdo si občas (alespoň virtuálně) nekopne či nepinkne, jako by snad ani nebyl.

Sportem proti přírodě?

Mezi informacemi o tom, kdo komu vsítil, jak skončilo prodloužení či kdo zase vrátil kvůli dopingu medaili, přitom často slabě zazní některá ale. Nabobtnávající rozměry sportovních akcí a rostoucí technická náročnost provozovaných disciplín totiž přinesly zvýšenou ekologickou zátěž. Podoby devastace přírody, krajiny či zvířat ze strany sportovního průmyslu přitom bývají rozmanité. Sportuchtivost lidu s sebou přinesla nutnost postavit nová hřiště, haly i areály. Masivně též vzrostla i na sport navázaná doprava — diváci zatoužili zahlédnout svého oblíbeného borce přímo v akci, byť by to mělo být na opačném konci světa; například jen na horskou časovku v Alpe d‘Huez dorazilo před pěti lety na tři čtvrtě milionu fanoušků Tour de France.

Moderní sportování si navíc vyžaduje i spousty speciálního vybavení a náčiní, jež je „nutné“ záhy vyměnit za nové. Tento trend eska-luje při vrcholových podnicích — běžecké tretry vystačí na jediný závod, pingpongové potahy se přelepují před každým zápasem a i ty nejlepší pneumatiky nevydrží ani jednu Velkou cenu. Sportovat dnes v jedněch teniskách a tričku je prakticky nemyslitelným výrazem zpozdilosti, a tak ekologická stopa ve tvaru kopačky nebo pálky utěšeně narůstá.
Zároveň přitom zpravidla platí, že čím novější sport, tím náročnější technologie, sofistikovanější materiály, komplikovanější infrastrukturu a logicky tedy i více energie vyžaduje. V typickém případě motoristických závodů se tak pilot formule stává spíše jakýmsi nehořlavým a patřičně ochráničovaným příslušenstvím stroje samotného. „Sport“ obstará především důmyslně sestavené soukolí, perfektně vyladěná elektronika a náležitě dávkovaný přísun paliva.
Současné sportovní zaujetí má ovšem i některé méně očividné, ovšem o to více rozporuplné souvislosti: Navzdory chvályhodným olympijským ideálům sport často odvádí pozornost od klíčových civilizačních otázek (včetně těch environmentálních) a kvůli tomu, že se sám stává produktem určeným ke snadné spotřebě, podporuje konzumní návyky. Zdůrazňováním hodnoty vítězství a síly též umenšuje i význam soucitu či kooperace.

Planeta globálním hřištěm

Snad nejkontroverznějším se z ekologického hlediska zdá být pořádání globálních sportovních událostí typu mistrovství světa či olympiád. Stavba obřích sportovišť či enormní doprava bezesporu představují citelnou zátěž nejen pro okolní krajinu. Není proto divu, že právě na tyto šampionáty se často zaměřuje pozornost ochránců přírody. Zatímco po řadě skromnějších závodů nezbude téměř žádná stopa, mnohé mamutí akce posejí krajinu bezprizorními torzy à la mamutí můstky na Štrbském plese a nenávratně zničí či naruší příslušné ekosystémy. Byť v posledních patnácti letech pořadatelé největších sportovních akcí usilují o jejich „ozelenění“ a ochrana přírody se stala jednou ze zásad Mezinárodního olympijského výboru (viz článek o zeleném olympionismu na s. 9), hlavní problém těchto událostí představuje jejich samotný masový rozměr. A k jejich dobrému eko-skóre navíc nepřispívá ani mobilní logika sportovních podnikatelů, jež velí sejít se příště opět někde jinde, nejlépe na (dosud) zelené louce. Nesnadné sousto pro přírodu představuje i celosvětová rozprostraněnost sportu. Země se totiž stala nejen onou okřídlenou globální vesnicí, ale i globálním hřištěm. Zatímco dříve si amatér začutal na plácku za domem, zaplaval pár koleček v rybníku či zaklusal do města a zpět, v globalizovaném sportu není výjimečné, že si jeho novodobý kolega odskočí potopit se do Rudého moře, aby za nějaký ten týden pro změnu zahořel touhou zdolat některý z obávaných vrcholů And či Himálaje. Zvláště takzvané extrémní či adrenalinové sporty si začaly ve zvýšené míře všímat vzdálených „panenských“ končin. Právě taková odlehlá místa pro ně představují vítanou možnost „něco zažít“ či „dokázat si, že na to mám“. Jak před devíti roky napsal Jan Keller v časopise Veronica, dnešní sport především představuje masovou továrnu na zážitky, jež však bohužel obvykle potřebují být doplněny dechberoucí kulisou lesů či hor pro to, aby byly „ty pravé“.

Čisté formule

Zjistit, nakolik jsou s přírodou na štíru jednotlivé sporty, není vůbec snadné. Imperativ doby velí chovat se „ekologicky“ a „udržitelně“
a napříč disciplínami se tak sportovci předhánějí (jak je jim to nakonec vlastní) i v tom, kdo z nich běhá, skáče, jezdí či loví ekologičtěji a udržitelněji (viz například i naše anketa, v níž zástupce rybářů zmiňuje jako pokrok nástrahy „šetrné k rybě při průchodu trávícím traktem“).
Výjimkou není ani ochránci tolik zatracovaný motorismus, považovaný za esenci všeho „protipřírodního“, co sport může obsahovat. Zápolení strojů, brázdících v ohromujících rychlostech krajinu, považuje například zmiňovaný Jan Keller za nejčistší podobu přeměny přírody v pouhý dokonale vybavený sportovní areál. I milovníci benzínového odéru však dnes chtějí být vůči přírodě ohleduplní: Mezinárodní automobilová federace tak při loňské Velké ceně Japonska nasadila formulím „zelené“ pneumatiky šetřící energii. „Všichni můžeme zvolit daleko zelenější způsob ježdění,“ apeloval tehdejší vedoucí jezdec Lewis Hamilton na své kolegy. Ještě většími ambicemi oplývá známý miliardář a vesmírný turista Richard Branson. Jedna z odnoží jeho společnosti Virgin se zabývá vývojem paliva, které by už brzy měla tankovat letos vedoucí stáj F1 Brawn GP. „Formule se může změnit ze sportu znečišťujícího ovzduší na čistý sport. Rád bych jí v tom pomohl a těším se na to,“ představil svou bizarně velkorysou vizi. Těžko soudit, nakolik jde o zásadní minutí se s realitou a nakolik z takových slov jen voní zelený autolak…

Žíznivý golf

Jiným sportem, vzbuzujícím u milovníků přírody smíšené pocity, je golf. Napucované lány zelených pažitů totiž na mnoha místech nahrazují původní lesy a louky. I Česká republika se stává co do plochy golfových hřišť středoevropskou velmocí. Na sporné případy, jako byla hřiště v Čeladné či Hluboké nad Vltavou, v poslední době navazuje nahnutý osud největšího pražského lesa v Klánovicích. Jakkoli se zdálo, že o golfovém hřišti v jeho středu nakonec přece jen rozhodnou místní lidé v referendu, záhadné povolební prozření některých zastupitelů předčasnou naději tlumí.
U golfu však zdaleka nejde jen o kácení a zábor krajiny. Nemalým problémem je i důsledná aplikace postřiků či enormní spotřeba vody nutné k zavlažování „greenů“. Jen za letní sezonu jí bývají stovky litrů na čtvereční metr. Výpočty celkové spotřeby nechám na důsledném čtenáři, jen připomínám, že nedávná suchá sezona přiměla Mallorčany k cíleným protigolfovým protestům — jedno hřiště by prý pokrylo potřeby až osmi set místních obyvatel. Daleko od pravdy tak možná nebude ani těžko ověřitelný údaj, podle kterého by ekvivalent vody určené k zavlažování golfových hřišť stačil k vyřešení jejího celosvětového nedostatku (o golfu podrobněji článek Golfové rány na s. 29).
Ani golfisté však neponechávají pošramocenou image takzvaného zeleného sportu náhodě. Kdysi úhlavního a pronásledovaného nepří-
tele sysla, v současnosti však již chráněného, si na Golf Resortu poblíž Karlových Varů vyvolili za maskota; navíc si golfisté každoročně
udělují Zlatého sysla za nejlepší hřiště. Tento drobný hlodavec ostatně zaujal i pražského primátora a náruživého horolezce Pavla Béma natolik, že jej chtěl jmenovat maskotem tehdy ještě plánované olympiády. Na otázku „Proč?“ odpověděl, že jeho kolonie žije na místě, kde by mohl stát hlavní stadion her.

Gólem za záchranu rezervace

Ve vyjmenovávání sportů, jejichž soužití s přírodou je v lepším případě sporné, bychom mohli dlouze pokračovat. Nabízejí se zejména ty provozované v relativně neporušených a zákonem chráněných částech přírody — horách, skalách či horních tocích řek. K nejznámějším potížistům patří lyžování, horolezectví a vodáctví, jimž věnujeme samostatný prostor v textu na s. 7 a reportáži na s. 11. Dalších adeptů je víc než dost — vedle sportů, kterým v dosažení žádaného výkonu „napomáhají“ zvířata (jako je třeba jezdectví či rybářství), by si v průběžném hodnocení určitě dobře vedly i odvázané jízdy na skútrech či čtyřkolkách. Jiné disciplíny se naopak zdají být k životnímu prostředí přece jen o něco přátelštější. Pokud se například o atletice hovoří jako o „královně sportu“, mohlo by to do určité míry platit i v tomto ohledu. Nakonec mezi ty ekologicky ohleduplnější patří právě sporty, založené na dovednostech vlastního těla či bezprostředním kontaktu se soupeřem. Samozřejmě však přitom záleží na kontextu, v němž se klání odehrává: Hokej na zamrzlém rybníku se ekologicky nemůže rovnat šampionátům, na něž se do uzavřených hal sletí hráči i diváci z celé zeměkoule, aby za asistence výkonných chladících zařízení zakoušeli v půli května pravou zimní atmosféru.
Relativně „nevinně“ též vyhlíží například cyklistika — tedy jen pokud se držíte zpevněných cest a nevozíte si kola jako doplněk automobilu. Jestliže by vypocenou energii využívala alespoň ke svícení, nejeden advokát přírody by se možná přimluvil i za fitcentra. Někdy je ekologičnost sportování překvapivá: kupříkladu fotbalisté jihomoravské vísky Dobré Pole nehrají při každém domácím zápase jen o výsledek. Tím, že hřiště posekají, podupou a v zápasovém zaujetí často i mírně doorají, zároveň napomáhají prospěchu slanomilných rostlin. Jejich hřiště totiž leží v přírodní rezervaci a v zájmu ochrany přírody je tak dobré fotbalový tým všemožně podporovat.

Není důležité vyhrát, ale neuškodit

Od tohoto stručného nástinu nelze očekávat závazná pravidla, jak sportovat „udržitelněji“. Přesto jsou určité znaky, které by zřejmě mohl takový „ekosport“ obsahovat: spíše než vrcholový by byl asi rekreační, spíše než přeshraniční by byl tuzemský, spíše než masový by se konal v malém, více než na technické výstřelky či materiály nebývalých vlastností by se spoléhal na vlastní um, byl by spíše „měkký“, pracující s daným prostředím, než „tvrdý“, založený na budování nové infrastruktury. A jeho vyznavač by zřejmě pečlivě balancoval mezi volbou, zda zůstat v uzavřených prostorách, a chutí vyrazit do cenných „outdoorových“ míst.
Pro toho, kdo by hledal uchopitelnější informace, jak zahrnout do skoku, spinu či sjezdu i potřeby přírody, existuje několik užitečných rádců. K ohleduplnosti vůči zájmům přírody vyzval kupříkladu Český olympijský výbor (ČOV) ústy svého předsedy Milana Jiráska v apelu Sportuj a chraň životní prostředí z roku 2001. Ten obsahuje povícero doporučení, například i na olympijský výbor odvážnou, až sebevražednou radu: „Při tréninku a závodech v přírodním prostředí omezuj počet účastníků akcí a dej přednost menší sportovní akci před masovými podniky.“ Jistě chvályhodná — jakkoli v praxi zatím málo patrná — je například i pedagogická maxima: „Posiluj vnímavost k otázkám ochrany přírodního prostředí mezi sportovci a trenéry.“
Pro toho, komu tyto obecněji formulované rady komplikovanou volbu neusnadní, sestavila pracovní skupina ČOV Sport a životní prostředí pod vedením docenta Tomáše Doležala rozsáhlejší manuál Vliv jednotlivých sportovních odvětví na životní prostředí. Ten obsahuje dlouhou řadu konkrétních doporučení od výběru místa, výstavby a provozu sportoviště přes chování sportovců v krajině, péči o jezdecké koně, předcházení kontaminace půdy na střelnicích až po snížení hluku motorových člunů nebo ekologickou přívětivost sportovních letišť. Lze jen doufat, že tento manuál v praxi používá větší než malé množství sportovních svazů. Naše dotazy na ČOV i Českém svazu tělesné výchovy žel zůstaly bez odezvy.
Možná si však pro začátek stačí uvědomit, že důležitější než vyhrát je neuškodit a že fair play znamená i čestnost a poctivost vůči přírodě. Jinak bychom totiž časem mohli skončit v tom nejdůležitějším zápase v autu úplně všichni.

Užitečné odkazy: Sportuj a chraň životní prostředí; Vliv jednotlivých sportovních odvětví na životní prostředí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.