Zelená móda budoucnosti

Nenechme se mýlit tím, do čeho se nás snaží natlačit globalizovaná konfekce: jí jde primárně o to, jak nahradit „drahé“ přírodní materiály levnými umělotinami, aby zboží šlo ještě více zlevnit a my tak roztáčeli spirálu konzumu do ještě vyšších obrátek. Také jste si všimli, že koupit skutečně stoprocentně bavlněné tričko, košili nebo ponožky je dnes v běžném obchodě skoro nemožné? À propos bavlna: její konvenční produkce je z ekologického hlediska nanejvýš problematická. Ačkoli plocha pro pěstování bavlny zaujímá jen 2,4 % světové zemědělské půdy, spotřebuje se na ni 24 % celosvětově prodaných insekticidů a 11 % celosvětově prodaných pesticidů (více viz Bavlna— špatné svědomí našich skříní v 7.G 2/2006). Biobavlna se na světové produkci této suroviny podílí pouhým jedním procentem. Její větší rozšíření je samozřejmě žádoucí, nemůže však být jedinou alternativou. Vedle lnu, vlny, konopí nebo hedvábí se do popředí tlačí i takové suroviny, které by ještě nedávno nikdo nečekal. Vedle materiálů na bázi celulózy se vývojáři soustřeďují na ty, které lze získat z rostlin nebo z odpadů, vznikajících při výrobě jiných produktů.

Poklady z přírody

Pětadvacetiletý módní designér Bobby Kolade, který vyrostl v Ugandě a nyní žije v Berlíně, představil v roce 2013 kolekci oblečení z lubuga. Pro neznalé: lubugo se získává z kůry fíkovníku. Kůra se oloupe ze stromu, uvaří a kladivem „vyklepe tak, že opticky připomíná kůži. Kolade z ní dělá opasky, límce a kalhoty. Ujišťuje přitom, že fíkovník přitom nikterak neutrpí, protože kůra mu po devíti měsících doroste. Za svůj objev získal prestižní ocenění Start Your Fashion Business Award a k němu finanční odměnu 25 000 eur. Za tyto peníze založil firmu, najal další designéry a začal budovat značku. „Chci, aby moje jméno bylo symbolem pro kvalitní, originální dámské oblečení,“ říká mladý novátor. A to se mu daří, svými kolekcemi už zaujal nejen na několika prestižních módních přehlídkách, ale například také na tradičním ekologickém festivalu Terra Madre v italském Turíně. Kolade oblečení i kombinuje z různých materiálů. Zatím je to móda pro vyvolené, například sukně ušitá z dvanácti druhů tkanin vyjde na dva tisíce eur. Ale za pár let — kdo ví? Technologie výroby lubuga je až zázračně jednoduchá, na YouTube je k nalezení dvouminutové instruktážní video.

Podobně lze k výrobě přírodní tkaniny využít ananas. Španělská designérka Carmen Hijosa při své návštěvě Filipín v roce 2009 zjistila, že po sklizni ananasu zůstávají na zemi obrovské hromady listů, které se vyhazují jako odpad. Tyto listy mají přitom jemná, ale velmi stabilní vlákna. Po pěti letech pokusů přišla se svým týmem na to, jak ananasová vlákna přeměnit na textilii. Výsledný produkt má velmi podobné vlastnosti jako kůže ze zvířat, jeho výroba je ovšem výrazně levnější a humánnější. Z listů se zpracuje jen část, takže zbytek zůstává na místě jako hnojivo.

Objev zaujal například Paula a Sarah Pollingerovy, kteří se rozhodli vyrábět v Německu boty pro vegany, v bio kvalitě a bez chemie. Z ananasových vláken ušili nejprve dva páry pro sebe a testovali je dvouměsíčním každodenním nošením. Nakonec se rozhodli pro jiný materiál, ale jen proto, že doprava vláken z Asie jim přišla neekologická a surovina nebyla vždy snadno dostupná v bio kvalitě. Podle Paula Pollingera má ovšem ananasové vlákno budoucnost. Jak řekl pro německý časopis Schrott und Korn: „Jde o inovativní technologii, která řeší několik problémů. Jednak využívá materiálu, který se dosud vyhazuje, jednak má jeho zpracování podle našich výpočtů i přes dálkovou přepravu menší ekologickou stopu než zvířecí kůže nebo její umělé náhrady.“

Hedvábí z řas

Podobně si na trh razí cestu oblečení z listů banánovníku. Vynikající vlastnosti tohoto vlákna jsou dávno známé, domorodci v Africe či v Latinské Americe z něj dříve vyráběli lodní provazy. Vlákno je velmi pevné a odolné dokonce vůči mořské vodě. Dnes se používá například k výrobě papíru nebo plastů pro automobilový průmysl. Textilní firmy vyrábějí z banánového vlákna nejčastěji outdoorové oblečení od bund přes kalhoty až po šály. I v tomto případě je prvotní surovina „odpadem“, který vzniká při sklizni banánů. Netřeba dodávat, že odpovědné firmy nakupují banánové listy výhradně z bio produkce.

O místo v našem šatníku se brzy přihlásí také oblečení z mořských řas. Mořské řasy se již dávno používají v lékařství, protože odvádějí z kůže škodliviny a zpomalují její stárnutí. Pokud jsou získané z nezamořeného prostředí a šetrně zpracovány, ponechají si tyto vlastnosti i v podobě textilního vlákna. Podle výrobců připomíná látka z mořských řas hedvábí — a to i tím, že v horkých dnech chladí a v chladných dnech zahřívá. „Zelené“ textilní firmy nakupují nejčastěji řasy získané v oblasti Islandu v hloubce asi tisíc metrů, kde není moře kontaminované. Aby řasy mohly znovu dorůst, je třeba je „ustřihnout“ jen jednou ročně v určitém období. Proto je také oblečení z řas asi 4x dražší než z biobavlny.

Plasty, nebo příroda?

Zde leží také ústřední problém takzvané zelené módy: co je ještě zelené, obnovitelné, udržitelné? Lze pro takovou módu využívat jen čistě přírodní materiály, byť získané na druhém konci planety, nebo i umělé hmoty, nejlépe už jednou někde použité? Výrobce veganského oblečení Jan´n June používá ve svých kolekcích vedle biobavlny také polyester z rozdrcených PET lahví, stejně jako i odpad z nejrůznějších výrob. Chvályhodné, pokud se lidé chtějí do takových materiálů odívat. Ale není na místě spíše redukovat nesmyslnou výrobu miliard PET lahví? Kirsten Broode, vedoucí programu Detox německých Greenpeace, dokonce hájí i umělá primární vlákna, neboť je prý lze — na rozdíl od přírodních — i několikrát recyklovat. Velmi sporné je například využívat pro výrobu oblečení z mléčných vláken. Jsou měkká, antibakteriální, pH neutrální — a v kombinaci s celulózou se z nich dá vykouzlit pestrá paleta svršků. Vynálezkyně takzvaného Q-Milch vlákna Anke Domaske dává k dobru, že při výrobě mléčných vláken ve své firmě nepoužívá mléko, které by chybělo v regálech supermarketů, neboť pětina vyprodukovaného mléka nesmí být v potravinářském průmyslu použita. Obsahuje totiž rezidua antibiotik, umělých hormonů a dalších látek, jimiž jsou krávy hnány k nesmyslně vysoké dojivosti, přestože mléka je na trhu nadbytek.

Takzvaná zelená móda každopádně představuje zajímavou alternativu a přinese nám větší možnost volby. Má ovšem zjevně své limity. Otázku, zda je ten který výrobek skutečně ekologický, si musí při jeho nákupu zodpovědět každý sám.

Autor je publicista.