Zelenání armády?

Není náhoda, že téma armádních emisí CO2 vyplavalo na povrch zrovna koncem roku 2009. V týdnech, které předcházely licitacím na — nakonec těžce neúspěšném — klimatickém summitu OSN v Kodani, ekologičtí aktivisté vyšťourali, že u jednacího stolu zcela chybí jeden z klíčových aktérů. „Podle jakýchkoliv měřítek je Pentagon největším institucionálním spotřebitelem ropy a obecně energie. Přesto má vystavenu bianko smlouvu na všechny mezinárodní klimatické dohody,“ shrnuje na stránkách Project Censored tehdejší námitky americká novinářka Sara Flounders.

Nutno říct, že nijak nepřehání. V polovině 90. let, při vyjednáváních o Kjótském protokolu, který specifikoval Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu, si americká administrativa vymohla, že armádní emise budou v zájmu národní bezpečnosti vyjmuty z jakýchkoliv debat. Generálové se spolu s politiky obávali, že by omezování CO2 mohlo snížit akceschopnost armády. (Mimochodem, Kjótský protokol Spojené státy sice v roce 1998 podepsaly, ale nakonec neratifikovaly.) Ještě volnější ruce má americká armáda v zahraničí, kde umístila přes tisíc základen a kde — pro připomenutí — vedla jen během uplynulé dekády obří kampaně v Iráku a Afghánistánu. Skleníkové plyny, které vyprodukuje za hranicemi, jsou vyjmuty z kalkulací emisí USA, a dokonce nejsou ani předmětem jakéhokoliv sledování, neřkuli kontroly.

Ať se módně nesoustředíme jen na Pentagon, který má v určitých kruzích pověst všemocné instituce s prsty takřka ve všem špatném na světě od zosnování 11. září až po „nenápadnější“ zásahy, jako je sucho a neúroda, připomeňme, že jiné armády na tom rozhodně nejsou z environmentálního hlediska o mnoho lépe. Na druhou stranu se všichni ostatní dívají na Spojené státy z uctivého odstupu z hlediska síly, technologické úrovně i globálního dopadu, a proto si „Strýček Sam“ zaslouží zvláštní pozornost. A v neposlední řadě — díky tomu, že je americká armáda sledována pod drobnohledem, o ní lze (na rozdíl od ruské anebo čínské) získat alespoň zevrubnější, jakkoli jistě neúplné informace.

Rekordman v emisích, zn. „přísně tajné“

Následkem chybějícího veřejného dohledu není vůbec snadné dopídit se, jakou uhlíkovou stopu za sebou americká armáda vlastně zanechává. Ostatně, u vojenského kolosu, kde nálepku „tajné“ nesou každoročně projekty v rozsahu posledního rozpočtu České republiky, určitá míra tajnůstkaření nepřekvapí. Na druhou stranu, jak si povzdechl autor knihy Zelená zóna: Environmentální náklady militarismu (The Green Zone: The Environmental Costs of Militarism) Barry Sanders, vyloudit z Pentagonu statistiky padlých je mnohem snadnější než z něj získat informace o spotřebě paliva. Jedno je však jisté — určitě nepůjde o zanedbatelná čísla.

foto: A. Grinberg

Když se spojí trocha detektivního umu se základy aritmetiky, lze i z veřejně dostupných dat získat poměrně plastický obrázek. Podle oficiálních údajů Ministerstva obrany USA spotřebuje armáda denně přes 45 milionů litrů paliva. Na svědomí tak má přes 90 % ropných výdajů celé americké administrativy. Nejžíznivější je letectvo, jehož čtyřtisícová flotila spolkne více než polovinu; třetina připadá na námořnictvo, které svým rozsahem strčí do kapsy dalších třináct zemí v pořadí největších válečných loďstev dohromady. Dokonce i podle střízlivých statistik CIA spálilo v roce 2006 více ropy než Pentagon pouze 35 zemí na světě. A mimochodem — bylo to asi o 40 % víc než spotřeba celé České republiky.

Barry Sanders odhaduje, že při započítání všech válečných operací, subdodavatelů či nepřímých emisí spojených s těžbou může být uvedené číslo ještě mnohem vyšší a stěží se vejde pod jeden milion barelů ropy (barel má necelých 160 litrů) denně. To by znamenalo, že jde o více než procento celosvětové spotřeby a více než půl procenta globálních emisí — a to jen ze samotného provozu vojska, které zahrnuje pouhých 0,0002 % světové populace. Kdybychom připočetli i další související náklady, jako jsou emise z požárů vzniklých bombardováním anebo z materiálů potřebných na obnovu zničené infrastruktury (samotná výroba cementu je nesmírně náročná a může za dvacetinu světových emisí), dostali bychom se k číslům ještě mnohem astronomičtějším.

Iráckou svobodu, nebo klima?

Energetická náročnost zbraní a dalšího vojenského vybavení je obtížně představitelná. Vezměme si proto na pomoc pár přirovnání. V březnu 2003, na začátku Operace irácká svoboda, Američané odhadovali, že budou pro třítýdenní operaci potřebovat asi 150 milionů litrů paliva — přibližně tolik, kolik propálila celá spojenecká armáda za čtyři roky první světové války. Nebo ještě jinak: za druhé světové války se počítalo s jedním galonem (tj. necelými čtyřmi litry) paliva na vojáka a den. Při první válce v Perském zálivu v roce 1991 už to byly galony čtyři a v Iráku a Afghánistánu se počítalo se šestnácti.

Symbolem supermoderní války jsou takzvané „chirurgicky přesné“ letecké údery — zrovna při psaní tohoto článku zřejmě někde v Iráku a Sýrii dopadají při takové operaci rakety na militanty (a bohužel i zcela „nechirugicky“ na civilní obyvatelstvo) takzvaného Islámského státu. Například stíhačka F-16 spotřebuje za minutu tolik paliva, jež by stačilo na cestu běžným osobním automobilem z ČR až někam k Istanbulu. Za hodinu to pak udělá tolik, kolik průměrný český řidič najezdí autem za pět let. Není proto divu, že invaze do Iráku bývá občas nazývána největším plýtváním fosilními palivy v dějinách. Podle studie organizace Oil Change International z roku 2008, nazvané Klima války (A Climate of War), vytvořil tento konflikt během let 2003—2007 nejméně 141 milionů tun skleníkových plynů přepočtených na CO2 (o dalších ekologických dopadech války v Iráku viz rámeček Ekoterorismus v Iráku). Kdyby se na iráckou válku pohlíželo jako na stát, zanechala by za sebou z hlediska roční produkce emisí dvě třetiny světa a zařadila by se po bok Nového Zélandu či Kuby.

foto: archiv F

Bylo by přitom krátkozraké soustředit se jen na kvantifikaci samotných emisí. Neméně důležitá je otázka, co by se za prostřílených a propálených více než 2,5 bilionu dolarů mohlo dokázat jiného. Podobnou částku, 2,89 bilionu, by podle studie Greenpeace a Evropské rady pro obnovitelnou energii z roku 2007 stačilo v letech 2004 až 2030 přidat k investicím do energetiky, abychom celosvětově dosáhli padesátiprocentního snížení emisí CO2, a tím pádem získali reálnou šanci zabránit vzestupu teploty Země o dva stupně Celsia. A koneckonců v takzvaném Zeleném klimatickém fondu OSN, který má napomoci chudším zemím s adaptacemi na změnu klimatu, a jehož (ne)plnění penězi je předmětem pravidelného mezinárodního přetahování a vágních závazků, se hraje o „pouhých“ 100 miliard dolarů ročně.

Draze vykoupená ropa

Byly to právě plýtvavé války v Iráku a Afghánistánu, které nakonec přivedly uvažování americké armády k obratu. Instituce, která se o svou ekostopu nikdy moc nestarala, si uvědomila, že takhle to dál nejde. Snad nejvíce paradoxní na tom celém je, že ke změně kurzu přispěla právě irácká válka, u níž vzniklo (ne zcela bezdůvodně) podezření, že její motivace jsou mnohem „fosilnější“ než šíření demokracie. Ukázalo se totiž, že právě v této zemi napumpované ropou — a to je druhý paradox — představuje pro armádu největší oříšek, jak zajistit palivo pro své jednotky.

Hlavním problémem se stalo zásobování předsunutých základen. Už tak komplikovanou logistickou operaci dále ztěžoval fakt, že spotřeba paliva se na těchto bázích od začátku války zdesateronásobila. A čím dál četnější konvoje, křižující válečnou zónu s nebezpečně hořlavým nákladem, se stávaly oblíbeným terčem útoků. Podle některých odhadů připadá právě na útoky na konvoje (například jen od června 2006 do května 2007 jich v Iráku proběhlo 869) více než polovina z přibližně 8000 spojeneckých padlých v obou konfliktech. Armádní logistici si brzy spočítali, že úspora každého procenta paliva by znamenala, že riziku zranění či smrti nebudou vystaveny tisíce vojáků.

foto: archiv F

Druhým pádným argumentem pro úvahy nad fosilní dietou se staly — jak jinak — peníze. Zatímco ještě v roce 2003 stál barel ropy kolem 25 dolarů, brzy po invazi do Iráku začala cena strmě letět nahoru a v červenci 2008 dosáhla šestinásobku. To se samozřejmě muselo na rozpočtu Pentagonu podepsat. Navíc při cestě na odlehlou bázi někde v afghánských horách letí cena nahoru ještě raketověji a v cíli může dosáhnout i více než stovky dolarů na litr. A zde se — ironicky — tato draze získaná tekutina často nalije do generátorů, které z velké části vyrábějí energii pro klimatizaci. Jestliže tedy v čase Kjóta patřila k představě o národní bezpečnosti ignorace nadměrné spotřeby fosilních paliv, o pár let později se karta obrátila. A dokonce se ukázalo, že úspory a přechod na obnovitelné zdroje mohou naopak akceschopnost armády zvýšit.

Zelenání armády

Nutno přiznat, že razance, s jakou se americká armáda chopila nového úkolu omezit svoji závislost na fosilních zdrojích, je působivá — oproti roku 2004 snížila k loňskému roku spotřebu energie o 16 %. V hierarchicky vedené organizaci, kde se věci řeší rozkazem, jde leccos snáz než v běžném životě — pokud se tedy už na špici konečně někdo rozhoupe. Navíc se strategickými plány Pentagonu zajistit „energetickou bezpečnost“, případně obecně s výzvou „porazit klimatickou změnu“, vojenská mentalita rezonuje. Armáda se také neřídí čistě tržní logikou: „Můžeme si dovolit zkoušet mnoho věcí, které by z ekonomického hlediska nedávaly moc smysl,“ citoval deník The Independent zaměstnance americké armády Keitha Eastina.

Americké ministerstvo obrany navíc vyhlásilo, že jde teprve o začátek, a vypálilo salvu ambiciózních cílů — například získávat do roku 2025 čtvrtinu energie z obnovitelných zdrojů anebo postupně učinit své základny energeticky neutrálními; do programů na efektivnější využití energie investuje Pentagon miliardy dolarů a další rozsáhlé investice směřují do nákupů úspornější výzbroje. Na ubikace se sériově montují solární panely, pro pohyb po základnách nově slouží 4000 elektromobilů a novinkou v mentálních mapách vojáků se staly cyklostezky. Mimochodem: stovky tisíc litrů paliva denně se ušetřily třeba jen tím, že se armádní stany zaizolovaly pěnou. Na některé základny v Afghánistánu, kam se s palivem jezdilo šestkrát měsíčně, se tak rázem může jezdit už jen jednou či dvakrát. Nabízí se dodat — když to jde častokráte tak snadno a i bez ultramoderních technologických vychytávek, škoda, že něco podobného neproběhlo už před deseti či patnácti lety…

Snad nejambicióznější cíle vyhlásilo americké námořnictvo: snížit spotřebu fosilních paliv na polovinu, a to už do roku 2015. Aby US Navy ukázala, že to myslí vážně, představila loni celou operační skupinu, která se obejde bez ropy, nazvanou Velká zelená flotila. Samozřejmě není všechno zlato, co se třpytí — část lodí funguje na jaderný pohon a náhradou fosilních paliv se mají stát kontroverzní biopaliva, byť primárně získávaná z ne až tak kontroverzních řas. Každopádně to, že námořníci přijímají současné změny zřejmě nejvstřícněji, nebude náhoda. Denně jsou totiž konfrontováni s tím, jak jejich základny ohrožuje zvedání hladin oceánů a extrémní výkyvy počasí. Jak říkají, averze k tématu změn klimatu patřila vždy spíše na pevninu. Současný obrat u nich navíc zhusta vyvolává pocit návratu ke kořenům — s obnovitelnou energií (z větru) námořníci začínali a přes uhlí, naftu a jádro se k ní zase vracejí.

foto: Andrew Kudrin

Nutno dodat, že USA v podobných snahách rozhodně nejsou samy. Skoro se dá říct, že se ze snižování fosilní náročnosti stal v západních armádách trend. Vojáci NATO pořádají na téma energetických úpor konference a například armáda Velké Británie je zapojena do vládního programu, který vzešel z iniciativy Big Ask (viz 7.G 4/2012), jejímž českým ekvivalentem je Velká výzva — do programu závazného každoročního snižování národních emisí. Ekologizace provozu armád přitom nekončí u uhlíku. Zejména Velká Británie anebo skandinávské země například vydávají poměrně podrobné environmentální průvodce pro vedení svých vojenských operací. Pokud máte chvíli čas, doporučuji si pro dokreslení představ najít na internetu pozoruhodný britský vojenský ekočasopis Sanctuary — najdete v něm podrobné informace o chráněných přírodních druzích ve vojenských prostorech, představení šetrných energetických projektů anebo reportáže o kadetech sbírajících odpadky na plážích.

Zachrání ekostíhačky planetu?

Armáda byla vždy motorem převratných technologických změn. Technooptimisté mezi čtenáři a čtenářkami 7.G díky tomu mohou doufat, že k mikročipům, radarům a GPSkám se tak do řady brzy postaví další pecky, které pomohou „oduhlíkovat“ i civilní sektor. Idealisticky naladění čtenáři mohou pro změnu doufat, že pokud to s ozeleňováním armády vyjde, mohlo by toto vzepětí inspirovat i veřejné činitele a ukázat jim, že když se do energetického přerodu vrhne patřičné úsilí, všechno jde.

Obojí pohled má svoje opodstatnění a nechci nikomu zhasínat jiskřičku na konci tunelu. Každopádně se hodí střízlivě dodat, že v současných úsporných armádních snahách přece jen těžko hledat morální argumenty anebo přímý záměr ulehčit Zemi. Za kouřovou clonou zeleného píárka se skrývají motivace, jež jsou docela pragmatické — vojákům jde o životy jejich spolubojovníků, zvýšení bojeschopnosti anebo úsporu peněz. „Nechceme zkrátka, aby nám došlo palivo,“ vyznal se novinářce Julii Whitty v průběhu reportáže o „zelené flotile“ viceadmirál Philip Cullom. Pokud by navíc armáda chtěla vzít svou ekologickou šetrnost opravdu vážně, zrovna ta americká má spoustu příležitostí, kam upnout své síly — přestat používat munici s ochuzeným uranem, nevymlouvat se a začít čistit kontaminovaná území anebo skončit s vynucováním zákonných výjimek na ochranu chráněných druhů, což se jí úspěšně dařilo za éry George W. Bushe.

Koneckonců — netřeba asi rozebírat, že největší službu Zemi neudělají armády tím, že přejdou na úsporné stíhačky anebo rozložitelné nášlapné miny (ano, čtete dobře — vyvíjí je britská armáda). Takovým činům se nikdy nevyrovná to, kdyby se zeštíhlily, nepouštěly se do podobných zhůvěřilostí jako v Iráku a ušetřenou kupu peněz raději věnovaly přímo na ochranu přírody. Jak napsal major americké armády Merrit P. Drucker v závěru článku Zodpovědnost vojenského velitele za životní prostředí, který vyšel v roce 1989 v renomovaném odborném časopise Environmental Ethics: „Dokud nepřijde den, kdy masivní zdroje vynaložené na zbraně a válku nebudou přesměrovány na léčení a ochranu naší sdílené planety, jednáme iracionálně, podvádíme sami sebe a okrádáme všechny ostatní obyvatele Země.“ Jenže když se rozhlédneme po letošním všeobecném řinčení zbraněmi, zdá se, že ten den hned tak nepřijde…

—

Ekoterorismus v Iráku

Kombinace diktatury Saddáma Husajna, irácko-íránské války v 80. letech, Operace pouštní bouře na začátku let 90. a invaze spojeneckých vojsk o dvanáct let později vedly k tomu, že se obyvatelé Iráku stali svědkem jedné z největších ekologických destrukcí v dějinách. V tomto ohledu neslavně vyčnívala zejména válka v Perském zálivu. Ta představovala první konflikt, při němž bylo masové ničení přírody použito jako zbraň. V lednu 1991 nařídil Saddám Husajn vylít přibližně 6 až 8 milionů barelů ropy do Perského zálivu a zapálit před postupujícími americkými vojsky ropné vrty. Výsledkem se stala největší ropná katastrofa v historii a na základě tohoto činu byla rozšířena slovníková definice pojmu ekoterorismus. Při požáru — který se podařilo uhasit až po několikaměsíčním úsilí — shořelo odhadem 67 milionů tun ropy a emise a odpad vytvořily hustý povlak ze sazí, plynů a agresivních chemikálií, který kontaminoval i podzemní vodu. Ropná skvrna na moři byla dlouhá 48 a široká 13 kilometrů, zabila dle odhadu Greenpeace stovky tisíc ryb a ptáků a zasáhla více než 500 kilometrů pobřeží. Ropa mimo jiné poničila i přibližně 15 tisíc km² mezopotámských mokřin — místa považovaného v legendách za pozůstatek biblické Rajské zahrady. Území s kdysi nesmírnou biodiverzitou, které bylo už předtím poznamenáno záměrným vysoušením ze strany Saddámova režimu, jímž chtěl zlomit odpor místních obyvatel, se z těchto zásahů nedokázalo — navzdory mezinárodním ochranářským programům — vzpamatovat dodnes. Válka nadto vedla k masivní kontaminaci a posílila erozi a desertifikaci, kterými je v současnosti ohroženo přes 90 % území Iráku. Země, která kdysi představovala klíčového producenta potravin v regionu, tak v současnosti přes čtyři pětiny potřebného jídla dováží.