Zemřít tak, aby neumírala Země

30. října 2010 /
foto: Gilbert Tremblay
Fotogalerie >

Ve Skandinávii či Británii rozhodně nepovažují za podivný výstřelek, když na sklonku života myslíte nejen na život věčný, ale i věčně udržitelný. Rozsah ekopohřebnických služeb tam sahá od rozpuštění na kompostovatelný prášek až po neznatelné uložení v hájku, kdy si polohu babičky musíte vypátrat pomocí GPS. Někdo v tom spatřuje revoluci podobnou zakládání Společností přátel žehu, jiný sociální změnu vedoucí k napřímení vztahu k tabuizovanému tématu. Narušila už tato zahraniční diskuse i posvátný klid mezi českými náhrobky, kolumbárii a vsypovými loučkami?

„V lidském popelu není rozdíl,“ pravil cynicky ve Spalovači mrtvol pan Kopfrkingl. Neměl však docela pravdu. Do hrobu si totiž můžeme vzít pořádný ranec energie a znečištění. Jestliže se tedy jeden z typů analýzy životního cyklu nazývá „od kolébky do hrobu“, v tomto případě je třeba — abyste opravdu mohli odpočívat v pokoji — myslet ještě dál.

Vždyť například v USA se ročně pohřbí tolik materiálu, že by vystačil na stavbu proslulého sanfranciského mostu Golden Gate dlouhého dva a půl kilometru. Žulové náhrobky k nám putují z Číny a Indie, protože jsou levné. Pro kremaci je potřeba přehršel energie a vznikne při ní z jednoho nebožtíka kolem sto padesáti kilogramů oxidu uhličitého. Navíc podle zprávy britské Agentury životního prostředí stojí v ostrovní zemi pohřeb žehem za více než patnácti procenty emisí rtuti a jedenácti procenty dioxinů. Útěchou nám může být, že modernizované české pece patří k nejčistším, jak se na velmoc zaujímající v Evropě prvenství v podílu pohřbů žehem sluší a patří.

Ve Švédsku, Anglii, Austrálii či Spojených státech se naproti tomu šíří rakve z proutí, konopí či recyklovaných novin. Nechybějí ani bizarnosti stylu „ekovýzdoby“, která udělá z obyčejné rakve dojem mramorové a pak se sama rozloží. Jak si v tom všem vybrat variantu, která by smysluplně podtrhla život toho, kdo se snažil našlapovat i na Zemi lehce?

Pohřbem proti přírodě

„Nejekologičtější je samozřejmě nechat nebožtíka, jak je,“ nabízí lapidární odpověď na otázku, jaký pohřeb je nejvíce „eko“, sociální antropolog Giuseppe Maiello, který se proměnami vztahu ke smrti dlouhá léta zabývá. Třeba jako v Tibetu či Mongolsku, napospas supům či šelmám.

Jenže všichni asi tušíme, že tak jednoduché to není. Jinak bych předchozí odstavec zakončil tečkou a dal prostor dalším autorům. Kolem odchodu ze světa vezdejšího se totiž vyvinul možná nejdůležitější rituál. Nejeden antropolog klade úsvit lidstva někam do okamžiku, kdy kdosi bůhvíproč zasypal hrob květinami. I když ani toto privilegium možná není definitivní: vedle šimpanzů drží něco jako smutek třeba i straky.

Jakkoli v tom možná nejsme úplně sami, ritualizace umírání zcela jistě pomáhala definovat tvář lidské kultury. Jak píše v Dějinách smrti Philippe Ariés: „Ritualizace smrti je zvláštní případ celkové lidské strategie proti přírodě.“ To dává tušit, že sblížení pohřbů s přírodou z podstaty nemůže být jen tak.

Mrtvý jako živý

V evropském prostředí strážila hranici zásvětí po dlouhou dobu církev. V devatenáctém století se však ani zesnulí nevyhnuli modernizaci. Technologický pokrok posílený myšlenkou konzervace začal vší silou a s pomocí armády ochemizovaných balzamovačů bojovat proti přirozenému rozkladu. Šlo o to vypadat co nejdéle „jako živý“.

„Živý“ přitom zůstal i archetypální strach ze smrti. „Moderní člověk se ovšem animisticky nebojí mrtvého či upíra. Strach se změnil v předsudek, že je zemřelý nehygienický, infekční. Jenže, jaká nemoc se tím myslí?“ komentuje proměnu Maiello. Rozbujelá intuitivní snaha o vypulírovanost totiž spíše souvisí s úzkostlivým odporem k mrtvému tělu, který se v posledních staletích rozšířil do celé Evropy.

Kudy bloudí česká zubatá

Ač to zní jako banální glosa, v minulosti umírání vskutku patřilo k životu. Nikdo netušil, že zemřít doma bude jednou luxusem. Až ke konci devatenáctého století začala smrtka opouštět rodinný kruh a postupně se stalo běžným pokoutně skonat pod dozorem lékaře, který tělo záhy postupoval funebrákům. Uběhlo století a smrt se octla na okraji společnosti. Vlivem sekularizace se stala čímsi neznámým, co nahání hrůzu. Jak píše Ariés, „zdivočela“.

Není se tedy čemu divit, že se zvláště v Čechách a na Moravě neumíme s příchodem zubaté vyrovnat. Náš vztah lavíruje od vytěsnění po fascinaci, které se vděčně chytá bulvár. Zhruba třetina kremací probíhá bez obřadu, v Praze polovina. Každá pátá urna pak zůstane v regále krematoria.

„Majoritní tendence je nepohřbít, i když si babička našetřila na knížce,“ potvrzuje tuto zkušenost i Maiello a dodává: „Kdybych byl cynický, řeknu, že je to nakonec docela ekologické. Jenže za pohřbem do papírové rakve je na prvním místě otázka finanční.“ Podobně charakterizuje tuzemskou logiku Julius Mlčoch, ředitel Pohřebního ústavu hl. m. Prahy: „Spíše než ekologičnost je hlavním měřítkem cena. Ekologické pohřbívání u nás navíc zatím není příliš známé.“ Tento stav potvrzují i z Pohřebnictví Zlín: Kvůli výši nákladů pro ně tato otázka není aktuální.

Je libo rozpustit, usušit, vybrousit či vystřelit?

S penězi je to však u ekopohřbívání obojaké. Na jedné straně stojí supertechnologie, jež jsou svým modernistickým duchem pokračovateli kremace. Do obecnějšího povědomí se dostaly dvě z nich: „Vodní kremace“ čili resomace tělo doslova rozpustí. Kosti se rozdrtí na bílý prášek podobný popelu a tekutinou můžete pohnojit zahradu.

Další kompostovací metodu představuje kryomace: Ostatky jsou postupně zmraženy, rozdrceny a vysušeny a podle obhájců této metody ze švédské firmy Promessa Organic se do roka promění v humus.

Jakkoli jsou prý emise oxidu uhličitého u obou technologií jen desetinové oproti „normálu“, kvůli množství použitých chemikálií se nad jejich šetrností prozatím vznášejí otazníky. Navíc o ně zatím není doložen větší zájem. K případnému úspěchu v českém prostředí se staví skepticky i ředitel Mlčoch. Hlavním důvodem je právě vyšší cena. Jak doplňuje Maiello: „U nás ze sebe boháč spíš nechá vybrousit diamant nebo se vystřelí do vesmíru.“

V určitém protikladu stojí směr, který se prezentuje jako neokázalá alternativa vůči pompéznosti pohřbů a rozbujelému funebráckému byznysu. Spíše než technologický pokrok akcentuje návrat k neokázalosti, civilnosti a skromnosti. Zmiňuje důležitost užšího kontaktu se zesnulými, třeba i vlastním přičiněním při kopání hrobu nebo zajišťování obřadu. Zájemci většinou chtějí být pohřbeni či rozsypáni na louce či v lese. Takový pohřeb se dá udělat doslova za pakatel.

Tahle země není posvátná

U nás však zatím žádná z podob ekologického spočinutí nemá na růžích, gerberách či chryzantémách ustláno. Pohřebnická legislativa například dovoluje odnést si mimo hřbitov pouze blízkého zpopelněného, nikoli rozpuštěného či zkompostovaného. A zřizovateli zdejších hřbitovů jsou oproti USA či Británii výhradně obce a církve. Kus lesa či louky tedy zatím nelze nebožtíkům nabídnout. Zřejmě též není náhodou, že zmiňované pionýrské země jsou převážně protestantské. Katolická církev totiž zapovídá uložení ostatků jinam než do posvátné půdy.

Pohřbívat se navíc smí nejméně metr a půl pod zem, ovšem u přírodních pohřbů se kope mělčeji, aby se tělo mohlo stát výživou pro rostliny a nestalo se zdrojem znečištění spodních vod, zejména dusíkem a formaldehydem.

Možná největší překážkou zelenějšího spočinutí je ovšem nízká společenská poptávka. Pro srovnání: ve Spojených státech má podle tři roky starých výzkumů Americké asociace seniorů AARP o ohleduplnější pohřeb zájem více než pětina.

Nicméně i u nás již lze přiobjednat první odbouratelné ekourny z hlíny či rostlin. Částečně recyklované rakve firmy KOMES zase uspoří čtyřicet hektarů zdejšího stoletého lesa ročně (exotické dřevo se k nám podle Julia Mlčocha nedováží). Podle jednatele této společnosti Josefa Menouška je však ekologická šetrnost rozhodující pouze pro pár odběratelů ve větších městech.

I na hřbitově to může žít

Jak je z předchozích řádků zřejmé, kvůli přírodě přátelštějšímu pohřbívání není mnohdy třeba žádných revolucí. Kořeny dnešního hnutí můžeme snadno rozpoznat v urnových hájích či rozptylových loučkách. Ani lesní hřbitovy rozhodně nejsou čímsi bezprecedentním. V romantismu, kdy vládla idea „krásné smrti“, vzniklo množství zalesněných hřbitovů, sloužících spíše jako park než pohřebiště. Asi nejznámější lesní hřbitov založil roku 1930 Tomáš Baťa ve Zlíně s tím, že „má, jako všechno na světě, sloužit životu“. Vysokou biodiverzitou oplývají i staré hřbitovy, zvláště pokud se vyskytují v zachovalé krajině. Pro svůj pietní klid bývají významnými hnízdišti ptáků.

Hodně pak záleží i na údržbě. Jestliže kremace zanechá jednorázově velkou ekostopu, s umělými květinami, úzkostlivě koseným trávníkem ošetřovaným rozličnými „-cidy“ se jí rychle vyrovnáte.

Jako inspirace může posloužit třeba anglický projekt Living Churchyard („Žijící hřbitov“). S pomocí pár drobných úprav, zejména regulací sečení a výsadbou místních odrůd květin, se více než šest tisíc hřbitůvků proměnilo často v jediné ostrůvky divočiny v kultivované krajině. Útočištěm ohrožených druhů se stal i vídeňský Neustift. Stačilo vysadit kousek louky, vybudovat na střeše kapličky otvor pro netopýry anebo nakupit úkryt pro hady a obojživelníky z listí a kamení.

Přírodní pohřeb je zkrátka především takový, který nebrání přírodním procesům — včetně přirozené recyklace lidského těla. Stejně jako u matky z Erbenovy Kytice jde především o to, aby „duše její se vrátila, a vtělila se v drobnolistý kvítek, jímž mohylu svou pokryla“.

Anketa

Co si představujete pod pojmem ekologický pohřeb? Přáli byste si být takto pohřbeni?

Stanislav Komárek, filozofující biolog a esejista

Za ekologický pohřeb mám rozhodně pohřeb do země, roztrhání dravými ptáky, obvyklé v Tibetu, by se u nás asi těžko prosazovalo a sám bych si to, přes příchylnost k supům, nepřál. Podobně jako postupně odevzdáme spolupracovníkům svou nomenklaturní židli, dědicům byt a knihovnu, musíme chtě nechtě odevzdat i biogenní prvky, které jsme za ta léta nahamonili. Šetrnější je to formou tlení, aby ani jediný dusík či fosfor nepřišel nazmar. Ať se jednou broučci v truhle pomějí, někdy je čas udělat němé tváři opravdovou radost — takové existenciální potěšení z nás neměl dosud nikdo. Sám za sebe bych si přál být pochován na tradičním hřbitově a vůbec si nemyslím, že je to zbytečné blokování půdy — kdo někdy viděl bohatou faunu ptáků, drobných savců a hmyzu tohoto unikátního mozaikového biotopu, ví, že je jich tam desetkrát více než v průměrném lese. Na takovémto krásném biotopu chci spočinout. Také se domnívám, že nejzákladnější rozdíl mezi lidmi a zvířaty je právě v pohřebním ceremoniálu a v tom, že se hrob pár let navštěvuje — být „zakopán jako pes“ bych nějak nechtěl — raději „být zakopán jako člověk“ a doufat, že poskytnu příslušné elementy i pro nějakou pěknou květinku…

Viktor Třebický, odborník na indikátory udržitelného rozvoje

Přiznám se, že jsem toto téma párkrát diskutoval v kavárně či hospodě. „Kam jsou ti ekologové ochotní zajít?“ zní jedna námitka. Navíc je spojeno s tématem smrti, které je v naší „postmateriální“ době víceméně tabu. Jaksi se nehodí umírat v době neustálého růstu a zlepšování všeho. Na druhou stranu přibývá lidí, kterým není lhostejný dopad jejich životního stylu na životní prostředí. S tím souvisí i konec života a pohřeb. Pokud se někdo celý život dobrovolně snaží snižovat svoji ekologickou stopu, proč by to nemělo platit i pro pohřeb? Osobně bych asi volil přirozený pohřeb bez náhrobku v přírodě. A to i přesto, že jsem dvacet let bydlel naproti Olšanským hřbitovům na pražských Vinohradech a prožil tam nejedno dětské dobrodružství.

Marek Orko Vácha, katolický kněz a environmentální etik

Své drahé pohřbíváme kvůli sobě, ne kvůli nim. Obřadné ošetření důležitých okamžiků života, přivítání dítěte, dosažení dospělosti, vstup do manželství a pohřeb jsou pro nás důležitější, než myslíme. Ritualizované zakončení životního příběhu včetně specializovaného oblečení, květin, svíček, pohřební dechovky, kněze vykrápějícího hrob a závěrečné trachty nepotřebují ani tak nebožtíci, jako my. Pohřbem učiníme za naším vztahem tečku a pokud násněkdy přijde ve snu navštívit (u nás na Moravě se tak občas stává), pak jedině v dobrém. Je mi jedno, jak budu pozůstalými pohřben, zda ekologicky v rakvi z proutí na lesním palouku nebo jinak, mně to již bude jedno, jim ne. Pokud ale bude moci moje tělo po smrti posloužit budoucím lékařům nebo pokud přispěje k probuzení ekologické odpovědnosti, budu jen rád.

Václav Cílek, geolog a esejista

Ekologické pohřbívání pro mě zní asi jako ekologický špekáček nebo ekovláček. Přeji si být buď pohřben někde na venkovském hřbitově do půdy, nebo rozhozen. Mimochodem mnohé venkovské hřbitovy jsou eko-hřbitovy, leží na kopci mimo úrodná pole, často na půdách, kde by ani pořádný les nevyrostl. Další možnost je nechat se spálit a pak někde pohodit po milé přírodě.

Nejsem si jist, kolik ropných ekvivalentů se spotřebuje na spálení člověka, ale napadá mně, že pokud si člověk šetří peníze na pohřeb, mohl by si našetřit i energii třeba tím, že si odřekne nějaké cesty letadlem. Jenže šetřit tady a plýtvat jinde jde proti zdravému rozumu. Velké obchodní centrum jako Čestlice spotřebuje zhruba tolik energie jako město o 20 tisících lidí. Jiná věc jsou akvaparky s vytápěnými bazény pod širým nebem. Tyto věci bych řešil dřív než ekologický pohřeb.

Hana Librová, socioložka a environmentalistka

Pokud spočívá ekologické pohřebnictví ve snaze spotřebitelsky uvědomělých potenciálních nebožtíků zmenšovat ekologickou stopu, mohu to ocenit, ale kladu si otázku, zda výpočty a racionalita jsou zde směrodatné. Víc na ekologickém pohřebnictví cením snahu přiblížit se smyslu smrti a života. Lidské tělo spočívající a zanikající, tak jako jiné spolustvořené smrtelné bytosti, pod korunou stromu, pod proměňujícími se oblaky.

Ekologické pohřebnictví není totéž, co ekologický pohřeb — rituál. Křesťanské obřadnictví jej zatím neumí, a pokud by se jej někdo pokusil spíchnout narychlo, vznikl by pěkný paskvil.

Zdá se, že nezbývá, než se nechat pohřbít tradičně křesťansky. Vyhlídnout si klidný lesní hřbitov. Ale jak se vyhnout okrašlování a dušičkovému soutěžnictví?

Spíš, budiž mi odpuštěna velká ekologická kremační stopa, popel načerno vysypaný pod některý z oblíbených stromů na okraji lesa s výhledem do kraje. Nejlépe pod dub.

Pavel Knebl, chovatel koz a „primitivní ekolog“

Především si pod ekologickým pohřbíváním představuju očištění smrti od byznysu. V podstatě bych to nazval „strom místo mramoru“. A spalování? To je podle mě kokotina, takové házení ohryzků do ohně.

Osobně by mi přišlo hezké, kdyby mi hrob vykopali blízcí, nad tělem vysadili strom, nejlépe ovocný, ať je ze mě užitek. Rozhodně nechci ležet mezi mramorem a tújemi. Navíc mi přijde urážlivé, že člověk může na hřbitov jen ve vymezené hodiny a ne třeba v noci. Taky bych si nepřál, aby mě posílali letecky v zinkové rakvi. Chtěl bych zůstat tam, kde jsem skonal.

Před lety jsem napsal závěť a dal svůj pozemek k dispozici nebožtíkům. Byl jsem s tím za starostou, u ombudsmana i na ministerstvu pro místní rozvoj s tím, že nemám možnost důstojného pohřbení, ale neprošlo to. Na druhou stranu bych však nerad strávil prosazováním této myšlenky zbytek života.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 1/2019 vyjde v 2. polovině února.