Zimní přemítání o opuštěné krajině

1. ledna 2000 /
foto: Stepkonicek. Zpustošená krajina kolem vrcholu Plechý.

Jediné, co vás omlouvá, jsou ty mikulášské mrazy. Řekněme, že jste to prostě tušili, a báli se o drobné kořání vašeho štěpu, které by mohlo ještě nezakořenělé hnedle namrznout. Však vy to nějak doženete, jestli Pán Bůh dá sázení příznivé jaro.

Brodil jsem se nedávno bodláčím a suchými kopřivami krajiny mého srdce a nebylo to věru veselé. „Zemský ráj to na pohled“ už máme asi jen v břeskné písni.

Lidé náš kraj napřed vyklučili, pak ho obdělávali, zvelebovali, napouštěli a opět vysušovali rybníky a vybudovali uměřenou, oku lahodící zahradní krajinu. Pak ho ještě pár let zasypávali hlušinou nebo horšími věcmi, projížděli traktorem, hrabali výkopy a ledabyle je zahrnovali, vytrhávali keře a mýtili stromy, odvodňovali a práškovali, pěstovali bažantíky, stříleli zajíce, až nakonec krajinu dočista opustili. Se zasypáváním je moc papírování, družstvo se rozpadlo, zajíci zmizeli a jen mladý soukromník dlouho do noci brázdí pole na svém velkém zeleném traktoru. O procházku bodláčím málokdo stojí, snad jen myslivci tvrdohlavě pročesávají křoviny s flintou a psem.

I na pěkná místa jsem ještě sem tam narazil. Za porosty pcháčů a stařiny se někdy vyloupne i palouček mezi stromy s nízkou travičkou, v hájku mýtinka pod rozložitými habry a nebo urostlá hrušeň u cesty. Tam, kde lidé nechali přírodu hospodařit si alespoň na kousku po svém, to vypadá věru pěkně.

Zahradní krajina je ale ta tam. Není více zahrady, když vymřeli i poslední zahradníci. Bez pasených kravek a koz není nízké travičky, bez hus není šťavnatých louček u vody, bez ovocnářů nepřežijí sady a aleje, bez zvířat v chlévech nebudou louky a pastviny. Cesty bez chodců a pocestných zarostly, mostky přes potoky a mokřiny sežrala hniloba, nespravované zdi se svalily a rybníček zahnil pod stálým náporem splašků. Zůstala jen pole. Nekonečná, rovná plocha na planinách mezi vesnicemi.

Dříve zahradní krajina v srdci země se mění v krajinu opuštěnou, jakou známe z pohraničí. Tam krajem jednou či dvakrát do roka sem tam projede traktorista se sekačkou, pak seno obrací a za pár dnů odveze. Z nevykácených sadů a snesených vesnic se tu staly remízy, do nesekaných pangejtů se pod pahýly ovocnanů natáhla křoviska, jasany a břízy. Kolem potoků a v mokřinách nastoupily olšové hájky a jívy.

Kde zůstal les, tam si krok za krokem ukrajuje z luk. Tu pohodí větev, jinde skloní strom, aby traktor neprojel, mnohde už v tomto krytu rostou nové stromy a les je širší o pět deset metrů. Krajina se utrhla ze řetězu a pomalu se začíná vracet tam, kam sama tíhne.

Návrat k původním hvozdům jde kupředu mílovými kroky. Les se rozkročuje z malých remízků a hájků do luk, přeskakuje od jednoho vršku k druhému, leze podél potoků a bleskurychle opanovává úhory. Potíž je ale v tom, že krajina počítá svůj čas na staletí. Čekat, až se na původně vyklučených a vyžďářených místech rozprostřou hluboké lesy s vysokými klenbami pralesních velikánů, to je pro nás lidi prostě nepředstavitelné.

Stejně jako skoro nikdo nechce počkat pár stovek let na obnovu přirozených pralesů na Modravských slatích, nechceme počkat ani u nás a nechat krajinu, ať si sama jde, kam se jí chce.

Krajina jako dílo lidských rukou lidmi opuštěná hyne. Zůstávají jen kousínky ponechané divočiny coby nenápadná sadba pro jeden z dalších návratů.

V opuštěné krajině můžeme dobře poznat, která rezervace či nevykolíkované útočiště přírody ukrývá skutečnou divočinu a kde se snažíme naopak zachovat jako památku kus květnaté pastviny, orchidejovou louku, rybník nebo skalní stěnu odkrytou kdysi při lámání kamene. Pravá divočina se obvykle dává na pochod. Vylézá ze své skrýše na vrcholku kopce, v rokli nebo v bažině a postupně opanovává opuštěné okolí. Kousíčky staré zahradní krajiny naopak strádají bez pastvy, kosení, vyvážení nebo lámání kamene a pomalu se bez lidských zásahů mění v divočící křoviny, bažiny a mlaziny. Divočina je krásná, ale nedá se v ní žít.

Kdo z nás by uměl ulovit tučné lumíky jako Kopčem s Veverčákem? Komu se poštěstilo procházet bezmála měsíc divočinou a nespatřit ani jednoho člověka, jako se to přihodilo mně, ví o čem mluvím. Ostatním nezbývá, než si taky zkusit plahočit se týdny křovinami s těžkým nákladem nezbytného množství špeku, mouky a čaje. Kdo nezkusil, neuvěří, jak se stýská v nekonečných panenských lesích a divokých říčních nivách po pouhopouhé pěšince.

Udělejme to s divočinou, jako je to leckde u nás doma. Nechme jí kopce, vršky, strže a mokřiny. A navrch jí dejme nové remízky, pásy křovin a hájky. Kde mají hory, skalní města, kamenná moře, suchopáry a bažiny, ať je nechají pralesům, rákosinám, skalním trávníkům, losům, rysům, bobrům, divokému bujení přírodních živlů. Nesmí to být jen drobečky země, ale hned celé hory a mokré pánve, aby divočina mohla žít a s ní i my. Bez ní se neobejdeme.

Pak ale potřebujeme taky krajinu, která nás bude kolébat a krmit. Tu nesmíme opustit, jako se neopouští ochočené zvíře, které jsme k sobě připoutali.

Jak to udělat ale věru nevím. Nejsem zas tak velký koumák. Trošku jsem se jen zamyslel, když jsem se dral úhorem mého srdce nalámat si z borovic na dálničním náspu trochu chvojí na adventní věnec.

Abyste nezapomněli zjara na tu hrušeň, do té doby spokojený zimní spánek vám přeje

Váš potulný sadař O. D. S.

Další díly naleznete zde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2019 vyjde v 2. polovině června.