Život sám je Boží hlas

7. prosince 2005 /
foto: Frydolin, Wikimedia Commons

Tomáš Halík (*1948) patří mezi přední české katolické intelektuály. Studoval sociologii a filozofii na Univerzitě Karlově, teologii v tajných kurzech u Josefa Zvěřiny, po listopadu pak na Papežské Lateránské univerzitě v Římě. V roce 1978 byl v německém Erfurtu tajně vysvěcen na kněze. Angažoval se v kulturním a náboženském disentu, v 80. letech úzce spolupracoval s kardinálem Tomáškem. Do roku 1989 působil jako psycholog v průmyslu, později jako psychoterapeut v protialkoholní léčebně. V roce 1990 se stal rektorem univerzitního kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze a prezidentem České křesťanské akademie. O sedm let později byl jmenován profesorem sociologie na Filozofické fakultě UK. Patřil k týmu externích poradců prezidenta Václava Havla. Je členem Evropské akademie věd a umění. Z jeho autorské dílny pocházejí například knihy Co je bez chvění, není pevné (2002), Oslovit Zachea (2003), Vzýván i nevzýván (2004). Tomáš Halík získal americkou Cenu tolerance za rok 2002 a rakouskou Cenu kardinála Königa za rok 2003.

V přímluvných modlitbách během nedělní mše zní často z vašich úst prosba, aby Bůh ochránil přírodu před ničivou mocí člověka. Proč považujete tuto věc za důležitou?

Že ničivá moc člověka ohrožuje přírodu, je evidentní. Myslím si, že i tváří v tvář Bohu by si člověk měl uvědomit svoji zodpovědnost za to, co nazýváme stvořením.

Když mluvíte o ničivé moci člověka, co vám při tom nejčastěji vytane na mysli?

Mám na mysli jakoukoliv formu, která ohrožuje integritu přírodního prostředí, znečišťuje ho, vykořisťuje přírodní zdroje, a tím ohrožuje i přežití dalších generací. Prostě všechno to, co považuje přírodu pouze za materiál, kterým je možné manipulovat bez úcty a respektu.

Debaty o vztahu mezi křesťanstvím a ekologickými problémy se často točí kolem několika stručných citátů z Písma. Je oprávněné z Bible usuzovat na podíl křesťanství na současném stavu světa?

Bible je celá knihovna, která vznikala během více než jednoho tisíce let. Vytržením jednotlivých pasáží z kontextu a zdůrazněním toho či onoho můžeme zdůvodňovat prakticky cokoliv. V době, kdy jsem chodil do školy, nám vštěpovali, že jsou Bible a křesťanství nevědecké. Dnes se setkávám ze strany radikálních ekologických směrů s opačnou kritikou. Křesťanství podle nich zodpovídá za vědu, techniku a její ničivé následky.

Je pravda, že Bible přinesla pojetí světa, který není božský, ve kterém nesídlí bozi ani démoni. Světa, který Bůh svěřil člověku. Interpretace stvoření je nesporně do jisté míry antropocentrická a zdůrazňuje mimořádné postavení lidí. Zároveň však podtrhuje odpovědnost člověka před Bohem a také odpovědnost za svěřenou přírodu. Odbožštění světa sice uvolnilo prostor pro poznávání přírody, eventuálně i zásahy do ní, nicméně slova vládněte zemi samozřejmě neznamenají ničte zemi, manipulujte s ní, zacházejte s ní nezodpovědně. Čili člověk přijímá přírodu z Boží ruky jako dar, za který také převzal zodpovědnost.

V dějinách křesťanství bychom ale častěji našli důraz na mezilidské vztahy než na odpovědnost k přírodě.

To je jistě pravda, na druhé straně se ale vždycky objevovaly velké osobnosti, které cítily k přírodě ohromnou lásku a viděly v ní knihu, v níž je možné se setkávat s Božím tajemstvím. Jmenujme alespoň Hildegardu z Bingen a Františka z Assisi, kteří vztah k přírodě chápali jako liturgický, posvátný. Všechny elementy přírody jim upomínaly na Boha. Mniši sice při zakládání klášterů a osad mýtili lesy, ale také učili lidi s přírodou zacházet, žít s ní a milovat ji. Právě kláštery byly centry, ze kterých se nějaké ohrožení přírody nešířilo.

Jsem rád, že moderní dokumenty církve, například dokumenty Druhého vatikánského koncilu či třeba encykliky papeže Jana Pavla II., mnohdy obsahují důraz na to, že součástí křesťanské zodpovědnosti musí být také zodpovědnost ekologická, že naše spiritualita a etika musí zahrnovat zodpovědnost za přírodní prostředí.

Jan Pavel II. ve svém učení spojil ekologii ve smyslu odpovědnosti za přírodní, materiální životní prostředí, s takzvanou humánní ekologií. Papež říká, že vedle této péče se musíme starat také o prostředí sociálních struktur, které nám napomáhají k tomu, aby se každý z nás mohl stát plně člověkem. Tím má na mysli hlavně rodinu a různé prvky občanské společnosti. To pokládám za důležité. Byl bych moc rád, aby lidé, kteří se angažují v ekologických aktivitách, viděli tyto věci spojitě. Aby jejich ano vůči životnímu prostředí bylo spojeno i s podobným ano vůči sociálnímu životnímu prostředí, které je pro zdravý vývoj lidské osobnosti také nezbytné.

Jak významnou roli v ničení přírody tedy hraje zesvětštění světa, jak o něm svědčí hlavně Starý zákon a kniha Genesis?

Judeo-křesťanský vztah k přírodě odstartoval proces sekularizace, tedy chápání světa jako světského, svěřeného člověku. Významný protestanský teolog Fridrich Gogarten však upozorňuje, že musíme rozlišovat mezi sekularizacísekularismem. Sekularizace je legitimní plod křesťanské víry a biblického vztahu ke světu, zdůrazňuje roli člověka, jeho svobodu i odpovědnost, ale stále ve vztahu vůči Bohu. V určitém okamžiku však tato sekularizace přerůstá do sekularismu, tedy ideologie, která zbožšťuje člověka, která neuznává Boha ani transcendentální odpovědnost lidí. Až ateistické vyhrocení sekularizačního trendu přináší to, co je pro modernu typické, nezodpovědné zacházení s přírodou. Zde už se tento trend odpoutává od duchovních židovsko-křesťanských zdrojů. Za toto je asi nespravedlivé křesťanství a židovství obviňovat.

Radikální sekularizace, škrtnutí trans­cendentální odpovědnosti, zplodila postoj, kterému říkáme homo faber, člověk výrobce. Člověk, který se definuje svojí silou, mocí, výkonem. Teprve homo faber, nikoliv křesťan žijící ve vztahu člověk-Bůh, je asi zdrojem postoje, jehož důsledky vidíme v ničení životního prostředí.

Ježíš shrnul desatero do dvou přikázání: miluj svého Boha a miluj svého bližního jako sebe samého. Je reálné očekávat, že křesťané tuto množinu rozšíří i o mimolidské bližní?

Na doplnění tohoto textu zmiňme pasáž Lukášova evangelia, kde se Ježíše ptají: A kdo je můj bližní? Je to můj nejbližší soused, rodák, člověk stejného náboženství? A Ježíš tuto otázku obrací a říká: Ty se učiň bližním. Ukazuje, že člověk musí překračovat hranice, že bližní není jen souvěrec. Pro své podobenství si vybírá cizince, Samaritána, který zde hraje velmi pozitivní roli. Na Samaritány přitom věřící Židé nahlíželi jako na heretiky, odpadlíky a nepřátele. Analogicky se dá říct, že by se člověk měl učinit blízký všem formám života.

Tady bych připomenul dílo mého oblíbeného filozofa Martina Bubera, který hovoří o tom, že člověk by měl vystoupit ze vztahu já-ono do vztahu já-ty. Ve vztahu já-ono je pro mě ten druhý, ať už člověk, ale může to být také strom, rostlina nebo zvíře, jen předmětem, se kterým můžu libovolně nakládat. Vztah já-ty je naopak vztah úcty a respektu. Z jednotlivého ty — a Buber výslovně říká, že ty se pro mě může stát také strom nebo kůň — na člověka vyzařuje horizont toho absolutního ty, kterým je Bůh.

V západní Evropě se už několik let vede velká debata o geneticky modifikovaných organismech. Co si myslíte o vkládání genů ryb do rajčat a bakterií do kukuřice?

Oblast genetických technologií je jednou z nejžhavějších front, kde probíhá zápas o integritu stvoření. A nejradikálnější ohrožení budoucnosti lidského rodu představují úvahy o klonování lidí. Genetické zásahy do potravin a rostlin mi instinktivně připadají jako něco, kde bychom se měli mít na pozoru. Necítím se být však natolik odborníkem, abych mohl rozhodnout, jestli je to ve všech případech absolutně nesprávné, nebo jestli se máme vyvarovat jen nějakých extrémů.

Jak se vaše starost o zachování přírody promítá do vašeho každodenního života?

Myslím si, že určitý typ sebeomezení a spořivého zacházení s věcmi okolo patří k mému životnímu stylu. Odpadky třídím už léta. Také se snažím žít zdravě a ve výběru potravin se neřídit jen zásadami vybrané chutě. Ale nemohu říct, že bych navštěvoval jenom prodejny s ekologickými potravinami. A samozřejmě, když jsem v přírodě, snažím se k ní chovat ohleduplně.

Zvláště velkým zážitkem pro mě byl pobyt v Antarktidě. Účastnil jsem se výpravy, která testovala, za jakých předpokladů může člověk přežít v podmínkách maximální fyzické a psychické zátěže. Součástí pobytu byl i program zelená domácnost, který zahrnoval pravidla nejen jak zdejší přírodu nepoškozovat, ale také jak jí pomáhat. Každý den jsme chodili sbírat odpadky, které tam naplavilo moře ze vzdálených lodí. Tento nepořádek ohrožuje životy antarktických zvířat.

Tam jsem viděl přírodu tak, jak asi vypadala před dvaceti miliony lety. Přírodu, která zvítězila nad dějinami, kde lidská ničivá síla nezasáhla. Zdejší příroda má svoji děsivost, ale také svoji fascinující krásu.

Co vás přimělo k takovému neobvyklému výletu?

Měl jsem několik důvodů. Český polárník Jaroslav Pavlíček mě vyzval, abych založil pobočku České křesťanské akademie na české základně v Antarktidě, což mi připadal tak krásně cimrmanovský nápad, že mu nešlo odolat. Pak to byl také poslední kontinent, který jsem ještě nenavštívil. Chtěl jsem mít planetu zkompletovanou. Nabídka navíc přišla krátce po mých pětapadesátých narozeninách, kdy si člověk říká, že by si měl ještě vyzkoušet, na co má. Tohle všechno jsou spíš věci, které říkám s úsměvem.

Zajímal mě především Pavlíčkův experiment přežití, do něhož zapojuje všechny, které do Antarktidy zve. Má takový předpoklad, že lidé, kteří jsou duchovně zakotvení, vydrží víc. Bylo pro mě zajímavé si na vlastní kůži vyzkoušet, jak hluboce jsou propojeny duchovní, tělesné a duševní síly. Že vlastně i člověk, který není nijak obzvláště fyzicky vybaven — nikdy jsem se sportu systematicky nevěnoval — může v drsných podmínkách přežít. Že víc záleží na psychické odolnosti, která si někdy dovede podmanit fyzický fond člověka. A že to psychické zase musí být zakotveno v základním duchovním postoji.

Pro mě to byl veliký experiment sebepoznání, ale zároveň také vstup do nádherné přírody a účast na velkém sociologicko-politologickém experimentu. V Antarktidě žijí vlastně jen polárníci, lidé z různých národů, kteří musejí být solidární přes hranice politických, rasových a jiných rozdílů. Číňané, Rusové, Angličané, Američané, všichni prostě tvoří jednu rodinu. Myslím si, že by to mohl být model pro budoucnost, kdy budeme žít na planetě jako místě, které je ohrožené. Právě vědomí této ohroženosti by mělo být jedním z motivů, který nás bude držet pohromadě.

Stál jste u zrodu občanské iniciativy Impuls 99, která reagovala na opozičně smluvní partnerství ČSSD a ODS. Proč podle vás, krátce po svém vzniku, prakticky zmizela z veřejné debaty?

Impuls 99 paradoxně zašel na velký zájem lidí. Nečekali jsme tak silnou a tak příznivou odezvu. Měli jsme v úmyslu vytvořit určitou skupinu publicistů, kteří by pravidelně komentovali náš veřejný život, upozorňovali na otázky, které politici zanedbávají, a snažili se o určitý dialog mezi intelektuály a politickými stranami. Nechtěli jsme změnit politické poměry nebo přímo vstoupit do politiky, ale spíše kultivovat a stimulovat veřejnou debatu. Vyzvali jsme veřejnost, aby se každý na svém místě snažil o těchto věcech přemýšlet a pomáhat občanské angažovanosti v rámci svého prostředí a svých možností.

Veřejnost to však začala chápat jako zárodek opoziční politické síly. Ta doba byla zřejmě nazrálá pro vznik nové politické strany. Během několika týdnů se objevily tisíce podpisů a lidí, kteří nabízeli svoji pomoc. To nás vlastně zaskočilo. Navrhl jsem, abychom se pokusili toto hnutí organizovat tak, jak pracuje Česká křesťanská akademie, tedy vytvářet určité odborné sekce a zároveň místní pobočky po celé republice. Ukázalo se to však jako nereálné. Zatímco v případě České křesťanské akademie to funguje, protože její členy spojuje určitý hodnotový základ, lidi kolem Impulsu spojoval jen odpor k současné politické situaci. A vybudovat z toho nějakou významnou politickou instituci nešlo bez určité finanční a organizační základny.

Dialog s politiky, o který nám šlo především, se nezdařil vinou jejich naprostého nezájmu. K diskusi neměli žádnou vůli. Z jejich strany vzešlo jen několik agresivních útoků přes média. Uspořádali jsme několik konferencí na různá témata, třeba o evropské integraci či zdravotnictví. A ač se jich zúčastnilo velké množství lidí i předních odborníků, média nás — pod tlakem politických stran — naprosto ignorovala. Rozhodli jsme se, že nebudeme bojovat proti větrným mlýnům.

Nabízí se srovnání s občanskými sdruženími, která se také zabývají otázkami, jež politici zanedbávají, například Člověk v tísni, Transparency International, Hnutí DUHA nebo Fond ohrožených dětí. Pracují už léta a daří se jim…

Na rozdíl od Impulsu 99 mají jasně vymezený a daleko užší cíl. V počátečním prohlášení se Impuls vyslovoval k celé škále problémů — od evropské integrace, přes sociální otázky, otázky politické kultury až třeba po média. Aby se lidé mohli ztotožnit s nějakým hnutím a aktivně v něm pracovali, přece jen potřebují daleko úžeji vymezený prostor a jasně definovaný cíl. Není možné udržet při životě občanskou iniciativu s tak širokým záběrem. Myslím si, že to je ten hlavní rozdíl. Potom, ekologickým hnutím, i když mají své oponenty, společnost přece jenom jasně rozumí, mají své místo. Kdežto Impuls politické špičky chápaly jako své ohrožení, upadly víceméně do zmatku a reagovaly na něj hystericky.

Jeden brněnský kněz mi řekl, že kdyby doporučoval lidem jít k místnímu referendu o odsunu nádraží, považovalo by se to za klerikalismus a znepřátelil by si tím věřící i ostatní. Proč se čeští kněží tak málo angažují v občanské společnosti, na rozdíl od svých kolegů za hranicemi?

Máte pravdu, kněží se od veřejného života drží hodně zpátky. Někdy je to reakce na antiklerikální a antikatolické afekty ve společnosti. Když si občas přečtu některé internetové diskuse, nestačím se divit, kde se v lidech bere taková zavilost a nenávist vůči všemu, co nějakým způsobem souvisí s církví. V naší společnosti existuje zvláštní spojení neinformovanosti, zaujatosti a nejrůznějších děsivých afektů, které už postrádají jakékoliv racionální jádro. S tím se samozřejmě nechce lidem z církve příliš bojovat.

Další důvod najdeme v minulosti. Po desítky let komunisté církev naprosto vytěsňovali z veřejného života. Kněží, zvláště starší generace, nejsou zvyklí se angažovat ve věcech občanské společnosti. Po léta byli nuceni se pohybovat v úzce vymezeném sakrálním prostoru a za jakýmkoliv pokusem vyjádřit se k veřejným věcem následovaly tresty. Je v nich vypěstován reflex držet se zpátky, který nebyl překonán ani v posledních letech.

foto: Dagmar Smolíková

Po léta také nikdo kněze v těchto věcech vlastně nevzdělával. Teologické studium bylo dlouhou dobu pod kuratelou komunistického režimu, po listopadu mělo také velmi špatnou úroveň a spíše jej ovlivňovali tradicionalisté. Na teologických fakultách se příliš nevyučovala ani sociální nauka církve, která spojuje teologii a společenské vědy, třeba sociologii či ekonomii, natož ekologická etika. Proto se stává, že se kněží k otázkám životního prostředí někdy vyjadřují nekompetentně. V takovém případě si myslím, že je lepší mlčet. Aby někdo promluvil jménem církve, předpokládá i jakousi odbornou kompetenci, ne jen pouhou odvahu.

V listopadu vám vyjde nová knížka Noc zpovědníka, ve které se znovu vracíte například k tématům smrti Boha, mlčení Boha, stavění mostů mezi jednotlivými náboženskými systémy. V čem se bude lišit od těch předchozích?

Každá knížka shrnuje zkušenosti z nějaké oblasti mého působení. Cesty po světě a kontakty mezi jednotlivými náboženstvími zachycuje kniha Co je bez chvění, není pevné, kazatelskou oblast zase Oslovit Zachea a vědecko-pedagogickou práci soubor přednášek Vzýván i nevzýván. Nová kniha je jakousi reflexí zkušenosti zpovědníka. Ovšem ne v tom smyslu, že by šlo o příručku pro zpovědníky nebo zpovídající se, a už vůbec nejde o prozrazování zpovědních tajemství. Spíš zachycuje problémy tohoto světa z perspektivy člověka, který je zvyklý naslouchat ostatním lidem, snaží se porozumět jejich problémům, povzbudit je nebo jim ukázat jiný pohled na jejich tíživou situaci. Kniha má více poloh. Některé texty začínají humorným příběhem, ale pak se snažím jít do hlubších vrstev, meditativních, filozofičtějších.

Samozřejmě, že jmenované knížky mají některé věci společné. Ve všech mně jde o navržení určité spirituality pro život člověka v tomto světě, a v každé o krok hlouběji. Noc zpovědníka akcentuje schopnost žít paradox. Chci ukázat, že jádro křesťanství, velikonoční zvěst o kříži a vzkříšení, je vlastně důraz na paradox. To, co z hlediska světa vypadá jako prohra, viděno z druhé strany, znamená vítězství a nový počátek. Na těžké situace lidského života, ale i krize náboženství nebo duchovní krize jednotlivců se snažím aplikovat větu Carla Gustava Junga, že každá krize je šance. Chci ukázat, že se krizových situací nemáme bát, naopak že se máme vyhýbat lacinému věření a hledání jednoduchých odpovědí na složité otázky. Víra je podle mě schopnost snést paradoxy života a žít uprostřed paradoxu. Nabízím jakousi spiritualitu paradoxu. Chci také ukázat — a to je určité novum této knížky, že je rozdíl mezi prvoplánovou vírou, kterou nazývám laciným věřením, a mezi tím, kdy se člověk po určité krizi k víře znovu navrací. Nemá to být jen nějaký regres do minulosti, ale nalezení určité nové interpretace nebo nového pohledu na věci víry. Hodně lidí, kteří ke mně přicházejí, vyšli z křesťanského prostředí, pak se třeba dlouhou dobu zabývali orientálními naukami, a nyní zase cítí touhu se vrátit zpátky ke kořenům. Chci jim ukázat, že to nesmí být jen návrat do dětských střevíčků, ale že musejí využít to, co poznali, a pokusit se podržet všechno dobré, co jim jejich cesta přinesla. Pokusil jsem se nastínit cestu ke zralejší víře, která je zároveň schopností unést život s jeho krizemi a paradoxy.

Často mluvíte o situacích v životě jednotlivce, kdy Bůh mlčí. Člověk se cítí úplně sám, a jak přiznala třeba Terezie od Ježíška, napadají ho myšlenky nejhorších ateistů. Hranice mezi tím, kdy se člověk snaží „zachytit Boží hlas“ a kdy už slyší jen ten svůj, je patrně velmi tenká…

Určitou odpověď obsahuje právě Noc zpovědníka, ale nechtěl bych předcházet. Zkusím ji vyjádřit stručně. Boží hlas není nějaké tajemné ťukání na okno nebo nějaké šeptání v srdci, které by si člověk mohl splést se svými vlastními přáními. Celý lidský život je třeba chápat jako určité Boží slovo k nám. Člověk by se měl spíš naučit natolik ztišit, aby rozuměl Božímu hlasu uprostřed každodenních událostí. Měl by si najít chvíli, aby si prošel celý svůj den a všechny podněty, které přicházely zvnějšku i zevnitř, a snažil se je znovu číst a znovu interpretovat. Víra, religio — někteří toto slovo odvozují od relegere, tedy číst znovu — je pokus nově a hlouběji interpretovat každodenní události a rozumět jim. Život sám je Boží hlas.

Připravila Dagmar Smolíková. Další 7.G rozhovory najdete tady.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.