Zkratky

15. dubna 1999 /

V prvním díle (7.G 2/1999) tohoto seriálu podle knihy Richarda Douthwaitea Zkratky jsme se zakývali otázkou místní soběstačnosti — proč je z hlediska přírody i lidí žádoucí a jakou zvolit strategii k jejímu dosažení. Klíčovou součástí takové strategie je snaha o nezávislý finanční systém. V něm hrají podstatnou roli místní měny.

Proč místní měny?

Zavedení lokální měny je pro přechod k místní soběstačnosti zásadní. Dnes prakticky veškerá místní obchodní a výrobní činnost v průmyslových zemích závisí na přísunu peněz zvenčí. Je-li tento přísun nízký, neuskuteční se ani činnost, kterou bychom byli jinak schopni v místním měřítku a s místními zdroji bez problémů zvládnout. Například: Potřebuji vymalovat dům. Soused je malíř pokojů, a protože je nezaměstnaný, rád by se práce ujal. Pokud mi ale chybí měna, kterou bych mu mohla zaplatit (a nemám ani nic jiného, za co by byl ochotný dům vymalovat), mám smůlu, a on také.

Jak si mohu opatřit „normální“ peníze? Samozřejmě, celostátní měnu si lze v jednotlivých případech vydělat, třeba i prací pro někoho v místě. Pokud ale chceme trvale a výrazně zvýšit podíl služeb či produktů, které si lidé v obci poskytují navzájem, musíme trvale a výrazně zvýšit zásobu celostátní měny, která mezi námi koluje. To lze při monopolní měně přicházející zvenčí udělat vlastně jen tak, že budeme vnějšímu světu poskytovat více výrobků a služeb. Můžeme se navíc snažit, aby takto získané peníze neodtekly z našeho společenství/obce/regionu opět rychle ven. To se podaří, pokud dokážeme nahradit část produktů, dosud kupovaných zvenčí, výrobky nebo službami, vyráběnými či poskytovanými v místě. I když se takto peníze v naší pospolitosti zdrží déle, budeme při uskutečňování našich aktivit v zásadě stále závislí na přísunu peněz zvenčí.

Chceme-li, aby naše vnitřní transakce probíhaly nezávisle na přísunu celostátní měny, je nejlepším řešením vytvořit pro ně měnu vlastní.

LETS — jdem na to

V posledních letech se v průmyslových zemích hodně rozšířily systémy místní měny, nazývané v anglosaském světě LETS. První z nich založil Michael Linton v údolí říčky Comox v západní Kanadě začátkem osmdesátých let, dnes jich např. v Británii funguje několik set.

LETS je slovní hříčka: jednak je to zkratka slov local exchange trading systems (obchodní systémy místní měny), jednak znamená něco jako pojďme či dejme se do toho. Princip je jednoduchý. Členové, kterých bývá řádově desítky až stovky, pro každého vytisknou šekovou knížku v místní měně, která se může jmenovat jakkoliv, třeba žaludy nebo kaštany. Sepíší seznam služeb či zboží, které je každý z nich ochoten v rámci systému poskytovat — třeba opravu kol, hlídání dětí nebo prodej vajec, včetně ceny — množství „žaludů“, které za to budou chtít. Toto množství může odrážet čas, který činnost zabere, či může být přibližným ekvivalentem „normální“ peněžní hodnoty daného úkonu. Seznam se namnoží, rozešle členům a periodicky aktualizuje.

Za služby a zboží se platí šekem, který se odesílá „bankéři“. To je člen (placený za tuto svou službu v místní měně), který eviduje platby a zanáší je do účtů jednotlivých členů. V systému v irském Westportu, jehož je Douthwaite členem, odesílají členové všechny šeky, které nashromáždili (tedy informaci o vydělaných „penězích“) poslední čtvrtek v měsíci bankéři, a do týdne od něj obdrží výpis z účtu a doplnění adresáře. Nový adresář se sestavuje jednou za půl roku. Frekvence a formy komunikace v jednotlivých systémech se mohou lišit. Jeden z největších systémů LETS v oblasti australské Katoomby (v Modrých horách asi šedesát kilometrů od Sydney), který měl v roce 1993 zhruba tisíc dvě stě členů, se rozhodl rozesílat aktualizovaný adresář spolu s výpisy z účtu čtvrtletně. Navíc ale tiskne jednou týdně dvoustránkový informační list, který je členům k dispozici ve vybraných obchodech a hostincích.

Dluh nevadí

Zásadní rozdíl systému LETS oproti konvenčním peněžním systémům spočívá v tom, že z dluhu se neplatí úrok. To znamená, že ten, jehož účet je v minusu, z toho nemá žádné nevýhody. Aby systém fungoval, musí dokonce v každém okamžiku být stav účtu části členů záporný, jinak by se vlastně nedalo obchodovat.

Co když někdo ze systému jenom odebírá zboží a služby, ale nic nevrací? Zdá se, že k tomu prakticky nedochází díky sociální kontrole. Ostatní členové mají ve většině systémů k dispozici výpisy z účtů ostatních členů. Pokud se jim zdá, že určitý člen jen bere, ale nedává, mohou mu např. odmítnout poskytnout vlastní služby. Tato sociální zpětná vazba funguje nejlépe tam, kde se všichni členové osobně znají. 1 proto se řada lidí domnívá, že by horní hranice členství v LETS neměla přesáhnout pět set lidí. Tomu, kdo nemůže své služby v rámci systému udat, může pomoci i „bankéř“ nebo člen koordinační skupiny, který s ním probere, jak by mohl své služby rozšířit nebo ho zkontaktuje s někým, kdo by o jeho služby měl zájem.

Pokud se přece stane, že někdo pouze využije služeb ostatních, sám žádné neposkytne a nakonec ze systému vystoupí, nebudou ostatní poškozeni, pokud nevypukne krize důvěry a systém bude pokračovat v obchodování a přijímání dalších členů. Nezapomínejme, že ti, kdo „ulejváka“ zásobovali, všichni zaplaceno dostali.

A co úřady?

Finanční úřady mohou systémy LETS chápat jako pokus o daňový únik. Činnost drobného rozsahu mimo vlastní zaměstnání je nezajímá, ale když například řezník bere za maso libry i „žaludy“, přepočítá si nejspíš daňový úředník „žaludy“ na libry a bude z nich vybírat daň v librách. Přepočet místní měny na měnu celostátní přitom bývá problematický. V anglickém městě Newbury přesvědčil daňového úředníka místní léčitel, který dostal za svou léčbu od pacienta dvacet pět „bobulí“ (místní měna — „new berry“), že by býval dostal buď bobule, nebo nic. Pacient by si platbu v librách nemohl dovolit. V takovém případě je absurdní zdaňovat bobule librami. Úředník, když se přesvědčil, že léčitel často léčil zdarma, nakonec s touto interpretací souhlasil. Obecně však v Británii i v dalších zemích platí, že podnikatel, který přijímá místní měnu, bude muset zaplatit daň, jako kdyby tento příjem byl v měně celostátní. To je velká nevýhoda a podle mnohých členů LETS také velká nespravedlnost. Nabízejí úřadům daně v místních měnách, vláda na ně však zatím nereflektuje.

Brzdou pro rozvoj LETS se mohou stát i pracovní úřady. Nezaměstnaný Brit, který by se stal členem LETS systému, riskuje, že přijde o podporu v nezaměstnanosti. V Irsku, Novém Zélandu a Austrálii nezaměstnaným nic podobného nehrozí. Irské úřady například akceptovaly argument, že účast v LETS systému pomůže nezaměstnaným zachovat si zdraví, pracovní návyky a neformální kontakty, pomocí nichž mohou nakonec najít i placenou práci.

Role LETS v místní ekonomice

Podle několika výzkumů britských LETS systémů je jejich dopad na ekonomiku zatím malý. Například průměrný měsíční obrat členů LETS v anglickém Stroudu v místní měně činí zhruba 5 % jejich měsíčních příjmů v měně celostátní. O něco lepší je situace v zemích, kde ze systémů místní měny nevylučují nezaměstnané. Pro některé z nich, stejně jako pro penzisty či osamělé rodiče, se LETS stává důležitým zdrojem příjmů. LETS má navíc významnou sociální a psychologickou roli: lidé jeho prostřednictvím rozšiřují svůj okruh přátel i rozsah své tvořivé činnosti. Hudebník-amatér, kterého by v životě nenapadlo nabízet své služby profesionálně, například rád přijme pozvání, aby zahrál na něčích narozeninách za „žaludy“ či „bobule“. LETS tak pomáhá obnovit původní vztahy v obci, rozbité globalizovaným průmyslovým a peněžním systémem.

LETS systémy mají pro společenství větší nebo menší význam podle toho, kolik úsilí bylo vynaloženo na jejich „nastartování“, zda se podařilo zapojit místní firmy, zda je v něm k mání i „opravdové“, hmatatelné zboží. Navíc, domnívá se Douthwaite, mají LETS systémy význam především tam, kde je nezaměstnanost a nedostatečný přísun státní měny. LETS bývá proto hodně zranitelný ve vztahu k celostátní ekonomice: v obdobích, kdy jde ekonomika nahoru, může rychle ztrácet na významu.

Wirtschaftsring znamená hospodářský kroužek

Ve skutečnosti jde však o pořádný kruh. Cleny švýcarské organizace WIR (Wirtschaftsring) bylo v polovině devadesátých let šedesát tisíc malých a středně velkých firem, včetně například tisíc osmi set padesáti tří architektů, sto šedesáti sedmi právníků a šestnácti pohřebních ústavů. V roce 1993 měl Wirtschaftsring obrat ekvivalentní šedesáti miliardám českých korun.

Podobně jako v případě LETS, i tady jde o systém místní měny. Ačkoliv je měna Wirtschaftsringu pracovně označovaná za švýcarské franky, nelze ji podle pravidel za švýcarské franky měnit, předávat nečlenům ani ukládat v bance. Nazývejme ji proto „wiry“. Wirtschaftsring vychází z podobné filosofie, jako systémy LETS. Byl založen jako družstvo v roce 1934 skupinkou lidí, kteří se inspirovali myšlenkami ekonomického reformátora Silvia Gesella (viz článek Silvio Gesell: Osvoboďme peníze od úroku! v 7.G 6/2011) a chtěli „svobodnou výměnu zboží a služeb bez vykořisťování a bez nátlaku státu.“ Jako vykořisťující byly chápány vysoké úroky. Wirtschaftsring mimochodem dodnes jako družstvo funguje, i když ne všichni členové mají stejná rozhodovací práva.

Od systémů LETS se Wirtschaftsring v důležitých ohledech liší. Jednak je zaměřen pouze na firmy, jednak pracuje ve větším měřítku. Je také mnohem formálněji strukturován. Zástupce firmy — nového zájemce o členství — musí nejprve absolvovat pohovor v jedné ze šesti poboček, jejímž pracovníkům nabídne nějakou záruku, nejčastěji hypotéku na dům nebo sídlo firmy. Pokud je první pohovor úspěšný, prověří důvěryhodnost firmy ještě zvláštní komise. V případě, že je spokojena, dostane nový účastník šekovou knížku na měnu „wir“ a katalog firem, od kterých může žádat služby výměnou za wiry. V podstatě jde o velmi výhodnou půjčku. Aby nedocházelo ke znehodnocení wiru, poskytuje Wirtschaftsring půjčky jen do výše třetiny ročního obratu systému.

„Wirové“ hypotéky se splácejí opět ve wirech. Člen si je vydělává tak, že poskytuje své služby ostatním členům kruhu. Pouze úroky ve výši 1,75 % (nebo 2,5 % v případě půjček, nezajištěných zárukou — údaje z roku 1994) se splácejí ve švýcarských francích, což je příspěvek na provoz družstva. Člen navíc platí malý členský příspěvek ve wirech, z něhož se mj. financuje vydávání katalogu firem a vlastního časopisu.

Ne všechny firmy poskytují své služby ostatním členům výhradně ve wirech. Pokud se však firma chce stát „oficiálním“ členem, musí se zavázat, že podíl ceny jejích služeb ve švýcarských francích nepřesáhne 70% podíl ceny celkové. Nemůže-li to zaručit, stává se členem „neoficiálním“ a platí vyšší poplatky.

Systém Wirtschaftsringu je elegantní, funkční a ušetří svým členům, malým a středním švýcarským firmám, spoustu peněz. Jak je možné, ptá se autor, že se takovéto systémy už dávno masově nerozšířily i jinde?

Banky se brání

V třicátých letech existovaly podobné hospodářské kruhy i v jiných evropských zemích. Zdá se, že některé se samy dobrovolně rozpustily po odeznění hospodářské krize. V Dánsku a Norsku, jejichž systémy inspirovaly tvůrce systému švýcarského, však banky dosáhly toho, že tamější witschaftsringy velmi záhy zakázala vláda. Banky se nutně musí cítit ohroženy systémem, jehož masové rozšíření by mohlo znamenat omezení jejich hlavního zdroje příjmů — úročených půjček. Holanďan Hendrik Bor, který měl možnost švýcarský systém poznat zblízka, tvrdí, že i ve Švýcarsku je oběh wirů pod tlakem bank uměle zpomalován. On sám se pokusil založit efektivnější systém nejprve ve Švýcarsku a později v Holandsku. Ani v jednom případě neuspěl. Ve Švýcarsku mu prý policejní důstojník rovnou řekl, že jeho systém by ohrozil švýcarské banky, což nelze tolerovat. Borovi kolegové se stali předmětem vleklých daňových vyšetřování a předseda vznikajícího kruhu se ocitl pod takovým tlakem, že spáchal sebevraždu. V Holandsku se Bor stal obětí pomlouvačných článků v tisku a dokonce se začal obávat o svůj život. Dnes se pod jménem Monrobey snaží uvést v život neziskový bezúročný systém půjček v USA. Podobný systém („mutual credit network“) v Británii připravují Christian a Diana Schumacherovi.

Neziskové systémy půjček, jako je Wirtschaftsring, jsou potenciálně velmi cennými stavebními kameny alternativního ekonomického systému. Při jejich zavádění musíme však počítat s obrovským odporem bank, jedné z nejmocnějších ekonomických sil na světě.

Kontakty: LETS: Letslink UK, Woodcock Road, Warminster, Wiltshire BA 12 9DH, U.K.);WIR, Auberg 1, 4002 Basel, Švýcarsko; Hank Monrobey, POBox 15656, Ann Arbor, Michigan, 48106-5656 USA, e-mail: monrobey@ix.netcom.com; Schumacher Projects, Church House, Church Lane, Godstone, Surrey RH9 8BW, U.K.

Zpracováno podle knihy Richarda Douthwaitea Short Circuit (Liliput Press, Dublin, 1996).

Vyšlo v upravené podobě také německy: Douthwaite, R., H. Diefenbacher: Jenseits der Globalisierung — Handbuch fiir lokales Wirtschaften (Matthias — Grünewald — Verlag, Mainz, 1998)

Třetí díl Zkratek najdete zde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.