Zkratky

15. června 1999 /
foto: www.coincommunity.com

Seriál Zkratky, zpracovaný podle první části knihy Richarda Douthwaitea Short Circuit, popisuje systémy místních měn, neziskových lokálních záložen a dalších netradičních způsobů nakládání s penězi, které ve světě existují a fungují. Podle autora, anglického ekonoma a novináře, jsou cestou k nezávislosti na nestabilním a destruktivním světovém ekonomickém systému. V minulém díle (7.G 4/1999) jsme se věnovali měnám LETS a švýcarskému bezúročnému výpůjčnímu systému Wirtschaftsring. Třetí díl se soustředí na lokální měny, využívající tištěné „bankovky“.

Historie dnešních místních tištěných peněz začíná v Německu těsně po první světové válce. Byla krize a ceny zboží klesaly. Ti, kdo si to mohli dovolit, nenakupovali. Čekali, až bude zboží ještě levnější. To vedlo k prohlubování deprese a k nedostatku oficiální měny — říšské marky. Ve snaze situaci řešit vzniká v Německu hnutí Freiwirtschaft (svobodná ekonomika). Inspiruje se prací reformátora Silvia Gesella (viz článek Silvio Gesell: Osvoboďme peníze od úroku! v 7.G 6/2011), jenž mimo jiné navrhoval, aby se oběh peněz podpořil jakýmsi „negativním úrokem“: měly by platit pouze po určitou dobu, pak by se jejich platnost musela prodloužit pomocí kolku. „Svobodní ekonomové“ tedy vytiskli měnu, kterou nazvali „wära“ (ze slov ware — zboží a währung — měna), a jejíž hodnota se rovnala říšské marce. Za marku se dala wära v případě nutnosti i vyměnit, protože všechny „pravé“ peníze, za které stoupenci hnutí měnu wära kupovali, byly uloženy na zvláštním účtu. Klíčový rozdíl oproti marce byl v omezené platnosti — na konci každého měsíce ji musel majitel obnovit nalepením „kolku“ v ceně 2 % její hodnoty.

Měna wära se rychle šířila mezi nadšenci po celém Německu, ale k proslulosti jí dopomohl až případ bavorské vesnice Schwanenkirchen v roce 1931. Uzavřený uhelný důl ve vsi s pěti sty obyvateli koupil stoupenec hnutí Freiwirtschaft. Domluvil s majiteli místních obchodů, že budou přijímat měnu wära, otevřel důl a zaplatil horníkům ve wära mzdu. Obchodníci ze Schwanenkirchen přesvědčili své velkoobchodní dodavatele, aby od nich wära brali, ti ve wära zaplatili dodavatelům svým. Dodavatelé wära utratili za schwanenkirchské uhlí (protože jim nic moc jiného nezbývalo).

„Pár měsíců po znovuzahájení těžby uhlí se Schwanenkirchen změnilo k nepoznání,“ napsal americký list The New Republic v srpnu 1932. „Vesnice prosperovala, dělníci i obchodníci splatili dluhy, město dýchalo novým duchem života a svobody… rojili se tu reportéři ze všech koutů Německa, aby napsali o zdejším zázraku.“

Úspěch měny wära polekal německou vládu, která se začala obávat, že přispěje k inflaci, a v listopadu 1931 wära zakázala. Důl ukončil činnost a s ním skončil i schwanenkirchský zázrak.

Města kontra banky

Nedaleko za hranicí v rakouských Tyrolích sledoval vzestup měny wära Michael Unterguggenberger, starosta městečka Wörgl. Rozhodl se podobným způsobem vyřešit problémy svého města, kde ze 4500 občanů byla třetina bez práce. Nechal vytisknout obecní peníze a v srpnu 1932 obdrželi zaměstnanci radnice, včetně starosty, polovinu platu v nové měně. Místní obchodníci věděli, že mohou měnou platit obci daně a že nic neriskují, protože celá vydaná částka je kryta půjčkou z místní záložny. Mohli ji v záložně také za pravé šilinky vyměnit, ovšem se ztrátou 2 %. Proto, byť bez velkého nadšení, akceptovali platby ve starostově nové měně. Lokální peníze se ve Wörglu rychle šířily, na platbě v šilincích brzy trvaly už jen pošta a železnice. Protože obecní peníze ztrácely po měsíci platnost, pokud se na ně nepřilepil obecní kolek v ceně 1 % jejich hodnoty, snažili se je wörgelští utratit co nejrychleji.

foto: wikipedia.org

Důsledky se opět projevily velmi rychle. Lidé zaplatili daně, které dlužili obci, a ta zaměstnala padesát lidí na obecně prospěšné práce. Do konce roku 1932 stačila radnice opravit 6 km silnic a rozšířit kanalizaci, v lednu 1933 zahájila (a později bez zadlužení dokončila) výstavbu skokanského můstku a vodní nádrže. V záložně převládly po dlouhé době vklady nad výběry. Další města se chystala Wörgl napodobit. A v této fázi opět zasáhla centrální instituce. Rakouská centrální banka zahájila řízení proti wörgelské radnici a 1. září 1933, třináct měsíců po jeho zahájení, byl wörgelský experiment ukončen shora.

Podobný vývoj proběhl ve Spojených státech, kde v letech 1932—33 zavedlo různé formy místních peněz několik set obcí a dokonce jeden stát — Iowa. Většina systémů se od wörgelského lišila v tom, že známka či kolek v hodnotě dvou centů se na „bankovku“ lepila každý týden. Centy šly na účet a po roce se místní měna v hodnotě jednoho dolaru vyměnila za skutečný dolar, který se na účtu takto po centících během roku nahromadil. 1 tyto lokální peníze ukončilo nařízení shora, tentokrát z pera prezidenta Roosevelta. V letech 1956—57 fungovala místní tištěná měna v historickém francouzském městečku Lignières-en-Berry. Wörgelský systém vylepšili v tom směru, že kdo si vyměnil franky za místní měnu, dostal 5 % navíc. Místní měna byla označena datem, a vyměnit zpět ji bylo možné nejdříve po čtyřech měsících, kdy její držitel obdržel franky v hodnotě 98 % hodnoty původní. Díky tomuto výhodnému opatření byl o místní peníze velký zájem, dokud se po tlaku francouzské centrální banky neocitly mimo zákon.

Skutečný kapitál

Jaká je situace dnes? Douthwaite se zmiňuje o existenci místních tištěných peněz v několika argentinských provinciích, podrobně však popisuje měnu, kterou zavedl Američan Paul Glover v třicetitisícovém městě Ithaca ve státě New York.

Glover se rozhodl proti systému LETS (viz předchozí díl Zkratek v 7.G 4/1999), protože mu připadalo nepraktické zaznamenávat každou transakci počítačem. Chtěl se také vyhnout odpovědnosti, která by mu podle amerického právního systému mohla vzniknout, kdyby členové neplatili daně, a navíc cítil, že LETS jsou příliš uzavřené systémy, které fungují jen pro úzký okruh lidí. Vytiskl proto vlastní peníze, které nazval „hours“ — hodiny, protože měly mít hodnotu zhruba hodiny práce. Poté vybral od devadesáti přátel po několika dolarech a v listopadu 1991 vydal první číslo novin Ithaca Money, v nichž uveřejnil jejich reklamy na zboží či služby, které nabízeli za novou měnu.

foto: www.coincommunity.org

Obchody zvolna rostly. Ke konci roku 1993 bylo v oběhu již 4300 „hodin“ (každá ekvivalentní deseti dolarům). „Ithacké hodiny jsou podloženy skutečným kapitálem: našimi dovednostmi, naším časem, našimi lesy, poli a řekami“, stojí na každé bankovce.

Do oběhu se dostávají tak, že každý účastník dostane čtyři „hodiny“, když podá svůj první inzerát v novinách Ithaca Money, a za osm měsíců, pokud se stále aktivně účastní, může se přihlásit o další dvě „hodiny“ — jakýsi „věrnostní příplatek“. „Hodiny“ lze získat i formou bezúročné půjčky (proti záruce), asi 10 % vydaných „hodin“ poskytuje Gloverova organizace neziskovým organizacím jako grant. Koncem roku 1995 bralo platbu v „hodinách“ 250 firem včetně kina, dvou místních samoobsluh, šesti cukráren, třiceti farmářů na místním trhu a několika restaurací (nejméně jeden večer v týdnu).

V době, kdy šla kniha do tisku, se Glover chystal otevřít obchod, kde by se prodávaly výrobky individuálních účastníků za „hodiny“ a vyjádřil naději, že za pár let bude možné platit v „hodinách“ místní daně a že je budou brát všechny místní obchody. Vedle podpory zaměstnanosti a snižování závislosti na světové ekonomice a nadnárodních firmách mají „hodiny“ i důležitý význam sociální. Lidé, kteří s nimi obchodují, mají pocit, že svému městu a regionu zároveň pomáhají, a vznikají mezi nimi vztahy důvěry a přátelství.

V Ithace v polovině devadesátých let používalo „hodiny“ pravidelně nebo alespoň občas asi tři tisíce lidí a podobné systémy již existovaly v dvaceti dalších obcích. („Hodiny“ v Ithace stále fungují  pozn. red. 2014.) 

Jaké jsou nevýhody ithackých peněz? Douthwaite upozorňuje, že Paul Glover systému v prvních letech jeho vzniku věnoval nesmírné úsilí. Kontaktoval firmy, vydával noviny (z toho jediného měl určitý příjem v „hodinách“), sledoval, zda firmy mají kde získané „hodiny“ utratit, mnoha způsoby a s pomocí dalších přátel se snažil zjistit, zda nadešel čas vydat další bankovky. Situace se zlepšuje, vzniká pevnější organizace a našli se další spolupracovníci, přesto je systém na jeho osobě ještě hodně závislý. Druhá nevýhoda je, že chybí způsob, jak stahovat peníze z oběhu, a v okamžiku, kdy se objem obchodu začne snižovat, například proto, že se oživí ekonomika a lidé zčásti přesedlají zpět na dolary, převýší nabídka peněz poptávku a hrozí kolaps. Systém LETS tuto nevýhodu nemá: kupní síla se automaticky reguluje počtem transakcí. Podle Glovera je však možnost oživení americké ekonomiky v době nadnárodních monopolů a přesunu americké výroby do zahraničí mizivá.

Časodolary

„Časodolary“ (time dollars) jsou lokální „měnou“, která na rozdíl od jiných systémů skutečnou měnou být nechce. V USA je v 80. letech zavedli manželé Jean a Edgar Cahn, v roce 1994 jich fungovalo již přes půldruhé stovky. Časodolar si člověk vydělá za hodinu pomoci někomu ve svém okolí, například při úklidu či nákupu pro starého nebo nemocného člověka, hlídání dětí, či odvozu někoho, kdo neřídí, k lékaři nebo do kostela. Jde vlastně o svépomocný systém sociální péče s několika desítkami až několika tisíci dobrovolníky (kteří za svou práci dostávají časodolary) a jedním až několika zaměstnanci, kteří pomoc koordinují a časodolary proplácejí a inkasují. Za časodolar je možné koupit opět jenom péči v rámci systému pro sebe či své blízké. Ve skutečnosti má měna význam spíše psychologický, protože pokud někdo nemá časodolary a péči potřebuje, není mu odmítnuta. Edgar Cahn upozorňuje, že počítač koordinátora s časodolarovými účty slouží i jako jakási náhražka paměti daného společenství, která by nebyla třeba před několika desítkami let, kdy mobilita nebyla tak vysoká.

foto: www.diamental.nl

Rada lidí — dobrovolníků, kteří pomáhají ostatním, se o své časodolary ani nehlásí. Pro jiné jsou důležité — například chlapec, který pravidelně pomáhá starším sousedům, vysvětluje, že kdyby nedostal vůbec nic, vypadal by před kamarády jako hlupák. Ještě pro další je důležité, že časodolary nejsou opravdové peníze. „Penzionovaný bankovní ředitel by sotva sekal sousedům trávník za hodinovou mzdu, za časodolary však ano,“ vysvětluje Cahn. Za hlavní přednost systému považuje to, že posiluje nepeněžní ekonomiku a sousedské vztahy a umožňuje marginalizovaným skupinám — osamělým matkám, starým lidem, nezaměstnaným a menšinám — pomáhat si navzájem a přitom se zbavovat stigmata vyřazenosti a nepotřebnosti. (Systém „časodolarů“ a „časobank“ se v současnosti rozvíjí v desítkách zemí — pozn. red. 2014.)

Tři funkce peněz

Peníze mají ve společnosti trojí funkci: prostředku pro výměnu zboží, jednotky vzájemného účtování (hodnocení, jak si jeden vůči druhému stojí) a uložení hodnot pro budoucnost. Na rozdíl od prvních dvou nemohou systémy, jako je LETS, tuto třetí funkci plnit. Málokdo bude spořit jednotky LETS či „hodiny“ Paula Glovera s tím, že je utratí, až bude v důchodu, protože nemůže vědět, zda budou za dvacet či čtyřicet let ještě platit.

Určitou kvalitu trvalosti tak mají zatím pouze měny garantované státem — koruny, marky, dolary atd. Jak ale upozorňuje Douthwaite, mají též jednu zásadní slabinu: velkou část nových peněz vytvářejí banky ve formě půjček, z nichž pak inkasují úrok. To má několik nepříznivých důsledků, zejména ten, že potřeba úrok splácet je hnacím motorem stálé a neudržitelné expanze peněžní ekonomiky.

Douthwaite proto navrhuje rozvíjet systémy, jako je LETS, ale paralelně zavádět univerzálnější a trvalejší měnu, která by vznikala méně destruktivním způsobem než současné národní měny, avšak zachovala si roli uložení hodnot pro budoucnost. Uvádí několik námětů, jak na to. Popisuje experiment Američana Ralpha Borsodiho v USA v roce 1972. Borsodi zavedl měnu, která byla podložena tržními hodnotami třiceti základních typů primárního zboží (zlato, železo, káva, sója, vlna apod.) a která úspěšně fungovala ve městě Exeter (stát New Hampshire) po dobu jednoho roku. Potenciálně mohla podle autora nahradit národní měnu, Borsodi však po roce experiment ukončil. Místní měny by mohly být podloženy energií, kterou jsou nebo budou schopny vyprodukovat místní firmy z obnovitelných zdrojů. Státy by mohly vzít vydávání peněz do vlastních rukou, jak je tomu v autonomních britských Normanských ostrovech Guernsey a Jersey, totéž by mohly učinit obce či územní celky podle Wörgelského vzoru. Tyto úvahy se však zatím většinou pohybují v oblasti hypotéz. Nejvážnější námitka u části námětů, v knize zmíněná jen okrajově, je obava z inflace. Měly centrální banky pravdu, když místní měny zakazovaly? To je otázka do další, zatím neotevřené diskuse.

Užitečné stránky: www.paulglover.org; www.timebanks.org; www.lets.ecn.cz

Zpracováno podle knihy Richarda Douthwaitea „Short Circuit“ (Liliput Press, Dublin, 1996).

Vyšlo v upravené podobě také německy: Douthwaite, R., H. Diefenbacher: Jenseits der Globalisierung — Handbuch fiir lokales Wirtschaften (Matthias — Griinewald — Verlag, Mainz, 1998).

Čtvrtý díl Zkratek najdete zde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.