CHKO Soutok: boj o lužní lesy

Lužní les v okolí jihomoravské Břeclavi leží v rovinaté nivě a živí jej zejména jarní záplavy. Najdete v něm velké množství nejrůznějších menších vodních biotopů: jezírek, tůní, rybníčků a mrtvých ramen řek. Někdejší meandrující koryta řek nám zanechala četné zaškrcené meandry, dnes malá jezera, nezřídka napojená na soustavu lužních, periodicky protékaných kanálů. Vždy tomu tak ale nebylo.

Krajina utvářená člověkem

Až přibližně do konce prvního tisíciletí zdejší nivy záplavy nepostihovaly, první povodně vznikaly až v důsledku odlesňování území Českomoravské vrchoviny a Jeseníků od 9. století. Na důležitost lesa u pramenišť jakožto vodní jímky upozornil už ve 40. letech minulého století přírodovědec a ekolog Vladimír Úlehla: „To je dokonalá vodní přehrada. Čím delší je pouť vodní kapky, tím lépe. Tím pravidelnější je vodní tok v potocích a řekách, tím více se tlumí kolísání jarních vod a letních přívalů, tím jednotněji proudí voda průplavem či splavněnou řekou.“ Na horských hřebenech, pod nimiž se potoky a řeky rodí, však byly lesy z valné části vymýceny a zůstaly jen prořídlé zbytky. Obnažená půda vodu nezadrží a ta potom teče z hor mnohem rychleji než dříve. Od 13. století tak výrazně poklesla retenční schopnost povodí a následně započaly opakované velké povodně, do té doby vzácnější. Dříve typicky převažující tvrdý luh vystřídal na jihu Moravy luh měkký.

Samotnou krajinu u soutoku Moravy a Dyje naši předkové ovlivňovali už od 11. století. Stavby hradišť později doplňovali i nejrůznějšími stavbami protipovodňovými — vznikaly tak četné hráze i valy. Se sílícím narušováním rovnováhy vodního režimu sloužily meliorace kromě odvádění přebytečné vody zejména v období záplav i k zavlažování pozemků v suchých obdobích. Za většinou těchto projektů budovaných během 19. století stojí Lichtenštejnové. Po vyvlastnění lichtenštejnského majetku však většinu těchto kanálů nikdo neudržoval a přestaly být funkční.

Povodeň, foto: Jan Miklín, www.janmiklin.cz.

Velký krajinný zásah znamenaly ve 2. polovině 20. století také regulace obou řek, při nichž bylo zcela zlikvidováno více než tisíc hektarů lužního lesa a řeka Morava zůstala v dotčeném území o 40 % kratší. Unifikací koryt došlo i k zániku mnoha ekologických nik, vázaných na rozmanité tvary říčního koryta a společenstva břehových porostů. Kompletní vodohospodářské úpravy si kladly za cíl ochranu pozemků o rozloze 25 tisíc hektarů, ochranu obcí a významných objektů před záplavami a zlepšení podmínek pro zemědělství. Naneštěstí záplavy v roce 1997 ukázaly, že protipovodňová funkce Novomlýnské přehrady nedostačuje. Záplavový režim lužního lesa negativně ovlivnila nejen výstavba Novomlýnských nádrží, katastrofální důsledky znamenal zejména pokles hladiny podzemní vody o více než metr.

Na počátku 90. let odstartovaly první projekty na revitalizaci lužních lesů. Řešily přivedení vody pomocí kanálů, s možností umělého povodňování a zvodnění horních půdních horizontů. Po celá devadesátá léta pak vznikala soustava kanálů, stavidel, stavítek, propustů a hradítek s možností ovlivňovat hladinu vody v periodických i trvalých tůních a hladinu podzemní vody v lesních porostech. V lese se tak znovu objevila území s trvalým či dočasným zaplavením a podle provedených studií se také výrazně zlepšila vitalita všech lužních ekosystémů, hlavně lesa.

Regulace a dálnice

Pro vitalitu lužního lesa je klíčovým faktorem výška hladiny spodní vody. Pokles hladiny spodní vody a regulace toků bohužel trápí i jiné lužní lesy na území České republiky — ač některé z nich stojí v režimu chráněných oblastí nebezpečí lidských zásahů do krajiny se jim nevyhýbá. Kupříkladu část území CHKO Litovelské Pomoraví je ohroženo jímáním spodní vody a regulací menších přítoků. A otázka bezzásahovosti v území obhospodařovaném lesníky je zde také předmětem diskuzí. Navíc se tamních lesů negativně dotkla výstavba dálnice v 70. letech minulého století.

Dálnice a rychlostní silnice a obecně představují jedno z hlavních nebezpečí pro přírodu ve velkoplošných chráněných územích. Nezvratné změny by přineslo vybudování nové dopravní cesty i v dalším komplexu lužních lesů, v CHKO Poodří. Ohrožení rozšířením dálniční sítě se nevyhýbá ani soutoku Moravy a Dyje. Případné nebezpečí pro přírodu představuje plánovaný obchvat města Břeclav a také dostavba dálnice, která by měla spojovat Brno a Vídeň a o jejíž trase stále není definitivně rozhodnuto. 

Měkký a tvrdý luh

Kombinace dostatku vody, dostatku živin a teplého klimatu jižní Moravy dělá ze soutoku Moravy a Dyje území s obrovským přírůstkem biomasy a velkou druhovou rozmanitostí, včetně řady endemických (pouze zde se vyskytujících) druhů. V měkkém luhu dominují vrby, topoly a olše, kterým dlouhodobé záplavy nevadí. Topol černý dokáže růst až 50 dní v roce na místech, kde stojí hladina vody nad půdním povrchem, vrba bílá v těchto podmínkách vytváří adventivní (náhradní) kořeny a je schopna přežít dokonce více než rok. V jejich stínu rostou vlhkomilné rostliny — žabník jitrocelový, kopřiva dvoudomá, ostružník ježiník, kosatec žlutý, vzácná bledule letní nebo ladoňka vídeňská, a také nejrůznější traviny. To vše lemuje porost rákosin a ostřic, ve stojatých vodách rozkvétají stulík žlutý a leknín bílý.

Tvrdý luh dyjsko-moravské nivy zdobí mohutný dub letní, jasan úzkolistý, stále také jilm vaz a jilm habrolistý; vzácně se tu vyskytuje i vinná réva lesní. Na jaře zde rozkvétají dymnivky duté, sněženka jarní, sasanky či orsej jarní, později i dva zástupci orchidejí – kruštík polabský a Nordeniův. Nechybí ani nepůvodní druhy dřevin — do alejí byl hojně vysazován například ořešák černý. Zdejší lesy jsou bohaté také na nejrůznější houby, zejména dřevožijné (lignikolní). Díky vodním biotopům se tu daří též nejrůznějším obojživelníkům, vydra říční nebo bobr evropský se sem vrátili na konci minulého století.

Pestré a živé louky

Významné jsou také luční ekosystémy, které v minulosti sloužily k produkci sena. Roky vysokých výnosů byly střídány lety, kdy nebylo možné sklidit nic. Po roce 1989 zájem o seno klesl a louky na soutoku s výměrou 800 hektarů přestaly být koseny. Řada lučních společenstev sice vymizela, luční ekosystémy ale vykázaly obdivuhodnou schopnost regenerace. Ač byla seč luk obnovena, chybí odvoz sena, o něž nemá nikdo zájem, a tak je často páleno nebo ponecháno na louce, což nahrává šíření rumištních a invazivních druhů rostlin.

Pro louky u zámečku Pohansko jsou zase typické mohutné solitérní stromy. Dožívá na nich generace monumentálních dubů letních, některé dosahují až dvou metrů v průměru a výšky kolem třiceti metrů, s odhadovaným věkem až pěti set let. Staleté duby nadto hostí mnoho druhů organismů, včetně více než padesáti druhů krasců. Už od 19. století je tato oblast velmi významným ornitologickým pracovištěm, jelikož slouží jako hnízdiště, zastávka a zimoviště více než 260 druhů ptáků. Jedině zde u nás můžete vidět orla královského, v počtu asi pěti párů tady hnízdí i vzácný a plachý čáp černý. Hojnější čáp bílý se návštěvníkům zjeví díky hnízdům na malebných loukách v cestě na samotný soutok.

Dub, foto: Jan Miklín, www.janmiklin.cz.

Suma sumárum: Soutok se dožil ekologického happy endu. Nebo ne?

Výnosná střelba a těžba

Příjemný pocit z výhledu do revitalizované krajiny bohužel narušuje plot obory, který lemuje cestu. Cyklisté musejí dokonce její částí projíždět. A nejde o oboru ledajakou: s rozlohou přes čtyři tisíce hektarů je největší v České republice a Lesy ČR v ní nabízejí poplatkový lov převážně dančí a srnčí zvěře. Kvůli oplocení z počátku 60. let minulého století se ocitly v izolaci i dvě nejvýznamnější pralesní památkové rezervace — NPR Ranšpurk a NPR Cahnov-Soutok. Běžný návštěvník si tak pocity z nedotčené přírody nevychutná. Ostatně, nejinak tu pochodili i poutníci v minulých staletích.

Už od středověku se tady totiž intenzivně těžilo a následně se sázely výmladkové lesy. Stejně tak zde naši předkové pásli dobytek, protože úživnost lužního lesa je díky dynamicky se zmlazujícím dřevinám a žaludům velmi vysoká. Už od 18. století pěstovali stejnověký les na plochách pravidelného tvaru, většinou obdélníkového, o velikosti i několika desítek hektarů. Lichtenštejnské hospodaření zaměřené pouze na výnos znamenalo obnovu lesa na velkých vyklučených pasekách, s pouze malým zastoupením dubu. Pastva v lesích byla zakázaná až na konci 19. století. A až do 80. let minulého století se udrželo vysévání žaludy a mezi duby se běžně pěstovaly nejrůznější polní plodiny.

Nedosti na tom, na konci 20. století při úpravě pasek pohřbívala těžká technika pařezy do depresí, například po vysušených mokřadech. Tímto způsobem se půda připravila na výsadbu a následné mechanickou údržbu ploch. Proti těmto praktikám vystoupilo Hnutí DUHA spolu s ochránci přírody a lesní hospodáře se podařilo přesvědčit k šetrnější těžbě dřeva. Koncem roku 2007 se zástupci orgánů ochrany přírody s vedením Lesů ČR dohodli na ponechávání určitého počtu stromů na těžených plochách, aby se zachovaly vhodné životní podmínky především pro řadu druhů ptáků a xylofágní hmyz (ten žije v dutinách stromů a živí se převážně odumřelým dřevem).

Znatelné změny porostu

Z dlouhodobého pohledu se tak spíše jeví, že biodiverzita krajiny u Soutoku chřadne. Kupříkladu kartograf a geoekolog Jan Miklín upozorňuje na data získaná z leteckých snímků z let 1938, 1953, 1976 a 2009 a lesnických porostních map, ukazující na výraznou proměnu klíčových ekosystémů: travních porostů, řek a lesů. Rozloha travních porostů se zmenšila téměř na polovinu, ať už kvůli rozorání (zejména v průběhu 50. let), zalesnění nebo uzavření hraničního pásma. Současný zásadní problém však spočívá zejména v intenzitě a způsobu zmiňovaného lesního hospodaření. „Zatímco na začátku 20. století zde ještě byly pozůstatky pastevních, středních a jiných otevřených porostů (celkem na 36,5 % plochy lesa), v dnešní době tvoří jen 3,7 %, zatímco holých sečí je nejvíce ze sledovaných období (14,9 %). To spolu s úbytkem solitérních stromů na loukách (o 51,5 % v hlavních lokalitách) znamená úbytek biotopů zejména saproxylického hmyzu, přičemž některé druhy (tesařík obrovský, lesák rumělkový, roháč obecný, páchník hnědý) jsou předmětem ochrany zdejších Evropsky významných lokalit,“ vypočítává břeclavský rodák. Nebývalý rozsah lesních těžeb ukazují i porostní mapy — za posledních dvacet let ubyla čtvrtina porostu, což je více než kdykoli jindy včetně období druhé světové války. Problémem zůstává i změna druhové skladby na obnovovaných plochách.

Ranšpurk, foto: Jan Miklín, www.janmiklin.cz. 

Zatímco z řad ekologů a zejména pak některých entomologů zaznívají hlasy, že by bylo nejlepší ponechat zdejší lužní les samovolnému vývoji, lesníci se brání, že právě oni jsou tvůrci dnes tolik ceněných unikátních biotopů. Hospodaření v lesích se tak stalo jedním z hlavních důvodů nedávného sporu o vyhlášení chráněné krajinné oblasti Soutok.

Vé jako prohra

Předznamenejme, že o vyhlášení velkoplošného chráněného území zde usilovalo mnoho generací ochránců přírody a biologů. Poslední snahy o vyhlášení CHKO Soutok z let 2008 až 2012 vycházejí z dokumentu Priority vyhlašování velkoplošných zvláště chráněných území, v němž si před pěti lety ministerstvo životního prostředí určilo priority na základě vztahu k evropské soustavě Natura 2000. Soutok Moravy a Dyje ministerstvo hodnotilo jako území s nejvyšší mírou naléhavosti vyhlášení. Následně Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky (AOPK ČR) vypracovala záměr a předběžný plán péče o CHKO Soutok a tento dokument se posléze projednával s místními samosprávami.

Navrhovaná CHKO Soutok v rozsahu 139 km2 má tvar písmene V, táhnoucího se podél řek Moravy a Dyje od jejich soutoku. Na straně řeky Moravy končí u Lužic, řeku Dyji sleduje proti proudu k Břeclavi, která však do území zahrnuta není, a nad ní pokračuje krajinou Lednicko-valtického areálu k Dolní nádrži Nových Mlýnů, kde sousedí se stávající CHKO Pálava. Navrhovaná hranice vede mimo intravilány všech obcí. Ochrana se má soustředit především na zachování typického rázu krajiny v nivě dolního toku velkých řek a na zastoupení lužních lesů s mozaikou lučních, mokřadních a vodních společenstev. Tento cíl zahrnuje mnoho dílčích opatření, například podporu obnovy alejí podél cest, naopak nepodporu zalesňování luk či spolupráci s orgány památkové péče při ochraně Lednickovaltického areálu.

Pohansko, foto: Jan Miklín, www.janmiklin.cz. 

Tento záměr se však setkal s velkým odporem a chráněnou oblast se dosud vyhlásit nepodařilo. Proč? Na to jsem se ptala v letos obhájené diplomové práci.

Ten nejlepší stav lesa

K nejvýznamnějším aktérům sporu patří na straně odpůrců návrhu zejména podnik Lesy ČR, starostové dotčených obcí a místní podnikatelé; na straně příznivců pak kromě ministerstva životního prostředí a Agentury ochrany přírody ČR figurují přírodovědci a zástupci neziskových organizací. Málo z nich však pochází přímo z regionu, a jsou tak vnímáni jako cizinci, takzvaní „zelení“, jejichž názor není místními samosprávami, obyvateli ani podnikateli brán v potaz.

Ukázalo se, že žádný z jedenácti respondentů, s nimiž jsem mluvila při rozhovorech, které se staly základem výzkumu, nezpochybňuje výjimečnou hodnotu místní přírody, kterou je potřeba chránit, avšak strany sporu se značně rozcházejí nejen v tom, jak tyto hodnoty udržovat, ale také v tom, kdo je vytvořil. Je patrné, že největší vliv na místní veřejné mínění měli lesníci, zdůrazňující vlastní zásluhy na vytvoření vzácného ekosystému i ekonomický význam hospodářského lesa. Nejvýraznější postavou se pak u odpůrců CHKO stal Jan Vybíral, ředitel Biosférické rezervace Dolní Morava (spoluzaložené a kofinancované Lesy ČR) a bývalý dlouholetý ředitel Lesního závodu Židlochovice. Podle něj měli lesníci „vždycky zájem, aby stav lesa jako součást přírody, byl ten nejlepší.“ O profesní cti u lesníků mluví i člen břeclavské ČSOP, ornitolog František Krause (viz minulé číslo 7.G): „Oni sklízejí plody práce svých předchůdců ob tři generace, to znamená někde na konci 19. století. U nich je profesní ctí zasázet stejný les. Vytvořit mu podmínky, aby vyrostl alespoň takový.“

Klíčové okamžiky sporu do značné míry souvisejí se snahami vyhlásit CHKO Soutok již v minulosti, s rozšířením Biosférické rezervace Pálava, stavbou Novomlýnských nádrží a vyhlašování Evropsky významných lokalit Natura 2000. Ukázalo se, že negativní vnímání ochrany přírody ve zdejším regionu pramení právě odsud. Proti záměru se tak nakonec postavili nejen všichni starostové obcí na daném území a místní podnikatelé, ale i zástupci Biosférické rezervace a členové ČSOP Břeclav. Příznačné je, že zatímco stranu odpůrců posilovala řada vznikajících místních sdružení, hnutí za vyhlášení CHKO Soutok neinicioval nikdo.

Pro a proti

K nejčastějším argumentům odpůrců patří poukazování na odpor lidí ke změnám vnucených někým z Prahy nebo Brna, nebo na skutečnost, že území je tolik cenné díky dlouholeté lesnické práci, a nikoliv zásluhou ochránců přírody. Odpůrci si také myslí, že území je už dnes chráněno dostatečně a CHKO by je omezovala. „Nejen pohyb místních v přírodě, třeba rybáře a cyklisty, ale i zemědělskou produkci. A když by se nestříkali komáři, byla by to kalamita,“ objasňuje svůj postoj starosta Lanžhota Stanislav Hrnčíř.

Dlužno dodat, že v oblasti navrhované CHKO je již nyní vyhlášeno několik typů zvláště chráněných území a rezervací, včetně Evropsky významných lokalit Niva Dyje a Soutok-Podluží, Ptačích oblastí Lednické rybníky a Soutok-Tvrdonicko, Ramsarských mokřadů a devíti maloplošných zvláště chráněných území. Celé území pak od roku 2003 leží v Biosférické rezervaci Dolní Morava, která jako jediná v České republice nepodléhá orgánům ochrany přírody a kterou však někteří ochranáři považují za „nálepku bez obsahu“, protože kvůli svému neukotvení v tuzemské legislativě postrádá efektivní pravomoci. Součástí území je také zmiňovaný Lednicko-valtický areál, který je od roku 1996 zapsán do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Naproti tomu příznivci CHKO i nadále tvrdí, že pro území soutoku Moravy a Dyje je CHKO nejlepší variantou ochrany. Jejich cílem je hlavně změna lesního hospodaření, které z jejich pohledu mění cenné území na lesnickou plantáž. Instituce, které mají zaručovat patřičnou ochranu území, podle nich nedostačují. Příznivci jsou také přesvědčeni, že do vývoje sporu významně zasáhl lokální předvolební politický boj. „Volby jsou příležitost, kdy jde o to, kdo silnějším hlasem zařve ku Praze: Jedině přes naše mrtvoly!“ komentoval semletí CHKO v politickém boji Stanislav Koukal z Agentury ochrany přírody a krajiny.

Louky, foto: Jan Miklín, www.janmiklin.cz. 

Respondenti se naopak shodli v tom, že ministerstvo životního prostředí zvolilo nevhodné vyjednávající strategie a prezentaci záměru: místním nebyly nabídnuty kompenzace, představena pozitiva, ani účinně vyvráceny jejich někdy přehnané obavy z omezení, například že hrozí velká nezaměstnanost. „Setkal jsem se několikrát s případy, kdy jsme řešili se starostou nějaké obce úplně jiný problém a z něj najednou vypadlo, že s tím Gumotexem je to škoda. Někdo si dal tu práci a objížděl je, aby jim namluvil spousty nesmyslů o CHKO, například že v nich nemůžou fungovat normální podniky a podobně,“ vzpomíná Stanislav Koukal. Ekolog Mojmír Vlašín z Ekologického institutu Veronica má za to, že právě toto šíření strachu z ekonomického propadu ruku v ruce se slibováním prostředků na budoucí rozvoj obcí ze strany vlivných podnikatelských subjektů stálo za tím, že naprostá většina obcí v průběhu let své původně kladné stanovisko k vzniku CHKO změnila.

Příznivci i odpůrci vnímají jako zásadní aspekt sporu roli médií, tvrdí však, což se v podobně vyhrocených případech tradičně opakuje, že větší prostor věnovala média právě druhé straně. Podle příznivců se tato skutečnost významně podepsala na zmaření záměru vyhlásit CHKO, podle odpůrců bylo naopak těžké s mediální zaujatostí bojovat…

Případ „Soutok“ je však v českém prostředí přece jen výjimečný: jak tvrdí Mojmír Vlašín, ještě nikdy se totiž proti samotnému vyhlašování velkoplošného chráněného území nezvedla tak mohutná vlna odporu. Přispěla k němu zřejmě i aktuálně vypjatá situace v šumavském národním parku, z níž odpůrci vyššího stupně ochrany přírody na Soutoku odvozují, že by je čekali stejné potíže jako tamní starosty a podnikatele na Šumavě. Přesvědčili se o tom mimo jiné na exkurzi, kterou pro ně uspořádala Biosférická rezervace Dolní Morava. Naopak pozitivní příklad spolupráce správy chráněného území a místních samospráv i podnikatelům měla podat exkurze pořádaná Hnutím DUHA do CHKO Poodří, kterou tvoří také převážně ekosystémy lužního lesa.  O ni však neprojevili aktéři sporu zájem.

Bez dohody

Dlouhodobě zablokovanou komunikaci mezi navrhovateli a odpůrci vloni v létě dočasně rozetnul tehdejší ministr Tomáš Chalupa, který po jednání se zainteresovanými starosty oznámil, že pokud si to místní samosprávy nepřejí, CHKO Soutok vyhlašovat nebude. Nečasova vláda následně v září ministrovo stanovisko potvrdila. AOPK místo toho dostala za úkol připravit seznam maloplošných chráněných území. „Toho se bojíme, že to začnou rozdrobovat na malé celky a ochrana tam bude přikázaná jakoby na základě zákona, ale ne velkoplošně. Což je pro to území katastrofa,“ komentuje dosavadní výsledek pětiletých tahanic Eliška Kvitová z Hnutí DUHA. O rozsahu ubývání zdejší biodiverzity se tak zřejmě přesvědčíme z budoucích leteckých snímků. Velkoplošná chráněná oblast na soutoku Dyje a Moravy je totiž za současné regionální i národní mocenské konstelace nevyhlasitelná.

—

Autorka pracuje v Hnutí DUHA. Její diplomovou práci Analýza sporu o vyhlášení CHKO Soutok, obhájenou na Katedře environmentálních studií FSS MU, naleznete zde.

Podpořeno z Programu švýcarsko-české spolupráce.