John Stuart Mill: družstevní kapitalismus a konec ekonomického růstu

25. listopadu 2008 /
Výchova v duchu čirého racionalismu nezabránila jedné z nejznámějších postav britské klasické ekonomie přesáhnout její hranice a vyslat poselství, které začíná být doceňováno až dnes. Byl John Stuart Mill ekonomickým disidentem?

„Zakoupil jsem domek co nejblíže místu, kde je pohřbena, a přebývám tam s její dcerou po větší část roku. Moje životní cíle nadále vycházejí z jejích. Moje současné aktivity a usilování jsou nadále ty, na kterých se podílela či s nimi sympatizovala a které jsou s ní nerozlučně spjaty… Když mají dva lidé naprosto společné myšlenky a názory, když spolu denně diskutují o intelektuálních a morálních otázkách… není podstatné, kdo z nich drží v ruce pero… v tomto širším smyslu jsou všechny mé publikované práce stejnou mírou i jejím dílem, a její podíl na nich rostl s přibývajícím časem…“

Nezvyklý trojúhelník

Slavný britský filozof a ekonom 19. století, John Stuart Mill, vzdává v této a v řadě dalších pasáží autobiografie hold své manželce Harriet, s níž se seznámil v Londýně v roce 1830, ve svých čtyřiadvaceti letech. Harriet, vysoké štíhlé ženě s velkýma tmavýma očima, bylo teprve dvaadvacet, byla však již čtyři roky vdaná a měla dva syny. Přesto se do sebe zamilovali a po několika krizích se ustálil stav, kdy Harriet, již se třemi dětmi (z nichž ale oba chlapci byli záhy odesláni do internátních škol), formálně zůstávala s manželem Johnem Taylorem, většinu roku však trávila na venkově, kde ji Mill pravidelně navštěvoval. Jak upozorňuje ve své autobiografii, navštěvoval ji i tehdy, když pobývala v manželově domě v Londýně, a vztahy mezi všemi třemi zůstávaly korektní, ba dokonce snad přátelské. V roce 1851, dva roky po Taylorově smrti, se Harriet a Mill vzali, o pouhých sedm let později však Harriet umírá ve francouzském Avignonu na tuberkulózu.

Z jejich korespondence, kterou pečlivě shromáždil, okomentoval a vydal v roce 1951 neoliberální ekonom F. A. von Hayek (John Stuart Mill and Harriet Taylor: Their Correspondence and Subsequent Marriage), vyplývá, že Mill byl skutečně Harriet hluboce oddán a své kroky s ní podrobně konzultoval, i to, že Harriet měla o ekonomických otázkách slušné povědomí. Zdá se také, že Harriet ve vztahu k oběma mužům po celé dlouhé roky svého prvního manželství, navzdory zlomyslným klepům, zachovávala celibát.

Rozum a cit

To ostatně odpovídá přísné filozofii s důrazem na morálku a sebeovládání, jež byla Johnovi i Harriet vlastní. Vycházela z osvícenské víry v rozum, kterou John Stuart Mill vstřebával od raného dětství prostřednictvím svého otce, utilitaristy a klasického ekonoma Jamese Milla. Jak podrobně líčí ve svém životopise, byl otec jeho jediným, a velmi přísným, učitelem. Chlapec ve třech letech studoval řečtinu, v osmi latinu, ve třinácti politickou ekonomii a do dvaceti let zůstával nekritickým zastáncem utilitarismu, racionalistické filozofie, kladoucí důraz na sebelásku a uspokojování potřeb. Poté propadl těžké šestiměsíční depresi, když si uvědomil, že i kdyby všechny jeho potřeby byly ihned uspokojeny, nebyl by šťasten! Objevuje význam citů, začíná číst britské romantické básníky, německé idealisty včetně Goetha a Kanta, a francouzské socialisty. Časem nejenom prohloubil a obohatil utilitaristickou filozofii, ale vnesl velmi zajímavé pohledy i do ekonomického myšlení. Ty začínají být oceňovány až v poslední době.

Nepodmíněný příjem

Mill přitom nebyl klasický ekonomický „disident“, který by radikálně šel proti převládající ekonomické nauce. Jeho vlivné Principy politické ekonomie, které poprvé vyšly roku 1848 (stejně jako Komunistický manifest), v mnohém zachovávaly a rozvíjely tehdejší konvenční ekonomické myšlení. Z korespondence s Harriet vysvítá neotřesitelná jistota, s níž oba věřili, že jejich recepty (autonomie a svoboda jedince, odmítání „předsudků“ náboženské víry, efektivní ekonomická výroba, všeobecná rovnost všech, včetně žen) povedou k pokroku. Tento pokrok ale vnímali v mnohém odlišně než jiní myslitelé jejich doby. Aby nastala skutečná rovnost, přimlouval se Mill za redistribuci bohatství státem, ovšem s minimem byrokracie. Stát by například z daní poskytoval nepodmíněný příjem všem občanům, který by naopak zdaněn být neměl. Silně zdaněny by však měly být všechny příjmy, které dotyční ve skutečnosti nevydělali — dary, dědictví, nájemné a příjmy z tzv. kapitálových zisků (například zisk ze spekulativního nákupu a prodeje nemovitosti), ale také zisk z vlastnictví jakéhokoliv přírodního zdroje. Mill upozorňuje, podobně jako později Polanyi, že příroda není lidský produkt, a tudíž zůstává otázkou, nakolik se pro ni vůbec hodí instituce soukromého vlastnictví.

Zajímavý je Millův pohled na ekonomický růst. Hovoří raději i o „civilizovanosti“ či o „progresivním ekonomickém pohybu“, který podle něj nespočívá v pouhém nárůstu výroby a spotřeby, ale také v technologickém pokroku, v rostoucí jistotě občanů před násilím a v narůstající schopnosti vzájemné spolupráce.

Rovnost ve vlastnictví kapitálů

Vzájemnou spoluprací Mill míní nejen akciové společnosti, ale i nadace a zejména družstva, která se v době, kdy Principy vyšly poprvé, začaly v Británii objevovat. Během četných revizí knihy (poslední vyšla roku 1871) britská družstva, zejména spotřební, utěšeně vzkvétala, a to i díky úsilí samotného Milla, který se v roce 1852 zasadil o přijetí prvního britského družstevního zákona, jenž v upravené podobě stále platí. (U nás, respektive v Rakousku-Uhersku, byl podobný zákon přijat o pouhých jednadvacet let později. Zrušili ho komunisté po roce 1948.)

V Principech politické ekonomie i v nedokončeném textu o socialismu, který vydala posmrtně jeho nevlastní dcera Helen Taylorová, Mill promýšlí přístupy a mechanismy, které by cestou postupných reforem a vzdělávání pomohly vytvořit „družstevní kapitalismus“ budoucnosti: „Ekonomická forma… která, pokud se lidstvo bude nadále zdokonalovat, nakonec pravděpodobně převládne, nebude organizace, v níž je šéfem kapitalista a jeho podřízení nemají žádné slovo v řízení, ale sdružení samotných výrobců na bázi vzájemné rovnosti, kteří budou společně vlastnit kapitál a pracovat pod vedením, které budou sami volit a odvolávat.“ Mill se domníval, že družstevní kapitalismus by se mohl časem proměnit až v jakýsi decentralizovaný socialismus, kde by výrobní prostředky vlastnil nikoliv stát, ale komunita.

Čas na jemnosti života

Stejně jako jeho kolegové a předchůdci, klasičtí ekonomové Adam Smith, David Ricardo a Thomas Malthus, se i Mill domníval, že ekonomický růst ve smyslu meziročního růstu výroby a spotřeby musí jednou skončit. Představa většiny jeho současníků o stacionárním stavu, který poté nastane, nebyla růžová. Obávali se, že v budoucnu technický pokrok neudrží krok s rostoucí populací a jejími nároky na potraviny. Půdy bude málo a bude drahá, proto zbohatnou zejména vlastníci půdy, potažmo ti, kdo kontrolují přírodní zdroje. Zisky kapitalistů a jejich zaměstnanců budou naopak klesat, až nastane pochmurný stacionární stav nulového růstu výroby, kdy se již kapitalistům nevyplatí investovat do nové výroby a chudí budou chudší než kdy jindy.

Mill naproti tomu neviděl konec ekonomického růstu nutně jako hrozbu. Stacionární stav by naopak mohl lidem přinést „dostatek volného času, v němž by měli příležitost kultivovat jemnější stránky života“. Podmínkou pro tento žádoucí stav by vedle dobrovolného omezení růstu populace a posunu jejích hodnot byla lepší distribuce, která by omezila propast mezi chudými a bohatými, a již zmíněné zdanění spekulativních zisků a zisků z vlastnictví přírodních zdrojů. Aby se v zájmu stále větší produkce nezoral každý kvetoucí kout a nevymýtily všechny meze, měli by se lidé podle něj pokusit docílit stacionárního stavu „mnohem dříve, než je k tomu přiměje nutnost“.

John Stuart Mill, vysoce vážený svými současníky, zemřel v roce 1873 a je pohřbený vedle své manželky v Avignonu. Jeho (či jeho a její) myšlenky jsou však stále živé. Navazují na ně ekologičtí ekonomové jako Herman Daly, který podrobně rozpracoval teorii ekonomie stacionárního stavu. Jejich ozvěnou je i dnešní kampaň za nepodmíněný příjem, snahy o spravedlivější distribuci včetně distribuce přírodního bohatství či renesance družstevního hnutí. Je však škoda, že Millovy Principy politické ekonomie dosud čekají na svého českého překladatele.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.