Kreativita s respektem k přírodě

Na každou tunu produktů, které dorazí ke spotřebiteli, připadá 30 tun odpadu. A během šesti měsíců se v odpad promění i 98 % samotných věcí. Měřítka a charakter výroby tak v tomto světle dostávají opravdu důležitý rozměr. Dříve drobní řemeslníci využívali materiál mnohem efektivněji. Plýtvání si zkrátka nemohli dovolit; získávali suroviny i ze zdrojů, které by se dnes už nevyplácely. A také mezi sebou více spolupracovali — co nepoužil jeden, využil druhý. Tím, že si uchovávali kontrolu nad celým výrobním postupem i životním cyklem výrobku, museli mít dobrou znalost vlastností materiálu i jeho zdroje. Dokázali jej tedy využít efektivně, navíc uměli výrobek znovu a znovu opravovat, a křísit tak k dalšímu životu.

V záplavě laciných věcí na jedno použití je právě tohle velmi inspirující. U tvorby, která má snahu zmenšit negativní environmentální a sociální dopady, se setkáváme s pojmem udržitelný design. Zatím se však jeho principy zohledňují pouze u jednoho z deseti tisíc případů. U nás se můžeme setkat se značkou Domácí výrobky, kterou získávají tradiční regionální produkty vstřícné k životnímu prostředí. Od roku 2004 tímto typem certifikace prošlo na 150 výrobků z deseti regionů.

Tempem sobě vlastním

Pomalá řemeslná výroba svým způsobem nastavuje zrcadlo čím dál technokratičtějšímu a rychlejšímu světu. Obecně platí, že pomalý způsob života dokáže ocenit tzv. temporálie — činnosti či věci, které nám připomínají jejich opravdovou časovou dimenzi; které poukazují na to, že přírodní i kulturní jevy mají svůj historický rozměr. Každý si uvědomí hodnotu času, když namísto nakupování v supermarketu usedne na zahradu a uplete si proutěný košík. Bude pro něj pravděpodobně hodnotnější než koupený artefakt. Co bylo dříve tím nejprostším, je dnes „ekologickým luxusem“. Jak často přemýšlíte nad takovými věcmi, jako že proutí je nejohebnější na jaře? Že housle ze stoletého javoru budou znít jinak než housle smrkové? Nebo že krajina, kterou procházíte, je dědictvím baroka? Právě řemesla nám připomínají temporálie. Připomínají nám procesy vznikání a zanikání, nutí nás přemýšlet, kolik času mezi počátkem a koncem uběhne ve zrychlené modernitě a kolik času by pohltila jejich skutečná životnost (např. vzrůst stromu, zpracování dřeva ve výrobek a jeho používání až do konečného opotřebení).

Sociolog-environmentalista David Orr zajímavě rozlišuje takzvané „rychlé“ a „pomalé“ znalosti. Rychlé znalosti, které ovládly dvacáté století, vytěsnily staré výrobní postupy a svébytnost různých životních způsobů a nabyly ambice vyřešit problémy světa. Říkají nám, že genetické inženýrství, mobilní komunikace, myčky na nádobí, vyasfaltované cyklostezky a poznávací zájezdy typu „all-in-one“ jsou tím, co nás nesporně obohacuje. I kdyby se „něco porouchalo“, vždy se najde řešení. Už dnes však vidíme, že rychlé technologie plodí komplikované problémy mnohem rychleji, než je můžeme rozpoznat a reagovat na ně. Netušíme, jak si s překotnými antropologickými vynálezy poradí komplexní přírodní systémy.

Pomalé znalosti se vytvářely během dlouhodobého kulturního vývoje a v tempu přiměřeném biologickým procesům i lidskému vnímání a chápání. Tento charakter nacházíme i u tradičních řemeslných postupů. Uchopitelné, přizpůsobivé, prověřené časem. Kontinuita jejich vývoje byla narušena v průběhu společensko-ekonomických změn. Nyní se však opět dostávají na výsluní coby elegantní řešení pro hledání udržitelnějšího způsobu výroby. Důležité je, že pomalé znalosti nemají ctižádost řešit problémy a negativní nezamýšlené důsledky, nýbrž se jim snaží především předcházet.

Místo pro řemesla

Kulturní historici hovoří o zániku řemesel, protože pro ně není v současné ekonomice místo. S příchodem industrializace získala cejch pomalé, málo produktivní, příliš diferencované a na znalosti náročné výrobní činnosti, čímž byla odsunuta do ústraní. Ovšem už od počátku 19. století se ozývá volání po renesanci dřívějších poměrů. Mnohé z těchto vln, které povznášely naději pro řemeslnou tvorbu, bychom dnes asi označili za utopistické. Vzedmutí zájmu o řemesla pozorujeme rovněž po první a druhé světové válce, kdy ustupovala bezmyšlenkovitá důvěra ve světový trh a mnozí byli zklamaní praxí velkých podniků. Malé dílny na venkově si zřizovali především keramici, tkalci, pletaři, nábytkáři, zpracovatelé kůží nebo třeba šperkaři.

V současnosti se obrozujícím impulsem stala rozšiřující se environmentální osvěta. Můžeme sem zařadit nespočet center ekologické výchovy nebo volnočasových center; řemesla se také čím dál častěji objevují na různých outdoorových akcích, táborech či kurzech pro veřejnost. Rovněž řada chráněných dílen nabízí vlastní rukodělné výrobky. Není bez zajímavosti, že Národní ústav lidové kultury ve Strážnici registruje šest stovek řemeslníků, z nichž část se řemeslem přímo živí.

Ovšem i v komerční sféře se objevují zajímavé perspektivy. Takzvaný udržitelný management se čím dál víc prodírá do slovníků podnikatelů i mezi faktory, které pokládají za důležité pro komerční úspěch. Pro podporu udržitelné ekonomie dokonce vznikl v rámci programu Leonardo da Vinci projekt Euro Crafts 21. Zaměřuje se na vzdělávání drobných řemeslníků, vytvoření informačních sítí nebo hledání inspirativních materiálů. Řemesla totiž udržují lidi na venkově, posilují místní ekonomiku, využívají převážně lokálních zdrojů, přičemž zohledňují jejich kapacitu.

Šance pro třetí svět

Řemesla mohou sehrát důležitou roli také v zemích třetího světa, což se prokázalo v poválečné Indii. Jedním z nosných témat Gándhího politického hnutí za nezávislost a národní sebeurčení byla reforma textilního průmyslu, jejímž symbolem se stal kolovrátek. Stovky tisíc lidí odmítaly látky z anglických továren a sami se učily příst a tkát. Tímto směrem by se měla ubírat i rozvojová spolupráce namísto dosavadního transferu vyspělých technologií. Už E. F. Schumacher v 60. letech minulého století upozornil, že moderní průmysl a jeho sofistikované technologie se vyvíjely v kapitálově bohaté společnosti chudé na pracovní síly. V zemích třetího světa, kde je tomu naopak, tedy nemohou být relevantně použitelné. Živobytí zdejších lidí závisí do značné míry na jejich půdě, domácnostech a drobných dílnách, a to je potřeba respektovat. Podle Schumachera jsou proto řešením drobné technologie. Pozitivně ovlivňují rozdělování příjmů, kvalitu životního prostředí i dělbu politické moci v konkrétním společenství.

Autorka studuje obor krajinářství na Mendelově univerzitě v Brně. Článek vychází z bakalářské práce Environmentální aspekty řemeslné výroby (Masarykova univerzita, 2009).