Můj kraj jde do pr… stejně jako tvůj kraj

„Československo začalo ve světě platit za odstrašující příklad ekologického vývoje,“ připomíná historik Miroslav Vaněk v knize Nedalo se tady dýchat (viz také Promítačka). V kvalitě životního prostředí  se dostalo na nejhorší nebo druhé nejhorší místo v Evropě. Nejzřetelnější starost o domácí životní prostředí projevovalo Hnutí Brontosaurus a Český svaz ochránců přírody. Obě organizace byly registrovány ministerstvem vnitra a režim je toleroval. Zatímco však v Polsku, NDR i Sovětském svazu už v osmdesátých letech nastal environmentální kvas, v Československu spontánní ekologické hnutí až na výjimky typu Dětí Země chybělo. Neorganizované ekologické povědomí ale existovalo, mimo jiné i v alternativní kultuře včetně její hudební odnože.

Kraj, odkud odletěli ptáci

Při svém průzkumu jsem našel ekologické motivy ve více než stovce textů hudebních kapel ze 70. a 80. let, přičemž jsem čerpal zejména z Encyklopedie československé alternativní kultury (viz www.projektpunk.cz). Podrobnější pátrání by samozřejmě počet ekologicky laděných zmínek rozšířilo. Před Listopadem navíc v alternativní kultuře kvetly i jiné než hudební environmentální aktivity, například pravidelná rubrika o přírodě a životním prostředí v undergroundovém časopise Vokno, nazvaná podle textu kapely DG 307 Můj kraj jde do prdele stejně jako tvůj kraj. Vzpomeňme z ní například třídílnou stať, v níž Petr Blumfeld pojednával o alternativní kultuře jako o (nejen) ekologicky správné variantě životního způsobu v opozici ke všem industriálním dominantním systémům.

Ekologické povědomí projevovala i alternativně-hudební Jazzová sekce. Spolu s americkým spisovatelem Kurtem Vonnegutem, který ji na jaře 1985 navštívil, osázela stromy kopec pod svým sídlem v rámci Akce Z. Miroslav Vaněk ve své publikaci Byl to jenom rock and roll? (2010) mimoto uvádí, že „se sekce podílela na akci Most 81/82, ekologickém projektu v demolované části hornického města“.

Třetí scénou hudební alternativní kultury, vedle zmíněného undergroundu a „alternativy“, byla nová vlna a punk. Kromě hudby samotné se například punkoví umělci na severu Čech (mezi nimi například Miroslav Wanek z F.P.B., respektive Už jsme doma) spojili s ekology, aby jako předzvěst sametové revoluce protestovali v listopadu 1989 proti lokálně znečištěnému ovzduší.

Podle hudebního publicisty Josefa Vlčka však ekologická témata znamenala dobrou volbu i pro ty kapely, které chtěly působit protestně, ale zároveň chtěly být zadobře s režimem: „Protože politika byla v podstatě tabu a ani interpreti sami se nechtěli pouštět do politických námětů, bylo téma ekologie ideálním kompromisem v jakémsi nepsaném modu vivendi mezi oficiální kulturou a státem. Stalo se ideální únikovou zónou například pro Olympic nebo Katapult, jehož slavné Až je jedním z nejtypičtějších příkladů takové úlitby bohům.“ Kapela Olympic přinesla ekologické motivy v roce 1980 na albu Prázdniny na zemi…?. Například píseň Kraj, odkud odletěli ptácipojednává o opuštěném špinavém mořském pobřeží a impresionisticky zachycuje vzpomínky na minulé časy: „Kraj, odkud odletěli ptáci, usíná / Kraj, odkud odletěli ptáci, vzpomíná / Po moři běží černá vlna za vlnou / Kraj, odkud odletěli ptáci, pojednou už není.“

Mrtví jeleni je neruší

V domácí hudbě sedmdesátých let najdeme ekologických motivů poskrovnu. Jeden environmentálně laděný text, konkrétně píseň Operace přírody z roku 1973, spadá do repertoáru undergroundové kapely DG 307. Začíná slovy „Vylámem všechny stromy / vytrháme trávu do skal / vytesáme zvony / po kraji rozlejem žhavou lávu… “ a naznačuje nesmyslnost takového přístupu k přírodě, který ji chce odborně („ať chcípnou všichni mudrcové“) využít a přeměnit ve zdroj. Autor, básník Pavel Zajíček, dále naznačuje, kam takové počínání může společnost dovést („až v rezu a prachu vězet budeš“).

Druhým příkladem budiž o šest let mladší pásmo Zabíjačka, pojednávající o smutném osudu prasete, respektive omylem se podříznutého řezníka-alkoholika, jehož maso skončí v kotlích. Kapela Extempore v něm uvádí například tato slova „krávy bučí / kozy mečí / slípky plačí / husy se zbaběle… schovají… / na zvířecí práva všichni kašlají“.

To undergroundové skupiny osmdesátých let už ztvárňovaly ekologické motivy přímočařeji než jejich předchůdci. Například Parta Brusiče Karhana vylíčila ničení ostravské krajiny průmyslem těmito slovy: „jedovaté plyny tam vybuchují pod nebesy z plynné škváry / krabatina ztvrdlé lávy roztírá se do dálavy / zasoptění siré páry / hle má drahá rodná země / páleniště opuštěné“. Podobně vyjadřuje ve skladbě Už troubějí zničení lesů zplodinami z továren Kmochova paralýza: „jen dýmají, stále dýmají tovární komíny / zaserou celé ovzduší / mrtví jeleni je neruší“.

Všechno je špatně

Nejčastěji však ekologickou situaci zohledňovali punkeři. Na rozdíl od hudby šedesátých let, která zpívala o změně, se punk zaměřil na ztvárňování destrukce. Proto i názvy českých kapel poukazovaly na určitou destrukci, viz industriálně laděné Nabeton, Fabrika, Krásné nové stroje nebo Betonová zahrada.

Hodně novovlnných a punkových skupin pocházelo ze severních Čech. Nikoli náhodou. Jak připomíná Filip Fuchs v knížce Kytary a řev aneb co bylo za zdí: „Pro část severních Čech se stala charakteristickou měsíční krajina povrchových dolů v kombinaci s oblohou pestře zbarvenou zplodinami chemiček, nedýchatelným vzduchem ve městech a nekonečnými řadami šedivých paneláků, do kterých bývali nastěhováni obyvatelé vytěžených obcí. Možná právě tato syrová realita měla za následek to, že se punk rocku v tomto kraji tak dařilo.“ A Miroslav Vaněk jej doplňuje: „Právě motiv města byl základním bodem, z něhož vycházely kapely nové vlny i punku, a to nejen proto, že působily v předměstských a sídlištních kulturních domech, ale i proto, že město samo se stalo v osmdesátých letech hlavním zdrojem frustrace mladého člověka. Punkové a novovlnné komunity se objevovaly… všude tam, kde stará zástavba padla za oběť obrovským šedivým sídlištím nebo kde sídliště alespoň obkroužila městské jádro. Novodobá sídliště násobila pocit odcizení a společně s rapidně se zhoršujícím životním prostředím se stala živnou půdou pro český punk.“

Většina punkových textů zohledňujících ekologické problémy poukazovala hned na několik nepříznivých skutečností, jako například v textu kapely Modrý Tanky Všechno je špatně, zpátky na stromy: „Prašivý ovzduší a genetický poznatky / všechno do chrómu a párky v rohlíku / továrny na lidi a rozložený atomy… kácíme stromy a vyrábíme hajzlpapír / abychom si měli čím vytřít prdel… a nový spalovny a novoroční zásady… všude je chemie / rakev se zakopá… odstřely baráků a lesy chcípají / nátlaky přírody a každej nějak vypadá.“ Ve většině případů se objevuje i osobní, často expresivní hodnocení této nevábné reality: „zkurvená zasraná špinavá fabrika“ nebo „Nechcem ich, nemám ich rád — chemikálie“.

Zničte autá — v mene ľudského rodu

Chemikálie, respektive znečištěné ovzduší vůbec pronikaly do textů punkových kapel velmi často, skupina Spray zpívala „Freóny nás stále ničia / freóny nás stále ničia / na freóny mierim / Vymyslieť chcem protiláku / spoznám možno čo ich hreje“. Kritická sprcha se logicky snesla i na továrny. Proslulá kapela Šanov kupříkladu postřehla, že „továrny na hračky vyrábějí rakve“. Několikrát se objevil i protest proti automobilům, slovenská punková legenda Zóna A jim zasvětila celou píseň Zničte autá: „Zničte autá, zničte autá autá autá / všetky autá všetky autá autá autá / Berú nám čas / ničia prírodu / zničte ich prosím vás / v mene ľudského rodu.“

Podle jiných punkerů ničila moderní doba krajinu, viz verš „město i krajina šaty má z prachu“ kapely Telex v písni Realita. Občas najdeme i zmínku o ohroženém zvířeti: „Ľudia, čo vo všetkom chcú nájsť zmysel / vymýšľajú denne veľa príšer / ktoré tie ryby chytajú / a do konzerv zatvárajú,“ soudila slovenská skupina ExTip v písni Ryby.

Po listopadu 1989 se s environmentálně orientovanými texty roztrhl pytel. Za všechny zmiňme verše skupiny Na útěku v písni Měsíční krajina: „Podívej se dneska z okna / jak to tady vypadá / tohle kdysi byla ta panenská příroda / teď to tady všechno smrdí / všude stoupá kouř / hnusný žlutý mlhy a kyselá louž…“

Dodejme, že k jisté dokonalosti dovedla žánr eko-protestních písní parodie divadla Sklep Tak dělejme něco! s verši „Farizej fosfor a Satanáš síra / To je náš prostor, to je náš hřích / Mrtvé lesy, v ozonu díra / Potoky smradu na hladinách sliz“. Ale to už je jiná, nepochybně mnohem veselejší historie.

Autor studuje Masarykovu univerzitu v Brně. Podrobnější informace najdete v bakalářské práci Reflexe konfliktu přírody a civilizace v české druhé kultuře 1969—1989.