Než přijde řada na žáky

31. března 2004 /
Ve škole můžeme strávit devět, ale třeba i devatenáct let. Toto prostředí bezesporu významně ovlivňuje utváření názoru na svět řady dětí i mladých lidí. Pokud nám leží na srdci vstřícnější postoj člověka k životnímu prostředí, jistě nepřekvapí, že se chceme blíže podívat právě na učitele a jejich ekologické vzdělávání.

Náznaky ekologické výchovy můžeme vystopovat už na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Sbor ochrany přírody při Národním muzeu, který se v roce 1969 přerodil ve známý Tis — Svaz pro ochranu přírody a krajiny, sdružoval kolem sebe k životnímu prostředí vnímavé lidi s chutí pro přírodu něco konkrétního udělat. Právě zde začala vědomá ekologická výchova jak dospělých, tak tzv. ochranářského dorostu.

Díky organizačním schopnostem zakladatele Tisu Otakara Leiského i vynikajícím lidem, které kolem sebe měl, přilákalo toto ochranářské hnutí — s trochu disidentským přídechem — řádově tisíce nadšenců. Jejich péče o mnohá přírodní území mohla sice připomínat okrašlovací spolky z předválečného období, ale to jen na první pohled. Ten druhý odkrývá neutuchající zájem o poznatky z ekologie a ochrany přírody. „Už tehdy se pěstovalo pravidlo, že když do přírody zasahujeme, tak bychom měli umět sami sobě i kolemjdoucím vysvětlit, proč zrovna tímto způsobem. Například proč z chráněného území stepního charakteru vyřezáváme nálety borovic,“ vzpomíná Aleš Máchal, učitel brněnského Domu ekologické výchovy Lipka. Lidé se tedy scházeli nejen při terénních pracích, ale také na přednáškách, letních táborech či kurzech.

S rozbíhající se normalizací však činnost Tisu skončila. Ještě než jej komunisté zrušili jako politicky nespolehlivou organizaci, objevovala se v časopise Tramp pravidelně rubrika Pod snítkou tisu, která se věnovala výchově k ochraně přírody. Redigovala ji středoškolská profesorka Eva Olšanská, která měla v Tisu na starost práci s dětmi a mládeží. „Přivedla k ochraně přírody mnohé z naší i mladší generace. Do té doby jsem o problematice životního prostředí téměř nic nevěděl,“ shrnuje zásluhy Evy Olšanské Aleš Máchal.

Vládnoucí garnitura zahnala ochranářskou výchovu a osvětu do polopodzemních a podzemních organizací, jako byly například Ekologická sekce či Ekologický bulletin Ivana Dejmala. Tato ohniska kolem sebe shromažďovala lidi, kteří se navzájem vzdělávali. Setkávali se na bytových seminářích či pod hlavičkou rodinné dovolené s přáteli organizovali nejrůznější výjezdy. Například se věnovali záchraně huculských koní.

Ochranářské hnutí však v 70. a 80. letech prorostlo i do mládežnických organizací. Skýtaly totiž v té době jedinou možnost, jak oficiálně pracovat s dětmi a mládeží a šířit mezi ně ekologickou výchovu. Známé byly především pionýrské oddíly mladých ochránců přírody (POMOP), postavené hlavně na terénní práci, a větev Svazu socialistické mládeže Hnutí Brontosaurus. Právě ten na sebe nabalil řadu mladých lidí se zájmem o přírodu. Přilákaly je především konkrétní akce na pomoc přírodě i četné besedy o ekologii a péči o životní prostředí. Řada studentů poté, co absolvovala semináře na vysokoškolských kolejích, proměnila svoji práci s dětmi, které se ve volném čase věnovala, právě ve prospěch ochrany přírody.

V polovině osmdesátých let do dění kolem ekologické výchovy výrazně vstoupila doktorka přírodních věd a filozofie Danuše Kvasničková. Snažila se o doposud nevídanou věc: prosadit ekologickou výchovu do školních osnov. Po listopadu 1989 se toto její úsilí na mnoha školách zúročilo. Ekologická výchova zde zakořenila a rozšířila se. Jinde ji naopak zcela odstranili.

A teď něco nového

„S ekologickým vzděláváním učitelů jsme začali před třinácti lety, to jsme se vezli na vlně polistopadového zájmu o ekologické problémy,“ popisuje postkomunistické období Aleš Máchal z Lipky. Tehdy začala vznikat tzv. střediska ekologické výchovy. Dnes je jich už dvacet šest a sdružily se do republikové sítě Pavučina. Až na několik výjimek jsou to právě střediska ekologické výchovy, která rozšiřují v rámci dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků jejich environmentální rozhled i metodickou výbavu.

„Chceme, aby se učitelům stalo jednání a uvažování v ekologických souvislostech vlastní. Snažíme se o to, aby ekologicky příznivější způsoby života byly pro ně něčím, co dětem předávají zcela přednostně. A samozřejmě, aby k tomu měli dostatek inspirace a vědomostí,“ shrnuje cíle Letní školy Rezekvítku Aleš Máchal. Každé dva roky se na ní scházejí zájemci o ekologickou výchovu z řad nejen jihomoravských kantorů. „Nejde o klasické kurzy, kde do člověka perou informace, na závěr dostane test a pak se jede domů,“ upřesňuje. Letní školy, pořádané Lipkou a občanským sdružením Rezekvítek, mají formu tvořivého vyučování s četnými výpravami do terénu. „Společně se učíme například dívat na krajinu, číst v ní, spojovat dějepis s výchovou k péči o životní prostředí. Dáváme učitelům příležitost mluvit s místními lidmi, aby se dozvěděli, jak to tady vypadalo dřív a kam to nyní spěje. Až se vrátí domů, třeba budou mít chuť sepisovat regionální vlastivědnou učebnici.“ Inspiraci zde najde i učitel zdánlivě od ekologie odtažité aprobace. Matikář už příště nemusí pro výuku objemových jednotek používat plastové pomůcky z kabinetu, ale může učivo vysvětlit třeba na příkladu erozní rýhy. Až budou s dětmi měřit její hloubku někde v terénu a vypočítávat, kolik ornice odnesla voda do potoka, mohou si přitom objasnit příčinu jednoho z palčivých problémů současného průmyslového zemědělství. Podle Aleše Máchala je také velmi důležité, aby na všech vzdělávacích akcích vládla pohoda, aby bylo o učitele dobře postaráno. „Samozřejmě i na kávičku musí dojít, to je taková učitelská nezbytnost. Ale o to jde, aby jim bylo dobře a mohli pak být vnímavější a tvořivější.“

Vzdělávání učitelů se zatím odehrává na dobrovolné bázi, žádný kariérní řád doposud neexistuje. V rozpočtu každé školy však figuruje položka na další vzdělávání. Kurzy akreditované ministerstvem školství může vedení školy z tohoto měšce proplatit v plné výši. Často si ale učitelé celé náklady platí sami. Záleží na osvícenosti ředitele. Tím se do značné míry vymezuje i skupina pedagogů, kteří akce středisek ekologické výchovy navštěvují. „O problematiku mají velký zájem a drtivá většina z nich je ekologicky velmi gramotná. Někdy mám pocit, že vzděláváme již vzdělané,“ dodává Aleš Máchal.


Dokonale připravený učitel

„Myslím si, že by všichni budoucí učitelé měli projít jakousi ekologickou přípravou, aby když přijdou do školy, uměli dětem ukazovat krásy přírody. To je velký předpoklad pro to, aby jí neubližovaly,“ domnívá se docentka Hana Horká z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Jak ekologickou výchovu fakulta pojme, ovšem záleží pouze na jejích učitelích. Každá si totiž svůj studijní program vytváří sama.

Jan Činčera z Pedagogické fakulty Technické univerzity v Liberci dává při výuce studentů přednost globální výchově, která se řídí heslem: mysli globálně, jednej lokálně. „Podle mého názoru nejlépe naplňuje cíle výchovy k udržitelnému životu. Cíle vidím, spíš než v sumě znalostí, v přijetí určitých rámcových představ o světě: ve světě je mnoho krásy, je dobré se z ní radovat; ve světě je mnoho utrpení, kterému je třeba porozumět a pokusit se ho zmírnit; svět je složitý systém, ve kterém je vše navzájem provázáno; svět i všechny živé formy mají svoji vnitřní hodnotu, kterou je správné respektovat,“ rozvádí Jan Činčera. Se svým kolegou Josefem Šedlbauerem vede volitelný přednáškový cyklus o globálních problémech a nepovinné praktikum ekologické výchovy. Se studenty jezdí na vícedenní kurzy do Jizerských hor. Ekologickou problematiku vysvětluje často pomocí simulačních her, které se mu díky svému emocionálnímu náboji velmi osvědčily. Podle něj „učit znamená měnit horizont druhého“, což je záležitost nejen rozumu, ale v nezanedbatelné míře právě také emocí. „Prosté informování je mnohem slabší prostředek, i když je samozřejmě velmi důležité pro podporu určitého výkladu světa. Nicméně pokud budeme výchovu chápat pouze jako předávání informací — přednášení, psaní osvětových materiálů —, hrozí nám, že budeme oslovovat pouze ty, kteří s námi na stejné lodi už jsou.“

Ekologickou výchovu na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích už od počátku devadesátých let formuje Naďa Johanisová. Na akademickou půdu přešla z ekologické organizace ROSA, kterou založila a několik let i řídila. „Od začátku jsem chtěla učit na fakultě pedagogického zaměření. Říkala jsem si, že každý budoucí učitel, kterého dokážu oslovit, ovlivní během svého života stovky nebo i tisíce dětí,“ vzpomíná Naďa Johanisová a dodává: „Aby měl někdo zájem řešit ekologické problémy, musí být v tomto směru kultivovaný. A to se nejlépe daří v dětství — škola je tu naprosto klíčová.“ Svou pozornost věnuje hlavně globálním problémům a ekonomii. „Hodnoty naší společnosti, které si už ani neuvědomujeme, ale které nás přesto formují, říkají, že rozum je důležitější než cit a intuice, kvantita je důležitější než kvalita, dnešek je důležitější než zítřek, člověk je důležitější než příroda. Takové hodnoty vytvořil náš ekonomický systém, který je ovlivňuje k obrazu svému v jakési zrůdné posilující zpětné vazbě. Je třeba měnit hodnoty, včetně vlastních, ale je také třeba měnit systém. Proto si myslím, že ekologická výchova (změna hodnot) a zelená ekonomie (změna systému) patří k sobě.“ Naďa Johanisová se snaží u svých studentů především vzbudit zájem, aby měli chuť se ptát, přemýšlet, pátrat po odpovědi, hledat souvislosti, ne automaticky přebírat zažitá schémata. „Ve mně samotné školní výuka uspala zájem o řadu věcí. Až mnohem později jsem s úžasem zjišťovala, jak jsou pozoruhodné. Dodnes to cítím jako křivdu.“ Při výuce velmi ráda využívá různých ekologických i simulačních her, kterými se snaží studenty vtáhnout a hlouběji ponořit do problému. „Měla jsem také štěstí, že jsem prošla kursy Kritického myšlení. Jde o pedagogický směr, který k nám přišel z USA. Nabízí škálu konkrétních metod, jak studenty rozpovídat, jak jim pomoci najít to podstatné, jak formulovat neagresivně vlastní názor na věc.“

Zelení koordinátoři

Obrat v ekologickém nasměrování českých základních a středních škol nastal před zhruba dvěma lety, kdy ministerstvo školství vydalo svůj takřka vánoční metodický pokyn. Doporučuje v něm „zpracovat program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty jako součást koncepce školy a školského zařízení“, „pověřit jednoho z pedagogických pracovníků koordinací“ a „vytvářet podmínky pro jeho práci“.

Alena Jankovská ze Základní školy Janouškova v Brně se o práci koordinátora přihlásila sama. Zájem o životní prostředí, přírodovědné vzdělání a roční praxe na Lipce byly ostatně dostatečným předpokladem. Sběr starého papíru i PET lahví se na Janouškově stal samozřejmostí, škola se může pochlubit také energetickým auditem. „Úřad městské části Černá Pole nám dal peníze na termoregulační ventily. Pokud seženeme další prostředky, necháme utěsnit okna a udělat novou střechu,“ vypočítává nutná opatření Alena Jankovská. Vedle každodenních drobných ekologických nabídek se stará rovněž o rozsáhlé celoškolní projekty, na kterých žáci pracují napříč různými předměty i ročníky. „Kvůli abnormálně suchému létu jsme si letos vybrali projekt Živá voda pro obec. Loni si děti mohly všimnout, jak moc se našeho života voda dotýká.“ Koordinátorství si Alena Jankovská vzala ke svému plnému úvazku angličtiny a dvou povinně volitelných ekologických praktik, není tedy divu, že pokud mluví o potížích, pak hlavně časových. Zatím si však nestěžuje: „Mám radost, když na dětech vidím, že si ekologii vzaly za svou, zkrátka, že to k něčemu je.“

Trochu jiné starosti má Hana Kieselová z brněnského Ekogymnázia, profesorka dějepisu, zeměpisu a ekologie. Budova školy byla postavena teprve nedávno, takže odpovídá současnému trendu nejrůznějších úsporných opatření. Rádi by si ale pořídili ještě solární kolektor, zatím však na něj nemají peníze. Energii tedy věnuje především ekologické výchově a vzdělávání. Když listuje tlustou kronikou své školy, je zřejmé, že o nápady nemá nouzi. „Ekologii beru ze široka, protože si myslím, že bychom měli chránit nejen přírodu, ale také kulturní dědictví. Je potřeba mít celkový rozhled a nedívat se na svět jen z přírodopisného hlediska,“ vysvětluje. Studenti se zapojují nejen do projektů ryze ekologických, mezi které patří například návrhy revitalizace místní říčky Leskavy, ale mapovali třeba i české památky UNESCO. Funkcionalistický unikát, vilu Tugendhat, vybrali jako vhodného kandidáta světového kulturního dědictví — o rok dříve, než byla skutečně oficiálně navržena. Výjimkou nejsou ani charitativní akce: dětem z ukrajinských dětských domovů či na pomoc obcím postiženým povodněmi.

„Někteří ředitelé škol pojali metodický pokyn ministerstva formálně. Jiní to svěřili člověku, kterého ekologie opravdu baví, něco o ní ví a třeba se tím už léta zabýval,“ popisuje běžnou praxi Aleš Máchal. Vzhledem k tomu, že již zmíněný pokyn je jen doporučením, některé školy koordinátora nemají. „Líbí se mi, že to není povinné. Přál bych si, aby ekologizace patřila k dobrému bontonu školy. Pokud ředitel chce, aby se jeho škola ocitla mezi vyhledávanými a uznávanými, měla by mít zřetelné ‚zelené prvky‘.“ Podle Máchala by věci prospěl i jistý ekologický cit České školní inspekce: „Rozhodně by ale neměla do kolonek svých formulářů zapisovat, kolik na které škole našla úsporných žárovek. Měla by se spíš zajímat o existenci a využívání přírodních učeben, zda učitelé s dětmi chodí do terénu, zda ekologie prolíná různými předměty.“

Koordinátoři ekologické výchovy nejsou svému osudu vydáni napospas. Střediska, jako jsou například brněnská Lipka, ostravská VITA, pražský Toulcův dvůr, krkonošský SEVER či pardubická Paleta, pro ně připravují semináře. Lidé ze sdružení Pavučina vytvořili i jakousi rukověť, která na relativně malé ploše shrnuje velké množství nápadů, do čeho se na škole pustit a jak na to. „Pro nás, jako střediska ekologické výchovy, je obrovskou výzvou, abychom neodradili ani ty koordinátory, kteří tuhle funkci dostali přidělenou,“ uzavírá Máchal.


Jaký ředitel, taková škola

V návaznosti na dlouho připravovaný Rámcový vzdělávací program by během několika let měly být zrušeny současné učební osnovy a každá škola si bude muset vypracovat svůj vlastní školní vzdělávací program. Kolik (a v jaké formě) obsáhne ekologické výchovy, bude záležet pouze na ředitelství dané školy. „Dnes už nemá smysl prosazovat něco centrálně. Co se dalo udělat, už se udělalo,“ shrnuje vývoj posledních let Aleš Máchal. V Rámcovém vzdělávacím programu figuruje environmentální vzdělávání jako průřezové téma. Šestapadesát základních škol už mělo možnost si jej vyzkoušet. „Je potěšitelné a také se to dalo očekávat, že školy, které už svůj ekologický program zpracovávaly, neměly s tvorbou rámcového vzdělávacího programu a jeho aplikací problém,“ hodnotí výsledky pilotáže Josef Kořán z ministerstva školství.

Vzhledem k dobrovolnému přístupu mohou tedy ještě několik let existovat školy ekologií nijak nedotčené. „Podle mého soudu je budoucnost v mladých lidech, kteří z pedagogické fakulty odcházejí už ekologicky kultivovaní. Do své školy to prostě vnesou a ani to nemusí být nařízeno ministerským pokynem. Ovšem prosadit kvalitní ekologické vzdělávání na fakultách je běh na dlouhou trať. Ale nevidím jiné východisko,“ říká Aleš Máchal. Podobně to vidí i Josef Kořán: „Alfou a omegou environmentálního vzdělávání na školách je dokonale připravený učitel.“

Ekologická příprava učitelů dnes leží hlavně na střediscích Pavučiny a pedagogických fakultách a vždy záleží na zájmu konkrétních lidí, se kterými se může rozvinout, ale také skomírat. Alespoň o budoucnost vzdělávání učitelů ve střediscích Pavučiny se Aleš Máchal nebojí: „Pracují tady mladí lidé, kteří nás, veterány, v mnohém překonávají. Mají vizi, jsou mnohem odvážnější, kladou na sebe i okolí vysoké nároky. Jsem přesvědčen, že to s naším důchodem neskončí. Naopak, oni posunou ekologickou výchovu mnohem dál.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.