Rovné příležitosti

Česká republika se hrdě hlásí k vyspělým demokraciím, které usilují stát se vzorem ostatním společnostem v otázce dodržování lidských práv a zásad rovných občanských principů. Přes uznání těchto ušlechtilých idejí a přes loňský vstup do Evropské unie, vyžadující od svých členů dodržování těchto principů, se stále můžeme setkat s diskriminací a zvýhodňováním určitých skupin obyvatelstva před jinými. EU v tomto směru kritizuje Českou republiku za toleranci k rasismu a sexismu. Tento článek se bude věnovat druhé zmíněné oblasti, a to především tématu rovných příležitostí žen a mužů.

Zajímají nás rovné příležitosti?

Pozornost věnovaná rovným příležitostem žen a mužů v české společnosti je značně rozkolísaná. Zájem veřejnosti a politiků o tuto problematiku od počátku devadesátých let ochladl, ba dokonce se proměnil v jistém slova smyslu ve výsměch a zlehčování. Agenda rovnosti pohlaví zůstávala v ústraní, jen zřídka se ženským, feministickým a genderovým organizacím podařilo připomenout ji v médiích či v politice. Zlom přišel se zájmem naší země o vstup do EU, která vnímá principy rovnosti a nediskriminace jako důležitou prioritu. EU vyžadovala harmonizaci práva a uplatňování politiky rovných příležitostí i v této oblasti. To, co české feministky a ženské nevládní organizace marně prosazovaly v průběhu devadesátých let, se rázem začalo skutečně dít. Problém však spočívá v tom, že mnohé z těchto pozitivních změn prosazených pod tlakem shora se stává mrtvými literami zákona, protože mezi veřejností i politiky stále přetrvává negativní nebo přinejmenším ambivalentní postoj k této agendě.

Rovné příležitosti pro muže a ženy, a to jak ve sféře veřejné (například zaměstnání či politika), tak ve sféře soukromé (například péče o děti), jsou zavrhovány nebo odsouvány na druhou kolej z několika důvodů. Stále se můžeme setkat s názorem, že nerovnost mezi muži a ženami je vlastně v pořádku, protože muži a ženy jsou zcela odlišnými bytostmi a nerovnosti mezi nimi jsou biologického původu. Tento názor nápadně připomíná rasistické představy o biologicky daných schopnostech různých etnik, kde mají tyto rozdíly být základem pro legitimizaci moci určitých skupin nad jinými. Zdánlivě neměnné a dané biologické rozdíly mají být ospravedlněním nevýhodného či dokonce ponižujícího postavení určité části obyvatel. Je zřejmé, že v demokratické společnosti by se její političtí představitelé i média měli tohoto typu argumentů vyvarovat.

Dalším důvodem podceňování této problematiky je přesvědčení, že v České republice k žádné diskriminaci na základě pohlaví nedochází a rovné příležitosti tu už dávno máme. Ženy přece mohou stejně jako muži volit, studovat, pracovat a angažovat se ve veřejném i kulturním životě. Je samozřejmé, že situace žen je zde výrazně příznivější než před sto lety. Ve prospěch českých žen bezesporu vyznívá i srovnání se situací v zemích, kde je úroveň ekonomiky a demokracie problematičtější. V každém případě ale fakt, že jindy a jinde to bylo či je horší, neznamená, že není třeba nic dělat. O nerovných příležitostech svědčí nižší průměrné platy žen, nižší zastoupení žen v politice, segregace chlapců a dívek ve vzdělávacím systému (tzv. dívčí a chlapecké obory), ale také nepoměrně zřídkavější přidělování dětí po rozvodu rodičů do péče otců. O nerovném postavení žen a mužů svědčí i obtížněji měřitelné ukazatele, například stereotypní zobrazování žen a mužů v reklamě, sexistické poznámky na adresu českých političek nebo třeba rozdílný přístup k chlapcům a dívkám při výuce. Zdaleka nejde jen o přerozdělování statků, ale také o uznání.

Dalším z faktorů, které blokují aktivní prosazování rovných příležitostí, je přesvědčení, že rovné příležitosti jsou jen třešničkou na dortu. Nyní je nutno řešit pro stát a společnost důležitější věci — nejdřív se přeci musí zlepšit ekonomika státu. Na stránkách společensko-ekologického periodika jistě není třeba vysvětlování, že kvalitu života a vyspělost státu není možné měřit pouze ekonomickými ukazateli. Prioritou státu a jeho správy by měl být plnohodnotný a kvalitní život všech jeho občanů a občanek. Ekonomická situace je jen jedním z faktorů, který na něj má vliv, nehledě na to, že podřizování všeho ekonomickým zájmům smysl správy státu zcela popírá.

Mýty o rovných příležitostech

Velkou překážkou pro prosazování principu rovných příležitostí je také to, že tento pojem není správně chápán. Existuje sice povědomí o tom, že rovné příležitosti žen a mužů souvisejí s feminismem, ten má však v české společnosti dosti pošramocenou pověst — mimo jiné proto, že jeho odpůrci a odpůrkyně ve valné většině netuší, o co vlastně feminismu jde. Ve zkratce můžeme říci, že feminismus je myšlenkový směr vycházející z přesvědčení o nerovném postavení žen a mužů ve společnosti, kde pozice žen je nevýhodnější a považována za podřadnou. Jako emancipační sociální hnutí umožnil přijetí idey genderové rovnosti jako samozřejmé součásti demokracie.

Princip rovných příležitostí spočívá v tom, že všichni mají právo na rovnost před zákonem a na stejný přístup bez ohledu na etnicitu, vyznání, gender anebo sociální původ. Úspěch by měl být určen schopnostmi a zásluhami jedince, nikoli jeho/jejím původem. Sociální nerovnosti jsou jedním ze základních rysů všech společností. Společenské uspořádání bez nerovností je utopií, avšak je otázkou, jak se k existujícím nerovnostem společnost postaví, zda je bude ignorovat, podporovat nebo se je bude snažit vyrovnávat. Rovné příležitosti neznamenají rovné výsledky, nejde tedy o to, aby všichni členové a členky dané společnosti disponovali stejnými zdroji k uspokojování svých potřeb. Smyslem principu rovných příležitostí je analýza sociálních nerovností a reflexe toho, co způsobuje, že dvě osoby se stejným nadáním nedosáhnou stejných výsledků. V centru pozornosti této analýzy stojí především bariéry, které klade do cesty svým členkám a členům sama společnost. Právě rozpoznání sociálních mechanismů, které vylučují jedince z účasti na plnohodnotném a svobodně zvoleném životě a snižují jejich možnost podílet se na materiálních statcích a získat společenské uznání, může napomoci jejich eliminaci.

Diskriminace žen na trhu práce

K diskriminaci může docházet v nejrůznějších oblastech, nejčastěji se hovoří o pracovním trhu a kariéře. Klasickým příkladem systémem vytvářené překážky, která může člověku ztěžovat cestu k profesnímu úspěchu a uznání, může být představa o rodičovství. Záměrně píši představa o rodičovství, nikoli rodičovství samo. Proč, to vysvětlím později. Nejdříve ještě toto tvrzení převedu z jazyka negenderovaného, neutrálního do jazyka, který naznačuje genderovou nerovnost. Není to ani tak představa o rodičovství obecně, ale spíše o rodičovství žen, tedy o mateřství, a neomezuje člověka bez ohledu na pohlaví, ale právě pouze ženy. Pokud by totiž rodičovství mělo stejný význam v případě žen i mužů, ztratily by smysl například dotazy zaměstnavatelů na rodinný stav, plánování či stáří dětí, kterým, ač je to již nezákonné, jsou vystavovány právě ženy. Předpokládá se totiž, že ženy jsou rodiči více než muži, respektive že jejich rodičovství obnáší několikaletý pobyt na rodičovské dovolené a i po ní každodenní péči a starost o potomky, která ženy odvádí od práce a neumožňuje jim plné pracovní nasazení. O mužích se předpokládá, že jejich rodičovská role spočívá právě ve finančním zabezpečení rodiny, což v představách zaměstnavatelů může znamenat předpoklad, že v zaměstnání podají vyšší výkon než ženy. Tyto předpoklady jsou však založeny na stereotypním vnímání a nerozlišují individuální schopnosti a preference jednotlivých mužů a žen.

Nyní se vraťme k tomu, proč je to představa o mateřství (rodičovství) a ne mateřství samo, co je jedním z důvodů, proč jsou ženy diskriminovány. Ženám v profesním uplatnění nebrání fakt, že porodí dítě, ale právě stereotypní představa o tom, co to obnáší stát se matkou a jak se má „správná“ matka chovat. Představa o matce, která soustředí veškeré své síly na péči o dítě po několik prvních let jeho života dítěte, není odvěká. Je jedním z důsledků průmyslové revoluce, kdy došlo k rozdělení práce a domova a vytvořila se sféra soukromá a sféra veřejná. Do té doby většina obyvatelstva pracovala ve stejném místě, které považovala za domov. Na práci, která zajišťovala obživu rodiny (zemědělství, řemeslo), se podíleli muži stejně jako ženy, matky stejně jako otcové. Jejich role sice byly rozděleny, rozhodně však nemohla být řeč o tom, že by po porodu ženy na několik let či jen měsíců přenechaly svůj podíl práce mužům. Rodina jako celek musela zvládnout péči o děti, domácnost i práci za účelem obživy. Až s kapitalistickým systémem a postupným nabýváním občanských práv, která se však týkala pouze mužů, se objevuje muž jakožto ten, který odchází do veřejného prostoru za prací a politickou angažovaností. Z pracovního trhu jsou postupně vytlačeny ženy a děti, od čehož se také odvíjí růst platu mužů, jejichž úkolem je uživit z jednoho příjmu celou rodinu. Žena má zůstat doma a zabezpečit pro pracujícího muže takový servis, aby se nezdržoval od práce v zaměstnání. Je tedy třeba postarat se o jeho stravu a oděv a vychovat společné děti. Ukázkou tohoto systému jsou například směrnice v prvorepublikových Baťových závodech, kde směly pracovat pouze neprovdané ženy a dívky, dnem sňatku o placené zaměstnání přišly a stávaly se paními v domácnosti. Nikoli proto, že by Baťa tak úzkostlivě lpěl na tehdejších tradicích (pokud se mu to jako podnikateli hodilo, dokázal být velmi inovativní a pokrokový), ale právě proto, že razil ideu dělníka, o kterého je po všech stránkách dobře postaráno tak, aby v továrně podával maximální výkon. Pro rozvoj kapitalistického uspořádání je žena užitečná nejen jako pečovatelka o muže, ale také jako spotřebitelka — osoba, která má čas a možnost mužem vydělané peníze vrátit do oběhu a podpořit tak zpětně výrobu, rozvoj a růst. Opět můžeme jít pro příklad k Baťovi, kde jeden z poučných nápisů na tovární zdi hlásal: „Nenáročná žena, líný muž“. Zde se také rodí představa o ženské marnivosti, ale to je jiná kapitola.

Trest za mateřství

Podoba péče o děti se v historii proměňovala, to, co je považováno za dobré a žádoucí, není konstantní. Jde o sociální konstrukt, nikoli o dané potřeby dítěte či jeho rodičů. V dnešní době se můžeme v různých odborných i neodborných periodikách a u některých politiků setkat s názorem, že pro zdravý vývoj dítěte je nezbytná intenzivní (nejlépe čtyřiadvacetihodinová) péče matky, a to po dobu prvních nejméně 3 let. Problém každého takového přesvědčení tkví v jeho normativitě. Lidé — matky, otcové i děti jsou různí, různé jsou jejich potřeby, životní osudy a volby. Realita dnešní každodennosti ukazuje, že uspořádání matka 3—4 roky na rodičovské a vydělávající otec nevyhovuje zdaleka všem rodinám. České sociální politiky, které se zdají být velkorysé se svou nabídkou rodičovské dovolené na 3—4 roky, což nemá v Evropě obdoby, se stávají pastí. Je také otázka, zda můžeme mluvit o velkorysosti, nebo spíše o znouzectnosti, protože ženy, které jsou na rodičovské dovolené, se neobjevují ve statistikách jako nezaměstnané a dávky, které dostávají, jsou často nižší než ty, které by dostávaly jako nezaměstnané. Snaha podpořit ženy v tom, aby zůstávaly na rodičovské dovolené, může být vnímána jako politický zájem.

Za současné situace, kdy rodičovská dovolená trvá několik let a ženy čelí psychologickému nátlaku, aby zůstávaly doma co nejdéle, protože je to údajně zdravé pro vývoj dítěte, není divu, že se zaměstnavatelé zdráhají přijímat mladé ženy ze strachu, že po zaučení otěhotní, na dlouhou dobu odejdou, a pak se ještě ke všemu budou chtít vrátit a bude se jim muset držet místo. I když jsou děti starší, mají zaměstnavatelé často pocit, že se matky práci nebudou moci věnovat naplno, protože je doma čeká druhá směna (starost o domácnost a péče o děti), a v případě, že budou děti nemocné, bude žena v zaměstnání chybět. Ženy jsou společností potrestány za mateřství, které je vnímáno jako překážka pro plné pracovní nasazení, a to dokonce i v případě, že samy žádné děti nemají a mít třeba ani nechtějí.

Ženy, které nenaplňují tradiční představu o ženské a mateřské roli, nevyužijí možnost čerpání rodičovského příspěvku po celou dobu, kdy na něj mají nárok, tedy nastoupí do práce před třetím rokem věku dítěte, mohou být vystaveny kritice, že jsou špatnými matkami a své dítě kvůli kariéře odstavují na druhou kolej. A to i přesto, že nové psychologické i sociologické výzkumy ukazují, že důležitá je především kvalita času strávená s dítětem, nikoli kvantita, a že mnohé ženy se cítí při pobytu v domácnosti frustrované, což se odráží i na pohodě dítěte a je vhodnější situaci řešit jinak — hledáním cest pro slaďování profese a rodiny.

Pro propagaci a vytváření možností, které kombinování profese a péče o děti (osobního života) usnadňují, se však u nás dělá jen málo. Nejsou dostupné instituce denní péče o děti do tří let, kapacita školek pro děti starší tří let také není ideální. Zvláště nedostatečná je ve velkých městech, především na nově budovaných sídlištích, kam se stěhují převážně mladé rodiny. Pracoviště nenabízejí klidný a vhodně vybavený prostor, kde by bylo možné přebalit či nakojit děti. Ten by využívaly matky, s jejichž dětmi zůstává doma otec či chůva, a kterým by byly děti do zaměstnání přiváženy na kojení. Ačkoli od roku 2001 může otec zůstat na rodičovské dovolené, je tato možnost využívána stále velmi zřídka. To má samozřejmě mnoho důvodů, ale jedním z nejdůležitějších je právě nízká veřejná podpora tohoto uspořádání. Stále se objevují názory, že muž není vhodným pečovatelem a péči o dítě nezvládne, přestože zkušenosti ze zahraničí a nyní již i od nás dokazují, že tomu tak rozhodně není.

Rovným příležitostem život, nebo pád mezi mrtvé litery?

V oblasti zákonodárství podstoupila Česká republika v oblasti rovných příležitostí mnoho pozitivních změn. Mezi poslední změny, které posilují principy rovného zacházení s muži a ženami a zakazují diskriminaci na základě pohlaví, patří novela zákoníku práce s účinností od 1. dubna 2004 a nový zákon o zaměstnanosti s platností od 1. října 2004. Ty například výslovně zakazují otázky na rodinný stav, počet dětí či sexuální orientaci při přijímání do zaměstnání, nebo nařizují zaměstnavateli povinnost poskytnout zvláštní přestávky matce, která kojí své dítě.

Avšak jak již bylo řečeno, nejde jen o dobré zákony, ale také o aktivní prosazování politiky rovných příležitostí, což obnáší propagaci tohoto principu na veřejnosti a především u zaměstnavatelů. V zemích, kde jsou v řešení této problematiky dál, se stává prosazování rovných příležitostí součástí dobrého image firem, jsou vyhlašovány soutěže o nejlepší firmu s rovnými příležitostmi. Stát se takové firmy potom snaží ocenit a poskytnout jim různé výhody třeba v podobě daňových úlev. U nás se zatím setkáváme spíše s naprostým nepochopením těchto principů, což ukázal i výzkum Gender centra FSS MU v Brně z roku 2000, kdy většina zpovídaných zaměstnavatelů uznávala, že rovné příležitosti jsou třeba, a dušovala se, že v jejich podniku k diskriminaci rozhodně nedochází. Přesto však bezelstně připouštěla, že muži mají vyšší platy za stejnou práci a rychlejší kariérní postup než ženy, protože muži jsou přece živiteli a ženy matkami.

Od tohoto výzkumu uběhlo již pět let a ráda bych věřila tomu, že se ve firmách mnoho změnilo. Obávám se však, že změny rozhodně nebudou dramatické. Vedou mě k tomu výroky některých politiků či jiných odborníků o tom, že povinností žen je rodit děti, věnovat jim veškerou péči a nerozptylovat se prací. Věřím však, že směr vývoje společnosti je jasný a trend k prohlubování rovnosti sílí. Nenechme se však ukolébat tím, že před sto, padesáti nebo deseti lety bylo hůř.