S blockchainem do nerůstové budoucnosti

21. června 2018 /
foto: Faircoinová papírová peněženka, zdroj: Fair Coop.
Proč je bitcoin energetická pohroma? Mohou být kryptoměny a technologie blockchain vůbec udržitelné? Tvůrci FairCoinu, první sociálně a environmentálně spravedlivé měny, tvrdí, že ano.

Na přelomu roku 2017 se vytvořila největší spekulativní bublina na trzích s kryptoměnou bitcoin, kdy v průběhu jednoho měsíce vzrostla cena jedné mince z 8 na 19 tisíc amerických dolarů, aby za další měsíc opět klesla na 8 tisíc. V tomto období vyšlo o bitcoinu, o technologii blockchain či o budoucnosti finančních trhů nespočet článků. Zároveň vešlo ve známost několik výzkumů o obrovské energetické náročnosti bitcoinu. Od ledna bitcoinové investiční nálady ochladly, a proto se nyní ptejme: pomohou nám technologie blockchain v cestě za udržitelnou nerůstovou budoucností, nebo jsou a budou energetickou pohromou? 

Energetická stopa bitcoinu velká jako Česko

Bitcoin byl před deseti lety vyvinut na technologii blockchain, tedy veřejné šifrované databázi veškerých transakcí, jakési účetní knize, která je decentralizovaně ukládána v síti. Na rozdíl od běžného bankovního systému nepotřebuje bitcoin prostředníka a měnu spravují přímo členové sítě. Vytváření peněz, takzvaná těžba, probíhá také decentralizovaně a je v zásadě odměnou těm členům sítě, kteří poskytnou svou výpočetní techniku k běhu energeticky náročného algoritmu (takzvaný proof-of-work), zajišťujícímu bezpečné zúčtování všech transakcí. S rostoucí sítí se samozřejmě zvětšuje energetická náročnost výpočtů a zároveň se snižuje odměna těžařům, což vede k dalšímu navyšování jejich výpočetního výkonu a spotřeby energie.

Odhady, kolik energie dnes bitcoin spotřebuje, se dosti liší, a to především pro nedostatek dat o uživatelích. Asi nejznámějším modelem je takzvaný Bitcoin Energy Consumption Index na serveru Digiconomist, dle nějž dosáhla náročnost systému v květnu tohoto roku 70 TWh (terrawatthodin), a překonala tak spotřebu energie České republiky. Přestože někteří autoři tato data všemožně relativizují, je zřejmé, že používání bitcoinu s sebou nese velké biofyzikální náklady s dopady na celou společnost. Decentralizaci v prostředí bitcoinu umožňují nákupy levné elektřiny v oficiální ekonomice (například elektřiny z uhlí v Číně). Skutečné náklady v podobě emisí CO2 ale platí celá společnost. Doplácí tak na vlastní neschopnost zahrnout environmentální (a sociální) náklady do skutečných cen elektřiny a nelze očekávat, že by se vlastníci bitcoinu sami pokusili o nápravu. Ostatně způsob těžby měny je algoritmem předem dán.

Hledání spravedlivé měny

Bitcoin tedy z oficiální ekonomiky vysává energii a peníze. Je to však samo o sobě problém? Nejedná se naopak o inovaci, umožňující přesunout globální finanční kapitál do decentralizované měny, na niž nemá přímý vliv americká, evropská ani čínská centrální banka, jinými slovy inovaci, která umenšuje moc mocných? Decentralizace správy nad měnou ovšem není totéž co dekoncentrace bohatství a moci. Pouhých 114 vlastníků dnes drží v bitcoinu více než 20 procent mincí, 15 tisíc vlastníků jich má přes 60 procent. Růst relativní hodnoty bitcoinu přitom nemá mnoho společného s reálnou hodnotou obchodovaného zboží a služeb, ale především se spekulativními transakcemi. Můžeme dokonce hovořit o systému založeném na Ponzi schématu. Tedy že ti, kteří do systému přišli dříve, z něj získávají s každým nově příchozím víc (se zvýšenou poptávkou roste i relativní hodnota měny). Lidem bez přístupu k velkým penězům a energii a dále lidem bez přístupu k internetu, technologiím či IT znalostem je vstup do spekulační bitcoinové ekonomiky v podstatě zapovězen. To dnes znamená znesnadnění přístupu do prostředí o velikosti dvou třetin českého HDP. Za tuto situaci, ne příliš odlišnou od principů kolonialismu a globálního kapitalismu, jak už to tak bývá, nemůže technologie, ale její ne příliš spravedlivé zavádění.

foto: Though catalogue

Postkapitalistické alternativy

Oficiální měnový systém nás udržuje v pasti individualismu. Proč své úspory ukládáme každý zvlášť na účty ve finančních institucích a aktivně s nimi nepracujeme ve prospěch sebe a svého okolí? Protože tak nám to diktují instituce. Vytvořená hodnota pak z lokálních ekonomik odchází hned dvakrát. Nejprve skrze nadnárodní korporaci, která v ekonomice působí, podruhé přes nadnárodní banku spravující naše účty.

Jednou z cest, jak se z takového systému vymanit, je organizovat dostupné peníze v podobě etických a komunitních bank či různých crowdfundingových a výpůjčkových komunitních platforem. V nich sami rozhodujeme, do jakých projektů své peníze investujeme či půjčíme. Druhou možností je vytvoření vlastní komunitní měny. Dnes jich existuje řada: lokální měny, LETS systémy, časové banky či systémy směnitelných regionálních měn. O jednom z nejkomplexnějších systémů pojednává i článek Kristiny Klosové v Sedmé generaci 2/2016. Katalánské integrální „superdružstvo“ vytvořilo systém družstevních lokálních měn a místních ekologických sítí (jakýchsi decentralizovaných skupin uživatelů měn) a snaží se o vytvoření postkapitalistické družstevní ekonomiky nezávislé na státu i bankovním sektoru.

Alternativní měny mají i další výhody. Například oceňování výrobku či služby může být mnohem kreativnější — nezávisí jen na tržní ceně, ale často také na ekologických či sociálních cílech dané transakce. Jinými slovy, víme-li, že bohatství zůstává v místní komunitě a že systém alternativní měny nevykořisťuje zaměstnance a nevyčerpává přírodní zdroje, jsme ochotni prodat či koupit za zcela jinou cenu, než jakou by určoval globální trh. Společným cílem alternativních měn ostatně není generovat individuální bohatství, ale naplňovat potřeby.

FairCoin — férová a ekologická kryptoměna

Představme si, že by touha po decentralizované a svobodné kryptoměně nebyla tažena spekulativním kapitálem, ale občanskou snahou o sociální a environmentální spravedlnost. Zakladatelé katalánského družstva vytvořili v roce 2014 i kryptoměnu FairCoin, první férovou, sociální a ekologickou družstevní kryptoměnu „pro 99 procent“ lidí. Měnu spravuje globální družstvo FairCoop, složené z uživatelů měny, konsenzuálně rozhodujících v plénech a různých pracovních skupinách. Součástí družstva jsou také místní skupiny, které zajišťují fungování měny na místní úrovni. Sociální spravedlnost měny zajišťuje zakonzervování pětiny všech mincí do speciálních fondů. Na rozdíl od bitcoinu se tak u FairCoinu netvoří nové mince. Fondy usnadňují přístup nově příchozím (například fond pro globální Jih), ale slouží také budoucímu rozvoji technologické a družstevní infrastruktury.

Environmentální spravedlnost je zajištěna energeticky nenáročným algoritmem, takzvaným proof-of-cooperation. Transakce ve FairCoinu dobrovolně ověřuje několik desítek vybraných členů. Ti k ověření nepotřebují výkonnou výpočetní techniku a celý systém FairCoinu spotřebovává jen několika stovek wattů. Zároveň je mnohem rychlejší než bitcoin a další kryptoměny, transakce probíhají v řádu minut.

Družstvo FairCoop vyvíjí i další služby pro uživatele FairCoinu. V současnosti například funguje online tržiště (FairMarket), právnická osoba umožňující členům družstva legálně podnikat ve FairCoinech (FreedomCoop), první globální etická banka (Bank of the Commons), ale také různé blockchainové aplikace umožňující komunikaci a rychlé transakce mezi členy, například carsharingová aplikace.

Základní myšlenkou FairCoinu je, že lze využít šifrované technologie k bezpečnému zúčtování transakcí na globální úrovni a zároveň zůstat architekty celého systému — tedy ovlivňovat, aby byla hodnota peněz založena na reálné hodnotě statků a služeb v ekonomice či aby byly součástí ekonomiky hlavně ekonomicky, sociálně a environmentálně spravedlivé transakce. Spekulanty demokratická správa FairCoinu do jisté míry odrazuje. Družstvo také zcela transparentně prezentuje svou strategii, jak vytvořit relativní hodnotu FairCoinu cestou spolupráce na finančních trzích. FairCoin si lze z tohoto pohledu představit jako velkou crowdfundingovou kampaň. Nákup měny totiž probíhá primárně přímo od družstva za fixní kurz, který je typicky vyšší než na trzích (v současnosti 1,20:1 k euru). Družstvo pak získané peníze používá vedle rozvoje družstva k obchodování s FairCoinem na volných trzích s cílem stabilního růstu hodnoty.

Offline, nebo online?

Družstvo FairCoop se snaží o vytvoření postkapitalistického systému založeného na globálním kooperativismu, decentralizaci a konsensu. Potenciálním rizikem systému je jeho závislost na důvěře. Členové musí důvěřovat ověřovacím uzlům, že se nepokusí zasáhnout do blockchainu, plénu, že bude schopno dohodnout se v kolektivním zájmu, obchodníkům, že budou nabízet férové produkty a místním bodům, že budou schopny fungovat jako směnárna a zajistí proplacení FairCoinů za oficiální měnu. FairCoop je vlastně laboratoří, která studuje, zda jsme tak velké důvěry na globální úrovni vůbec schopni.

Důvěra je přitom tradičně budována především offline v místních komunitách. Příkladem můžou být systémy lokálních měn. Dlouhodobým cílem FairCoopu je tedy vytvořit takový systém, v němž by měly hlavní úlohu místní skupiny a vzájemně směnitelné lokální měny a ve kterém by FairCoin umožňoval překonat jejich typický problém — omezenou kupní sílu, a zároveň poskytoval sdílenou globální platformu. Systém lze chápat také jako výukový. Globální komunita se v něm učí důvěře a aktivnímu vztahu k tvorbě peněz, což by mohla využít i v případných offline řešeních, respektive v hybridních řešeních, a online technologii využívat především ve stadiu přechodu do nízkoenergetické společnosti.

Technologie v peněžních systémech mohou být stejně jako peníze, slovy ekologické ekonomky Nadi Johanisové, „služebníkem, a nikoli pánem“. Je však nutné respektovat jejich limity (především přístup a biofyzikální nároky), hledat způsoby, jak je propojovat v udržitelné socio-technologické systémy, a zároveň vědět, kde nechat hlavní působnost offline řešením. Tato dovednost bude potřeba, už jen s ohledem na očekávaný rozvoj technologie blockchain do různých sektorů včetně potravinových distribučních řetězců, mobility, energetiky či veřejné a komunitní správy.

Autor působí na Katedře environmentálních studií. Článek vznikl jako součást Specifického výzkumu Masarykovy univerzity MUNI/A/0957/2017.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.