Síla proutí

Vrba dobře ví, proč obráží tenkým proutím. Zná sílu vodního živlu. Jedna proutí ohne po vodě a s proudem se nepere, druhá křehká vrba naopak prut nechá odlomit a pošle ho kořenit do náplavů dolů s vodou. Každá z nich pak umí obrazit z kmene či tlusté větve, když staletá voda rve stromy i kořeny. Ba ani bobr vrbě nedělá hlavu. Když odhryže celý kmen, zmlazuje jak divá.

Lidé si již dávno proutí všimli. Z rozmanitě pletených nádob, košů, tašek, ohrad a stěn se zachovalo jen nemnoho: otisky košů sloužících jako formy pro keramické hrnce, sem tam nějaká vrš v bažinách a pozůstatky po pletených stěnách polozemnic. Časem také objevili, v čem spočívá pravá síla proutí a začali stavět zápletové plůtky, svazovat haťové válce, budovat rovnaniny a pokládat vrbové povázky.

Že nevíte, o co jde? To bylo tak. Dříve se kolem potoků do břehů nekladl beton, lomový kámen, tvárnice a zatravňovací dlaždice. Přesto se ale lidé u mostů, brodů, náhonů, rybničních břehů či na svahu vlastní zahrady obráceném k potoku potřebovali nějakým způsobem bránit vymílací síle vody. Viděli, že vrba vodě odolá, a použili tedy ji. Nebylo to složité ani drahé a fungovalo to. Poté, co proutěný výrobek obrazil a rozrostl se, dalo se mluvit dokonce o trvalé účinnosti. To nikoho asi nepřekvapuje; co však budí větší podiv – všechen tento vrbový fortel nezůstal zapomenut ve folklorních sbornících o zaniklých řemeslech, ale používá se dodnes. Všem cementárnám a lomům navzdory.

Jak si tedy uděláte zápletový plůtek? Potřebujete živé vrbové větve anebo pruty, pilku, sekeru a trochu šikovnosti. Vyhrábnete u břehu rýhu na rýč a zatlučete do ní vrbové kůly silné jako ruka nebo lýtko asi půl metru od sebe. Mezi ně proplétáte pruty či větve tlusté na silnějším konci jeden až dva palce. Plůtek od břehu zaházíte podle očekávané síly proudu kamením, štěrkem či hlínou. A to je celé. Zápletový plůtek chrání břeh hned. Poté, co obrazí a prokoření, stává se věčným. Nepotřebujeme-li si třeba zahradu či lávku nechat zarůst buší měkkých dřevin, stačí místo jednou za pár let (v zimě!) ořezat. Proutí můžeme použít na další zázrak.

Kdo někdy budoval něco na břehu horského potoka či bystřiny, zasměje se nad snahou zatloukat do balvanito-štěrkového dna jakési kolíky. Ano, nejde to – v takovém místě si dejte haťový válec. To je trochu složitější, dá to ale určitě méně práce, než stavět nový most nebo si zřizovat vlastní betonárnu. Haťový válec je dlouhá a tlustá pevně svázaná otep proutí, někdy i s přimíchaným štěrkem. Dělá se asi tak, že zatlučeme na rovném místě třicet centimetrů od sebe delší řadu kůlů s rozestupy asi metr od sebe. Mezi ně se položí stahovací řemeny či popruhy a narovná se vrbové proutí a klest. Tlustší kusy doprostřed a ohebnější k povrchu budoucího válce. Vše se pak stáhne řemeny a sváže u nich a mezi nimi vázacím drátem. Kdo si umí nakroutit houžve, ať použije houžve. Celá paráda, dlouhá aspoň čtyři metry, se pak použije na zpevnění břehu, základy některých staveb apod. Hlavní finta je opět stejná – haťové stavby fungují hned, jsou dlouhé, a tak je voda rve jen ne některém místě. Po zakořenění a obražení se stávají dlouhověce užitečné.

Už vás to nebaví? Ještě třebas tu rovnaninu. Na břeh položíme čerstvé větve a na to narovnáme nebo naházíme (zához) kamení. Vrby prorostou a celé je to pevné a zelené.

Nasnadě je otázka, proč tuto nádheru nevidíme na březích potůčků, říček a přehrad? Proč se huňaté obrážející břehy pravidelně neobjevují ve stopách firmiček „revitalizujících“ potoky? No, to je věru otázka. Museli byste se asi zeptat v betonárce, kde dělají děravé dlaždice, a pak taky ve školkách, kde pěstují sazenice dřevin. Pak si můžete sami spočítat, jestli náruč klestu s prořezávky břehových stromů vyjde dráž než metr obetonovaného nebo obezděného koryta. Jestli zapíchnutý prut, řízek či kůlová sazenice ze stejného klestí stojí víc než školkovaná, několikrát prodaná vrbička v kontejneru. To víte, že nestojí.

Používat proutí je mnohem levnější, můžou to po zaučení dělat lidé zaměstnaní třebas za peníze na vytvoření pracovního místa nebo civilní slouhové. Lépe to vypadá, ale nekouká z toho pro dříve meliorační, dnes revitalizační firmičky zdaleka takový výdělek. A možná je to ani nebaví dělat. Raději na pneumatikách spalují větve či rovnou celé staré stromy, hrabou kolem sebe bagrem, stromy berou pilou u země a matlají cementovou maltu do každičké spáry mezi kamením.

To se jim ale nesmí dovolit. Korun na vylepšení toho, co soudruzi desetiletí planýrovali, je věru málo. Proto nechť ať každý, kdo má dáti, napřed ten paklík bankovek třikrát v ruce obrátí. Ministr, náměstek, vedoucí či jiný úředník všechno neoběhá, i kdyby chtěl. Inspektor má zase hlídat roury z továren a ne slídit, kdo, za kolik a proč vrbičku vysadil.

Tady pomůže už jen proutí. Proutí spletené a provázané do pevné hatě. Sami lidé musí začít zkoumat, co kdo dělá za jejich peníze s jejich řekou či potokem. Šťourat jedním proutkem v betonové rouře ale nepomůže.

Však dnes stačí jen spojit několik lidí a i úřad vám musí sám, a dokonce i včas, domů posílat zvěsti o každém větším hrábnutí do vody. Co víc chtít. Hlídat a starat se. Nebát se a nekrást se nenápadně pryč z míst, kde se páchá potoku křivda.

Nejen jablka a ořechy nám dávají stromy. Nejen med, prkna a polínka. Dávají nám i sílu svých kořenů a živost větví. Stromy v horách propletené v les napájejí prameny a vaří mraky, v dolinách pak propletenými kořeny drží břehy. Nekažme jim to.

Do roka alespoň jeden proutěný čin vám přeje

Váš potulný sadař O. D. S.