Stromu zbývá naděje

Na otázku, zda je optimista či pesimista, odpovídá Tomáš Halík slovy, že je „člověk zápasící o naději“. A právě naděje tematicky spojuje patnáct esejů jeho nové knihy, která hledá kořeny a možné odpovědi na krize, v nichž se potácí současný člověk i svět.

     Máme za sebou optimismus osvícenství a komunistické ideologie, vystřízlivěli jsme z faktu, že nás spasí věda či volná ruka trhu, nezastavili jsme terorismus ani trestuhodné ničení přírody, a propast mezi nejchudšími a nejbohatšími státy světa se prohlubuje. Můžeme s naivitou optimismu bagatelizovat zlo a opovážlivě předpokládat, že to nakonec dobře dopadne. Můžeme se po vzoru pesimistů nechat fascinovat silou zla až k nečinnosti, vždyť jakákoliv námaha přece stejně nemá smysl. Tomáš Halík však vybízí k hledání ztraceného klíče — klíče naděje, jež „dává sílu unést tíhu situace, která žádnými přísliby happyendu nehýří“. Jak říkal Kierkegaard, zoufalství je nemoc k smrti. A Halík dodává: „Nemá-li člověk (ani společnost) dostatek důvěry a naděje (anebo když na místo naděje nastupují iluze), nebude mít sílu uvést do pohybu ani ona technická opatření, která jsou k zvládnutí krizí nezbytná.“

     Těžko od katolického kněze očekávat, že ve svých úvahách o naději vynechá Boha, naopak — vždyť právě naděje je místem, kde se s Bohem můžeme setkat. Přesto ani zdaleka nejde o spis hodný pouze křesťanské knihovny. Síla této knihy, stejnějako celé Halíkovy tvorby, totiž spočívá v tom, že dokáže oslovit a inspirovat věřící i nevěřící. Jednu podmínku to však má: musejí být hledajícími, na cestě, nikoliv lidmi, kteří jsou o své pravdě stoprocentně přesvědčeni a jakýkoliv jiný názor odmítají. A také musejí mít chuť přemýšlet, a jak Halík s oblibou říká, touhu „zajet na hlubinu“. A takových hlubin je v knize celá řada. V úvodních kapitolách autor promýšlí stav současné společnosti, morální a náboženské scény, přičemž pochopitelně nevynechává ani krizi křesťanství — která je podle stávajícího papeže Benedikta XVI. právě krizí naděje. A knihu graduje velmi vyzrálými meditativními texty, které vycházejí z Bible a které se dotýkají vztahu naděje k zázrakům, chudobě, slibu, odpuštění a utrpení. Obzvláště inspirativní jsou úvahy nad starozákonní knihou Job, v níž spravedlivého člověka stíhá jedno utrpení za druhým — a on se ptá po smyslu toho všeho. A především je podnětné přemýšlení nad příběhem o patriarchovi Jákobovi a jeho souboji s Bohem u říčky Jabok z knihy Genesis. Podívá-li se totiž člověk pravdě do očí, začnou se dít věci…

     „Kdo dokáže mezi Skyllou rezignace, cynismu a zoufalství či spočinutí v již dosažených jistotách… a Charybdou podléhání iluzí a projekcí přání… zvolit cestu radikálně otevřené naděje, dotýká se (ať už se pokládá za nábožensky věřícího či ne) dlaně toho, který je dárcem vší skutečné naděje.“

Tomáš Halík, Stromu zbývá naděje. Krize jako šance. Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 2009.