Šumava společným domovem?

Když jsme společně se spolupracovníkem Luďkem Tomanem před čtyřmi lety začali pátrat po původu šumavských rysů, chtěli jsme především zjistit, odkud pocházejí neustálé spekulace o jejich nelegálním vypouštění do volné přírody a co brání tomu, aby v šumavské přírodě nalezli pokojný domov a respekt lidí. Postupně nám došlo, že historii návratu rysa na Šumavu nelze oddělit od pátrání po vzniku zdejšího národního parku, otázkách o smyslu jeho vyhlášení i debat o očekávání šumavských obyvatel. Při pátrání v nedávné historii jsme opakovaně naráželi na hluboce zakořeněné předsudky, zklamání z vývoje situace na Šumavě i na osobní animozity, které byly a jsou příčinou mnoha dnešních nepochopení a sporů. Došlo nám, že pokud chceme ochraně šumavských rysů pomoci, musíme přijít na to, proč se část obyvatel Šumavy a Pošumaví nikdy nesmířila jak s přítomností rysa ve zdejších lesích, tak s vyhlášením národního parku. A z této historie se poučit.

Ohrožená zvířena Šumavy

Po několikaletém pátrání, sbírání dobových materiálů a zpovídání pamětníků i aktérů jsme 11. května 2018 v Muzeu Šumavy v Kašperských Horách zahájili výstavu s názvem Sblížení: Lidé a velké šelmy Šumavy. Moc bychom si přáli, aby pomohla překonat neshody z minulosti a přispěla ke vzájemnému pochopení a sblížení — ať už lidí a velkých šelem, nebo ochranářů, lesníků, myslivců, šumavských obyvatel a návštěvníků. Pohled do historie je nám velkým poučením a v některých časech nám bohužel také ukazuje, kudy cesta nevede.

Jedna z mála historických fotografií ilustrující tajný pokus navrátit kočku divokou do šumavské přírody. Foto: Ivo Svoboda.

Poslední rys zmizel z jihozápadních Čech v průběhu 19. století a z dnešního pohledu se zdá, že zhruba před čtyřiceti lety byl návrat této šelmy do zdejších lesů společným přáním milovníků Šumavy, lesníků, ochranářů i oficiálního vedení myslivecké veřejnosti.

Je zřejmé, že hlubokou jizvu ve zdejší historii a krajině zanechala druhá světová válka, odsun sudetského obyvatelstva a uzavření hraničního pásma. Zpřetrhání vazeb, ztráta vztahu ke krajině a k půdě a lhostejnost tehdy ale zdejší přírodě paradoxně prospěly. V uzavřeném pásmu si začala brát zpět vše, co jí kdysi člověk vzal. Celé vesnice, cesty, samoty, kostely, fabriky… A možná právě tato zvláštní atmosféra a svérázná krajina inspirovaly šumavské obdivovatele Julia Komárka, Ladislava Vodáka, Pavla Trpáka a řadu dalších, aby vyvinuli obrovské úsilí na ochranu zdejší unikátní přírody i jejích zvířecích obyvatel. Na Šumavu se podle prvních plánů těchto šumavských nadšenců měli vrátit čtyři medvědi, vlčí smečka, osm rysů, norci, divoké kočky, bobři a orli.

Vypouštění rysa v roce 1982 na Stožci, foto: Ludvík Kunc.

V 60. a 70. letech minulého století se tak postupně zformovala početná skupina lesníků, ochranářů, vědců a zástupců státní ochrany přírody s cílem ochránit šumavské přírodní dědictví a obnovit zde ohroženou či vymizelou faunu. Skupina si dala příhodný název Ohrožená zvířena Šumavy a měla koordinovat ochranná opatření na Šumavě; prioritou se ale brzy stalo posílení zdejší rysí populace — takzvaný Projekt Lynx.

Rys boří hranice

Obdobný záměr obnovit vymizelou rysí populaci mělo v 70. a 80. letech minulého století více evropských zemí — Švýcarsko, Slovinsko, Francie, Bavorsko, Itálie či Rakousko. Tyto ambiciózní záměry se mohly zhmotnit jen díky činnosti několika lidí: především Ludvíka Kunce, který již v 60. letech minulého století oslovil slovenské myslivce s žádostí o dodání živých rysů pro evropské reintrodukční programy. Sám potom v ostravské zoologické zahradě zajišťoval veterinární vyšetření zvířat, karanténu, péči o šelmy i dodání do místa vypouštění. Po roce 1984 se přestupní stanicí pro karpatské rysy stala zoo ve Dvoře Králové.

Informace o odchytu karpatských rysů máme díky pečlivé evidenci Ludvíka Kunce a také knize slovenského myslivce Ludvíka Zatrocha 33 rokov po stopách rysa. V ní autor popisuje místa i způsoby odchytu karpatských rysů.

Fotografie z konference v roce 1974 o ochraně šumavské fauny. Za pultem Otakar Leiský, uprostřed Miroslav Bouchner a Ludvík Kunc. Zdroj: Ludvík Kunc.

Mezi lety 1982 až 1989 si tak nový domov v opuštěném šumavském pohraničí začalo hledat dohromady sedmnáct karpatských rysů — jedenáct samic a šest samců. Jejich postupné vypouštění v sedmi šumavských lokalitách bylo vždy společenskou událostí. Zúčastnili se jich zástupci médií, státní ochrany přírody, vojenských i státních lesů a další. Každý rys měl svého patrona — osobu, která otevřela dvířka převozové bedny a pustila rysa do nového domova. Poslední vypouštěná rysice — Miriam — dostala na svoji cestu do volné přírody sledovací telemetrický obojek. Zařízení mělo sledovat pohyb rysice zhruba tři měsíce, ale celý výzkumný pokus velmi komplikoval především fakt, že akce probíhala ve stále ještě uzavřeném pohraničním pásmu. Režim neumožňoval výzkumníků volný pohyb v pohraničí, kde by za pomoci směrové antény dohledávali signál vydávaný obojkem. Kusé informace z výzkumu nebyly nikdy publikovány a zůstávají v soukromém archivu Pavla Trpáka, tehdejšího pracovníka státní ochrany přírody. 

Štefan Zatroch vyprovází odchyceného rysa na cestu do Evropy. Foto: Repro z knihy 33 rokov po stopách rysa.

Nesplněná očekávání

Již záhy po vypuštění bylo zřejmé, že se projekt podařil. Vysídlená krajina pohraničí poskytla rysům ideální podmínky a ti se začali šířit z jádrového území do Pošumaví, Novohradských hor, Brd či Českého lesa. Populace dosáhla svého maxima zhruba kolem přelomu tisíciletí, kdy se v jihozápadních Čechách a v přilehlém Bavorsku a Rakousku pohybovala zhruba stovka dospělých rysů. Dnes zde žije 60—70 dospělých jedinců a postupný pokles početnosti zřejmě již nelze přičítat přirozeným náhodným dějům. Na vině je především pytláctví, kvůli němuž každoročně „zmizí“ až 20 procent populace; čím dál větší vliv má ale také zvyšující se intenzita dopravy na menších regionálních komunikacích.

V roce 1991 byl na Šumavě vyhlášen národní park a jeho vznik zřejmě vnesl mezi Šumaváky nesoulad. Odlišná očekávání, nesplněné představy, nedostatečné vysvětlení a přijetí smyslu národního parku — to jsou některé z důvodů, které dnes dělí ochranářskou a lesnickou veřejnost na Šumavě. Nesplnila se i některá očekávání spojená s přítomností rysa v honitbách — třeba výrazné snížení počtu jelení zvěře, která páchá rozsáhlé škody na lesních porostech. Dnes již víme, že to vzhledem ke složení jídelníčku rysa, který loví především srnce a menší savce, ani nešlo očekávat. Díky kontinuálnímu monitoringu, který provádějí zoologové ze Správy NP Šumava a další instituce, máme o této šelmě objektivní data, která v debatách 70. let minulého století chyběla. Jeden z předpokládaných argumentů pro návrat rysa také byl, že po dosažení určité početnosti se zde stane lovnou zvěří. Dnes již víme, že odlov jedinců málo početné a izolované rysí populace v jihozápadních Čechách nepřipadá v úvahu.

Podobně jako v mnoha jiných oborech, také v ochraně velkých šelem nejsou největší výzvou odborné problémy a otázky. Problém a jeho řešení spočívá ve společenské rovině a o to je komplikovanější. S návratem vlka do Česka před námi stojí obdobná výzva jako před našimi předky před necelým půlstoletím. Budeme při vyjednávání, vysvětlování a debatách úspěšnější než oni? Je to velká zkouška pro celou ochranářskou a odbornou komunitu. Dokážeme obhájit návrat dalšího predátora a najít přijatelná řešení pro všechny, komu návrat vlka způsobuje problémy? Ochrana velkých šelem jako konfliktních druhů evropské kulturní krajiny vyžaduje neúnavnou a nikdy nekončící snahu usednout společně s názorovými protivníky ke stolu a debatovat, s respektem poslouchat, trpělivě vysvětlovat a věcně argumentovat.

Na závěr si dovolím citaci z fejetonu předního evropského odborníka na velké šelmy Johna Linnella: „Je to o to větší výzva, že se snažím najít řešení pro Evropu — přelidněný kontinent, kde má domov pět set milionů lidí a žádná divočina v pravém slova smyslu zde není. Neexistuje žádné ,tam‘, kde by bylo více prostoru. Pokud chceme, aby tu velké šelmy byly, musí to být ,zde‘ — ve stejné krajině, kde lidé žijí a pracují a kde si hrají děti…“

Autorka je expertkou na ochranu velkých šelem Hnutí DUHA.