Svobodná média jsou odpovědností nás všech

3. května 2018 /
foto: Peťo Tkáč (vše)
Dnešní Mezinárodní den svobody tisku se pro Slovensko i Českou republiku nese ve znamení poklesu na žebříčku svobody médií, který každoročně vydává organizace Reportéři bez hranic. Asi to nikoho nepřekvapí. Slovenský pokles ovlivnila především vražda investigativního novináře Jána Kuciaka, politické vlivy v médiích veřejné služby i odsuzující vyjádření politiků na adresu novinářů. Ať už však máme každý s novináři nějakou negativní zkušenost, měli bychom alespoň některé z nich v jejich práci podpořit. Bez novinářů se totiž živá a zdravá demokracie neobejde.

Prašná cesta, kamínky, co se odrazí od auta, nemá smysl počítat. Pojedeme po ní dalších 40 km, než dorazíme do odlehlé vesnice Pata u hranic Senegalu a Gambie. Desítky Senegalců z ní odjeli a pořád odcházejí za hranice země, mnohdy do Evropy, aby se postarali o své rodiny. Jedeme se s Mezinárodní organizací pro migraci podívat, jak žijí ženy, které zůstaly, zatím co jejich muži migrují. I jejich hlas by totiž měl být slyšen.

Než se ztratíme z dohledu mobilního signálu, nacházím ve schránce Messengeru zprávu od kamaráda – zavraždili investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenku Martinu Kušnírovou. Internetové připojení vypadává, zůstávám na senegalských cestách bez vysvětlení, téměř chci přesvědčit samu sebe, že se to nestalo.

Týdny po smrti

Vražda dvou mladých lidí mobilizovala Slovensko jako žádná jiná událost předtím. U jednoho z pochodů Za slušné Slovensko se dokonce mluvilo o stovce tisíc lidí v ulicích. Pochody pokračují, v Gregorovcích se 4. května, v předvečer plánované svatby Jána a Martiny, bude konat koncert. Účastní se ho – bez nároků na honorář – to nejlepší, co na slovenské hudební scéně máme. Organizátorem je Festival Pohoda – to nejlepší, co máme na festivalové scéně a také jakýsi symbol svobody.

Společnost na Slovensku se dožaduje toho, co jí náleží – nezávislé vyšetřování vraždy dvou lidí, bezpečnost pro novináře a konec konců i pro nás všechny, a spravedlnost. Na druhé straně, ochotnické divadlo v nejvyšších strukturách státu nemá hranic. Divadelní představení rozehrané politiky po dvojnásobné vraždě bylo hodně nevydařenou tragikomedií, která do dnešního dne nereflektuje požadavky statisíců občanů.

Vyhlášení dnes již bývalého premiéra Roberta Fica po smrti jeho stranického kolegy Pavla Pašky bylo daleko za hranicemi etiky i únosnosti. Jen několik týdnů po smrti Jána a Martiny vyhlásil ve svém videu na Facebooku, že „na Slovensku máme bandu novinářů a idiotských politiků, který ho uštvali“.

Hatred of Journalism Threatens DemocraciesNenávist vůči žurnalistice ohrožuje demokracie je název nejnovější zprávy o svobodě médií, kterou každoročně vydávají Reportéři bez hranic. Slovensko v ní kleslo z desátého místa na 27. (Česká republika dokonce z 11. na 34.).

Fico, a nejen on, se již v minulosti vyjadřoval o novinářích jako o prostitutkách a fakt, že odmítal odpovídat na jejich otázky a opakovaně je urážel, bezpochyby přispěl k tomu, jak slovenská společnost novinářskou práci vnímá.  Zatímco bývalého premiéra nezastavila v šíření nenávistných řečí ani smrt dvou mladých lidí během jeho vlády, chci věřit, že pohled Slováků na novinářské povolání se díky této nešťastné události změnil.

A přispěli k tomu i novináři samotní.

Do terénu

Slovenský mediální rybník je příliš malý na to, abychom v něm mohli očekávat spíše spolupráci novinářů, než konkurenční boj a snahu mít exkluzivní příběh jako první. O to více potěšilo, když se novináři napříč médii po smrti svého kolegy spojili a pokračovali pod hashtagem #allforjan v jeho práci.

Nejeden novinář také nasedl na vlak směr východ, aby se podíval na místa, o kterých Ján Kuciak zatím jen získával data. Práce v terénu se v důsledku omezených finančních zdrojů na Slovensku v posledních letech okřesala natolik, že se stalo normálním psát od stolu i o Slovensku. Když Fico delegaci poslanců Evropského parlamentu prozradil, že na východě země „není nic“, proč by tam tudíž měla být italská mafie, poukázal tím také na fakt, že východ zajímá i naše novináře méně než Bratislava a okolí. Ačkoliv existují výjimky. Vražda Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové tam každopádně novináře vylákala ve větším množství a nejeden se vrátil se skvělým úlovkem.

Nezávislá veřejnoprávní?

Tato událost však není jedinou, která aktuálně otřásá slovenským mediálním světem. Rozhlas a televize Slovenska (RTVS) loni přešly z rukou Václava Miky do rukou bývalého ředitele zpravodajské agentury TASR Jaroslava Řezníka.

Ten nejdřív zrušil investigativní pořad Reportéři (práce jeho redaktorů je v aktuálním ročníku Novinářské ceny nominovaná na ocenění rovnou 5x). Následně nabídl změnu pozice Olze Bakové – respektované šéfeditorce rozhlasového zahraničního vysílání, která v rozhlase působila od roku 1992. Ta obratem nižší pozici editorky krátkých zpráv odmítla.

V RTVS se vůči tomuto postupu zvedla vlna nesouhlasu a desítky redaktorů podepsaly otevřený dopis řediteli. Několik z nich však bylo během minulého týdne propuštěno, Zuzana Kovačič Hanzelová, otevřeně hovořící o normalizaci v RTVS na svém facebookovém profilu, dostala podmínku.

Nespokojenou část veřejnosti tento postup mobilizuje a zítra (4. května) vyjde opět do ulic – tentokrát i za nezávislost RTVS. Kromě toho v předvečer Mezinárodního dne svobody tisku podepsalo společné stanovisko k situaci v RTVS 160 novinářů ze slovenských redakcí.

Odpovědnost ve virtuálním světě

Vražda Jána Kuciaka nám všem na Slovensku ukázala i to, jak důležitá a nebezpečná práce investigativních novinářů je. Nemyslím, že jsme si toho mnozí byli skutečně vědomi.

Situace v RTVS nám zase ukazuje, že je potřeba stát za svými hodnotami a přesvědčením – v tomto směru jdou nyní mnozí reportéři média veřejné služby příkladem.

Zní to jako stokrát omletá fráze, ale platí pořád: nezávislá média a bezpečnost novinářů, a tedy možnost pracovat svobodně, beze strachu, jsou jedněmi ze základů demokracie.

Většinu roku prožívám v nedemokratických zemích světa. Ze Senegalu jsme se vydali hledat ženy, které zůstaly, do Etiopie. Krátce před naším příjezdem v ní byl vyhlášen stav nouze. Kvůli dva roky trvajícím protestům právě odstoupil etiopský premiér. Etiopie není dlouhodobě vlídná k novinářům a o svobodném přístupu k informacím zde nelze mluvit. V žebříčku Reportérů bez hranic ji najdeme až na nelichotivé 150. příčce.

Cestujíc po nedemokratických zemích a souběžně sledujíc dění doma na Slovensku se domnívám, že na to, abychom nelavírovali na pomezí Východu a Západu, ale jasně se zařadili k druhému z nich, nám ještě chybí splnění základního předpokladu.

Svoboda jde totiž ruku v ruce s odpovědností. Nemůžeme mluvit o svobodě, pokud lidé nepřevezmou za své jednání odpovědnost, a to jak na nejvyšších politických místech, tak i ve zdánlivě bez-mocném každodenním životě.

Minimálně ve spolurozhodování o tom, v jakých podmínkách novináři budou pracovat, však moc do jisté míry máme. A máme i odpovědnost za chod médií, kterou můžeme naplnit jednoduše třeba tím, že si předplatíme oblíbené noviny na internetu.

Ve virtuálním světě se bohužel snadněji zapomíná, že pokud chceme, aby něco dobrého fungovalo, je potřeba to podpořit. Není to tak dávno, co jsme noviny kupovali ve stáncích, nevzpomínám si však, že by nám je někdo podal bez zaplacení. Na internetu očekáváme, že kvalitní obsah dostaneme zadarmo. Odpovědnost se však ve virtuálním světě nevytrácí – právě naopak. Dát najevo, kterému obsahu důvěřujeme, a kterému ne, je v takzvané post-pravdivé éře ještě důležitější než dříve.

Pokud nebudeme tímto způsobem zodpovědní, nemůžeme očekávat pozitivní změnu směrem ke svobodě – ani médií, ani společnosti.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.